ECLI:CZ:US:2006:4.US.381.05
sp. zn. IV. ÚS 381/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické, ve věci navrhovatele Z. Š., zastoupeného advokátem JUDr. Tomášem Samkem se sídlem Zahradnická 140, Příbram, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 4. 2005, č.j. 20 Cdo 2853/2004-104, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 1. 7. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 4. 2005, č.j. 20 Cdo 2853/2004-104.
Výše uvedeným rozhodnutím mělo údajně dojít k zásahu do práv stěžovatele, jež jsou mu zaručeny čl. 4 odst. 1, 3 a 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti napadl usnesení Nejvyššího soudu ČR, jenž odmítl dovolání směřující proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 6. 2004, sp. zn. 7 Co 1056/2004, jímž bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Prachaticích sp. zn. 6 Nc 1320/2002, a jímž byl zamítnut návrh žalobce na zastavení exekuce, která je proti němu vedena k vymožení pohledávky vedlejší účastnice.
Nejvyšší soud ČR se podáním stěžovatele zabýval a dospěl k závěru, že dovolání není v dané věci přípustné. V odůvodnění napadeného rozhodnutí se zabýval jednotlivými dovolacími důvody a okolnostmi, jež znemožňují jejich aplikaci na danou věc. V souvislosti se zkoumáním otázky zásadního právního významu Nejvyšší soud v dovolání uvedl, že dovolání žádnou otázku zásadního právního významu neformuluje a vede toliko polemiku s právními názory, jež odvolací soud při přezkumu správnosti usnesení soudu prvního stupně užil. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí dále vyplývá, že stěžovatel zpochybňuje skutkový stav, z něhož soud první instance vyšel s tím, že nepřihlédl k tvrzené dohodě o narovnání. V důsledku této dohody pak mělo dojít k zániku závazku stěžovatele. Dle náhledu Nejvyššího soudu uvedené tvrzení nemůže založit důvod pro přípustnost dovolání, resp. nelze v dané věci dovodit otázku po právní stránce zásadního právního významu.
III.
Přípisem ze dne 7. 11. 2005 se vedlejší účastnice řízení, J. K., vzdala postavení vedlejšího účastníka řízení o předmětné ústavní stížnosti.
Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, se k ústavní stížnosti vyjádřil svým přípisem ze dne 3. 11. 2005, z něhož vyplývá, že důvody svého rozhodnutí plně vyjádřil v ústavní stížností napadeném rozhodnutí. Dále pak citovaný soud uvedl, že stěžovatel ve svém dovolání nepolemizoval s právními, ale toliko se skutkovými závěry obecných soudů.
Vzhledem ke skutečnosti, že vyjádření účastníků řízení neobsahovala žádná nová tvrzení, způsobilá ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, nebyla tato zaslána stěžovatelce na vědomí.
IV.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že ústavní stížnost není důvodná.
K předloženému návrhu stěžovatele je předně třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů či jiné samostatné úvahy obecných soudů svými vlastními závěry. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským zákoníkem nebo dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Výklad zákonů a jejich aplikace na jednotlivé případy je tedy v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud nelze považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.
Ústavní soud se zabýval námitkou, zda napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR nedošlo k zásahu do práva na spravedlivý soudní proces. Podle článku 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však z obsahu soudního spisu zjištěno nebylo a k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny ze strany soudu tak nedošlo. Neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení uvedeného ustanovení.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zjevné, že Nejvyšší soud ČR se zabýval všemi potencionálními dovolacími důvody, ovšem přípustnost jejich aplikace neshledal. Odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu je z úhlu pohledu základních práv a svobod stěžovatele dostatečné, neboť citovaný soud se v něm vypořádal se všemi důvody, pro něž nelze dovolání v dané věci připustit. Závěry Nejvyššího soudu ČR jsou logické a ústavně konformní. Stěžovatel jak ve vztahu k dovolání, tak i ve vztahu k předmětné ústavní stížnosti, napadá především skutkový stav věci, jehož posouzení Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší.
Za situace, kdy Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 4. 2005, č.j. 20 Cdo 2853/2004-104, došlo k porušení namítaných ustanovení Listiny, nezbylo, než návrh dle ust.§43 odst. 2 písm.a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu