ECLI:CZ:US:2006:4.US.369.06.0
sp. zn. IV. ÚS 369/06
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Pavla Holländera a Michaely Židlické - ze dne 7. listopadu 2006 sp. zn. IV. ÚS 369/06 ve věci ústavní stížnosti P. M. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. září 2003 č. j. 34 Cm 58/99-53 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. září 2005 č. j. 34 Cm 58/99-106, jimiž byl stěžovateli ustanoven opatrovník a stěžovatel byl zavázán plnit peněžitou částku a uhradit náklady řízení.
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. září 2003 č. j. 34 Cm 58/99-53 a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. září 2005 č. j. 34 Cm 58/99-106 se zrušují.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci dle ústavní stížnosti, petitu návrhu a rekapitulace stížnostních bodů
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Krajského soudu v Brně, přičemž současně s poukazem na §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále též "zákon č. 182/1993 Sb.") navrhoval odklad vykonatelnosti předmětného rozsudku o přisouzení peněžitého plnění. Uvedenými rozhodnutími obecného soudu dle přesvědčení stěžovatele došlo, to pro výhrady dále zmíněné, k dotčení jeho základního práva na soudní ochranu a spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Podle odůvodnění ústavní stížnosti mělo se tak stát tím, že obecný soud, aniž by provedl potřebná a povaze věci přiměřená šetření, dovodil, že stěžovatel je neznámého pobytu, ustanovil mu opatrovníka (§29 odst. 3 občanského soudního řádu; dále jen "o. s. ř.") a posléze po provedeném řízení rozhodl meritorním rozsudkem o jeho povinnosti plnit přesně specifikovanou peněžitou částku. Takto se mu nedostalo možnosti řádně před soudem hájit svoji věc; tedy skutkově a právně argumentovat a vést proti žalobci obranu v souladu se svými procesními právy.
K vlastnímu ustanovení opatrovníka stěžovatel uvedl, že pokud mu obecný soud jednak doručoval žalobu a výzvu k vyjádření se k ní na adresu trvalého pobytu prostřednictvím soudního doručovatele dne 8. srpna 2003 s tím, že byla vrácena Krajskému soudu v Brně téhož dne s konstatováním "firma na uvedené adrese nenalezena", a současně mu nebylo vhozeno oznámení o uložení zásilky do schránky označené jeho jménem, že je mu doručováno do vlastních rukou, a dále jeho adresa zjišťována v centrální evidenci obyvatel, čímž došlo k potvrzení (místní) správnosti doručování, potom mu, dle jeho mínění, za těchto okolností neměl být bez dalšího šetření ustanoven opatrovník. To tím spíše, že se v tom případě jednalo o vyšší soudní úřednici činnou u soudu rozhodujícího jeho věc, která se následně neúčastnila ve věci konaných jednání soudu a nepodala proti (v jeho neprospěch vydanému) rozsudku ani odvolání.
Stěžovatel k (jeho konkrétní situace se týkající) skutkové stránce předpokládané v hypotéze ustanovení §29 odst. 3 o. s. ř. namítl, že se na předmětné adrese v době stěžovaného doručování zdržoval a na podporu tohoto tvrzení Ústavnímu soudu přílohou návrhu předložil fotokopii doručenky Městského soudu v Brně ze dne 21. května 2003 (č. j. 68 Ro 856/2003-14), fotokopie dokladů o placení SIPO a čestná prohlášení jednak správkyň domu, jakož i dále tamtéž podnikající advokátky. Rovněž poznamenal (na což poukázal ve sdělení obecnému soudu předtím i samotný žalobce), že na této adrese má nadto sídlo obchodní společnost GPM Engineering, s. r. o., jejíž poštu coby její jediný statutární orgán vždy přebíral.
Konečně ve vztahu k včasnosti a přípustnosti návrhu uvedl, že o rozhodnutích, jež napadá ústavní stížností, se dověděl až 24. dubna 2006, kdy převzal usnesení o nařízení s předmětným řízením spjaté exekuce a výzvu soudního exekutora ke splnění povinnosti, jakož i exekuční příkaz o postižení jeho obchodního podílu v blíže označené obchodní společnosti.
II.
Postup dle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.
Vycházeje z nikoliv neopodstatněných tvrzení (o dotčení ústavních kautel plynoucích z čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny) předložených v naraci návrhu, Ústavní soud, po přezkoumání vyžádaného spisového materiálu Krajského soudu v Brně a obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh, usnesením ze dne 24. srpna 2006 odložil vykonatelnost rozsudku tamního soudu ze dne 26. září 2005 č. j. 34 Cm 58/99-106.
III.
Rekapitulace věci v řízení před obecnými soudy
Z obsahu spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 34 Cm 58/99, narace návrhu, jakož i z příloh ústavní stížnosti bylo zjištěno z pohledu okolností relevantních pro ústavněprávní posouzení předmětné věci následující:
* V návaznosti na předchozí neúspěšná doručování písemností stěžovateli na adresu (původně) označenou žalobcem Krajský soud v Brně z centrální evidence obyvatel zjistil, že adresou místa trvalého pobytu stěžovatele (aktuální v době jeho předmětné procesní činnosti) je K. 10, 602 00 Brno (č. l. 46, 49 spisu obecného soudu),
* na č. l. 45 spisu obecného soudu je založena doručenka v souladu s tímto zjištěním adresovaná, na níž je uvedeno datum 8. srpna 2003, podepsán soudní doručovatel a učiněna poznámka, resp. provedeno zakřížkování otiskem razítka označeného formuláře v kolonce "firma na uvedené adrese" ... "nenalezena",
* na č. l. 47 nalézá se sdělení Generálního ředitelství Vězeňské služby České republiky ze dne 3. září 2003, že stěžovatel se nenachází ve výkonu vazby či trestu odnětí svobody,
* z usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. září 2003 č. j. 34 Cm 58/99-53 se potom podává, že na základě těchto podkladů, když z centrální evidence obyvatel vyplývá, že stěžovatel nemá manželku ani děti, od nichž by takto bylo možno eventuálně dotazem "novou" adresu zjistit, tamní soud ustanovil stěžovateli "po vyčerpání všech dostupných prostředků" pro zjištění místa pobytu opatrovníka, a to konkrétní vyšší soudní úřednici Krajského soudu v Brně (§29 odst. 3 o. s. ř.),
* dále bylo ze spisu zjištěno, že ta se následně ve věci nařízených jednání soudu neúčastnila (č. l. 59-60, č. l. 76-78, č. l. 99-101), přičemž ve věci samé byl vydán ústavní stížností napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. září 2005 č. j. 34 Cm 58/99-106, jímž byl stěžovatel zavázán za ve výroku uvedených podmínek plnit peněžitou částku ve výši 9 425 726,60 Kč a přesně vyčíslené náklady řízení; proti tomuto rozsudku nepodala opatrovnice odvolání, pročež 29. listopadu 2005 nabyl právní moci (č. l. 106 spisu obecného soudu),
* konečně dle sdělení stěžovatele obsaženého v ústavní stížnosti, tvrzení to nerozporovaného účastníky ani vedlejšími účastníky řízení, se tento o jeho existenci dověděl dne 24. dubna 2006 [na č. l. 115 spisu obecného soudu je založen rovněž úřední záznam ze dne 27. dubna 2006 o převzetí jeho "kopie" právní zástupkyní stěžovatele (plná moc ze dne 24. dubna 2006) dostavivší se z vlastní iniciativy za účelem nahlédnutí do spisu].
IV.
Rekapitulace podstatných částí vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka
Na základě výzvy Ústavního soudu podle §42 odst. 4 a §76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb. podala k předmětné ústavní stížnosti vyjádření ve věci rozhodující soudkyně Krajského soudu v Brně, v němž popsala (výše zrekapitulované) okolnosti zjišťování adresy stěžovatele s tím, že bylo následně doručováno na adresu K. 10, 602 00 Brno, když dle názoru soudu, namítá-li tento, že mu mělo být vhozeno oznámení o uložení zásilky do schránky označené jeho jménem o doručování do vlastních rukou, k předmětné námitce se soudkyně nemůže vyjádřit a "je na stěžovateli, aby toto prokázal". Soud pak vychází z toho, že údaje soudního doručovatele jsou správné, neboť není možné, aby každou nedoručenou zásilku posílal ještě znovu pro jistotu prostřednictvím České pošty, jak se toho dovolává stěžovatel.
V podaném vyjádření se dále podotýká, že věcné námitky proti výsledku sporu stěžovatel nevznáší a kdyby se o celou věc zajímal, nepochybně by se dověděl, že je u tamního soudu předmětné řízení vedeno, a mohl sám svá práva osobně hájit. Pokud potom byla ustanovena opatrovnicí vyšší soudní úřednice, v tomto ohledu se ve vyjádření uvádí, že v současné době soud ustanovuje jako opatrovníky v takových případech, se zřetelem k nálezu sp. zn. II. ÚS 629/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 69), advokáty.
Na toto vyjádření soudu reagoval stěžovatel replikou, v níž formou reakce na něj zopakoval vývody již v původním návrhu předložené a zdůraznil irelevantnost stanoviska týkajícího se vlastního předmětu sporu.
K ústavní stížnosti se rovněž vyjádřil vedlejší účastník řízení, Volksbank CZ, a. s., a to s tvrzením, že ústavní stížnost nutno považovat za nepřípustnou jednak v důsledku toho, že vůči usnesení Městského soudu v Brně ze dne 2. února 2002 č. j. 69 Nc 394/2006-3, jímž bylo vůči stěžovateli zahájeno exekuční řízení, podal 9. května 2006 coby povinný odvolání, rovněž potom z důvodu, že proti (ústavní stížností napadenému) rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. září 2005 č. j. 34 Cm 58/99-106 neuplatnil opravné prostředky, které mu zákon nabízí.
K meritu věci samé potom vedlejší účastník uvedl, že původně vydaný platební rozkaz jmenovaného soudu č. j. 4 Ro 139/00-21 ze dne 19. února 1999 byl neúspěšně doručován na adresu trvalého bydliště stěžovatele (J. 12, 602 00 Brno), uvedenou v centrální evidenci obyvatel, přičemž se zásilka vrátila Krajskému soudu v Brně s tím, že adresát je neznámý. Pokud se stěžovatel z tohoto místa odstěhoval bez toho, aniž by v souladu s povinností mu ze zákona svědčící nahlásil a oznámil místo nového trvalého pobytu, doručení platebního rozkazu znemožnil, a tím se již v počátku sporu připravil o možnost vyjádřit se k platebnímu rozkazu a účastnit se nalézacího řízení. Stěžovatelem v ústavní stížnosti namítané doručování potom proběhlo tak, že v místě jeho následného trvalého bydliště (K. 10, 602 00 Brno) nebyl nalezen, stejně ani jako jeho poštovní schránka, a nebylo tedy možné ani zanechat oznámení o uložení zásilky. Tvrzení stěžovatele považuje takto vedlejší účastník za účelové, když ani soudní exekutor nebyl schopen na této adrese o tři roky později doručit usnesení o nařízení exekuce, které bylo doručeno až na adrese odlišné.
Z těchto důvodů navrhl ústavní stížnost odmítnout jako nedůvodnou a současně připomněl, že dle jeho názoru se měl stěžovatel alespoň jednou za období více než sedmi let, které uplynulo od podání žaloby do "vyzvednutí" si předmětného rozsudku stěžovatelem, informovat o tom, zda je závazek ve výši 12 000 000 Kč, ve vztahu k němuž je ručitelem (když v předchozím textu je zdůrazněno, že v době sjednávání úvěru byl jediným statutárním orgánem, jakož i vlastníkem společnosti Goldstein, s. r. o., tj. vedlejšího účastníka majícího v řízení před obecným soudem postavení prvého žalovaného), řádně splácen.
V.
Upuštění od ústního jednání
Dle ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něj očekávat další objasnění věci. Ústavní soud důvod ke konání ústního jednání neshledal, když provádět důkazní řízení za účelem ústavněprávního posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti za ingerence účastníků pro povahu věci nejevilo se důvodným. To rovněž s přihlédnutím ke skutečnosti, že souhlas s upuštěním od ústního jednání ze strany účastníků a vedlejších účastníků byl dán, resp. u vedlejšího účastníka Goldstein, s. r. o., došlo k doručení výzvy (příslušného dotazu) se z toho plynoucími důsledky v návaznosti na přiměřené použití §47 odst. 1, 3, 4, §50c odst. 4, §50f odst. 1, 3 o. s. ř. (§63 zákona č. 182/1993 Sb.).
VI.
Posouzení včasnosti a přípustnosti ústavní stížnosti
Vzhledem k ustanovení opatrovníka nebyl stěžovateli napadený rozsudek nikdy doručen. V důsledku toho Ústavní soud považuje ústavní stížnost za přípustnou, přičemž lhůtu k jejímu podání za popsaných okolností odvozoval ode dne, kdy se stěžovatel o existenci předmětného rozsudku dověděl (shodně nálezy sp. zn. I. ÚS 559/2000, II. ÚS 565/03, II. ÚS 351/04, II. ÚS 629/04, I. ÚS 572/05, IV. ÚS 811/05; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 27, nález č. 111, svazek 35, nález č. 160, svazek 35, nález č. 167, svazek 36, nález č. 69, svazek 41, nález č. 76, svazek 41, nález č. 98).
Takto postupoval i při znalosti části nejnovější judikatury, v níž je naopak zastáván názor, že proti přípustnosti návrhu za procesní konstelace výše uvedené svědčí existence institutu prominutí zmeškání lhůty dle §58 odst. 1 o. s. ř. (usnesení sp. zn. IV. ÚS 434/04, II. ÚS 589/05 - nepublikována), resp. že toliko v případě zákonu odpovídajícího ustanovení opatrovníka může doručení rozsudku opatrovníku založit počátek běhu lhůty k odvolání (usnesení sp. zn. III. ÚS 45/06, III. ÚS 87/06 - nepublikována). Prvně uvedený argument odkazuje dle názoru v daném složení rozhodujícího IV. senátu na co do výsledku "nenárokový" a tudíž i neefektivní opravný procesní prostředek nápravy, druhý potom poukazuje na hypotetický předpoklad neopírající se o reálnou, tj. předvídatelnou a přinejmenším relativně stabilizovanou a takto i v daném případě stran dosažení práva efektivní rozhodovací praxi obecných soudů.
Na okraj lze k tomuto postoji v obecné rovině připomenout, že dle přesvědčení Ústavního soudu efektivní procesní prostředek může být jednak založen výslovným zákonným zakotvením a jemu odpovídající aplikační praxí, anebo může být vyvinut samotnou judikaturou obecných soudů (nález sp. zn. Pl. ÚS 6/05; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 39, nález č. 226, vyhlášen pod č. 531/2005 Sb.).
Důvod pro postup v návaznosti na ústavní úpravu [čl. 88 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] kogentně předvídaný v §23 zákona č. 182/1993 Sb. tudíž ve věci rozhodující senát neshledal, neboť názor vyjádřený v předmětných usneseních nesdílí; naproti tomu právě pro onen v citovaných nálezech obsažený se ústavní stížností věcně zabýval.
VII.
Posouzení ústavnosti interpretace a aplikace ve věci relevantního jednoduchého práva
Z pohledu ústavněprávního nutno stanovit povahu případů, v nichž nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod. Jak konstatoval Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí, v řízení o ústavních stížnostech lze za takové považovat případy, ve kterých nesprávná aplikace jednoduchého práva je spjata s konkurencí norem jednoduchého práva, příp. konkurencí interpretačních alternativ, v nichž se zrcadlí kolize ústavních principů, a konečně za třetí lze za takové považovat případy svévolné aplikace jednoduchého práva (kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 74/02, III. ÚS 747/2000, I. ÚS 601/02, III. ÚS 737/02, IV. ÚS 239/03, II. ÚS 413/04, III. ÚS 351/04); Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 28, nález č. 126, svazek 29, nález č. 7, svazek 32, nález č. 9, svazek 30, nález č. 106, svazek 31, nález č. 129, svazek 36, nález č. 40, svazek 35, nález č. 178).
V rovině práva jednoduchého, relevantního v rozsahu ústavněprávního posouzení, na předmětnou věc dopadá ustanovení §29 odst. 3 o. s. ř. Dle tohoto ustanovení pokud neučiní jiná opatření, může předseda senátu ustanovit opatrovníka mj. také účastníku, jehož pobyt není znám.
Ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu nezávislost soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy) nezakládá možnost soudci konat svévolně (kupř. sp. zn. III. ÚS 501/04; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 42). Takovýto postup se ocitá jednak v rozporu s ústavním postulátem vyloučení svévole (čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny), jakož i obecně pojatým principem rovnosti (čl. 1, čl. 3 odst. 1 Listiny, čl. 96 odst. 1 Ústavy) a kautelami vyplývajícími ze zásad spravedlivého procesu (čl. 36 a násl. Listiny). V dosavadní judikatuře ve věcech ústavních stížností (např. nálezy sp. zn. III. ÚS 351/04, III. ÚS 501/04, III. ÚS 606/04; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, nález č. 178, svazek 36, nález č. 42, svazek 38, nález č. 177).
Ústavní soud interpretoval pojem svévole ve smyslu extrémního nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, dále ve smyslu nerespektování kogentní normy, interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (příkladem čehož je přepjatý formalismus), jakož i interpretace a aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsensuálně akceptovaném významu, v tom rámci i odklonu od ustálené judikatury, aniž by byly dostatečně vyloženy důvody, na základě nichž soud výkladovou praxi dosud převažující a stabilizovanou odmítá, a konečně ve smyslu rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy.
Z judikatury Ústavního soudu lze rovněž vyvodit závěr, dle něhož svévolí z pohledu kategorie ústavnosti rozumí se potom v případě aplikace právní normy objektivní stav, tj. taková pozice aplikace ustanovení jednoduchého práva, která je objektivně v relaci k jeho smyslu a účelu aplikací (v rámci možného argumentačního pole) postrádající co do možných variabilit myšlenkových konstrukcí racionálně logické akceptovatelné odůvodnění. Z toho důvodu taková aplikace rovněž nezbytně implikuje vykročení z mantinelů vymezených zásadou nezávislého soudního rozhodování. Dané pojetí svévole přitom vychází s ohledem na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod z maximy, dle níž porušení ústavních kautel nelze se zřetelem k dotčenému subjektu rozlišovat dle toho, zda k němu došlo bez vědomí (znalosti tohoto nežádoucího stavu) ve věci rozhodujícího soudce (soudu).
Z pohledu ústavněprávní relevance je pak úkolem Ústavního soudu (čl. 83 Ústavy) posoudit, dosahuje-li deficit spočívající v dotčení procesních kautel intenzity svévole (srov. nález sp. zn. III. ÚS 151/06; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 42, nález č. 132). V rozhodované věci je svévole v postupu a rozhodování obecného soudu založena nerespektováním požadavku racionálně logicky akceptovatelného dostatečného skutkového zjištění pro možnost podřazení pod kogentní normu, obsaženou v §29 odst. 3 o. s. ř., jehož rozsahový rámec stran naplnění relativně neurčitého pojmu "pobyt není znám" byl blíže konkretizován, resp. vygenerován dnes již ustálenou judikaturou obecných soudů i Ústavního soudu (citované nálezy sp. zn. I. ÚS 559/2000, II. ÚS 565/03, II. ÚS 351/04, II. ÚS 629/04, I. ÚS 572/05, IV. ÚS 811/05; jakož i IV. ÚS 200/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 12, nález č. 149). Vyjádřeno poněkud jiným způsobem, pro možnost podřazení pod ve věci relevantní normativní rámec tak nebyl v souladu se zásadou vyhledávací bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) zjištěn hypotézou předpokládaný skutkový stav.
Ze zmíněné judikatury se podává, že důvod, pro který se účastníku v intencích §29 odst. 3 o. s. ř. opatrovník ustanovuje, musí být spolehlivě prokázán. V projednávané věci, jak patrno z výše uvedeného, se tak nestalo, pročež nedošlo ke zjištění relevantního skutkového stavu způsobem, resp. v rozsahu, kdy by bylo možno na něj pod aspektem aplikace citované právní normy bez důvodných pochybností zcela bezpečně usoudit (srov. obdobně kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 150/93, II. ÚS 92/95; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, nález č. 49, a svazek 4, nález č. 72). Nebylo např. doloženo, že by na předmětné adrese u ostatních obyvatel domu, či případně podnikatelů majících tam sídlo, došlo dotazem ke zjišťování, zda se tam se stěžovatelem setkávají, žádost o šetření policie v daném ohledu rovněž nebyla učiněna, a soud vyšel toliko z nijak dále nevysvětlené poznámky soudního doručovatele na jemu vrácené doručence; to i bez jakéhokoliv (doloženého) tvrzení tohoto doručovatele o případném vhození oznámení do poštovní schránky apod.
Na předmětnou rozhodovací praxi Ústavního soudu postačí v ostatním pro její dostupnost, konzistentnost a ustálenost v podrobnostech odkázat a pouze připomenout, že funkce opatrovníka nebyla zákonem upravena proto, aby usnadňovala činnost soudu v tom, aby měl kam odesílat písemnosti. Byla vytvořena z toho důvodu, aby byly důsledně hájeny zájmy účastníka, který se nemůže účastnit řízení a vykonávat tak svá práva a povinnosti sám.
V reakci na nikoliv bezvýznamné výtky stěžovatele stran absence (oprávněně) očekávaného jednání opatrovníka nutno potom přičinit poznámku dvojí.
Nejprve v obecné rovině jednak to, že důsledné hájení zájmů zastoupeného je přirozeně (i v těchto případech) především otázkou mravní a kulturní integrity subjektu, který dal k tomuto ustanovení předem svůj svobodný souhlas. Jím totiž převzal, po uvážení povahy a kontextu věci, odpovědnost za důslednou obranu práv zastoupeného.
Dále potom, že Ústavní soud v minulosti dovodil, že praxe, kdy jsou opatrovníky účastníků řízení ustanovováni pracovníci soudu, který o věci rozhoduje, je v naprostém rozporu s ústavními zásadami, kterých má být ustanovením opatrovníka nepřítomnému účastníkovi řízení dosaženo (nález sp. zn. II. ÚS 629/04). Konečně sluší se připomenout, že Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti rovněž (byť v odlišných procesních souvislostech) konstatoval, že úlohou opatrovníka je důsledně hájit zájmy opatrovaného a soud, který opatrovníka ustavuje, musí postupovat tak, aby nevznikly pochybnosti, že opatrovník je objektivně způsobilý hájit zájmy opatrovaného, třeba i proti vůli ustanovujícího soudu. V daném ohledu rovněž poukázal na to, že z tohoto hlediska je problematická praxe ustanovování opatrovníků z řad zaměstnanců soudů (nález sp. zn. IV. ÚS 412/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 39, nález č. 223).
Postupem, kdy byla ustanovena opatrovníkem vyšší soudní úřednice zaměstnaná u soudu rozhodujícího právní spor stěžovatele, byl ve smyslu judikatury Ústavního soudu založen samostatný kasační důvod zrcadlící ve výroku nálezu petit stěžovatelova návrhu.
Zmíněný deficit v postupu ustanovení opatrovníka promítl se v předmětné věci následně do průběhu procesu, završeného ústavní stížností napadeným meritorním rozsudkem. Že stěžovatel námitky týkající se tohoto merita nevznáší, jak podotkl ve vyjádření k ústavní stížnosti účastník, je přirozeně pro vyložené naprosto irelevantní. Obdobnou povahu mají konečně i ostatní kontextuální (a v jiném ohledu zajisté závažné) výtky vznesené ve vyjádření vedlejším účastníkem, neboť rozhodné z pohledu posouzení Ústavního soudu ex constitutione je, zda bylo či nikoliv porušeno ústavně zaručené základní právo stěžovatele [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
Pro výše uvedené, tj. s ohledem na porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny, spočívající v odnětí reálné a efektivní možnosti jednat před soudem a takto skutkově i právně argumentovat, to v souladu s principem rovnosti zbraní, Ústavní soud rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. září 2005 č. j. 34 Cm 58/99-106 a jeho vydání předcházející usnesení tamního soudu ze dne 15. září 2003 č. j. 34 Cm 58/99-53 [v tom případě vycházeje ze své předcházející judikatury (nález sp. zn. I. ÚS 572/05)], zrušil [§82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].