infUsTakto, infUsVec2, errUsPouceni, errUsDne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 01.11.2006, sp. zn. IV. ÚS 700/05 [ nález / VÝBORNÝ / výz-2 ], paralelní citace: N 201/43 SbNU 247 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2006:4.US.700.05

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Přechod povinnosti k vydání věci

Právní věta Rozsudek Nejvyššího soudu v jeho kasačním výroku, byť formálně pravomocný, spor mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí pravomocně neukončil a Ústavní soud považoval ústavní stížnost proti němu směřující za nepřípustnou. Zamítl-li dovolací soud dovolání protistrany, nelze učinit závěr, že jím způsobil újmu na stěžovatelčiných právech, neboť ve svém důsledku rozsudek Nejvyššího soudu v tomto výroku "svědčil" stěžovatelce. Zrušení rozhodnutí, které bylo jak z hlediska formálního, tak z hlediska materiálního pro stěžovatelku příznivé, by postrádalo racionální odůvodnění takového postupu a v neposlední řadě i zákonnou oporu [srov. ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]; ústavní stížnost tak bylo nutno zčásti odmítnout i podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou. Stěžovatelka jako dcera původní spoluvlastnice předmětných nemovitostí je osobou blízkou, ale "věc" (podíl na nemovitostech) na ni převedena nebyla (šlo o přechod vlastnictví). K přechodu povinnosti na dědice (stěžovatelku) k vydání věci by došlo pouze tehdy, pokud by oprávněná osoba účinně uplatnila nárok na vydání věci vůči původní nabyvatelce (matce stěžovatelky). V řízení však bylo prokázáno, že matka stěžovatelky zemřela v roce 1974. Nemohla-li být k datu účinnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích (1. 4. 1991) osobou k vydání věci povinnou jako zůstavitelka, nemohla její smrtí přejít povinnost vydat věc ani na její dědice, v daném případě na stěžovatelku.

ECLI:CZ:US:2006:4.US.700.05
sp. zn. IV. ÚS 700/05 Nález Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické - ze dne 1. listopadu 2006 sp. zn. IV. ÚS 700/05 ve věci ústavní stížnosti Ing. H. B. proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2004 č. j. 28 Cdo 2543/2003-720, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 10. 2004 č. j. 8 Co 2174/2004-733 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2005 č. j. 28 Cdo 355/2005-756, jimiž byla stěžovatelce uložena povinnost vydat oprávněné osobě podíl na nemovitostech, které byly předmětem restitučního řízení. I. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 8. 2005 č. j. 28 Cdo 355/2005-756 a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 10. 2004 č. j. 8 Co 2174/2004-733 ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části výroku v odstavci prvém o vydání nemovitostí tam označených v rozsahu jedné ideální osminy a v náhradově nákladovém výroku se zrušují. II. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností předanou k poštovní přepravě dne 27. 10. 2005 a doručenou Ústavnímu soudu dne 31. 10. 2005 stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 4, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") napadla shora označená rozhodnutí obecných soudů a domáhala se jejich zrušení. 2. Uvedla, že v restitučním řízení vystupovala v postavení povinné osoby ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích" nebo "zákon č. 87/1991 Sb.") a napadenými rozhodnutími jí byla uložena povinnost vydat oprávněné osobě, žalobkyni E. V. (v řízení před Ústavním soudem v postavení vedlejší účastnice) podíl na nemovitostech, které byly předmětem restitučního řízení (dům č. p. 2/II v Jindřichově Hradci, stavební parcela č. 3 o výměře 354 m2 a zahrada p. č. 4 o výměře 117 m2, zapsané v katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu v Jindřichově Hradci na LV č. 337 pro obec a k. ú. Jindřichův Hradec). Obecné soudy neměly pochyb o tom, že je jako osoba blízká povinna vydat podíl na nemovitostech, který jí daroval otec, zaujaly však odlišné právní názory k vydání podílů získaných dědictvím po matce a darem od bratra. Stěžovatelka vytkla Nejvyššímu soudu, že ve svých rozhodnutích zaujal dva zcela protichůdné názory; v rozsudku ze srpna 2004 potvrdil, že stěžovatelka není povinnou osobou k vydání čtvrtinového podílu získaného darem od bratra, avšak je povinnou osobou ve vztahu ke čtvrtinovému podílu zděděného po matce (tímto právním názorem byl Krajský soud v Českých Budějovicích vázán), zatímco v usnesení ze srpna 2005 dospěl k opaku, když uvedl, že pod pojmem "věc...převedena" není zamýšleno dědění a že obojí nabytí darem (tj. od bratra i od otce) spadá pod ustanovení §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích. 3. Oba právní názory Nejvyššího soudu stěžovatelka označila za chybné. K závěru, že by měla být povinnou osobou i ve vztahu k podílu zděděném po matce, poukázala na to, že dovolací soud správně posoudil nabytí podílu jako přechod vlastnictví, nikoliv jako převod, avšak chybně dovodil, že na ni přešla povinnost zemřelé matky k vydání nemovitostí do výše nabytého dědictví. Bližší právní zdůvodnění dovolací soud neuvedl, odkázal však na stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu z 15. 7. 1993 sp. zn. Cpjn 50/93 (R 34/93), ve kterém se mimo jiné uvádí, že "...na tyto nabyvatele přechází povinnost zemřelé osoby (týkající se nároku uplatněného oprávněnou osobou podle ustanovení §5 odst. 1 téhož zákona) do výše nabytého dědictví, popřípadě do výše toho, co při vypořádání takto získali z tohoto majetku, který byl získán v rozporu s právními předpisy (platnými v době získání věci od státu) nebo na základě protiprávního zvýhodnění". Stěžovatelka podrobně rozvedla, proč má za to, že obstát může pouze takový výklad stanoviska, podle kterého na nabyvatele přechází povinnost zemřelé osoby pouze tehdy, pokud povinná osoba zemřela až poté, kdy byl vůči ní nárok uplatněn, a nikoliv tehdy, kdy zemřela dříve (před účinností zákona o mimosoudních rehabilitacích) a nárok byl uplatněn vůči jejím dědicům. 4. Stěžovatelka dále zpochybnila, že by nabytí jedné čtvrtiny předmětných nemovitostí darem od bratra spadalo pod ustanovení §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích, neboť bratr nebyl osobou, která věc nabyla (přímo) od státu, a připomněla, že Nejvyšší soud judikoval v jiné věci (rozsudku ze dne 17. 12. 1997 sp. zn. 3 Cdon 372/96), že "osoba blízká, která nabyla věc od jiné fyzické osoby než té, která věc nabyla od státu, nemůže být povinnou osobou ve smyslu §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.". Tento závěr stěžovatelka považuje za správný. 5. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka z opatrnosti připojila jako obranu proti vydání obou čtvrtinových podílů (po matce a od bratra) podpůrnou argumentaci, ve které podrobila kritice právní závěry obecných soudů, které se vázaly k posouzení okolností, za kterých původní vlastníci prodali předmětné nemovitosti státu [zejména s ohledem na výklad pojmu "nápadně nevýhodné podmínky" podle ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona o mimosoudních rehabilitacích], a podmínky, za jakých její rodiče předmětné nemovitosti státu nabyli [to v souvislosti s výkladem pojmu "v rozporu s tehdy platnými předpisy" v aplikovaném ustanovení §4 odst. 2 citovaného zákona]. 6. Ústavní stížnost doplněná podáním ze dne 21. 11. 2005 obsahovala i argumentaci související se zachováním lhůty k podání ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ze srpna 2004, kterou stěžovatelka podpořila odkazem na závěry rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Běleš a spol. proti České republice (stížnost č. 47273/99), a z něho vyplývající tezi, že za situace, kdy ustanovení §72 odst. 2 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), nemají jednoznačný výklad, nemohou jít složitosti procesního práva k tíži stěžovatelky a tato ustanovení je třeba, pokud nedojde ke zcela zjevné opožděnosti podání ústavní stížnosti, vykládat v její prospěch. 7. Krajský soud v Českých Budějovicích se k ústavní stížnosti a jejímu doplnění vyjádřil prostřednictvím předsedkyně senátu 8 Co dne 11. 7. 2006, která uvedla, že je přesvědčena, že v řízení nedošlo k porušení ústavních práv stěžovatelky a s odkazem na odůvodnění napadeného rozhodnutí navrhla odmítnutí ústavní stížnosti. 8. Nejvyšší soud ve vyjádření ze dne 19. 7. 2006, podepsaném předsedou senátu 28 Cdo, plně odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí Nejvyššího soudu, která označil za správná, a navrhl, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno. 9. Účastníci řízení souhlasili s rozhodnutím bez nařízení ústního jednání. 10. Vedlejší účastnice E. V. ve vyjádření ze dne 20. 7. 2006 navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl. Výklad zákona o mimosoudních rehabilitacích provedený Nejvyšším soudem v jeho rozsudku ze srpna 2004 označila za správný, neboť i dle jejího názoru je zcela logické, že dědic, na kterého přešel majetek po zůstaviteli, vstupuje nejen do práv, ale i do povinností zůstavitele, a proto se na něho vztahují i povinnosti vyplývající z restitučního zákona. Právní konstrukce, snažící se výkladem ustanovení §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích prokázat opak vedlejší účastnice označila za rozporné s principy občanského práva, které se týkají právního nástupnictví v případě smrti. K námitkám zpochybňujícím zvýhodnění stěžovatelčiných rodičů při převodu předmětných nemovitostí vedlejší účastnice odkázala na výsledky provedeného dokazování, zejména znalecký posudek a postup tehdejších státních úřadů, na základě kterého obecné soudy dospěly k závěru o naplnění podmínek pro restituci majetku. 11. Ze spisu Okresního soudu v Jindřichově Hradci sp. zn. 6 C 240/92, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že vedlejší účastnice se společně se sestrou A. T. domáhaly po stěžovatelce vydání domu a pozemkových parcel, každá jednou ideální polovinou. Nemovitosti byly původně ve vlastnictví členů rodiny Š. (obě žalobkyně vlastnily každá po jedné šestině), kteří je kupní smlouvou ze dne 16. 10. 1965 prodali čs. státu - Městskému národnímu výboru v Jindřichově Hradci za cenu 15 366,50 Kčs. Dům označený jako nájemní po prodeji získal charakter rodinného domu a smlouvou ze dne 27. 4. 1967 byl prodán za cenu 19 507 Kčs manželům P., rodičům stěžovatelky; k pozemkovým parcelám bylo zřízeno právo osobního užívání pozemku. Výzvou z července 1991 vedlejší účastnice a A. T., považujíce se za oprávněné osoby, vyzvaly stěžovatelku k vydání nemovitostí; tentýž nárok v prekluzivní lhůtě obě žalující uplatnily u soudu. 12. Obecné soudy ve věci opakovaně rozhodovaly, až Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 30. 4. 2002 č. j. 6 C 240/92-566 (výrok II), potvrzený rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 9. 2002 č. j. 8 Co 1715/2002-612 žalobu v části požadující vydání příslušné ideální části nemovitostí A. T. zamítl. V řízení vyšlo najevo, že tuto výzvu k vydání nemovitostí, která je podle ustanovení §5 zákona o mimosoudních rehabilitacích obligatorním předpokladem pro uplatnění restitučního nároku u soudu, nepodepsala, ani v tomto směru vedlejší účastnici nezplnomocnila, byť v záhlaví výzvy bylo nadepsáno i její jméno. Neuplatnění písemné výzvy obecné soudy považovaly za zánik (prekluzi) případného restitučního nároku této žalobkyně, aniž by se jím věcně zabývaly. Výrok I., kterým okresní soud vyhověl žalobě vedlejší účastnice, krajský soud z důvodu vady řízení zrušil. 13. V následujícím řízení a po připuštění změny žalobního petitu, který vedlejší účastnice nově formulovala tak, že nárokovala vydání předmětných nemovitostí výhradně do svého vlastnictví, Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 27. 3. 2003 č. j. 6 C 240/92-645 rozhodl, že stěžovatelka je povinna vydat do vlastnictví vedlejší účastnice pouze jednu ideální polovinu nemovitostí (výrok I.), žalobu domáhající se vydání i druhé ideální poloviny zamítl (výrok II.). Okresní soud vzal na základě provedeného dokazování za prokázané, že vedlejší účastnice je oprávněnou osobou v tzv. "ryzím duchu" podle ustanovení §3 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích k ideální jedné šestině nemovitostí a odvozenou oprávněnou osobou podle ustanovení §3 odst. 4 písm. e) citovaného zákona (po tetě K. Š.) k ideálním dvěma šestinám, úhrnem tedy k 1/2 nemovitostí. Po zjištění skutkového stavu okresní soud rovněž dospěl k závěru, že restituční důvod podle ustanovení §6 odst. 1 písm. g) citovaného zákona (povinnost vydat věc se vztahuje na ty případy, kdy v rozhodném období věc přešla na stát na základě kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek) je dán, neboť z důkazů v řízení provedených a v odůvodnění rozsudku podrobně hodnocených vyplynul diskriminující postoj tehdejšího státu vůči vlastníkům obytného domu, který vyvolal jejich tíseň, ve které byli nuceni nemovitosti prodat, to však za nápadně nevýhodných podmínek. Zamítající výrok byl odůvodněn prekluzí nároku s odůvodněním, že vedlejší účastnice se od počátku řízení i v jeho průběhu domáhala vydání pouze ideální jedné poloviny nemovitostí, teprve podáním ze dne 9. 4. 2002 a upřesněním petitu žaloby dne 20. 2. 2003 nárokovala vydání nemovitostí jako celku. Tento požadavek okresní soud posoudil jako opožděné uplatnění nároku, neboť lhůta stanovená v §5 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích činila jeden rok a počala běžet dnem účinnosti zákona (tj. dnem 1. 4. 1991). 14. Okresní soud rovněž zkoumal, zda stěžovatelka je povinnou osobou podle ustanovení §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích, tj. osobou blízkou osobám, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v §6 zákona, a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, a věc na osobou blízkou převedly. Na základě provedených důkazů okresní soud označil cenu, za kterou byl dům prodán rodičům stěžovatelky, manželům P., jakož i okolnosti tohoto prodeje za postup v rozporu s tehdy platnými předpisy. Po zjištění, že stěžovatelka nabyla vlastnické právo k nemovitostem tak, že jejich 1/2 jí daroval otec darovací smlouvou z ledna 1991, 1/4 získala toutéž darovací smlouvou od bratra a 1/4 nemovitostí zdědila po matce, která zemřela v červenci 1974, okresní soud uzavřel, že stěžovatelka je povinnou osobou pouze k vydání podílu, který na ni převedl otec. Podle okresního soudu stěžovatelka nebyla povinna k vydání zbylých dvou podílů, neboť přechod vlastnictví děděním nelze pod ustanovení §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích podřadit, stejně jako převod vlastnictví osobou, která věc od státu nenabyla. 15. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 3. 7. 2003 č. j. 8 Co 1287/2003-686, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 9. 2003 č. j. 8 Co 1287/2003-702 potvrdil pouze vydání ideální 1/4 nemovitostí, část výroku I. rozsudku okresního soudu zahrnujícího vydání další 1/4 nemovitostí změnil tak, že návrh zamítl. Za "věc vydání schopnou" ve smyslu ustanovení §5 zákona o mimosoudních rehabilitacích považoval pouze 1/2 nemovitostí (nárok na vydání druhé poloviny byl prekludován), avšak z této "věci" mohlo být vydáno pouze tolik, kolik odpovídalo zákonnému podílu oprávněné osoby, který, jak bylo dříve správně zjištěno, činil 1/2. To ve svém důsledku znamenalo, že vedlejší účastnice měla nárok na vydání 1/4 nemovitostí. Krajský soud potvrdil správnost všech dalších skutkových zjištění a zamítavý výrok II. rozsudku okresního soudu ponechal beze změn. 16. K dovolání vedlejší účastnice Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 25. 8. 2004 zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích v jeho měnícím výroku pouze co do rozsahu ideální jedné osminy nemovitostí a věc vrátil soudu zpět k dalšímu řízení. Podle dovolacího soudu krajský soud nesprávně právně posoudil rozsah přisouzeného vydání ideálního podílu nemovitostí, který stěžovatelka získala dědictvím po matce. Nejvyšší soud poukázal na stanovisko R 34/93 v části zabývající se důsledky dědění, které krajský soud pominul. Co se týče ideálního podílu, který stěžovatelka nabyla darem od bratra, dovolací soud potvrdil, že v tomto rozsahu není povinnou osobou, neboť její bratr nenabyl spoluvlastnický podíl bezprostředně od státu. 17. Krajský soud v Českých Budějovicích ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 21. 10. 2004, vázán právním názorem dovolacího soudu, rozsudek okresního soudu v části výroku I. o vydání nemovitostí v rozsahu jedné ideální osminy potvrdil s tím, že ve zbylém rozsahu zůstal rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s následujícími rozsudky soudů vyšších stupňů nedotčen. Krajský soud rovněž rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že zavázal stěžovatelku povinností uhradit vedlejší účastnici na nákladech řízení před soudy všech stupňů částku 7 650 Kč. 18. Dovolání stěžovatelky, opírající jeho přípustnost o zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí, Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl. Uvedl, že jedinou otázkou (ze tří stěžovatelkou formulovaných) způsobilou k dovolacímu přezkumu byl rozsah vydávaného podílu na nemovitostech a v této souvislosti odkázal na výklad ustanovení §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích podaný v jeho stanovisku R 34/93 s tím, že druhonabyvatel (vůči státu) se jako osoba blízká může stát povinnou osobou; formulací "pokud na ně věc byla těmito osobami převedena" ovšem není zamýšleno dědění. Dále uvedl, že jestliže žalovaná nabyla 1/4 nemovitostí jako dědický podíl po matce, 1/4 darem od bratra a 1/2 darem od otce, pak obojí nabytí darem spadá pod §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích. V odůvodnění usnesení dále uvedl, že "tři čtvrtiny, tedy 75 % rozsahu vlastnictví k nemovitostem, byly vzaty jako výchozí k vydání, vedlejší účastnice mohla žádat jen polovinu, tj. 37,5 %. Soud prvního stupně tedy pochybil přiznáním jedné čtvrtiny k vydání (50 %), tak i v předchozím rozsudku soud odvolací, přiznal-li vedlejší účastnici pouze čtvrtinu (25 %). Důvodným se tak stalo navýšení podílu vedlejší účastnice oproti předchozímu rozsudku odvolacího soudu o 1/8 (o 12,5 %), jak vysvětlil dovolací soud a jak to akceptoval nyní soud odvolací". Nejvyšší soud uzavřel, že hmotněprávní posouzení věci odvolacím soudem bylo správné, judikatura Nejvyššího soudu k témuž byla bezrozporná a konstantní, což lze uzavřít i ve vztahu k rozhodování soudů odvolacích, kteréžto zjištění vede k závěru, že žádná z alternativ v §237 odst. 3 občanského soudního řádu nebyla naplněna a dovolání stěžovatelky nebylo možné považovat za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c), a proto bylo pro nepřípustnost odmítnuto. 19. Ústavní soud, předtím než přistoupí k meritornímu přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů, zkoumá, zda jsou splněny formální náležitosti ústavní stížnosti a podmínky její přípustnosti. V projednávaném případě ověřil, že stěžovatelka byla řádně zastoupenou a k návrhu oprávněnou osobou a že ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podala v zákonem stanovené šedesátidenní lhůtě (§72 odst. 3, 4 zákona o Ústavním soudu); ústavní stížnost je v tomto rozsahu přípustná. 20. Ústavní stížností stěžovatelka napadla i rozsudek Nejvyššího soudu ze srpna 2004 v jeho celku, bez rozlišení účinků jeho jednotlivých výroků. Výrok I. rozsudku dovolacího soudu má kasační účinky, neboť jím dovolací soud zrušil část rozsudku odvolacího soudu z července 2003 a věc vrátil tomuto soudu v tomto rozsahu (posouzení povinnosti k vydání podílu získaného dědictvím po matce) k dalšímu řízení. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyložil, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem. Tento princip subsidiarity vyplývá z čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoli pouze Ústavního soudu. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto do činnosti orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému obecných soudů již není možná. Stěžovatelčina věc však byla v daném rozsahu znovu projednána Krajským soudem v Českých Budějovicích, v kterémžto řízení měla stěžovatelka možnost hájit svá práva a jeho konečný rozsudek poté včas napadla ústavní stížností. Rozsudek Nejvyššího soudu v jeho kasačním výroku, byť formálně pravomocný, spor mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí o povinnosti vydat sporný podíl na nemovitostech nabytý děděním pravomocně neukončil a Ústavní soud považoval ústavní stížnost proti němu směřující za nepřípustnou. Skutečnost, že kasační výrok byl odůvodněn odlišným právním názorem dovolacího soudu, kterým byl krajský soud v novém řízení vázán, není skutečností, která by mohla přivodit změnu náhledu Ústavního soudu na přípustnost ústavní stížnosti. Řízení před soudem je zákonem upravený proces poznávání (zjišťování) a hodnocení skutečností rozhodných pro aplikaci příslušných hmotněprávních norem, na nichž je posléze založeno rozhodnutí ve věci samé, a v celém svém průběhu zpravidla podléhá procesnímu vývoji, jež přináší i možné změny právní názorů. Postup Nejvyššího soudu byl ve své podstatě neoddělitelnou částí celého řízení a svou povahou a ve svých důsledcích je zatížil jako celek. Odkaz stěžovatelky na případ Běleš v. Česká republika nepovažoval Ústavní soud za případný, neboť se nejedná o lhůtu k podání k ústavní stížnosti, ale o posouzení přípustnosti ústavní stížnosti. Zjednodušeně řečeno, stěžovatelka se domáhá kasace kasačního rozhodnutí, ve věci Běleš byla sporná otázka dies a quo. 21. Zamítavý výrok rozsudku Nejvyššího soudu (výrok II.) nabyl právní moci dnem 10. 9. 2004 a ústavní stížnost proti němu směřující tak byla podána po lhůtě stanovené zákonem. Z povahy výroků a odůvodnění rozsudku je dále zřejmé, že Nejvyšší soud shledal dovolání vedlejší účastnice důvodné jen zčásti, tomuto zjištění korespondoval výrok I. rozsudku, jinak posoudil dovolání jako nedůvodné, a proto je částečně zamítl (výrok II.). Zamítl-li dovolací soud dovolání protistrany v rozsahu výroku II., nelze učinit závěr, že jím způsobil újmu na stěžovatelčiných právech, neboť ve svém důsledku rozsudek Nejvyššího soudu v tomto výroku "svědčil" stěžovatelce (srov. dále i odst. 26). Zrušení rozhodnutí, které bylo jak z hlediska formálního, tak z hlediska materiálního pro stěžovatelku příznivé, by postrádalo racionální odůvodnění takového postupu a v neposlední řadě i zákonnou oporu [srov. ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; ústavní stížnost tak bylo nutno zčásti odmítnout i podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou. 22. Ústavní soud proto ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2004 č. j. 28 Cdo 2543/2003-720 odmítl dílem podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) jako návrh nepřípustný, dílem podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) a c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě osobu zjevně neoprávněnou. 23. Po přezkoumání napadeného usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti důvodná. K tomuto závěru dospěl na základě následujících úvah: 24. V restitučním řízení před obecnými soudy bylo prokázáno, že vedlejší účastnice uplatnila v zákonné lhůtě svůj restituční nárok pouze k ideální jedné polovině nemovitostí. Bylo rovněž prokázáno, že restituční titul, který uplatnila, byl dán, neboť předmětné nemovitosti přešly na stát na základě kupní smlouvy uzavřené v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Stran stěžovatelky bylo zjištěno, že je povinnou osobou, neboť je osobou blízkou (dcerou) osob, které nemovitosti nabyly od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy. Předmětem dokazování se stal rozsah, v jakém byla nemovitosti povinna vydat, neboť nemovitosti nabyla dílem po matce, dílem od otce a dílem od bratra. Vlastnický podíl získaný darem od otce nečinil žádný zvláštní výkladový problém (otec stěžovatelky byl prvonabyvatelem od státu a vlastnictví k nemovitostem na stěžovatelku převedl) a o povinnosti vydat tento podíl (v rozsahu, v jakém byla vedlejší účastnice oprávněna jeho vydání žádat, tj. jednou čtvrtinou), okresní soud pravomocně rozhodl rozsudkem ze dne 27. 3. 2003 ve znění potvrzujícího výroku krajského soudu ze dne 3. 7. 2003. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 26. 9. 2003 a nebylo předmětem ústavního přezkumu. 25. Podstatou a jádrem ústavní stížnosti byla otázka, zda je stěžovatelka povinnou osobou i ve vztahu k podílu získaného darem od bratra a zděděného po matce. 26. K povinnosti vydat podíl nabytý darem od bratra, okresní i krajský soud se shodly na tom, že stěžovatelka není povinnou osobou k jeho vydání, neboť její bratr nenabyl spoluvlastnický podíl bezprostředně od státu. Ač to z rozhodnutí obecných soudů založených ve spisu Okresního soudu v Jindřichově Hradci výslovně nevyplývá, má Ústavní soud za to, že čtvrtinový podíl na nemovitostech zřejmě zdědil (stejně jako stěžovatelka) po své matce. Tato informace není pro věc samotnou podstatná, rozhodující je, že prvonabyvateli nemovitostí od státu byli jeho rodiče, nikoli on sám. Tento právní názor se projevil v zamítavém výroku rozsudku okresního soudu ze dne ze dne 27. 3. 2003 (výrok II), který zůstal rozsudkem krajského soudu ze dne 3. 7. 2003 nedotčen. Nejvyšší soud právní závěr soudu prvního a druhého stupně potvrdil, když dovolání vedlejší účastnice v rozsahu jedné ideální osminy nemovitostí (polovina čtvrtinového podílu) rozsudkem ze dne 25. 8. 2004 (výrok II) zamítl a v odůvodnění na str. 4 k této problematice odkázal na jedno ze svých publikovaných rozhodnutí (rozsudek ze dne 17. 12. 1997 sp. zn. 3 Cdon 372/96, SJ č. 6/98), ve kterém judikoval, že "osoba blízká, která nabyla věc od jiné fyzické osoby než té, která věc nabyla od státu, nemůže být povinnou osobou ve smyslu §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů". Rozsudek Nejvyššího soudu nabyl právní moci dne 10. 9. 2004. 27. Stěžovatelka tvrdila, že Nejvyšší soud následně ve druhém dovolacím řízení pochybil, neboť svůj právní názor vyjádřený v rozsudku ze dne 25. 8. 2004 popřel a v odůvodnění usnesení ze dne 31. 8. 2005 vyjádřil opak (srov. "...obojí nabytí darem spadá pod §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích."). Ústavní soud má stejně jako stěžovatelka za to, že jde o odůvodnění s předcházejícím rozsudkem i vzájemně rozporné, neboť Nejvyšší soud odlišně od vlastní dřívější rozhodovací praxe podřadil nabytí podílu od druhonabyvatele, fyzické osoby, která nenabyla věc od státu, podle ustanovení §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích, a navíc v závěru svého odůvodnění nejenže potvrdil správnost hmotněprávního posouzení věci odvolacím soudem, ale zároveň deklaroval i bezrozpornost a konstantnost svojí judikatury. Takové rozhodování lze považovat za nepřezkoumatelné, neboť neposkytuje jistotu, jaký právní názor na aplikaci ustanovení §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích v jedné a téže věci dovolací soud vlastně zastává; takto nastalý stav není v souladu se zákonným příkazem, aby obecný soud ve sporu o právo postupoval tak, aby zajistil spravedlivou ochranu práv a oprávněných zájmů účastníků soudního řízení a současně svou činnost zaměřil k tomu, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů fyzických a právnických osob (§1 a 2 občanského soudního řádu). Vnitřně souladné rozhodnutí ve shodě s dosavadní rozhodovací praxí je integrální součástí postupu soudu, jak je dán a chráněn ústavně zaručeným právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Názorový posun soudu, který v důvodech nelze přezkoumat, Ústavní soud zpravidla považuje za svévolný postup, zpochybňující právní jistotu a důvěru účastníků řízení v právo, což neodpovídá zásadě spravedlivého procesu. 28. Z uvedeného vyplývá, že stěžovatelka opodstatněně vytýká dovolacímu soudu nedostatky odůvodnění jeho rozhodnutí. To samo o sobě by však ke kasaci výroku I. napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu postačovat nemuselo, neboť deklaratorní výrok o odmítnutí dovolání opřený o jeho nepřípustnost se začasté základních práv dovolatele (oprávněného v takovém případě napadnout ústavní stížností rozsudek soudu odvolacího) nikterak bezprostředně nedotýká. V daném případě byl však s výrokem o odmítnutí dovolání spojen i akcesorický náhradově nákladový výrok projevující se negativně v majetkové sféře stěžovatelky tím, že stěžovatelka byla zavázána k náhradě nákladů dovolacího řízení vedlejší účastnice ve výši 1 200 Kč. Proto Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu zrušil podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako celek. 29. K povinnosti stěžovatelky vydat podíl nabytý dědictvím po matce na základě rozhodnutí Státního notářství v Jindřichově Hradci ze dne 11. 9. 1975, okresní soud v rozsudku ze dne 27. 3. 2003 rozhodl, že stěžovatelka není v tomto rozsahu povinnou osobou, neboť nabyla věc derivativním způsobem, na který zákon o mimosoudních rehabilitacích nedopadá. Krajský soud tento právní názor potvrdil, byť svým výrokem rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu vzhledem k rozsahu nároku oprávněné osoby zamítl. V dovolacím řízení Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 25. 8. 2004 rozsudek krajského soudu v jeho měnícím výroku co do jedné osminy předmětných nemovitostí, tj. v rozsahu nároku vedlejší účastnice, zrušil (výrok I.). Nejvyšší soud zavázal krajský soud svým právním názorem, ze kterého vyplývá, že převodem ve smyslu §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích sice není míněn případ nabytí věci děděním, nicméně na stěžovatelku přešla povinnost zemřelé osoby do výše nabytého dědictví, popřípadě do výše toho, co bylo získáno z nabytí věci od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy. Tento názor opírající se o důsledky dědění vyložené ve stanovisku R 34/93 byl podle dovolacího soudu respektován i judikaturou. Krajský soud v Českých Budějovicích poté - vázán vysloveným právním názorem Nejvyššího soudu - ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu o povinnosti stěžovatelky vydat ještě jednu ideální osminu předmětných nemovitostí potvrdil. 30. Právní závěr Nejvyššího soudu, že stěžovatelka je povinnou osobou i v rozsahu podílu, který nabyla děděním po matce, zemřelé v době před nabytím účinnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích, však Ústavní soud nepovažuje za správný. Tento nesouhlas se netýká standardně judikovaného závěru, že převodem ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích není zamýšleno dědění, ale závěru, že na stěžovatelku přešla povinnost "věc" vydat v důsledku přechodu této povinnosti ze zemřelé osoby na nabyvatele. 31. Otázku, kdy na dědice zemřelé povinné osoby přechází povinnost vydat věc, Ústavní soud zodpověděl ve svém nálezu ze dne 19. 4. 2001 sp. zn. IV. ÚS 644/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 22, nález č. 65), kde rozlišil, zda k úmrtí původního vlastníka nemovitostí došlo před podáním výzvy k jejich vydání, či až po ní. Ústavní soud v odůvodnění citovaného nálezu vyložil, že "žalovaná (dcera původních vlastníků, kteří získali nemovitosti v rozporu s tehdejšími předpisy) není povinnou osobou ve vztahu k ideální polovině nemovitostí, neboť J. B. (otec žalované) zemřel v září 1984, tedy před podáním výzvy; je však povinnou osobou ve vztahu ke druhé ideální polovině proto, že její matka zemřela až po podání výzvy z dubna 1991 (M. B. zemřela v květnu 1993), což znamenalo, že povinnost věc vydat přešla, pokud jde o jednu ideální polovinu, na žalovanou jako na dědičku". Tyto závěry plně dopadají i na projednávanou věc. 32. Stěžovatelka jako dcera původní spoluvlastnice předmětných nemovitostí je osobou blízkou, ale "věc" (podíl na nemovitostech) na ni převedena nebyla (šlo o přechod vlastnictví). K přechodu povinnosti na dědice (stěžovatelku) k vydání věci by došlo pouze tehdy, pokud by oprávněná osoba účinně uplatnila nárok na vydání věci vůči původní nabyvatelce (matce stěžovatelky). V řízení však bylo prokázáno, že matka stěžovatelky zemřela v roce 1974. Nemohla-li být k datu účinnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích (1. 4. 1991) osobou k vydání věci povinnou jako zůstavitelka, nemohla její smrtí přejít povinnost vydat věc ani na její dědice, v daném případě na stěžovatelku. Pokud Nejvyšší soud opřel své rozhodnutí týkající se vydání této ideální osminy nemovitostí o stanovisko R 34/93, zřejmě přehlédl nutný předpoklad, že povinnost dědice k vydání věci je podmíněna uplatněním nároku vůči zemřelému (srov. stejně rozsudek sp. zn. 2 Cdon 1215/96, SoJ, 2000, 7: 245, ve kterém Nejvyšší soud totéž pochybení vytkl odvolacímu soudu). Pokud výzva nebyla uplatněna vůči matce stěžovatelky (z objektivních důvodů ani se tak stát nemohlo), nemůže být stěžovatelka zavázána k vydání této ideální části nemovitostí. 33. Ústavně nekonformní výklad ustanovení §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích představuje porušení stěžovatelčina práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, jak byl jeho obsah shora vyložen, a ve svém důsledku i porušení jejích vlastnických práv chráněných v čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť stěžovatelka byla zavázána k vydání části svého majetku, ač na ni tato povinnost nedopadala. Ústavní soud proto podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích v jeho potvrzujícím výroku zrušil podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 34. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka napadla ústavní stížností rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích jako celek, musel se Ústavní soud vypořádat s účinky jeho zbývajících výroků. 35. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení krajský soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku v odstavci třetím o nákladech řízení tak, že zavázal vedlejší účastnici povinností nahradit stěžovatelce na nákladech řízení před soudy všech stupňů částku 7 650 Kč. Zrušil-li Ústavní soud potvrzující výrok krajského soudu, kterým bylo rozhodnuto v meritu věci, nezbylo než ze stejných důvodů zrušit i náhradově nákladový výrok, který je k meritornímu výroku výrokem akcesorickým. Krajský soud změnil rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku v odstavci čtvrtém o poplatkové povinnosti tak, že rozhodl, že na stěžovatelku poplatková povinnost nepřechází. Výrok obsahuje rozhodnutí, které je pro stěžovatelku "příznivé", a návrh na jeho zrušení tak postrádá racionální odůvodnění takového postupu. Ústavní soud proto ústavní stížnost proti němu tomuto výroku směřující odmítl jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu. 36. Kasační nález Ústavního soudu nezahrnul výrok rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým bylo rozhodnuto, že "ve zbylém rozsahu zůstává rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s následujícími rozsudky soudů vyšších stupňů tímto rozhodnutím nedotčen", neboť tímto výrokem krajský soud pouze deklaroval, že rozhodnutí pravomocně učiněná zůstávají nedotčena. Výrok takového obsahu není schopen zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatelky, a proto Ústavní soud ústavní stížnost proti tomuto výroku směřující odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 37. Jako obiter dictum Ústavní soud připomíná, že závaznost jeho právního názoru, obsaženého v odůvodnění tohoto nálezu, pro další soudní řízení před Krajským soudem v Českých Budějovicích vyplývá nejenom z čl. 89 odst. 2 Ústavy, nýbrž i ze samotného pojmu kasace. Nerespektování právního názoru uvedeného v nálezu Ústavního soudu (a to i v případě střetu s právním názorem Nejvyššího soudu vysloveného v kasačním rozsudku) by vyvolalo nejen nejistotu, zda obecný soud skutečně poskytuje ochranu ústavně zaručeným právům, ale zakládá i porušení principu rovnosti, jakož i dotčení v právní jistotě občanů a bylo by důvodem ke zrušení rozhodnutí obecných soudů.

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2006:4.US.700.05
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka IV. ÚS 700/05
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 201/43 SbNU 247
Populární název Přechod povinnosti k vydání věci
Datum rozhodnutí 1. 11. 2006
Datum vyhlášení 15. 11. 2006
Datum podání 31. 10. 2005
Datum zpřístupnění 15. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 2
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - NS
SOUD - KS České Budějovice
Soudce zpravodaj Výborný Miloslav
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
odmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele - §43/1/c)
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - §43/2/a)
odmítnuto pro nepřípustnost - §43/1/e)
odmítnuto pro nedodržení lhůty - §43/1/b)
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 87/1991 Sb., §4 odst.2
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstřík vlastnické právo/přechod/převod
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-700-05
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 52771
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-14