ECLI:CZ:US:2006:4.US.579.05
sp. zn. IV. ÚS 579/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti D. B., zastoupené JUDr. Ivo Palkoskou, advokátem se sídlem Kladno, Kleinerova 24, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2005, sp. zn. 24 Co 124/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 8. 2005, která splňovala náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2005, sp. zn. 24 Co 124/2005 s tím, že napadeným rozhodnutím byla porušena její základní práva zaručená v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Stěžovatelka je toho názoru, že obecné soudy uložily stěžovatelce povinnost za situace "flagrantního nerespektování kogentní normy jednoduchého práva či uplatnění extenzivního výkladu právní normy".
Z předložené ústavní stížnosti a přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Kladně vyhověl rozsudkem ze dne 12. 5. 2004, č. j. 12 C 121/2003-38 žalobě podané žalobcem Českou kanceláří pojistitelů (v řízení před Ústavním soudem jako "vedlejším účastníkem řízení") proti stěžovatelce o zaplacení 18.000,- Kč s přísl. Soud I. stupně vzal za prokázané, že stěžovatelka způsobila dne 14. 10. 1999 dopravní nehodu, z níž vznikla škoda na vozidle tov. zn. Škoda Felicia SPZ: KLJ 79-88 majiteli S. F. škoda. Stěžovatelka při tom řídila vozidlo tov. zn. Volkswagen SPZ: KLJ 73-03 provozovatele a vlastníka vozidla J. K. Stěžovatelka i poškozený S. F. od nehody odjeli s tím, že nehodu ohlásí. Nehodu - škodnou událost pojišťovně ohlásil provozovatel vozidla J. K. dne 18. 10. 1999. Česká pojišťovna vyčíslila a vyplatila poškozenému S. F. vzniklou škodu jako pojistné plnění ve výši 37.779,- Kč. Soud I. stupně dospěl k závěru, že stěžovatelce vznikla povinnost uhradit 1/2 vyplaceného pojistného plnění z titulu porušení povinnosti stěžovatelky podle ustanovení §420 odst. 1 občanského zákoníku a §11 odst. 2 vyhlášky č. 492/1991 Sb., kterou se stanoví rozsah a podmínky zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla (dále jen "vyhl. č. 492/1991 Sb.").
Proti rozhodnutí soudu I. stupně podala stěžovatelka odvolání, ve kterém namítala nesprávné právní posouzení věci, když soud I. stupně zaujal názor, že Česká pojišťovna a. s. mohla plnit poškozenému bez souhlasu pojištěných. Protože tomu tak nebylo a provozovatel vozidla úhradu odmítl, nemá vedlejší účastník řízení nárok na plnění podle §11 vyhl. č. 492/1991 Sb. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, napadený rozsudek přezkoumal a jako správný potvrdil rozsudkem ze dne 21. 9. 2004, sp. zn. 24 Co 357/2004.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka ústavní stížnost. Ústavní soud nálezem ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. IV. ÚS 463/04, napadený rozsudek zrušil s odůvodněním, že obecné soudy při hodnocení provedených důkazů dostatečně nepřihlížely ke zjištěným skutečnostem, hodnocení důkazů prováděly jednostranně a závěry, k nimž dospěly, jsou v rozporu se skutkovým stavem.
Krajský soud v Praze pak rozsudkem ze dne 5. 5. 2005, sp. zn. 24 Co 124/2005, který je napaden ústavní stížností, rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že v částce 9.055,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl, jinak rozsudek soudu I. stupně potvrdil.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítala, že rozhodnutí Krajského soudu v Praze je nesprávné a to s ohledem na formulaci ustanovení §7 odst. 1 věta druhá a třetí, §8 odst. 2, §10 odst. 5 a zejména výklad §11 odst. 2 vyhl. č. 492/1991 Sb., když krajský soud se ani nevypořádal s názorem Ústavního soudu vysloveným v odůvodnění nálezu sp. zn. IV. ÚS 463/04.
Ústavní soud si vyžádal spis vedený Okresním soudem v Kladně pod sp. zn. 12 C 121/2003 a vyjádření Krajského soudu v Praze jako účastníka a České kanceláře pojistitelů, jako vedlejšího účastníka řízení.
Krajský soud v Praze ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí s tím, že při stanovení výše regresní náhrady (povinnosti jejíž úhradu právně dovodil) vzal úvahu i konkrétní okolnosti dané věci, zejména chování všech účastníků nehody i pojišťovny (současně za situace, kdy byl vázán pravomocným rozhodnutím o spáchání konkrétního přestupku) a v rozporu s tím, co ve své stížnosti uvedla stěžovatelka, tyto okolnosti zhodnotil tak, jak považoval za spravedlivé postupem podle §11 odst. 2 vyhl. č. 492/19991 Sb. a §3 odst. 1 občanského zákoníku.
Česká kancelář pojistitelů ve svém vyjádření uvedla, že k porušení namítaných práv stěžovatelky nedošlo, ústavní stížnost je nedůvodná a navrhla její zamítnutí. Podle názoru vedlejšího účastníka řízení se jedná o právní vztah, vznikající z pojištění a tedy dvoustranný vztah, který má jednoznačně charakter vztahů obligačních, když práva a povinnosti byly v době pojistné události nastalé dne 14. 10. 1999 řízeny pouze vyhláškou č. 492/1991 Sb. Rozhodnutí Krajského soudu v Praze, který při respektování nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 463/04, znovu posoudil a zhodnotil všechny důkazy jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti, znovu pečlivě přihlédl ke všemu, co vyšlo najevo, včetně všech písemných důkazů i toho, co bylo účastníky uvedeno, považuje vedlejší účastník řízení za správné.
Ústavní soud doručil vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení stěžovatelce k podání jejího stanoviska. Stěžovatelka ve své replice setrvala na názorech vyjádřených v ústavní stížnosti s tím, že napadené rozhodnutí je zatíženo stejnou vadou, jako rozhodnutí zrušené nálezem ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 463/04, neboť odvolací soud se nevypořádal s postavením pojištěných, které může být buď samostatné nebo kvazi solidární. Praktickým důsledkem je podle stanoviska stěžovatelky stav, že povinností vedlejšího účastníka řízení bylo v každém případě projednat vyplacení plnění s pojištěními a bez takového projednání a bez souhlasu pojištěných vedlejší účastník nebyl oprávněn plnění vyplatit. Pokud plnění vyplatil, nejednalo se o plnění povinnosti z pojištění a není možné požadovat regresní úhradu ve smyslu §11 odst. 2 vyhl. č. 492/1991 Sb. Pokud by vedlejší účastník řízení požadoval plnění vůči stěžovatelce jako bezdůvodné obohacení (s odůvodněním, že šlo o plnění za jiného), nemohl by mu být nárok již jen s ohledem na námitku promlčení, kterou stěžovatelka vznesla, přiznán.
Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných jednoduchým právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy princip umožňující každé straně v procesu hájit své zájmy s tím, že žádná s nich nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku A. B. proti Slovensku, 2003) a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků znát názory a důkazy protistrany a zpochybňovat je. Ústavní soud konstatuje, že tyto principy nebyly v právní věci stěžovatelky odvolacím soudem porušeny. Stěžovatelce byl zaručen přístup k soudu a nebylo jí jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájila.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka opakuje námitky již uplatněné v předchozím řízení a polemizuje se závěry, které přijal Krajský soud v Praze v rozhodnutí napadeném ústavní stížností. Krajský soud se s konkrétními námitkami stěžovatelky, pokud jde o aplikaci a interpretaci příslušných ustanovení vyhlášky č. 492/1991 Sb. zcela vypořádal, když v odůvodnění napadeného rozsudku podrobně vysvětlil, jakými úvahami se při posuzování vznesených výtek stěžovatelky řídil. Ústavní soud se s právními závěry krajského soudu zcela ztotožňuje, považuje je za spravedlivé a proto nepovažuje za nezbytné opakovat již uvedenou argumentaci a odkazuje v tomto směru na odůvodnění rozhodnutí napadeného ústavní stížností. Toto odůvodnění se Ústavnímu soudu jeví jako obsahově konsistentní a nesvědčí o možné libovůli v jeho rozhodování, když krajský soud jasným a přezkoumatelným způsobem vymezil rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha. Ústavní soud konstatuje, že rozhodnutí krajského soudu se nedostalo do rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 463/04, neboť ani v tomto nálezu není autoritativně řešeno postavení řidiče a provozovatele vozidla. To že krajský soud považoval toto postavení za kvazi solidární (což i řádně odůvodnil), není důvodem pro zásah Ústavního soudu. Pokud stěžovatelka nesouhlasí se závěry, které krajský soud vyvodil, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základního práva chráněného Listinou.
Jen pro úplnost Ústavní soud uvádí, že pokud ustanovení §38 odst. 3 písm. a) vyhl. č. 99/1989 Sb., o pravidlech provozu na pozemních komunikacích (pravidla silničního provozu), (dále jen "vyhl. č. 99/1989 Sb.") ukládalo účastníkům dopravní nehody povinnost neprodleně ohlásit nehodu příslušníkovi a stěžovatelka tuto povinnost porušila, pak vedlejší účastník řízení měl podle ustanovení §11 odst. 2 vyhl. č. 429/1991 Sb. právo proti pojištěnému na náhradu až do poloviny částek, které vyplatil z důvodu škody způsobené provozem motorového vozidla. Pojištěným je přitom podle ustanovení §3 odst. 1 citované vyhlášky č. 492/1991 Sb. provozovatel i řidič motorového vozidla, na kterého se vztahuje zákonné pojištění. Jestliže Krajský soud v Praze dovodil, že pro daný případ se jedná o společnou odpovědnost za škodu podle §438 odst. 1 občanského zákoníku, splnil ohlašovací povinnost ve smyslu ustanovení §10 odst. 1 vyhl. č. 492/1991 Sb. provozovatel vozidla dne 18. 10. 1999. Pojišťovna pak postupovala i v souladu s ustanovením §7 odst. 1 věty třetí vyhl. č. 492/1991 Sb., a náhradu poškozenému vyplatila jednak až po nabytí právní moci rozhodnutí o přestupku ze dne 24. 11. 1999 a jednak poté, kdy provozovatel vozidla p. K. neoznámil pojišťovně důvodné námitky proti výplatě náhrady škody.
Je tedy možno uzavřít, že interpretace (a následná aplikace) citovaných kogentních norem "jednoduchého práva" Krajským soudem v Praze se neocitla v rozporu s cílem vyhl. č. 492/1991 Sb. Jestliže krajský soud v napadeném rozsudku dostál požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svého rozhodnutí, nelze z ústavně právního hlediska v jeho postupu shledat pochybení. Ústavní soud právní názory obsažené v odůvodnění napadeného rozhodnutí neshledal ani v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Rovněž neshledal, že by v činnosti krajského soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení tvrzených ústavně zaručených základních práv stěžovatelky.
Z důvodů výše uvedených Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29.června 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu