ECLI:CZ:US:2006:4.US.299.06
sp. zn. IV. ÚS 299/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 28. června 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudců Pavla Holländera a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Ha. F., zastoupené JUDr. Martinem Kölblem, advokátem se sídlem 110 00 Praha 1, Štěpánská 39, proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 1. 12. 2003 sp. zn. 10 C 141/2001, Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2004 sp. zn. 19 Co 149/2004 a Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 4. 2006 sp. zn. 22 Cdo 1363/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka svou ústavní stížností napadá v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručovaná čl. 1, 2, 3, 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR.
Napadená rozhodnutí, jak je patrno z jejich obsahu, byla vydána v řízení zahájeném k žalobě stěžovatelky, jíž se tato, po změně petitu, domáhala určení, že spoluvlastnický podíl ideální poloviny nemovitostí tam specifikovaných patří do dědictví po prof. MUDr. O. F. zemřelém 28. 2. 1942. Žalobu na určení podávala stěžovatelka podle obecných předpisů s tvrzením, že její tchán prof. F., vlastník předmětných nemovitostí, tyto kupními smlouvami z roku 1940 a 1941 prodal jako příslušník židovského etnika ve vazbě Gestapa, smlouvy podepsal v Petschkově paláci, přitom kupní cena nebyla nikdy vyplacena a prodávající zemřel na následky týrání při výslechu Gestapem dne 28. 2. 1942. Na předmětné pozemky byla po válce dne 24. 11. 1945 uvalena národní správa podle §2, §3 Dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. (dále jen "Dekret"). Dědicem prof. F. byl mj. i MUDr. O. F., manžel stěžovatelky, který zemřel v roce 1980, a stěžovatelka je jeho dědičkou. Stěžovatelka tvrdila, že majetek patřil tchánovi ke dni jeho úmrtí, neboť kupní smlouvy, týkající se předmětných nemovitostí, jsou neplatné pro nedostatek svobodné vůle k jejich uzavření, a tudíž Dekret nebylo podle ní v případě tchána možno aplikovat.
Soud I. stupně po provedení dokazování shora označeným rozsudkem žalobu stěžovatelky zamítl, neboť tato podle jeho názoru na požadovaném určení neprokázala naléhavý právní zájem. Odvolací soud, který se věcí z podnětu odvolání stěžovatelky zabýval, uvedený názor soudu I. stupně nesdílel. Dovodil, že stěžovatelka jako manželka syna zemřelého prof. F. neměla jinou možnost, než se domáhat určení, že určitá věc patří do dědictví, když toto požadované určení je způsobilým předmětem ochrany pro uplatnění případných nároků týkajících se vypořádání dědictví, a proto stěžovatelka podle něj správně žalovala na určení, že nemovitosti patří do dědictví po jejím tchánovi. Zamítavý rozsudek soudu I. stupně přesto považoval odvolací soud za věcně správný, avšak z odlišných důvodů. Jak uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí tento soud, ač kupní smlouvy, jež prof. F. uzavřel v letech 1940 a 1941 byly nepochybně neplatné, tato neplatnost neměla sama o sobě za následek automatickou obnovu vlastnického práva jmenovaného, neboť k jeho obnově bylo třeba podle poválečných restitučních předpisů uplatnit nárok na ně ve tříleté prekluzívní lhůtě (§6 a §8 zák. č. 128/1946 Sb.) a jestliže podle tvrzení stěžovatelky byl tento nárok uplatněn neúspěšně, nemohlo dojít k obnově vlastnického práva k nemovitostem.
Proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno stěžovatelkou i dovolání, v němž obdobně jako nyní v ústavní stížnosti tvrdila, že "problém souzené věci je v zásadním nepochopení tvrzení žalobkyně". Jen byla-li smlouva skutečně uzavřena v souladu s právem tehdy platným, bylo možno po osvobození zvažovat, zda jinak bezvadná smlouva nebyla uzavřena v důsledku rasové perzekuce. Tak tomu ale v daném případě nebylo, sama vždy tvrdila, bez ohledu na příslušnost původního vlastníka k nějakému rasovému etniku, že smlouva byla bez dalšího neplatným právním úkonem, protože absentovaly prvky vůle - svoboda a vážnost a vedle toho namítala existenci formálních pochybení knihovního soudu, čehož konečným důsledkem byla nemožnost přechodu vlastnického práva na nabyvatele, takže původní vlastník byl kontinuálně vlastníkem sporných pozemků a ty patřily do dědictví po něm. Žaloba na určení tedy byla za tohoto stavu legitimní a jedině možnou obranou práva zákonného dědice.
Dovolací soud posoudil dovolání stěžovatelky jako přípustné, když za otázku zásadního právního významu považoval "možnost žádat o určení, že vlastníkem věci byl ke dni úmrtí zůstavitel, který pozbyl věci způsobem uvedeným v §1 Dekretu prezidenta republiky č. 5/ 1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů, jakož i v §1 zák. č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a jiných zásahů do majetku vzcházejících, přičemž zůstavitel ani jeho právní nástupci neuplatnili ohledně této věci úspěšně restituční nárok způsobem upraveným v uvedených předpisech". S odkazem na uvedené předpisy pak dovolací soud dovolání stěžovatelky zamítl s odůvodněním, že v období nesvobody, počínajícím dnem 29. 9. 1938, byly na území dnešní České republiky realizovány značné majetkové přesuny, jejichž rozsah byl tak značný, že zákonodárce je prostě nemohl prohlásit za neplatné, resp. nemohl respektovat důsledky neplatnosti, které tu byly podle právních předpisů platných v době, kdy k převodu či přechodu majetku došlo, neboť by tak vznikl v majetkových vztazích chaos. Proto byly v poválečném období vydány restituční předpisy, které umožňovaly nápravu způsobených křivd v široké míře, přitom však v zájmu právní jistoty vázaly uplatnění restitučních nároků na vymezené lhůty. Tyto restituční předpisy jsou k obecným občanskoprávním normám ve vztahu zvláštního k obecnému; také pro právní vztahy vzniklé v období nesvobody od 29. 9. 1938 do 4. 5. 1945 platí, že v případech, ve kterých bylo možno uplatnit určitý nárok podle tehdejšího restitučního předpisu, nebylo možné jej uplatnit i podle předpisu obecného (například vlastnickou žalobou). Velká část jednání, ke kterým došlo pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické perzekuce, byla neplatná i podle obecných právních předpisů a přesto byla zahrnuta pod režim restitučních zákonů. Z uvedeného je zřejmé, že Dekret prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. i zákon č. 128/1946 Sb. nastolily právní stav, který vylučuje určení vlastnického práva zůstavitele ke dni úmrtí ohledně věci, kterou zůstavitel pozbyl v době nesvobody za podmínek v nich uvedených a na jejíž vydání neuplatnil (případně uplatnil neúspěšně) restituční nárok podle těchto předpisů. Ohledně takové věci nelze uplatňovat údajné dědické nároky, nebyl-li, jak je tomu i v dané věci, úspěšně uplatněn nárok restituční. Dovolací soud tak považoval rozhodnutí odvolacího soudu za správné.
Proti těmto rozhodnutím obecných soudů směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatelka poukazuje na to, že není osobou oprávněnou podle restitučních předpisů, tyto se na ní nevztahují, a proto jí nemůže být bráněno použít předpisů obecných. Zdůrazňuje, že vždy tvrdila, že uzavřené smlouvy byly absolutně neplatnými právními úkony, přitom obecné soudy pouze konstatovaly příslušnost §1 Dekretu, aniž se vypořádaly s jejím tvrzením, že se tento na věc nevztahuje. Obecným soudům také vytýká, že neprovedly navrhované důkazy, které pokládaly za nadbytečné, když si o věci udělaly vlastní právní úsudek, který se však vůbec neztotožňuje s tvrzeními stěžovatelky, čímž bylo porušeno právo na spravedlivý proces a právo na projednání věci v té právní konstrukci, ve které se stěžovatelka svého práva domáhá. Navrhla proto zrušení všech shora označených rozhodnutí.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ani v tomto případě, v němž okolnosti předcházející ztrátě majetku původním vlastníkem byly zvláště kruté, nemůže totiž Ústavní soud pomíjet závěry přijaté jeho Plénem ve Stanovisku sp. zn Pl. ÚS-st. 21/05 (publikovaném pod č. 477/2005 Sb., v nichž se Ústavní soud mj. odchýlil i od nálezu sp. zn. I. ÚS 539/98, jehož se stěžovatelka dovolává. Na důvody uvedeného Stanoviska, aplikovatelné i na daný případ, je proto třeba odkázat s tím, že závěrům tam uvedeným, jimiž je i senát posuzující tuto věc vázán, v zásadě postup obecných soudů v dané věci odpovídá, stejně tak jako i zdůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu. Ten ve svém rozhodnutí, jak shora patrno, vycházel stejně jako soudy nižší instance ze závěru, že ke ztrátě majetku došlo způsobem podřaditelným pod §1 Dekretu, přičemž zdůraznil, že velká část jednání, k nimž za okupace docházelo pod jejím tlakem nebo tlakem národní, rasové nebo politické perzekuce, byla neplatná již i podle obecných předpisů, na což v podstatě ve svém případě poukazuje i stěžovatelka. Objasnil však, proč je třeba vycházet z toho, že právní následky i v takových případech nastaly, s tím, že bylo možno uplatnit nároky na vydání věcí podle tehdy platných restitučních předpisů. Vysvětlil také z jakých důvodů tehdejší zákonodárce nemohl bez dalšího respektovat důsledky takové neplatnosti podle právních předpisů platných v době, kdy k přechodu či převodu majetku docházelo a v podstatě tak reagoval i na námitky stěžovatelky, vycházející z jí předkládané právní konstrukce, zdůrazňující absolutní neplatnost převodu předmětného majetku. Zdůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu považuje Ústavní soud s odkazem na shora označené Stanovisko za ústavně konformní, a proto uzavírá, že v daném případě porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal. Z uvedených důvodů proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2006