ECLI:CZ:US:2006:Pl.US.14.06
sp. zn. Pl. ÚS 14/06
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy - ze dne 7. prosince 2006 sp. zn. Pl. ÚS 14/06 ve věci návrhu Okresního soudu v Semilech na zrušení §17 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích.
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 7. 3. 2006 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání, ve kterém Okresní soud v Semilech s odkazem na čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §64 odst. 4 (pozn. red.: sic - správně odst. 3) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, v souvislosti se svou rozhodovací činností navrhl zrušení ustanovení §17 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, pro nesoulad s ústavním pořádkem České republiky, konkrétně s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Předseda senátu Okresního soudu v Semilech ve svém návrhu uvedl, že žalobou podanou u Okresního soudu v Semilech směřující proti rozhodnutí Krajského úřadu v Liberci ze dne 22. 1. 2004 č. j. KULK 11244/2003/OD-280/Zi se žalobci Ing. J. B. a Ing. N. B. domáhají proti žalovaným Krajskému úřadu Libereckého kraje a obci Paseky nad Jizerou, za účasti Městského úřadu v Pasekách nad Jizerou na straně žalovaných, nahrazení napadeného správního rozhodnutí rozsudkem, jímž by byl zamítnut návrh na zřízení věcného břemene nezbytného pro výkon vlastnického práva ke stavbě místní komunikace na pozemcích p. č. 194, 195, 196, 197, 198 a 199 v kat. území Paseky nad Jizerou v rozsahu geometrického plánu č. 255/335/2001, vypracovaného Geodézií Krkonoše, s. r. o. Dále se žalobci domáhají určení neexistence uvedeného věcného břemene.
Předseda senátu uvedl, že žalobou napadené správní rozhodnutí soukromoprávní povahy bylo vydáno prvním žalovaným dne 22. 1. 2004 pod č. j. KULK 11244/2003/OD-280/Zi a bylo jím zamítnuto odvolání účastníků řízení Ing. J. B. a Ing. N. B. a současně potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu v Rokytnici nad Jizerou ze dne 14. 10. 2003 č. j. SÚ: 2711/00-930/Vi, kterým bylo zřízeno věcné břemeno na pozemcích p. č. 194, 195, 196, 197, 198 a 199 v kat. území Paseky nad Jizerou, nezbytné pro výkon vlastnického práva ke stavbě místní komunikace, a dále jím byla stanovena jednorázová náhrada.
Předseda senátu Okresního soudu v Semilech dále v návrhu uvedl, že předmětem správního řízení bylo vypořádání poměrů na pozemcích po rozšíření místní komunikace v roce 1984, které zasáhlo na shora uvedené pozemky žalobců dotčené správním rozhodnutím. Prvoinstanční správní orgán přistoupil ke zřízení věcného břemene podle §17 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. V odůvodnění rozhodnutí se uvádí, že správní orgán je při aplikaci ustanovení §17 odst. 3 citovaného zákona oprávněn ke zřízení věcného břemene, aniž by bylo třeba zkoumat legálnost stavby místní komunikace a její využívání.
Při projednávání věci dospěl okresní soud k závěru, že citované ustanovení zákona je v rozporu s ústavním zákonem, a podává proto v souladu s čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy a §64 zákona o Ústavním soudu návrh na jeho zrušení.
Rozpor ustanovení §17 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb. s čl. 11 odst. 4 Listiny spatřuje předseda senátu v absenci přezkumu veřejného zájmu v případě, že byla zřízena stavba taxativně vymezených typů komunikací na cizím pozemku a chybí-li prokazatelné vypořádání s vlastníkem pozemku. Právní norma zakládá pravomoc speciálního stavebního úřadu zřídit v takovém případě věcné břemeno nezbytné pro výkon vlastnického práva ke stavbě, aniž by byl právním předpisem respektován ústavně založený přezkum veřejného zájmu, resp. jeho osvědčení. Přestože je možné na místní komunikaci pohlížet obecně jako na veřejně prospěšnou stavbu [§108 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů], i v takovém případě by mělo být zkoumáno splnění podmínky veřejného zájmu v každém jednotlivém případě. Dochází-li aplikací §17 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb. ke zřízení věcného břemene k jednomu z enumerativně uvedených typů komunikací, aniž by byl ad hoc zkoumán veřejný zájem, dospěl soud k závěru o neslučitelnosti citovaného ustanovení s článkem 11 odst. 4 Listiny. Ustanovení by mohlo být v krajním případě zneužito i tenkrát, vznikla-li by prvotně komunikace a následně by její stavebník (vlastník) navrhoval zřízení věcného břemene s poukazem na presumovaný a dále již nepřezkoumatelný veřejný zájem založený ustanovením §17 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb.
Navrhovatel má za to, že čl. 11 odst. 4 Listiny zakládá povinnost zkoumat autoritativně veřejný zájem v každém jednotlivém řízení a právní předpis nemůže obecně pro určité typy staveb (komunikace vypočtené v §17 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb.) tuto podmínku pro vydání rozhodnutí o omezení vlastnického práva vyloučit. Výjimkou zde může být pouze zákonem deklarovaný veřejný zájem (např. zákon č. 168/2001 Sb., o dálničním obchvatu Plzně), kdy některá zákonem definovaná stavba má přiznán status veřejného zájmu. S poukazem na uvedené skutečnosti předseda senátu Okresního soudu v Semilech navrhl, aby Ústavní soud rozhodl nálezem o zrušení §17 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., neboť je v rozporu s ústavním zákonem.
II.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, jakož i vyjádření Senátu Parlamentu České republiky k předmětné věci. S odkazem na ustanovení §48 odst. 2 a §49 odst. 1 zákona o Ústavním soudu si Ústavní soud dále vyžádal stanovisko Ministerstva dopravy k projednávané věci.
Dne 19. 5. 2006 bylo Ústavnímu soudu doručeno vyjádření Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, ve kterém předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky uvedl své přesvědčení, že napadené ustanovení §17 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb. je v souladu s ústavním pořádkem České republiky, neboť není v rozporu s Ústavou, Listinou, ani není v rozporu s jinými částmi českého právního řádu. Zákonodárný sbor jednal při schvalování tohoto zákona v přesvědčení, že neobsahuje žádné kolizní momenty s českým ústavním pořádkem, což prověřila téměř osmiletá právní praxe při jeho aplikaci.
Předseda Senátu Parlamentu České republiky ve svém vyjádření, Ústavnímu soudu doručeném dne 22. 5. 2006, vyslovil pochybnosti o příslušnosti Okresního soudu v Semilech v předmětné věci rozhodovat. Dále předseda Senátu Parlamentu České republiky ve svém vyjádření konstatoval, že při projednávání návrhu zákona o pozemních komunikacích, neshledal žádné ústavní či jiné překážky, pro které by nemohl tento návrh zákonné předlohy podpořit.
Ministr dopravy ve svém stanovisku k podanému návrhu, Ústavnímu soudu doručeném dne 19. 5. 2006, uvedl, že napadené ustanovení i jeho novelizovaná znění jsou plně v souladu s ústavním pořádkem České republiky. Ministr dopravy dále uvedl, že rozhodnutí správního orgánu o zřízení věcného břemene nebo o vyvlastnění není rozhodnutím správního orgánu v soukromoprávní věci, a jeho přezkum proto náleží do pravomoci správních soudů. Vzhledem k uvedenému ministr dopravy navrhl, aby Ústavní soud návrh na zrušení §17 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb. zamítl jako nedůvodný.
Výše uvedená vyjádření zaslal Ústavní soud navrhovateli k vyjádření. Současně Ústavní soud navrhovatele vyzval, aby Ústavnímu soudu sdělil, z čeho dovozuje příslušnost Okresního soudu v Semilech k projednání předmětné věci. Dále si Ústavní soud vyžádal u Okresního soudu v Semilech spis vedený pod sp. zn. 8 C 359/2004.
Ve svém stanovisku k doručeným vyjádřením ze dne 20. 11. 2006 předseda senátu Okresního soudu v Semilech uvedl, že příslušnost soudu k projednání žaloby je dovozována z ustanovení §244 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), jelikož správní orgán rozhodl zřízením věcného břemene o sporu, resp. o jiné právní věci, která vyplývá z občanskoprávních vztahů, a žaloba směřuje proti oprávněnému z věcného břemene. Věcné břemeno, byť zřízené správním orgánem, má obdobnou soukromoprávní povahu jako jiná práva odpovídající věcným břemenům. Povaha rozhodnutí správního orgánu v sobě nese převažující soukromoprávní prvek, a proto soud dovodil svou příslušnost k projednání podle §244 a násl. o. s. ř., když nebyl posuzovaný případ zároveň subsumován pod některý z případů výluk uvedených v ustanovení §244 odst. 2 o. s. ř., které by projednání věci bránily.
Předseda senátu okresního soudu dále uvedl, že veřejný zájem lze hodnotit a zkoumat pouze v případě, že hypotéza právní normy obsahuje jako jednu z podmínek odkaz na veřejný zájem nebo alespoň podmíněnou formulaci hypotézy, z níž plyne, že se při splnění určitých podmínek přikročí k omezení vlastnického práva. Tak je tomu typicky v §135c odst. 3 občanského zákoníku, kdy soud může uspořádat poměry i jinak, příkladmo zřídit za náhradu věcné břemeno. Hypotéza právní normy zde připouští úvahu soudu, v níž se rovněž promítá i hledisko veřejného zájmu, ačkoli není explicitně v ustanovení proklamováno. O skutečnosti, že je veřejný zájem soudy hodnocen a vlastnické právo garantováno, svědčí například rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2006 sp. zn. 22 Cdo 38/2005. Dikce ustanovení §17 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb. takovou úvahu neumožňuje, neboť se jedná o imperativní formulaci bez možnosti hodnocení veřejného zájmu orgánem veřejné moci. Bez možnosti úvahy o přítomnosti veřejného zájmu se ke zřízení věcného břemene přistupuje, pakliže nebylo prokazatelně dosaženo dohody mezi účastníky.
Navrhovatel zároveň nesdílí názor, že sama povaha pozemní komunikace v sobě nese znaky veřejného zájmu, když je takový zájem diskutabilní, zejména bylo-li přikročeno ke stavbě nebo úpravě komunikace prokazatelně neoprávněně bez příslušného povolení. Imperativní povaha hypotézy citovaného ustanovení, která reaguje pouze na faktický stav existence pozemní komunikace a absence dohody mezi účastníky, neumožňuje obecně ani ad hoc jiné řešení, než zřízení věcného břemene. Právě ve formulaci ustanovení bez explicitně nebo alespoň implicitně provedeného odkazu na veřejný zájem je spatřováno "bianco oprávnění" a možnost zneužití stavby pozemní komunikace pro následné zřízení věcného břemene. S ohledem na uvedené skutečnosti setrval navrhovatel na svém původním stanovisku.
III.
Ustanovení §17 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., které je navrhováno ke zrušení, zní: "Jestliže byla zřízena stavba dálnice, silnice nebo místní komunikace na cizím pozemku a vlastníku této stavby se prokazatelně nepodařilo dosáhnout majetkoprávního vypořádání s vlastníkem pozemku, je příslušný speciální stavební úřad oprávněn na návrh vlastníka stavby zřídit věcné břemeno, které je nezbytné pro výkon vlastnického práva ke stavbě, a to za jednorázovou náhradu ve výši, která podle zvláštního předpisu (vyhláška Federálního ministerstva financí č. 122/1984 Sb., o náhradách při vyvlastnění staveb, pozemků, porostů a práv k nim) náleží za vyvlastnění.".
IV.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a předpoklady jeho meritorního projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
V souladu s ustanovením §64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy oprávněn podat též soud v souvislosti se svou rozhodovací činností podle čl. 95 odst. 2 Ústavy.
V projednávané věci předseda senátu Okresního soudu v Semilech s odkazem na čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy a §64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu v souvislosti se svou rozhodovací činností navrhl zrušení ustanovení §17 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb. s odůvodněním, že při projednávání věci dospěl k závěru, že citované ustanovení zákona je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, konkrétně s ustanovením čl. 11 odst. 4 Listiny.
V předmětné věci bylo žalobou podanou u Okresního soudu v Semilech napadeno rozhodnutí Krajského úřadu v Liberci ze dne 22. 1. 2004 č. j. KULK 11244/2003/OD-280/Zi, kterým bylo zamítnuto odvolání účastníků řízení Ing. J. B. a Ing. N. B. a současně potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu v Rokytnici nad Jizerou ze dne 14. 10. 2003 č. j. SÚ: 2711/00-930/Vi, jímž bylo podle §17 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb. zřízeno věcné břemeno na pozemcích p. č. 194, 195, 196, 197, 198 a 199 v kat. území Paseky nad Jizerou nezbytné pro výkon vlastnického práva ke stavbě místní komunikace, a dále jím byla stanovena jednorázová náhrada.
Ústavní soud se nejprve musel zabývat otázkou, zda byla naplněna podmínka stanovená v článku 95 odst. 2 Ústavy, tj. zda navrhovatelem tvrzený rozpor s ústavním pořádkem se týká zákona, jehož má být použito při řešení věci okresním soudem, a dospěl k závěru, že tato podmínka naplněna nebyla. Napadené ustanovení §17 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb. pojednává o zřízení věcného břemene spadajícího do pravomoci správního orgánu. Přezkum správního rozhodnutí vydaného v dané věci náleží do věcné příslušnosti správních soudů, nikoliv soudů obecných. Příslušnost obecného soudu nelze v těchto případech dovodit z ustanovení §224 odst. 1 o. s. ř.
Ústavní soud se ztotožňuje se stanoviskem rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu SJS 448/2005, v němž se uvádí, že je nezbytné rozlišovat, zda správní orgán rozhoduje ve sporu o vlastnické právo, nebo zda rozhoduje o zřízení věcného břemene či o vyvlastnění. Rozhodnutí správního orgánu o zřízení věcného břemene nebo o vyvlastnění není rozhodnutím správního orgánu v soukromoprávní věci, vydaným v mezích zákonné pravomoci správního orgánu ve smyslu §68 písm. b) soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s."); jeho přezkum tak náleží do pravomoci správních soudů, a nikoliv soudů obecných. Rozhodnutím ve věci soukromého práva je však rozhodnutí o určení způsobu a výše náhrady (SJS 448/2005, sp. zn. 4 As 47/2003-39, rozšířený senát NSS, Sb. NSS 2005, 2: 97).
V citovaném stanovisku Nejvyšší správní soud uvedl, že k posouzení soukromoprávního či veřejnoprávního charakteru samotného výroku o vyvlastnění či o zřízení věcného břemene se nabízejí různé teorie. Použití mocenské teorie vede k závěru o veřejnoprávní povaze tohoto institutu: Stát, jednající stavebním úřadem jakožto svou organizační složkou jako nositel veřejné moci jednostranně a autoritativně rozhoduje o vyvlastnění nebo o zřízení věcného břemene. Rovněž organická teorie vede k závěru, že vyvlastnění či zřízení věcného břemene správním aktem je záležitostí veřejnoprávní, neboť jedním z účastníků právního vztahu je stát, který zde vystupuje nikoliv nezávisle na svém charakteru veřejného svazu (jako by tomu bylo např. v rámci koupě nemovitosti či zřízení věcného břemene dohodou), ale právě z důvodu svého charakteru veřejného svazu, tedy jako nositel pravomoci.
Nejvyšší správní soud dále konstatoval, že ohledně samotného vyvlastnění nebo nuceného omezení vlastnického práva se uplatňuje veřejnoprávní metoda právní regulace. Subjekty právního vztahu v tomto případě nejsou expropriát (vyvlastňovaný) a expropriant (osoba, na kterou přecházejí vyvlastněná práva), ale toliko expropriát na straně jedné a stát reprezentovaný stavebním úřadem na straně druhé. Vyvlastňovaný a stavební úřad nevstupují do tohoto právního vztahu v rovném postavení dobrovolně na základě oboustranně shodné vůle směřující k založení tohoto vztahu. Stavební úřad jako nositel veřejné moci svou vůli jednostranně vnucuje expropriátovi, tj. sám správním aktem založí právní vztah a stanoví jeho obsah, tj. rozhodne o vyvlastnění nebo o nuceném omezení vlastnického práva zřízením věcného břemene, přičemž vůle expropriáta je zde nerozhodná a jeho případný nesouhlas s takovým rozhodnutím je irelevantní. Rozhodnutí správního orgánu o vyvlastnění či o nuceném omezení vlastnického práva zřízením věcného břemene je z těchto příčin veřejnoprávní záležitostí, a proto přezkum těchto rozhodnutí náleží správním soudům; je přitom nerozhodné, zda správní orgány rozhodovaly podle stavebního zákona, podle zákona o telekomunikacích, podle zákona o pozemních komunikacích či podle zákonů jiných, neboť povaha analyzovaného institutu je pořád stejná.
Naproti tomu otázka náhrady za vyvlastnění je již otázkou soukromoprávní, a proto v případném sporu by nerozhodoval správní soud, nýbrž soud civilní. Na rozdíl od samotného vyvlastnění v tomto vztahu totiž již nevystupuje stát reprezentovaný stavebním úřadem, ale pouze expropriát a expropriant, přičemž tyto subjekty mají v náhradovém vztahu rovné postavení. Účelem náhradového vztahu je dosažení základního smyslu soukromého práva, tj. znovuobnovení narušené rovnováhy zúčastněných zájmů, tj. v tomto případě opětovné nastolení majetkové rovnováhy mezi soukromými subjekty. Právní vztah zde integruje objektivní zájmy stejného druhu a úrovně ve struktuře zájmů, a jde tedy o vztah soukromoprávní.
Z výše uvedeného stanoviska rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu vychází i rozhodnutí Nejvyššího správního soudu SJS 676/2005, sp. zn. Konf 81/2004 - 12, Sb. NSS 2005, 10: 917: Rozhodnutí správního orgánu o zřízení věcného břemene nebo o vyvlastnění není rozhodnutím správního orgánu v soukromoprávní věci ve smyslu §46 odst. 2 [§68 písm. b)] s. ř. s. O žalobě proti takovému rozhodnutí je proto příslušný rozhodnout soud ve správním soudnictví.
Rozhodnutí správního orgánu o vyvlastnění, popř. o zřízení věcného břemene, nepochybně zasahuje do vlastnického práva; to, že vlastnické právo je právem soukromým, však současně neznamená, že by i rozhodování o jakémkoli zásahu do tohoto práva mělo tutéž povahu. K omezení či k zániku vlastnického práva totiž může dojít jak na základě soukromoprávního titulu (nájemní smlouva, kupní smlouva), tak titulu veřejnoprávního (nařízení nezbytných úprav na stavbě, daňová exekuce). Pro určení toho, zda se určitá věc bude projednávat a rozhodovat v civilním nebo ve správním soudnictví, je rozhodující soukromoprávní nebo veřejnoprávní povaha zásahu do vlastnického práva, nikoliv však právní povaha vlastnického práva samotného. Napadá-li žalobce rozhodnutí o vyvlastnění nebo o nuceném omezení vlastnického práva zřízením věcného břemene, není předmětem soudního řízení sama otázka vlastnického práva (není zde tedy spor o vlastnické právo), nýbrž jeho předmětem je přezkum rozhodnutí o vyvlastnění nebo o nuceném omezení vlastnického práva. Právě tento právní titul, a nikoliv vlastnické právo samotné, je věcí ve smyslu §7 o. s. ř., a jeho povaha je určující pro stanovení civilní nebo správní soudní pravomoci.
Posuzovanou otázku lze proto uzavřít tak, že je nezbytné rozlišit, zda předmětem řízení je otázka vyvlastnění nebo nuceného omezení vlastnického práva věcným břemenem zřizovaným správním aktem na straně jedné, či zda je předmětem řízení spor o vlastnické právo na straně druhé. Rozhodoval-li správní orgán o vyvlastnění či o nuceném omezení vlastnického práva věcným břemenem, pak rozhodoval ve veřejnoprávní, a nikoliv v soukromoprávní věci, a proto je dána pravomoc správních soudů. Naopak pravomoc civilních soudů se vztahuje na spory o výši a případné rozdělení náhrady za tyto veřejnoprávní akty.
V občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány (§7 odst. 1 o. s. ř.). Dle ustanovení §7 odst. 2 o. s. ř. spory a jiné právní věci uvedené v odstavci 1, o nichž podle zákona rozhodly jiné orgány než soudy, soudy v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují za podmínek uvedených v části páté tohoto zákona. Dle části páté hlavy první §244 odst. 1 o. s. ř. rozhodl-li orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, orgán zájmové nebo profesní samosprávy, popřípadě smírčí orgán zřízený podle zvláštního právního předpisu podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů (§7 odst. 1), a nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci, může být tatáž věc projednána na návrh v občanském soudním řízení. Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (§7 odst. 3 o. s. ř.). Dle §7 odst. 4 o. s. ř. pravomoc soudů ve věcech správního soudnictví upravuje zvláštní zákon, kterým je zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. Dle §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. soudy ve správním soudnictví rozhodují o žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné, orgánem územního samosprávného celku, jakož i fyzickou nebo právnickou osobou nebo jiným orgánem, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy.
S ohledem na výše uvedené je nutno v předmětné věci učinit závěr, že Okresnímu soudu v Semilech tedy přísluší rozhodnout v soukromoprávní věci pouze o otázce náhrady za zřízení věcného břemene, nepřísluší mu však již rozhodovat o otázce samotného zřízení věcného břemene.
Přezkum správního rozhodnutí o zřízení věcného břemene, vydaného v dané věci podle §17 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., náleží do věcné příslušnosti správních soudů, nikoliv soudů obecných. Věcnou příslušnost obecného soudu nelze v těchto případech dovozovat z ustanovení §244 odst. 1 o. s. ř., protože nejde o věc, která vyplývá z občanskoprávních vztahů. Okresní soud při své rozhodovací činnosti v soukromoprávní věci není soudem ve správním soudnictví a nemůže přezkoumávat rozhodnutí správního orgánu o zřízení věcného břemene.
Okresní soud v souvislosti se svou rozhodovací činností v soukromoprávní věci citované ustanovení zákona o pozemních komunikacích, upravující zřízení věcného břemene rozhodnutím správního orgánu, použít nemůže. Proto okresní soud není ani oprávněn podat návrh podle článku 87 odst. 1 písm. a) Ústavy a podle §64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu na zrušení citovaných ustanovení zákona o pozemních komunikacích.
Z tohoto důvodu Ústavní soud podaný návrh okresního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. c) ve spojení s §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl, protože jde o návrh podaný někým zjevně neoprávněným.