infUsTakto, infUsVec2, errUsPouceni, errUsDne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18.10.2006, sp. zn. IV. ÚS 374/04 [ nález / ŽIDLICKÁ / výz-2 ], paralelní citace: N 191/43 SbNU 171 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2006:4.US.374.04.2

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Zamítnutí stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti České republiky

Právní věta Stanoví-li trestní řád v případě stížnosti pro porušení zákona podmínky, za nichž se ustanovuje odsouzenému obhájce, je třeba chápat uvedený institut v jeho materiálním pojetí. To znamená, že probíhající soudní řízení je třeba vést takovým způsobem, aby došlo k naplnění účelu nutné obhajoby, a tím i šetření základních práv a svobod odsouzeného. Bez toho, aniž by mohl ustanovený právní zástupce jakkoli ovlivnit právní názor soudu, nelze na soudní řízení hledět jako na spravedlivé.

ECLI:CZ:US:2006:4.US.374.04.2
sp. zn. IV. ÚS 374/04 Nález Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické - ze dne 18. října 2006 sp. zn. IV. ÚS 374/04 ve věci ústavní stížnosti R. E. proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 11. 2003 sp. zn. Nt 505/2003, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na obnovu řízení, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. 4 Tz 107/2004, kterým byla zamítnuta stížnost pro porušení zákona. I. Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. 4 Tz 107/2004 se zrušuje. II. Ve zbytku se návrh odmítá. Odůvodnění: I. 1. Ústavnímu soudu byl dne 3. 11. 2004 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále též jen "obvodní soud") ze dne 28. 11. 2003 sp. zn. Nt 505/2003 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. 4 Tz 107/2004, jímž byla zamítnuta stížnost pro porušení zákona, podaná ministrem spravedlnosti České republiky ve prospěch stěžovatele. 2. Ze stížnostního petitu předmětné ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel svým návrhem napadá jen usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. 4 Tz 107/2004. Z kontextu celé ústavní stížnosti je však zřejmé, že stěžovatel brojí též proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 11. 2003 sp. zn. Nt 505/2003. Z uvedeného důvodu pak Ústavní soud přezkoumal návrh stěžovatele i ve vztahu citovanému usnesení obvodního soudu (k tomu srovnej: Evropský soudu pro lidská práva ve Štrasburku ve věci Bulena vs. Česká republika ze dne 20. 4. 2004, stížnost č. 57567/00, www.echr.coe.int/echr). Vzhledem k tomu, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti neodkazuje ani blíže nebrojí též proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2004 sp. zn. 61 To 19/2004, byť by to bylo logické, nejednal Ústavní soud s uvedeným orgánem moci soudní jako s účastníkem řízení [v této souvislosti je nutno podotknout, že i v případě, že by Ústavní soud jednal s Městským soudem v Praze jako s účastníkem řízení, nezbylo by, než předmětný návrh odmítnout pro opožděnost dle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. 3. Nejvyšší soud svým výše uvedeným rozhodnutím zamítl stížnost ministra spravedlnosti pro porušení zákona, jež směřovala proti usnesení obvodního soudu ze dne 28. 11. 2003 sp. zn. Nt 505/2003. Tímto rozhodnutím obvodní soud podle ustanovení §283 písm. d) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, (dále jen "tr. ř.") zamítl návrh na obnovu řízení. 4. Stěžovatel konkrétně namítá, že orgány činné v původním trestním řízení porušily povinnost zjistit skutkový stav věci, o němž není žádných důvodných pochybností. Pravomocným rozsudkem obvodního soudu ze dne 21. 12. 1998 sp. zn. 31 T 46/98 byl stěžovatel odsouzen mimo jiné pro trestný čin podílnictví dle §251 odst.1 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen "tr. z."), přičemž za všechny trestné činy, z jejichž spáchání byl uznán vinným, byl odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let se zařazením do věznice s ostrahou. Současně byl stěžovatel odsouzen k náhradě škody. Dle zmíněného rozsudku se měl stěžovatel dopustit uvedeného trestného činu podílnictví skutkem popsaným v bodu III./1, a to tak, že v přesně nezjištěné době od 15.30 hod. dne 27. 11. 1997 do 28. 11. 1998 měl spolu s obviněným J. Š. na jeho žádost přijet do objektu TJ Spoje v Praze 3, Na Balkáně 812, kde mu měl pomoci jednak naložit do osobního vozidla věci vyjmenované ve výroku rozsudku pod bodem 15 a dále odvézt tyto věci do bazaru k prodeji. Stěžovatel však byl dne 27. 11. 1997 zatčen Policií České republiky na základě příkazu Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 2 T 82/95 a téhož dne ve 12.30 hod. předán k výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Praha - Pankrác. Na uvedenou skutečnost byl ze strany stěžovatele upozorňován již obvodní soud, když před ním jako soudem první instance byla daná věc projednávána. 5. Poté, co shora uvedené rozhodnutí nabylo právní moci, stěžovatel obvodnímu soudu předložil důkazy získané dodatečně a žádal povolení obnovy řízení. Zmíněnými důkazy mělo být jednak sdělení správního oddělení Věznice Nové Sedlo a dále protokol o zatčení Policie České republiky ze dne 27. 11. 1997, přičemž tyto dokumenty měly potvrdit onu skutečnost, že stěžovatel se nemohl dopustit skutku popsaného v bodě III./1 rozhodnutí obvodního soudu, neboť v době, v níž se měl dle uvedeného rozsudku tohoto skutku dopustit, byl prokazatelně zatčen a následně předán do výkonu trestu odnětí svobody. Obvodní soud nepovolil obnovu řízení, přestože stěžovatel doložil nové skutečnosti dříve soudu neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými z dřívějšího řízení mít vliv na změnu rozhodnutí ve prospěch stěžovatele, a to jak co do výše trestu, tak i co do výše náhrady škody. 6. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti Nejvyššímu soudu mimo jiné vytýká, že mu neposkytl dostatek soudní ochrany, jež mu zaručuje ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení svých základních práv a svobod spatřuje v tom, že ačkoliv v původním trestním řízení obecné soudy nerespektovaly zásadu objektivního zjištění skutkového stavu, vyjádřenou v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., bylo mu následně upřeno právo na obnovu původního trestního řízení, zakotvené v §277 a násl. tr. ř. Dále se stěžovatel domnívá, že bylo porušeno jeho právo na řádnou obhajobu tak, jak je uvedeno v čl. 40 odst. 3 Listiny, a rovněž spatřuje v postupu Nejvyššího soudu zásah do zásady veřejnosti, zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny, když Nejvyšší soud rozhodoval o stížnosti pro porušení zákona v neveřejném zasedání. II. 7. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. 8. Následně si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení, spis Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. Nt 505/2003 a spis Nejvyššího soudu sp. zn. Tz 107/2004. 9. Obvodní soud ve svém vyjádření toliko odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 28. 11. 2003 sp. zn. Nt 505/2003. 10. Nejvyšší státní zastupitelství, jakož i ministr spravedlnosti se svého postavení vedlejšího účastníka vzdali. 11. Nejvyšší soud zkonstatoval, že usnesení, jímž soud rozhodl o stížnosti pro porušení zákona, je podrobně odůvodněno, přičemž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že podmínky obnovy řízení uvedené v ustanovení §278 odst. 1 tr. ř. nebyly v projednávané věci splněny. V řízení o povolení obnovy řízení před obvodním soudem nebyla uplatněna nová skutečnost, neboť o reálné nemožnosti stěžovatele dopustit se jednání popsaného pod bodem III./1 výroku rozsudku v časovém úseku zde uvedeném obvodní soud v době rozhodování věděl. Navíc se dle názoru Nejvyššího soudu nejedná o skutečnost, která by mohla mít vliv na jiné rozhodnutí o vině či trestu. V závěru svého vyjádření Nejvyšší soud navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta. 12. Stěžovatel ve svém stanovisku k vyjádření účastníků navrhl provedení důkazu spisem Městského státního zastupitelství v Praze, kterým byl přezkoumán jeho podnět k podání stížnosti pro porušení zákona. Dále stěžovatel polemizoval s argumentací Nejvyššího soudu. Na závěr uvedl, že ústavní stížnost i nadále shledává opodstatněnou. III. 13. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatoval, že ústavní stížnost je zčásti důvodná. 14. V předmětné ústavní stížnosti vzal Ústavní soud za podstatnou především tu skutečnost, že stěžovateli nebyla v řízení o stížnosti ministra spravedlnosti pro porušení zákona před Nejvyšším soudem poskytnuta faktická právní pomoc. 15. Ústavní soud v minulosti již konstatoval, že ač není v ústavním pořádku České republiky zakotveno právo na mimořádný opravný prostředek, neznamená to, že při existenci takového institutu by bylo lze jej vyjmout z rámce spravedlivého procesu. Jinými slovy v případě, že jsou do právního řádu zakomponovány další instituty mající zajistit právní jistotu občanů, nelze než trvat, aby se i na tato řízení vztahovaly zásady spravedlivého procesu, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny. 16. K podání stížnosti pro porušení zákona je sice aktivně legitimován ministr spravedlnosti, ovšem jak v minulosti již dovodil i Ústavní soud, odsouzenému nelze v tomto řízení upřít postavení účastníka soudního řízení. Důvodem je pak především ta skutečnost, že soudní proces se odsouzeného velmi úzce dotýká a tento musí mít proto možnost čerpat z práv plynoucích z účastenství. Odsouzený, resp. jeho obhájce, sice nemůže přímo ovlivnit obsah samotné stížnosti pro porušení zákona, ovšem může se pokusit rozšířit penzum argumentů snesených navrhovatelem. 17. V konkrétním případě byla po podání stížnosti pro porušení zákona zaslána stěžovateli výzva, jíž mu bylo sděleno, že se může k podanému mimořádnému opravnému prostředku vyjádřit. Vzhledem ke skutečnosti, že se stěžovatel v době rozhodování o stížnosti pro porušení zákona nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody, musel mít v řízení před Nejvyšším soudem obhájce [ustanovení §36a odst. 2 písm. a), §36 odst. 1 písm. a) tr. ř.]. V přípisu ze dne 28. 7. 2004 pak stěžovatel sdělil soudu, že nedisponuje dostatečnými finančními prostředky a nechť je mu tedy právní zástupce ustanoven soudem. Jak vyplývá z č. l. 22 předmětného spisu, byl obhájcem stěžovatele ustanoven dne 31. 8. 2004 JUDr. Jan Svoboda, jenž převzal své pověření v 9:30 hod. Následně proběhlo téhož dne v 11:30 hod. neveřejné zasedání, v němž byl návrh ministra spravedlnosti zamítnut. 18. Z výše uvedeného tedy plyne, že obhájci stěžovatele byla dána k poskytnutí právní pomoci doba dvou hodin, v čemž však nelze spatřovat naplnění podstaty a smyslu obsahu institutu právní pomoci. Na postavení ustanoveného obhájce je třeba v tomto konkrétním případě hledět jako na toliko formální, bez reálné možnosti ovlivnit probíhající soudní řízení. Stanoví-li tr. ř. v případě stížnosti pro porušení zákona podmínky, za nichž se ustanovuje odsouzenému obhájce, je třeba chápat uvedený institut v jeho materiálním pojetí. To znamená, že probíhající soudní řízení je třeba vést takovým způsobem, aby došlo k naplnění účelu nutné obhajoby a tím i šetření základních práv a svobod odsouzeného. Bez toho, aniž by mohl ustanovený právní zástupce jakkoli ovlivnit právní názor soudu, nelze na soudní řízení hledět jako na spravedlivé. Má-li se ustanovený obhájce řádně zhostit svého úkolu, musí nastudovat dotčený soudní spis, seznámit se s příslušnou judikaturou a také by měl kontaktovat klienta za účelem obeznámení se s jeho stanoviskem k případu. Z uvedeného důvodu pak musí doba mezi ustanovením obhájce a jednáním soudu zohledňovat všechny výše uvedené skutečnosti, což se však v předmětném případě nestalo, a obhájce byl fakticky zcela vyloučen ze soudního řízení. 19. Na tomto místě je třeba připomenout, že právo na obhajobu patří k nejdůležitějším základním právům trestně stíhaných osob a je jedním z esenciálních předpokladů pro dosažení spravedlivého rozhodnutí založeného na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 Ústavy České republiky). Úkolem státu je proto zajistit v řízení před soudem takové podmínky, jež by naplňovaly uvedenou premisu spravedlivého soudního procesu, jenž se odráží v právu na obhajobu. 20. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu dle ustanovení §82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. 21. Veden zásadou minimalizace zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů, ponechal Ústavní soud ostatní námitky stěžovatele stranou, neboť poté, co budou Nejvyšším soudem zajištěny podmínky pro konání spravedlivého procesu, bude se tento případem opětovně zabývat. V případě, že by Ústavní soud podrobil přezkumu i ostatní námitky stěžovatele, předjímal by tím rozhodnutí Nejvyššího soudu, což by však představovalo zásah do jeho soudní nezávislosti. 22. Ve vztahu k té části ústavní stížnosti, jíž napadá stěžovatel usnesení obvodního soudu ze dne 28. 11. 2003 sp. zn. Nt 505/2003, je třeba návrh odmítnout zčásti pro opožděnost [ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu] a zčásti pro nepřípustnost [ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu]. 23. Závěrem pak Ústavní soud konstatuje, obdobně jako v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 202/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 42, nález č. 134), že Nejvyšší soud nepostupoval v předmětném soudním řízení při aplikaci tr. ř. způsobem, jenž by byl v souladu s ústavními kautelami spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a zvláště pak ústavně zaručeného práva stěžovatele na právní pomoc (čl. 37 odst. 2 Listiny) a práva na obhajobu (čl. 40 odst. 3 Listiny).

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2006:4.US.374.04.2
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka IV. ÚS 374/04
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 191/43 SbNU 171
Populární název Zamítnutí stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti České republiky
Datum rozhodnutí 18. 10. 2006
Datum vyhlášení 18. 10. 2006
Datum podání 3. 11. 2004
Datum zpřístupnění 15. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 2
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - NS
SOUD - OS Praha 4
Soudce zpravodaj Židlická Michaela
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
odmítnuto pro nedodržení lhůty
odmítnuto pro nepřípustnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 37 odst.2, čl. 36 odst.1, čl. 40 odst.3
Ostatní dotčené předpisy
  • 141/1961 Sb., §266, §2 odst.5, §2 odst.6, §36 odst.1 písm.a, §36a odst.2 písm.a
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstřík obnova řízení
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-374-04_2
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 54832
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-11