ECLI:CZ:US:2006:4.US.512.05
sp. zn. IV. ÚS 512/05
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti společnosti Globus ČR, k.s., se sídlem Praha 9, Kostelecká 822, právně zastoupené Mgr. Ilonou Vaněčkovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Praha 2, Na Slupi 15, směřující proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 5. května 2005, č.j. 29 Co 123/2005-37, a Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25. listopadu 2004, č.j. 10 C 130/2004-22, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9 jako účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu bylo doručeno podání učiněné ve lhůtě podle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), které splňovalo i ostatní náležitosti ústavní stížnosti.
Stěžovatelce byla rozsudkem nalézacího osudu stanovena povinnost zaplatit žalobci částku 8.300,- Kč s příslušenstvím a dále zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 9.755,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem, jímž potvrdil rozsudek soudu prvého stupně a současně nepřiznal žádnému účastníku právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Příčinou sporu stěžovatelky se žalobcem (vedlejším účastníkem) byla skutečnost, že žalobce zakoupil dne 15. ledna 2004 u stěžovatelky digitální fotoaparát za částku 8.300,- Kč. Následně zakoupený výrobek reklamoval (13. února 2004). Mezi stranami bylo smluveno, že o reklamaci bude rozhodnuto do 30 kalendářních dnů. Stěžovatelka zaslala fotoaparát do značkové opravny, ze které jí byl vydán dne 10. března 2004. Po doručení poštou se reklamovaný výrobek nacházel v příslušné provozovně stěžovatelky.
Dne 31. března 2004 byl stěžovatelce doručen dopis od vedlejšího účastníka, který, v zastoupení advokáta, odstoupil od kupní smlouvy, což odůvodnil tím, že ve stanovené lhůtě nebyl o vyřízení reklamace vyrozuměn. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka odstoupení od smlouvy neakceptovala a nevrátila vedlejšímu účastníku kupní cenu, podal na ni žalobu, o které bylo rozhodnuto v ústavní stížnosti napadenými rozsudky.
Podle názoru stěžovatelky interpretovaly obecné soudy ustanovení §19 odst. 3 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o ochraně spotřebitele"), extenzivním způsobem. Tím dospěly k závěru, že stěžovatelka byla povinna ve stanovené lhůtě nejen vyřídit reklamaci, ale také uvědomit vedlejšího účastníka o jejím vyřízení.
Stěžovatelka v postupu obecných soudů shledala zásah do svých základních práv, zaručených v čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR, čl. 90 a 95 Ústavy ČR, a dále v čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 4 odst. 1 Listiny a 36 a 1 Listiny, a rovněž v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt").
Podle stěžovatelky bylo dále porušeno její právo, podle kterého nikdo nesmí být nucen činit něco, co zákon neukládá (čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 3 Listiny). V řízení před obecnými soudy tak bylo porušeno i její právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 14 odst. 1 Paktu) tím, že bylo žalobci přiznáno právo, na které mu nevznikl nárok, zatímco stěžovatelce byla uložena povinnost, jež nemá oporu v zákoně. Právo na spravedlivý proces bylo porušeno také tím, že soud prvého stupně nevyhověl důkazním návrhům stěžovatelky o výslech svědků, kteří mohli prokázat, že se žalobce o vyřízení reklamace v 30 denní lhůtě nezajímal. Takovým postupem obecné soudy neposkytly zákonem stanovenou ochranu právům stěžovatelky (čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy ČR).
Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření účastníků řízení a rovněž spis Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 10 C 130/2004. Předseda senátu Městského soudu v Praze ve svém vyjádření plně odkázal na odůvodnění rozhodnutí. Předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu 9 rovněž odkázala na odůvodnění rozhodnutí, a současně uvedla, že stěžovatelka v ústavní stížnosti provádí opakovaně rozbor ustanovení §19 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele, ačkoliv se tímto rozborem zabývaly oba stupně obecných soudů a ve svých rozhodnutích se s ním vypořádaly. Vyjádření nepřineslo nové skutečnosti, a proto je Ústavní soud stěžovatelce k případné replice nezasílal.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, vyjádření, napadeného rozhodnutí a spisu obecného soudu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.
Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů, není jim soudem nadřízeným a nepřísluší mu do jejich pravomoci zasahovat, pokud postupují v souladu s principy hlavy páté Listiny. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů (srov. usnesení, sp. zn. II ÚS 81/95). Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že obecné soudy provedly extenzivní výklad ustanovení §19 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele. Uvedené ustanovení zní:
"Prodávající nebo jím pověřený pracovník rozhodne o reklamaci ihned, ve složitých případech do tří pracovních dnů. Do této lhůty se nezapočítává doba přiměřená podle druhu výrobku či služby potřebná k odbornému posouzení vady. Reklamace včetně odstranění vady musí být vyřízena bez zbytečného odkladu, nejpozději do 30 dnů ode dne uplatnění reklamace, pokud se prodávající se spotřebitelem nedohodne na delší lhůtě. Po uplynutí této lhůty má spotřebitel stejná práva, jako by se jednalo o vadu, kterou nelze odstranit."
Předně je třeba upozornit na skutečnost, že uvedené ustanovení zakotvuje třídenní lhůtu k vyřízení reklamace, přičemž limitujících 30 dnů je doba, ve které má mimo reklamace proběhnout i případné odborné posouzení a oprava existující vady. Podle sdělení stěžovatelky v ústavní stížnosti byl digitální fotoaparát převzat k reklamaci v pátek 13. února 2004, do opravny byl přijat ve čtvrtek 19. února 2004. Je tedy otázkou, zda již touto prodlevou nedošlo k marnému projití zákonné lhůty k vyřízení reklamace.
Stejně tak i v případě, kdy obecné soudy vycházely z 30 denní lhůty k vyřízení reklamace, byla na straně stěžovatelky důkazní povinnost prokázat, že ve stanovené lhůtě byla reklamace vyřízena.
Ústavní soud tedy nesouhlasí s tvrzením stěžovatelky pokud v ústavní stížnosti namítla, že jí byla stanovena povinnost nad rámec zákona, která měla spočívat v informování vedlejšího účastníka o vyřízení reklamace.
Dotčené ustanovení zákona o ochraně spotřebitele je zákonnou limitou smluvní volnosti prodejce a zákazníka při vyřizování reklamace. Zákonem tedy byla stěžovatelce stanovena povinnost vyřídit reklamaci a bylo její věcí, jakou míru kooperace zákazníka (vedlejšího účastníka) k tomu zvolí. Bylo na ní, aby s ohledem na své zkušenosti z obchodní činnosti kontaktovala vedlejšího účastníka po vyřízení reklamace, a nebo na základě praktických poznatků, a s přihlédnutím k charakteru reklamovaného zboží, stanovila termín, kdy bude reklamace vyřízena, a to již při samotném reklamování zboží. Pokud se nerozhodla pro žádnou z uvedených variant, a vycházela pouze ze zájmu zákazníka na vyřízení reklamace, poskytla tak vedlejšímu účastníkovi možnost uplatnit své zákonné právo plynoucí z ustanovení §19 odst. 3 věta poslední zákona o ochraně spotřebitele.
Stěžovatelka jako obchodní společnost disponuje dostatečným aparátem a prostředky, které jí poskytuje možnost předcházet situaci, do jaké se dostala v projednávaném případě.
Přezkum právních závěrů obecných soudů, ke kterým při posuzování věci dospěly v souladu s platnou právní úpravou občanského zákoníku a ustanovení §19 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele však, jak je výše rozvedeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. V projednávaném případě se podle Ústavního soudu nejednalo o případ, kdy by závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, a proto nebylo možno rozhodnutí obecných soudů považovat za protiústavní.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení čl. 36 Listiny (čl. 6 Úmluvy a čl. 14 Paktu) a čl. 90 Ústavy ČR, zaručujícího právo na spravedlivý proces, jichž se stěžovatelka především dovolává, neboť obsah tohoto práva nelze vykládat, tak jako by jednotlivci bylo garantováno právo na rozhodnutí, odpovídající jeho právnímu názoru.
Rozhodnutí obou soudů, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, tak nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud proto neshledal stěžovatelkou tvrzené porušení jejích zaručených práv, neboť soudy nedisponují nástrojem, jehož by mohly použít pro přiznání stěžovatelem požadovaného plnění.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, něž ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu