ECLI:CZ:US:2006:4.US.284.04
sp. zn. IV. ÚS 284/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele M.G., zastoupeného advokátem JUDr. V.J., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 2. 2003, čj. 30 Ca 290/2002-26, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2004, čj. 5 As 10/2003-39, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 23. 8. 2004 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 11. 2. 2003, čj. 30 Ca 290/2002-26, jímž byla odmítnuta jeho správní žaloba, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2004, čj. 5 As 10/2003-39, kterým byla zamítnuta kasační stížnost proti výše uvedenému usnesení krajského soudu.
Podstatu ústavní stížnosti tvořil nesouhlas stěžovatele s tím, že jeho správní žaloba byla obecnými soudy posouzena jako opožděně podaná. Krajskému soudu stěžovatel vytýkal, že za situace, kdy měl stěžovatel dva právní zástupce, nesprávně odvozoval počátek běhu lhůty k podání správní žaloby ode dne doručení správního rozhodnutí tomu z nich, jenž jej obdržel dříve. Nejvyšší správní soud sice tento závěr korigoval, když konstatoval, že lhůta k podání správní žaloby počne běžet až v okamžiku, kdy je správní rozhodnutí doručeno poslednímu z právních zástupců účastníka, nicméně usnesení krajského soudu nezrušil, neboť shledal, že plná moc, udělená stěžovatelem Mgr. K., jemuž bylo rozhodnutí doručeno později, není plnou mocí pro celé řízení. Tomuto právnímu zástupci stěžovatele tedy dle názoru Nejvyššího správního soudu vůbec nemuselo být rozhodnutí správního orgánu doručováno a jestliže se tak stalo, neměla tato skutečnost vliv na běh lhůty k podání správní žaloby. Stěžovatel se ztotožnil s názorem Nejvyššího správního soudu co do počátku běhu lhůty k podání správní žaloby, nicméně již nesouhlasil s tím, že plná moc udělená Mgr. K., nebyla plnou mocí pro celé řízení. Dle názoru stěžovatele bylo z plné moci i přes jisté formulační nedostatky zřejmé, že byla udělena pro celé řízení. Stěžovatel se domníval, že odmítnutím správní žaloby a zamítnutím kasační stížnosti z neexistujících formálních důvodů mu bylo upřeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal spis krajského soudu, sp. zn. 30 Ca 290/2002, a vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení.
Krajský soud ve svém vyjádření ze dne 9. 11. 2004 uvedl, že dle jeho názoru musí být v případě většího počtu zvolených právních zástupců účastníka žaloba podána, nestanoví-li zvláštní zákon jinou lhůtu, do dvou měsíců od doručení písemného vyhotovení tomu ze zvolených zástupců, jemuž bylo oznámeno jako prvnímu. Rozhodnutí správního orgánu převzal JUDr. J., dne 10. 9. 2002 a Mgr. K., bylo doručeno fikcí dne 13. 9. 2002, nikoliv dne 20. 9. 2002, jak se mylně s odkazem na překonanou právní úpravu domníval stěžovatel. Lhůta pro podání správní žaloby stanovená v §250b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2002, počítaná ode dne doručení rozhodnutí správního orgánu JUDr. J., skončila dne 11. 11. 2002 a počítaná ode dne doručení rozhodnutí správního orgánu Mgr. K., skončila dne 13. 11. 2002. Platí tedy, že v obou případech doručení byla žaloba proti rozhodnutí správního orgánu podána opožděně. Co se týče rozsahu zmocnění uděleného Mgr. K., výsledek dle krajského soudu závisí na tom, zda se akcent položí na prvou či druhou větu ne zcela jasně formulované plné moci ze dne 29. 5. 2000. Krajský soud proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.
Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření ze dne 25. 11. 2004 plně odkázal na odůvodnění svého rozsudku ze dne 31. 5. 2004, čj. 5 As 10/2003-41, a dále konstatoval, že měl za to, že mezi plnou mocí Mgr. K. a plnou mocí JUDr. J. existuje rozdíl způsobující, že pouze plná moc udělená JUDr. J. je plnou mocí pro celé řízení. Nejvyšší správní soud tedy navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
Krajský úřad K., (dále jen "krajský úřad"), jako vedlejší účastník řízení, ve svém obsáhlém vyjádření zrekapituloval stěžovatelovy argumenty předestřené již v jeho ústavní stížnosti, jakož i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí. Krajský úřad dále upřesnil, že formulaci plných mocí považoval jak správní orgán rozhodující v první instanci, M.ú., tak odvolací orgán, O.Ú., za postačující k zastupování stěžovatele v řízení, s oběma právními zástupci bylo jednáno rovným způsobem a písemnosti proto byly doručovány oběma zástupcům. Krajský úřad se však ztotožnil s názorem Nejvyššího soudu, že Mgr. K., nebyl ustanoven zástupcem pro celé řízení, i s názorem, že za okamžik doručení rozhodnutí je nutno považovat až doručení poslednímu ze zástupců stěžovatele. Závěrem svého vyjádření krajský úřad uvedl, že i v případě, kdy by byli oba zástupci stěžovatele zástupci pro celé řízení, bylo by rozhodným datem pro doručení rozhodnutí 13. 9. 2002, a správní žalobu by tak bylo nutno podat nejpozději do 13. 11. 2002. Proto je dle názoru krajského úřadu jisté, že správní žaloba podaná až dne 20. 11. 2002 byla opožděná.
M.ú. L., svého práva vyjádřit se k ústavní stížnosti nevyužil. Stěžovatel rovněž na vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení nereagoval, ačkoliv mu tato byla zaslána na vědomí.
III.
Ústavní soud následně napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout.
S ohledem na to, že Nejvyšší správní soud stěžovateli přisvědčil v tom, že v případě plurality právních zástupců na straně jednoho účastníka je nutno za relevantní pro určení počátku běhu lhůty pro podání správní žaloby považovat den doručení rozhodnutí správního orgánu poslednímu z nich, zúžil se okruh námitek stěžovatele pouze na posouzení charakteru plné moci udělené Mgr. K. V této souvislosti Ústavní soud podotýká, že se jedná o otázku, jež spadá výlučně do kompetence obecných soudů, do níž by byl Ústavní soud povolán zasáhnout pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Nejvyšší správní soud svůj právní názor, že plná moc Mgr. K. nebyla plnou mocí pro celé řízení, řádně odůvodnil a podrobně jej rozvedl v textu svého rozhodnutí. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nepříslušelo závěry, k nimž Nejvyšší správní soud dospěl, jakkoliv přehodnocovat.
Ústavní soud proto konstatuje, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele a nezbylo mu proto než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu