Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26.04.2006, sp. zn. IV. ÚS 500/05 [ usnesení / FORMÁNKOVÁ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2006:4.US.500.05

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2006:4.US.500.05
sp. zn. IV. ÚS 500/05 Usnesení ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Mgr. D. V., právně zastoupeného Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou se sídlem Praha 7, U Výstaviště 9/229, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. června 2005, sp. zn. 1 Co 27/2005, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní soud obdržel podání, učiněné ve lhůtě podle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), které splňovalo i ostatní náležitosti ústavní stížnosti, kterou stěžovatel napadl shora označené rozhodnutí. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. října 2004, č.j. 37 C 7/2003-111, byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel domáhal písemné omluvy, a zároveň byla stěžovateli stanovena povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 10.070,- Kč. O odvolání stěžovatele rozhodl rozsudkem napadeným v ústavní stížnosti Vrchní soud v Praze, který ve věci samé rozsudek nalézacího soudu potvrdil, ve výroku o nákladech řízení rozhodl nově tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit každému ze žalovaných náhradu nákladů řízení ve výši 4.095,- Kč, a dále stěžovateli uložil povinnost zaplatit každému ze žalovaných na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 3.870,- Kč. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně popsal okolnosti, které jej vedly k podání žaloby na ochranu osobnosti. V postupu Městského soudu v Praze i Vrchního soudu v Praze pak stěžovatel shledal zásah do svých zaručených práv na spravedlivý proces, zakotvených v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Soudy podle názoru stěžovatele dostatečně nezodpověděly na jeho specifikované námitky, týkající se předložených listinných důkazů, čímž porušily princip rovnosti zbraní. Vrchní soud ve svém rozhodnutí uvedl, že "žalovaní si mohli myslet", že jimi uváděné informace o stěžovateli jsou pravdivé, avšak v případě kdyby se soudy seznámily s navrženými důkazy, tj. řádně prostudovaly trestní spis a vyslechly navržené svědky, musely by dospět k závěru, že žalovaní "museli vědět", že jejich tvrzení nejsou pravdivá. Městský soud v Praze sice provedl důkaz trestními spisy (konstatoval, že mu byly zapůjčeny), z jeho rozsudku však neplyne, jak byly hodnoceny a proč nebyl proveden důkaz výslechem navrhovaných svědků. Pro úplnost si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 7/2003. Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadeného rozsudku i s obsahem připojeného spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, stěžovatel spolupracoval se společností, ve které žalovaní vykonávali činnost jednatelů. Po ukončení vzájemné spolupráce založil stěžovatel s dalšími osobami (jím navrženými svědky v řízení před obecnými soudy) společnost, která vykonávala činnost obdobnou jako společnost žalovaných. Jakmile žalovaní tuto skutečnost zjistili, podali na stěžovatele a jeho společníky prostřednictvím své právní zástupkyně trestní oznámení. Poté, co byla věc Policií ČR odložena, napadli toto rozhodnutí stížností, a to prostřednictvím dalšího právního zástupce. Stěžovatel se svou žalobou na ochranu osobnosti domáhal omluvy za újmu, kterou měli žalovaní způsobit tím, že podali trestní oznámení a tak měli šířit nepravdy prostřednictvím zvolených právních zástupců, přičemž dalšími adresáty měli být policisté, kteří trestní oznámení projednávali. Rozhodnutí obecných soudů bylo založeno na závěru, že neoprávněnost zásahu žalovaných není možno spatřovat v oznámení příslušníkům Policie ČR, kteří se na prověřování podíleli, ani v poskytnutí podkladů právním zástupcům, když všechny tyto osoby jsou vázány povinností mlčenlivosti. Vrchní soud rovněž konstatoval, že nepovažoval za potřebné provést stěžovatelem navržené důkazy výslechem svědků, neboť svědectví měly podat osoby, proti kterým trestní oznámení také směřovalo. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu nalézacího soudu je patrné, že stěžovatel zopakoval námitky uvedené v odvolání proti rozhodnutí soudu prvého stupně (č.l. 116), jimiž se vrchní soud již zabýval. Podle čl. 83 Ústavy ČR je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Řízení před Ústavním soudem je založeno na přezkumu zachování základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem a mezinárodními úmluvami. Ústavní soud tedy není běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví, a nepřísluší mu proto věcně posuzovat vydaná rozhodnutí, případně nahrazovat hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Není tedy orgánem určeným k přezkoumávání jakékoliv věci jenom z toho důvodu, že nejsou další procesní prostředky přípustné, vyjma případů kdy Ústavní soud zjistí, že v řízení před obecnými soudy byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a čl. 38 Listiny. Jinak neprovádí hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. V projednávané věci však takový případ nenastal. Ústavní soud v popsaném postupu soudů neshledal zásah do procesních práv stěžovatele, tím spíše ne do jeho zaručeného práva na spravedlivý proces, a proto neshledal ani důvodnost ústavní stížnosti. Tvrdil-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tím, že obecné soudy v jeho věci dospěly k jinému právnímu závěru, než je stěžovatelův a neuvádí další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku Listiny či Úmluvy, pak nezbývá, než takové tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a v důsledku toho stěžovatele odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátou Listiny (např. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 28), aniž by se jevilo potřebné důvody tam uvedené dále rozvádět. Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26.dubna 2006 Vlasta Formánková předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2006:4.US.500.05
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka IV. ÚS 500/05
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 26. 4. 2006
Datum vyhlášení  
Datum podání 12. 8. 2005
Datum zpřístupnění 29. 11. 2007
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Formánková Vlasta
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - §43/2/a)
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy  
Ostatní dotčené předpisy
  • 40/1964 Sb., §11
  • 99/1963 Sb., §132
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstřík ochrana osobnosti
důkaz/volné hodnocení
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-500-05
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 50770
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-15