infUsTakto, infUsVec2, errUsPouceni, errUsDne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12.12.2006, sp. zn. Pl. ÚS 17/06 [ nález / VÝBORNÝ / výz-1 ], paralelní citace: N 222/43 SbNU 457 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2006:Pl.US.17.06.2

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Podmínka souhlasu předsedkyně Nejvyššího soudu s přidělením soudce k tomuto soudu

Právní věta Ministr spravedlnosti je nadán působností (kompetencí) svým rozhodnutím přidělit soudce k Nejvyššímu soudu. Avšak aby ministr spravedlnosti mohl tuto kompetenci realizovat, nesměl přehlédnout, že proces výkonu této pravomoci a vydání jeho rozhodnutí vyžadovaly ke své perfektnosti předcházející souhlas předsedy Nejvyššího soudu, jakožto podmínky sine qua non ve smyslu naplnění zákonných požadavků na takové ministrovo rozhodnutí kladených. Akt ministra spravedlnosti o přidělení soudce k Nejvyššímu soudu je tak aktem se subsumpcí, tedy podmíněným, přičemž podstatná vada eventuální absence podmiňujícího aktu působí i nezhojitelnou vadu aktu finálního. Realizace subsumpčního oprávnění předsedy Nejvyššího soudu obligatorně předcházející rozhodnutí ministra spravedlnosti je ve svých důsledcích plněním kompetence předsedy Nejvyššího soudu. Lze tudíž nastalý konflikt považovat za kladný v tom slova smyslu, že předseda Nejvyššího soudu v uvedeném sporu tvrdí (a ministr spravedlnosti zpochybňuje), že je (byl v konkrétním případě) nadán jemu výlučně svěřenou kompetencí, při jejímž nerespektování, resp. obejití ministrem realizované rozhodnutí postrádalo zákonný podklad. Předseda Nejvyššího soudu jako orgán jiného orgánu má v mezích svých výlučných oprávnění též oprávnění k podání návrhu na vyřešení kompetenčního sporu, má-li za to, že tento nastal právě např. ignorováním těch oprávnění, která mu zákon přiznává. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) nemůže připustit, aby v situaci, kdy závažný kompetenční spor mezi dvěma významnými orgány státní moci, reprezentujícími na jedné straně moc soudní a na druhé straně moc výkonnou, zůstal nerozřešen jen proto, že by tu jakoby nebyl nikdo k jeho rozhodnutí povolaný, z čehož by rezultovalo, že v takovém případě vždy - do důsledků vzato - bude považován za správný a ústavním principům i zákonu vyhovující právní názor zastávaný mocí výkonnou, a to dokonce i v situacích, kde by naznačený závěr byl absurdní [např. ministr spravedlnosti by při přidělení toho či onoho soudce k Nejvyššímu soudu naprosto ignoroval zákon a svoji kompetenci svévolně realizoval zcela sám (tedy bez souhlasu jakéhokoliv funkcionáře Nejvyššího soudu i bez vyjádření jeho soudcovské rady); v demokratickém právním státě, za který se Česká republika prohlašuje, je vyloučeno, aby takovýto svévolný akt byl nepřezkoumatelný, a tudíž vzdor jeho zjevné nezákonnosti ba protiústavnosti, nezrušitelný]. Státním orgánem příslušným k vydání rozhodnutí o přidělení soudce k Nejvyššímu soudu je ministr spravedlnosti jen za souhlasu předsedy Nejvyššího soudu.

ECLI:CZ:US:2006:Pl.US.17.06.2
sp. zn. Pl. ÚS 17/06 Nález Nález pléna Ústavního soudu složeného z předsedy soudu Pavla Rychetského a soudců Stanislava Balíka, Františka Duchoně, Vlasty Formánkové, Pavla Holländera, Ivany Janů, Vladimíra Kůrky, Dagmar Lastovecké, Jiřího Muchy, Jana Musila, Jiřího Nykodýma, Miloslava Výborného, Elišky Wagnerové a Michaely Židlické ze dne 12. prosince 2006 sp. zn. Pl. ÚS 17/06 ve věci návrhu předsedkyně Nejvyššího soudu JUDr. Ivy Brožové na zahájení řízení o kompetenčním sporu mezi státními orgány navzájem ve věci přidělení soudce JUDr. Jaroslava Bureše k Nejvyššímu soudu a návrhu na zrušení rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 14. 2. 2006 č. j. 57/2006-PERS-SO/6, spojených s návrhem na přednostní projednání věci a na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. I. Rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 14. 2. 2006 č. j. 57/2006-PERS-SO/6 vyžadovalo ke své platnosti souhlas předsedkyně Nejvyššího soudu, neboť státním orgánem příslušným přidělit soudce k Nejvyššímu soudu je ministr spravedlnosti jen za souhlasu předsedy Nejvyššího soudu; absence souhlasu činila rozhodnutí ministra spravedlnosti rozporným s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. II. Rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 14. 2. 2006 č. j. 57/2006-PERS-SO/6 se zrušuje. III. Ostatní návrhy se odmítají. Odůvodnění: I. 1. Návrhem ze dne 9. 3. 2006 doručeným Ústavnímu soudu dne 13. 3. 2006 se předsedkyně Nejvyššího soudu (dále též jen „navrhovatelka“) domáhala toho, aby Ústavní soud konstatoval, že rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 14. 2. 2006 č. j. 57/2006-PERS-SO/6 vyžadovalo ke své platnosti její souhlas, případně aby Ústavní soud toto rozhodnutí zrušil. Současně navrhla, aby věc byla projednána přednostně ve smyslu ustanovení §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jenzákon o Ústavním soudu“) a aby vykonatelnost napadeného rozhodnutí ministra spravedlnosti a rozhodnutí prezidenta republiky o jejím odvolání z funkce předsedkyně Nejvyššího soudu byla odložena. 2. Napadeným rozhodnutím ministr spravedlnosti přidělil JUDr. Jaroslava Bureše dnem 15. 2. 2006 k výkonu soudcovské funkce k Nejvyššímu soudu. Navrhovatelka tvrdila, že ministr spravedlnosti překročil své kompetence, neboť tak učinil bez jejího souhlasu dne 14. 2. 2006, ačkoliv navrhovatelka byla ode dne 9. 2. 2006 zpět ve funkci předsedkyně Nejvyššího soudu. 3. K podpoře svého tvrzení předložila navrhovatelka chronologický přehled událostí, k nimž došlo v období od 30. 1. 2006 do 27. 2. 2006, podpořený listinnými důkazy. Z obsahu všech navrhovatelkou poskytnutých písemností vyplývá zejména následující: Rozhodnutím ze dne 30. 1. 2006 č. j. KPR 966/2006 prezident republiky odvolal předsedkyni Nejvyššího soudu z funkce; toto rozhodnutí jí bylo doručeno dne 2. 2. 2006. Téhož dne (tj. 2. 2. 2006) požádal ministr spravedlnosti místopředsedu Nejvyššího soudu o udělení souhlasu k přidělení JUDr. Jaroslava Bureše jako soudce k Nejvyššímu soudu. Místopředseda Nejvyššího soudu požádal dne 6. 2. 2006 soudcovskou radu Nejvyššího soudu o vyjádření k tomuto přidělení; ta se vyjádřila souhlasně dne 9. 2. 2006. Rovněž dne 9. 2. 2006 se stalo vykonatelným usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 53/06, jímž byla odložena vykonatelnost rozhodnutí prezidenta republiky o odvolání navrhovatelky z funkce předsedkyně Nejvyššího soudu. Místopředseda Nejvyššího soudu ještě stále dne 9. 2. 2006 telefonicky sdělil ministrovi spravedlnosti, že s přidělením JUDr. Jaroslava Bureše k Nejvyššímu soudu souhlasí. Následně navrhovatelka dopisem ze dne 10. 2. 2006 upozornila ministra spravedlnosti na skutečnost, že nemá její zákonem požadovaný souhlas k přidělení jmenovaného soudce k Nejvyššímu soudu; tento dopis zaslala na vědomí i prezidentovi republiky. Dne 13. 2. 2006 adresovala a doručila navrhovatelka ministrovi spravedlnosti druhý dopis, ve kterém opětovně zdůraznila absenci souhlasu. Ministr spravedlnosti odeslal navrhovatelce ještě téhož dne (tj. dne 13. 2. 2006) odpověď na oba její dopisy; v odpovědi vyjádřil přesvědčení, že názor předsedkyně Nejvyššího soudu, tvrdící nedostatek pravomoci místopředsedy Nejvyššího soudu udělit souhlas s přidělením jmenovaného soudce k Nejvyššímu soudu, je nesprávný. Dne 14. 2. 2006 se stal JUDr. Jaroslav Bureš soudcem a napadeným rozhodnutím ministra spravedlnosti byl přidělen ke dni 15. 2. 2006 k Nejvyššímu soudu. 4. Podle názoru navrhovatelky z článků 25 a 26 jednacího řádu Nejvyššího soudu, jakož i z ustanovení §121 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), neplyne, že místopředseda Nejvyššího soudu vykonává pravomoci předsedy Nejvyššího soudu za situace, kdy funkce předsedy Nejvyššího soudu není obsazena, jak tomu bylo v době před odložením vykonatelnosti rozhodnutí prezidenta republiky o odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu z funkce. Z ustanovení §70 zákona o soudech a soudcích naopak jednoznačně vyplývá, že ministr může přidělit soudce k výkonu funkce soudce k Nejvyššímu soudu pouze se souhlasem předsedy Nejvyššího soudu. Navrhovatelka poukázala na to, že ode dne 9. 2. 2006 byla funkce předsedy Nejvyššího soudu opět obsazena a od tohoto dne byla jediným orgánem Nejvyššího soudu, který měl pravomoc udělit souhlas s přidělením soudce k Nejvyššímu soudu. Navrhovatelka prezentovala názor, že místopředseda Nejvyššího soudu překročil své pravomoci již tím, že v rozporu se zákonem požádal soudcovskou radu o vyjádření k přidělení osoby JUDr. Jaroslava Bureše – státního občana, a nikoliv soudce [§50 odst. 1 písm. b) a odst. 2 zákona o soudech a soudcích], a dále tím, že dne 9. 2. 2006 udělil souhlas s jeho přidělením, ačkoli toto právo náleží pouze předsedovi. 5. Svůj nesouhlas s přidělením JUDr. Jaroslava Bureše k Nejvyššímu soudu navrhovatelka odůvodnila obavou o nezpochybnitelnost Nejvyššího soudu jako vrcholného orgánu nezávislé moci soudní z důvodu profesní mobility JUDr. Jaroslava Bureše. 6. Navrhovatelka spatřovala v postupu ministra spravedlnosti a místopředsedy Nejvyššího soudu znaky libovůle, překročení stanovených oprávnění i porušení ústavně chráněné zásady přiměřenosti. 7. Podáním ze dne 20. 3. 2006 doplnila svůj návrh o tvrzení, že rozhodnutí ministra spravedlnosti o přidělení JUDr. Jaroslava Bureše k Nejvyššímu soudu a rozhodnutí prezidenta republiky o jejím odvolání z funkce předsedkyně Nejvyššího soudu reprezentují jeden celek, jehož cílem je změna v čele Nejvyššího soudu. Překročení kompetencí ministra spravedlnosti považovala za provázané s nezákonností a neústavností rozhodnutí prezidenta republiky. II. 8. Ministr spravedlnosti ve svém vyjádření k návrhu ze dne 23. 5. 2006 uvedl, že nejde o kompetenční konflikt podle ustanovení §120 zákona o Ústavním soudu, neboť kompetence k rozhodnutí o přidělení soudce k Nejvyššímu soudu je svěřena zákonem o soudech a soudcích jednoznačně ministrovi spravedlnosti. Stran obsahu návrhu uvedl, že v případě dlouhodobého nevykonávání funkce předsedy Nejvyššího soudu je místopředseda Nejvyššího soudu oprávněn dle čl. 26 jednacího řádu Nejvyššího soudu zastupovat předsedu Nejvyššího soudu v plném rozsahu. Podmínka předchozího souhlasu předsedy Nejvyššího soudu s přidělením soudce stanovená v §70 zákona o soudech a soudcích je dle jeho názoru důsledkem zvláštní úpravy výkonu státní správy Nejvyššího soudu (§120 odst. 2 zákona o soudech a soudcích). To však nic nemění na tom, že komplexní odpovědnost za výkon státní správy soudů i po stránce personální nese ministr spravedlnosti. Není možné, aby předseda Nejvyššího soudu mohl zlepšení personálního vybavení Nejvyššího soudu zabránit. Ministr spravedlnosti odmítl, že by navrhovatelka mohla být dotčena na svých individuálních právech, neboť před rozhodnutím o přidělení soudce k určitému soudu neprobíhá žádné formalizované správní řízení, jehož by mohla být účastníkem, a napadené rozhodnutí směřovalo vůči jiné osobě, než je navrhovatelka. 9. Ministr spravedlnosti dále uvedl, že bylo nezbytné postupovat v návaznosti na rozhodnutí prezidenta republiky v procesu ustanovování soudců s ohledem na podmínky, které vznikly. Z tohoto důvodu požádal o vyslovení souhlasu místopředsedu Nejvyššího soudu, neboť jiný funkcionář soudu není oprávněn předsedu Nejvyššího soudu zastupovat v plném rozsahu jeho působnosti. Okolnost, že Ústavní soud odložil vykonatelnost rozhodnutí prezidenta republiky o odvolání navrhovatelky z funkce, měla význam nanejvýš pouze po dobu od účinnosti tohoto rozhodnutí do budoucna; v žádném případě nepůsobila zpětně. Byl-li proto vyžádán souhlas zastupujícího místopředsedy Nejvyššího soudu k přidělení JUDr. J. Bureše k tomuto soudu, podpořený též souhlasným vyjádřením soudcovské rady Nejvyššího soudu, před vydáním rozhodnutí Ústavního soudu a před nabytím jeho účinnosti, nejednalo se za těchto okolností o neplatný úkon. Z platné právní úpravy nelze dovodit povinnost ministra spravedlnosti žádat příslušné funkcionáře Nejvyššího soudu opakovaně o jejich vyjádření s cílem již jednou dané stanovisko aktualizovat. 10. Ministr spravedlnosti vyjádřil též názor, že navrhovatelka se mylně domnívá, že JUDr. Bureš byl jmenován soudcem až 14. 2. 2006, neboť ve skutečnosti byl jmenován soudcem již dne 4. 2. 2006. Za rozhodující a základní pak považoval posouzení platnosti rozhodnutí prezidenta republiky o odvolání navrhovatelky z funkce předsedkyně Nejvyššího soudu, které v té době bylo předmětem rozhodování Ústavního soudu o samostatně podané ústavní stížnosti (pozn. Ústavního soudu: evidováno pod sp. zn. II. ÚS 53/06), na kterém dle jeho názoru závisí osud rozhodnutí navazujících. 11. V závěru svého vyjádření ministr spravedlnosti navrhl, aby Ústavní soud návrh učiněný podle čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy České republiky (dále jenÚstava“) odmítl, případně aby rozhodl, že ministr spravedlnosti je za situace, kdy předseda Nejvyššího soudu je prezidentem republiky platně odvolán z funkce, oprávněn rozhodnout o přidělení soudce k Nejvyššímu soudu na základě souhlasu místopředsedy a soudcovské rady Nejvyššího soudu. Se souvisejícími návrhy na přednostní projednání věci a odklad vykonatelnosti vyjádřil ministr spravedlnosti nesouhlas. 12. V replice ze dne 10. 8. 2006 navrhovatelka odmítla argumentaci ministra spravedlnosti čl. 26 jednacího řádu Nejvyššího soudu, který dle jejího názoru nemůže sloužit k obcházení zákonem jí dané kompetence. Poukázala na to, že v den rozhodnutí ministra spravedlnosti (tj. 14. 2. 2006) zastávala v důsledku usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 53/06 plně svoji funkci předsedkyně Nejvyššího soudu, a navíc na nedostatek svého souhlasu ministra spravedlnosti výslovně upozornila. Za neudržitelné pokládala i tvrzení ministra spravedlnosti, že smyslem celého procesu ustanovování soudců je realizace vůle hlavy státu učinit konkrétní osobu soudcem konkrétního soudu. Takto nastavený výklad zákona o soudech a soudcích je podle ní zásadním nepochopením postavení moci výkonné k moci soudní; v této souvislosti navrhovatelka odkazovala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 7/02 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen „Sbírka rozhodnutí“), svazek 26, nález č. 78, vyhlášen pod č. 349/2002 Sb.] a sp. zn. Pl. ÚS 18/06 (Sbírka rozhodnutí, svazek 42, nález č. 130, vyhlášen pod č. 397/2006 Sb.). Ani nedostatek formalizovaného řízení, které rozhodnutí o přidělení soudce předchází, nemůže být rozhodný, zváží-li se skutečnost, že proces ustanovování soudců a jejich přidělování ke konkrétnímu soudu je správním řízením. V uvedených souvislostech není a ani nemůže být souhlas předsedy Nejvyššího soudu jednou z řadových podmínek pro rozhodnutí ministra spravedlnosti o přidělení soudce k Nejvyššímu soudu; naopak jde o plnohodnotný výkon subjektivního práva předsedy Nejvyššího soudu, který má ústavní rozměr v podobě principu dělby moci a soudcovské nezávislosti. 13. K účinkům rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2006 sp. zn. II. ÚS 53/06 navrhovatelka uvedla, že nedostatek souhlasu předsedy Nejvyššího soudu dle §70 zákona o soudech a soudcích je dán nejen v případě závěru, že rozhodnutí o odkladu vykonatelnosti rozhodnutí prezidenta republiky má účinky ex tunc, ale i v případě závěru, že jeho účinky jsou ex nunc. Teorie i praxe se shodují v názoru, že z hlediska lhůt pro nabytí práv je rozhodující počátek pracovního dne; pro zánik práv konec pracovního dne. Souhlas ze dne 9. 2. 2006 byl tak souhlasem, kterým došlo k překročení pravomoci místopředsedy Nejvyššího soudu, neboť si přisvojil právo, které přísluší pouze předsedovi. 14. S ohledem na ustanovení soudce do funkce teprve dnem složení slibu, tj. v případě JUDr. Jaroslava Bureše dne 14. 2. 2006, navrhovatelka setrvala na závěru, že požádal-li místopředseda dne 6. 2. 2006 soudcovskou radu o vyjádření k jeho přidělení k Nejvyššímu soudu, byl tento požadavek, resp. návrh v rozporu s §50 odst. 1 písm. b) odst. 2 zákona o soudech a soudcích, který výslovně předpokládá souhlas s přidělením soudce; stejně tak je dle §70 zákona o soudech a soudcích výslovně předpokládán souhlas s přidělením soudce. Stal-li se JUDr. Jaroslav Bureš soudcem až dne 14. 2. 2006, měl do této doby postavení osoby, která soudcem může být teprve ustanovena. Zákon o soudech a soudcích však podmíněný souhlas nezná. 15. Ve svém (dalším) podání ze dne 5. 10. 2006 znovu navrhovatelka potvrdila své stanovisko ohledně nutnosti chápat usnesení Ústavního soudu o odkladu vykonatelnosti rozhodnutí prezidenta republiky o jejím odvolání s účinky ex tunc, přičemž označila souhlas místopředsedy Nejvyššího soudu za zcela irelevantní. 16. Obě tato podání byla zaslána ministrovi spravedlnosti; duplika k nim podána nebyla. III. 17. Ústavní soud si za použití ustanovení §120 odst. 4 občanského soudního řádu (§63 zákona o Ústavním soudu) vyžádal od ministra spravedlnosti prohlášení, která tvrzení navrhovatelky pokládá za nesporná; in concreto, (1) zda dopisem ze dne 2. 2. 2006 č. j. 57/2006-PERS-SO/5 byl z pověření ministra spravedlnosti jeho I. náměstkem JUDr. Vladimírem Králem požádán místopředseda Nejvyššího soudu JUDr. Pavel Kučera o vyjádření a vyslovení souhlasu s přidělením JUDr. Jaroslava Bureše k Nejvyššímu soudu a (2) zda JUDr. Iva Brožová dopisem ze dne 10. 2. 2006 (doručeným téhož dne) a dopisem ze dne 13. 2. 2006 (rovněž doručeným téhož dne) upozornila ministra spravedlnosti, že s přidělením JUDr. Jaroslava Bureše k Nejvyššímu soudu jako předsedkyně tohoto soudu nesouhlasí a že dle jejího právního názoru neměl místopředseda Nejvyššího soudu pravomoc k udělení souhlasu s přidělením JUDr. Jaroslava Bureše k Nejvyššímu soudu. Současně vznesl Ústavní soud na ministra spravedlnosti dotaz, zda rozhodnutím ze dne 14. 2. 2006 č. j. 57/2006-PERS-SO/6 ministr spravedlnosti přidělil JUDr. Jaroslava Bureše dnem 15. 2. 2006 k výkonu soudcovské funkce k Nejvyššímu soudu. 18. Ministr spravedlnosti k výzvě Ústavního soudu sdělil přípisem ze dne 7. 12. 2006, že „skutečnosti, jichž se dotaz Ústavního soudu týká, je možno považovat ze nesporné“, s upřesněním, dle něhož byly dopisy předsedkyní Nejvyššího soudu zmiňované shora doručeny ministru spravedlnosti 10., resp. 13. 2. 2006 faxem; poštou stalo se tak 13. a 15. 2. 2006. 19. Dále si Ústavní soud vyžádal dokumentaci soudcovské rady Nejvyššího soudu za období od 1. 7. 2005 do 30. 6. 2006. Z předložených dokumentů Ústavní soud zjistil, že v případech, kdy předsedkyně Nejvyššího soudu v uvedeném období žádala soudcovskou radu Nejvyššího soudu o vyjádření se k osobě soudce, jenž měl být přidělen k výkonu funkce k Nejvyššímu soudu (a to i na dobu dočasnou), byl tento návrh poskytnut všem soudcům Nejvyššího soudu k vyjádření prostřednictvím intranetu a vyvěšením návrhu na nástěnku. Lhůta k vyjádření poskytnutá soudcům vždy činila týden až několik týdnů. V případě vyjádření k přidělení JUDr. Jaroslava Bureše byla žádost místopředsedy Nejvyššího soudu JUDr. Pavla Kučery adresovaná soudcovské radě Nejvyššího soudu (neopatřená v rozporu s obvyklou praxí číslem jednacím) datována dnem 6. 2. 2006; ve zjevném rozporu s ustanovením §50 odst. 2 zákona o soudech a soudcích neobsahovala tato žádost určení lhůty, v níž má být v ní předložený návrh projednán. Následujícího dne (7. 2. 2006) informoval o této žádosti předseda soudcovské rady Nejvyššího soudu její členy s tím, že zasedání soudcovské rady zabývající se i uvedenou žádostí se uskuteční dne 9. 2. 2006, k čemuž též (dle zápisu č. 1/2006) od 9.00 hodin toho dne došlo. Soudcovská rada Nejvyššího soudu na tomto zasedání přijala usnesení znějící: „Soudcovská rada NS ČR ve smyslu §50 odst. 1 písm. b) zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, souhlasí s přidělením JUDr. Jaroslava Bureše k Nejvyššímu soudu ČR, bude-li prezidentem republiky jmenován soudcem.“. IV. 20. Účastníci řízení výslovně souhlasili s upuštěním od ústního jednání, a to navrhovatelka v přípise ze dne 28. 11. 2006 (doručeném Ústavnímu soudu dne 29. 11. 2006) a ministr spravedlnosti v přípise ze dne 7. 12. 2006 (faxem doručeném Ústavnímu soudu dne 8. 12. 2006). 21. Dne 5. 12. 2006 byl Ústavnímu soudu (k rukám předsedy) doručen přípis místopředsedy Nejvyššího soudu JUDr. Pavla Kučery, v němž v projednávané věci místopředseda Nejvyššího soudu oznámil, že jako účastník tohoto řízení nesouhlasí s tím, aby o návrhu předsedkyně Nejvyššího soudu bylo rozhodováno bez ústního jednání. Místopředseda Nejvyššího soudu dále uvedl, že „návrh podala Iva Brožová, jako předsedkyně Nejvyššího soudu, tedy jako statutární zástupce žalujícího státního orgánu“, avšak vzhledem k tomu, že jmenovaná je od 12. 5. 2006 práce neschopna a do práce nedochází, zastupuje ji v souladu s čl. 26 odst. 1 Jednacího řádu Nejvyššího soudu on „se všemi právy a povinnostmi jako statutární zástupce Nejvyššího soudu, tedy i jako účastník řízení před Ústavním soudem“. 22. Navrhovatelka byla Ústavním soudem vyzvána, aby se k obsahu tohoto podání vyjádřila a současně aby sdělila, zda její pracovní neschopnost ještě trvá; bylo jí též uloženo, aby ukončení pracovní neschopnosti Ústavnímu soudu ohlásila. 23. Dne 7. 12. 2006 bylo Ústavnímu soudu doručeno navrhovatelčino podání týmž dnem datované, v němž navrhovatelka oznamuje, že jí byla dnem 7. 12. 2006 ukončena pracovní neschopnost; současně ohlásila, že nemá co měnit na již vyjádřeném stanovisku stran souhlasu s upuštěním od ústního jednání. 24. Vzhledem k obsahu uvedeného sdělení navrhovatelky stal se pro další postup Ústavního soudu nesouhlas místopředsedy Nejvyššího soudu datovaný dnem 4. 12. 2006 nerozhodným; proto též nebylo třeba zkoumat, zda tento nesouhlas mohl místopředseda Nejvyššího soudu vyjádřit vzhledem k možnému střetu zájmů, neboť předmětem řízení jest od jeho počátku mimo jiné (ale budiž řečeno, že především) přezkum správnosti navrhovatelčina tvrzení, že právě místopředseda Nejvyššího soudu JUDr. Pavel Kučera svými úkony předcházejícími rozhodnutí ministra spravedlnosti o přidělení JUDr. Jaroslava Bureše k Nejvyššímu soudu vykročil z mezí vytýčených jak zákonem o soudech a soudcích, tak (v důsledku jeho nerespektování) ústavním pořádkem. 25. Nesouhlas s upuštěním od ústního jednání vyjádřil ve svých podáních, jež jsou dále zmíněna v odstavci 27, i JUDr. Jaroslav Bureš. Ježto však jmenovaný z důvodů vyložených v odstavcích 28 a 29 postavení účastníka řízení ze zákona neměl, a ani rozhodnutím Ústavního soudu přiznáno mu býti nemohlo, postrádal jeho nesouhlas jakoukoli právní relevanci. 26. Zbylo tedy k uvážení, zda přes existující souhlas účastníků řízení s upuštěním od ústního jednání měl sám Ústavní soud za to, že by toto jednání mohlo přispět k dalšímu objasnění věci. To však Ústavní soud neočekával, pročež od ústního jednání upustil podle ustanovení §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. V. 27. Podáními doručenými Ústavnímu soudu dne 1. a 4. 12. 2006 (shodně nadepsanými jako „Uplatnění práv účastníka řízení ve věci podání JUDr. Ivy Brožové proti rozhodnutí ministra spravedlnosti o přidělení JUDr. Jaroslava Bureše k výkonu soudcovské funkce k Nejvyššímu soudu“) domáhal se JUDr. Jaroslav Bureš, aby mu Ústavní soud v projednávané věci přiznal postavení účastníka, popř. vedlejšího účastníka řízení. Jmenovaný v uvedených podáních vyslovil názor, že se vedené řízení zásadním způsobem týká jeho právního postavení, neboť navrhovatelkou je žádáno, aby „byl zbaven svého doživotního mandátu soudce Nejvyššího soudu a vyhozen na ulici“; zrušení rozhodnutí ministra spravedlnosti navrhovatelkou napadené považoval za pojmově a „ze samotné podstaty vzniku soudcovského mandátu přidělením k určitému soudu“ vyloučené; konečně podotkl, že prý „cíl, jehož hodlá v řízení o kompetenční žalobě dosáhnout navrhovatelka ve svých důsledcích vede k tomu, že požaduje, aby jmenování soudců ke konkrétnímu soudu bylo pod přímým vlivem Ústavního soudu“ – to označil za nepřijatelné, neboť „Ústava i zákon o soudech a soudcích svěřuje pravomoc ustanovit konkrétního soudce do soudcovské funkce výhradně moci výkonné doplněné povinnou konzultací soudcovské samosprávy“. 28. K uvedenému požadavku především Ústavní soud připomíná, že okruh účastníků ve sporech o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy kogentně vymezují ustanovení §120 odst. 2 a §121 zákona o Ústavním soudu. Vedlejší účastenství (s mimořádnou výjimkou vyplývající z jeho ustanovení §35 odst. 2, jejíž aplikace však v projednávané věci nepřichází do úvahy) pak zákon o Ústavním soudu v těchto sporech nezná vůbec (srov. ustanovení §28 odst. 2, §120 a násl.). Zákonem o Ústavním soudu je Ústavní soud vázán; již proto je (z hlediska pozitivního práva) vyloučeno, aby Ústavní soud komukoliv účastenství či vedlejší účastenství v řízení o kompetenčním sporu (oddíl devátý hlava druhá části druhé zákona o Ústavním soudu) nad tímto zákonem vymezený rozsah přiznal, neboť by se takovým postupem sám dopustil protiústavnosti spočívající ve svévolném nerespektování jeho relevantních ustanovení, čímž by současně zcela zjevně pominul příkaz daný mu čl. 88 odst. 2 Ústavy. 29. Nadto nemožnost vyhovět požadovanému vyvěrá netoliko z pozitivní právní úpravy, ale ze samotného charakteru řízení, v němž jde o spor o rozsah kompetencí dvou orgánů státu (že jde v projednávané věci o kompetenční konflikt, bude vyloženo dále). V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že na rozdíl od řízení o ústavní stížnosti, jehož předmětem je ochrana individuálních základních práv a svobod, je předmětem řízení dle čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy posuzování rozsahu kompetencí státních orgánů (a orgánů územní samosprávy), a to v oblasti aplikace (tedy nikoli tvorby) práva, z čehož se podává, že v těchto kompetenčních sporech Ústavní soud rozhoduje o existenci objektivního práva, a nikoliv o ochraně subjektivních práv té či oné fyzické či právnické osoby, byť by i kompetenční konflikt vyvstal v průběhu řešení její věci. 30. Z uvedených důvodů nemohl Ústavní soud žádosti JUDr. Jaroslava Bureše vyhovět. VI. 31. Dříve, než může Ústavní soud přikročit k věcnému přezkumu kteréhokoliv jemu předloženého návrhu, je povinen zjistit, zda návrh splňuje všechny náležitosti požadované zákonem o Ústavním soudu, zejména, zda je návrh podán osobou oprávněnou, zda je Ústavní soud k jeho projednání příslušný a zda jde o návrh přípustný. V projednávané věci všechny tři takto vytýčené otázky vzájemně spolu neoddělitelným způsobem souvisely. 32. Návrh byl vznesen podle čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy, zakotvující pravomoc Ústavního soudu rozhodovat „spory o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy, nepřísluší-li podle zákona jinému orgánu“. 33. Čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy je proveden ustanoveními §120 a násl. zákona o Ústavním soudu. Ustanovení §120 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu zní: »(1) V řízení ve sporech o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy podle čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy Ústavní soud rozhoduje spory mezi státními orgány a orgány územních samosprávných celků o příslušnost vydat rozhodnutí nebo činit opatření nebo jiné zásahy (dále jen „rozhodnutí“) ve věci uvedené v návrhu na zahájení řízení (dále jen „kompetenční spory“). (2) Návrh na zahájení řízení v kompetenčním sporu je oprávněn podat a) státní orgán v kompetenčním sporu mezi státem a územním samosprávným celkem nebo v kompetenčním sporu mezi státními orgány navzájem, b) zastupitelstvo územního samosprávného celku v kompetenčním sporu mezi územním samosprávným celkem a státem nebo v kompetenčním sporu mezi územními samosprávnými celky navzájem.«. 34. Předtím, než Ústavní soud přistoupil k posouzení správnosti tvrzení navrhovatelky, že se v projednávané věci jedná o kompetenční konflikt (což ministr spravedlnosti popírá), považoval za nezbytné zabývat se v rozsahu pro projednávaný případ nezbytném vymezením pojmu „kompetence orgánu“. V této souvislosti však Ústavní soud nepovažuje za účelné autoritativně z pozice orgánu ochrany ústavnosti řešit teoretický spor o definici pojmu „kompetence“, v němž první z přístupů považuje kompetenci za specifikaci pravomoci (např. Knapp, V.: Teorie práva, Praha, 1. vydání, C. H. Beck, 1995, str. 197), druhý z přístupů považuje kompetenci za působnost (např. Hendrych, D., a kol.: Správní právo. Obecná část., 6. vydání, Praha, C. H. Beck, 2006, str. 114; Filip, J., Svatoň, J., Zimek, J.: Základy státovědy, 3. vydání, Brno, MU, 2002, str. 31), třetí pak slučuje pravomoc i působnost do pojmu kompetence (např. Mikule, V., Sládeček, V.: Zákon o Ústavním soudu, 1. vydání, Praha, Eurolex Bohemia, 2001, str. 350). V nejobecnější rovině lze však uvést, že kompetencí se míní rozsah toho, co orgán smí, má nebo je oprávněn činit (viz Weyr, F.: Teorie práva, Brno-Praha, Orbis, 1936, str. 119). Konkrétněji lze v projednávaném případě pravomoc státního orgánu chápat jako samotnou realizaci státní moci v příslušné formě (tj. ve formě normotvorné nebo individuálně rozhodovací), zatímco kompetence již jako zcela konkrétní věcné vymezení otázek realizovaných v procesu výkonu pravomoci (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 150/01, Sbírka rozhodnutí, svazek 31, nález č. 117, str. 57). 35. Je nepochybné, že v projednávané věci nejedná se o klasický kompetenční spor dvou orgánů, které se dostaly ať už do konfliktu kladného či do konfliktu záporného. Ani navrhovatelka netvrdí, že by snad byla oprávněna (a že by tudíž ministr spravedlnosti nebyl oprávněn) přidělit soudce k Nejvyššímu soudu. 36. To však neznamená, že by o střet náhledů dvou orgánů státní moci stran výkonu jejich kompetencí, čili jinak řečeno o kompetenční spor, nešlo. 37. Otázkou tu ovšem není, kdo má kompetenci soudce k Nejvyššímu soudu přidělit (tím je nepochybně ministr spravedlnosti), ale zda rozhodnutí o tomto přidělení vyžaduje ke své platnosti splnění dalších zákonem předvídaných skutečností, či nikoliv, a dále zda v projednávané věci byly tyto skutečnosti právně relevantním způsobem naplněny, či nikoliv. 38. Ministr spravedlnosti nadán působností (kompetencí) přidělit soudce k Nejvyššímu soudu tuto uskutečnil v projednávaném případě svým rozhodnutím o přidělení soudce JUDr. Jaroslava Bureše k Nejvyššímu soudu. Avšak aby ministr spravedlnosti takto mohl realizovat v individuálním (projednávaném) případě svoji pravomoc (ve smyslu vymezeném v odstavci 34) v rámci zákonem vytýčené kompetence, nesměl přehlédnout, že proces výkonu této kompetence a vydání jeho rozhodnutí vyžadovaly ke své perfektnosti předcházející souhlas předsedy (předsedkyně) Nejvyššího soudu, jakožto podmínky sine qua non ve smyslu naplnění zákonných požadavků na takové ministrovo rozhodnutí kladených. Akt ministra spravedlnosti o přidělení soudce k Nejvyššímu soudu je tak aktem se subsumpcí, tedy podmíněným, přičemž podstatná vada eventuální absence podmiňujícího aktu působí i nezhojitelnou vadu aktu finálního (zda se o vadu či absenci jednalo, bude vyloženo dále). 39. Navrhovatelka spatřovala překročení kompetencí ministra spravedlnosti při realizaci jeho pravomoci v tom, že přidělil soudce JUDr. Jaroslava Bureše k Nejvyššímu soudu bez jejího souhlasu, čímž zasáhl do jejích výlučných kompetencí. Ministr spravedlnosti však tvrdil, že v daném případě své kompetence nepřekročil a do kompetencí předsedkyně Nejvyššího soudu nezasáhl, neboť jmenoval soudce JUDr. Jaroslava Bureše se souhlasem místopředsedy Nejvyššího soudu. I když tedy – jak již uvedeno – nejde mezi účastníky o kompetenční spor v tradičně chápané podobě, Ústavní soud na základě shora uvedeného dospěl k závěru, že v projednávané věci jde o spor mezi dvěma státními orgány navzájem o to, zda rozsah kompetencí zákonem jim přiznaných za účelem naplnění perfektního procesu přidělování soudce k Nejvyššímu soudu byl či nebyl realizován v souladu se zákonným vymezením. Byť tedy tento spor nelze charakterizovat jako obvyklý kladný či záporný kompetenční konflikt, jde o spor o rozsah kompetencí státních orgánů ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy. I z hlediska zákonné úpravy (§70 zákona o soudech a soudcích) je realizace subsumpčního oprávnění předsedy Nejvyššího soudu obligatorně předcházející rozhodnutí ministra spravedlnosti ve svých důsledcích plněním kompetence předsedy Nejvyššího soudu. Lze tudíž nastalý konflikt považovat za kladný v tom slova smyslu, že předseda Nejvyššího soudu v uvedeném sporu tvrdí (a ministr spravedlnosti zpochybňuje), že je (byl v konkrétním případě) nadán jemu výlučně svěřenou kompetencí, při jejímž nerespektování, resp. obejití ministrem realizované rozhodnutí postrádalo zákonný podklad. 40. Otázkou, zda je Ústavní soud oprávněn rozhodovat i takové kompetenční spory, v nichž se nejedná o kladný či záporný konflikt dvou státních orgánů, se Ústavní soud zabýval již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 14/01 (Sbírka rozhodnutí, svazek 22, nález č. 91, vyhlášen pod č. 285/2001 Sb.). Tehdy uznal, že je oprávněn posoudit v řízení dle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy kompetenční spor, kde základní otázkou je otázka sdílené kompetence, resp. posouzení kompetence orgánu činícího konečné rozhodnutí, kterážto kompetence je podmíněna aktem orgánu jiného, čili jinak řečeno, rozhodnout ve sporu, v němž jedna z jeho stran (tehdy vláda) tvrdila, že k perfektnímu rozhodnutí k němu oprávněného orgánu – druhé strany sporu (tehdy prezidenta republiky) bylo zapotřebí kontrasignace předsedy vlády, což strana druhá popírala. Od tehdejšího závěru Ústavního soudu, že mu toto oprávnění náleží, nemá Ústavní soud důvod se v nyní projednávané věci odchylovat. 41. Zodpověděv kladně otázku, zda jde v řešené kauze o kompetenční spor, uvážil Ústavní soud otázku aktivní legitimace navrhovatelky k zahájení řízení před Ústavním soudem. 42. Podle ustanovení §120 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je návrh na zahájení řízení v kompetenčním sporu oprávněn podat ve sporu mezi státními orgány navzájem státní orgán. 43. Na základě ustanovení čl. 2 odst. 1 a čl. 15 Ústavy byla prostřednictvím ustanovení §70 zákona o soudech a soudcích přenesena na předsedu Nejvyššího soudu část státní moci v podobě oprávnění udělit souhlas s přidělením soudce k Nejvyššímu soudu; tím se předseda Nejvyššího soudu podílí na personální organizaci moci soudní. Z pohledu právní teorie je předseda Nejvyššího soudu orgánem jiného orgánu – Nejvyššího soudu. To však nic nemění na skutečnosti, že předseda Nejvyššího soudu má v mezích svých výlučných oprávnění založených mimo jiné ustanovením §70 zákona o soudech a soudcích (znějícím: „K výkonu funkce k Nejvyššímu soudu lze soudce přidělit jen se souhlasem předsedy tohoto soudu.“) též výlučné oprávnění k podání návrhu na vyřešení kompetenčního sporu, má-li za to, že tento nastal právě např. ignorováním těch oprávnění, která mu zákon přiznává. Takto přiznané kompetence nejsou totiž uděleny Nejvyššímu soudu, nýbrž pouze předsedovi Nejvyššího soudu (srov. Weyr, F.: Teorie práva, Brno-Praha, Orbis, 1936, str. 117). Jestliže jsou určitá oprávnění udělená výlučně předsedovi Nejvyššího soudu, musí mu být dán zároveň prostor tato svá oprávnění prosazovat a hájit soudní cestou nezávisle na stanovisku jiných orgánů. Lze tedy konstatovat, že předseda (nyní předsedkyně) Nejvyššího soudu je státním orgánem způsobilým vznést návrh dle čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy, resp. ustanovení §120 a násl. zákona o Ústavním soudu. 44. Konečně bylo nutno rozhodnout, zda je podaný návrh návrhem přípustným. 45. Přípustnost návrhu ve sporu o rozsah kompetencí státních orgánů upravuje ustanovení §122 zákona o Ústavním soudu, jež zní: „(1) Návrh je nepřípustný, přísluší-li rozhodovat o kompetenčním sporu jinému orgánu podle zvláštního zákona. (2) Návrh je dále nepřípustný, přísluší-li rozhodovat o kompetenčním sporu orgánu společně nadřízenému orgánům, mezi nimiž kompetenční spor vznikl.“. 46. Žádný orgán společně nadřízený předsedovi Nejvyššího soudu a ministrovi spravedlnosti neexistuje, tudíž zbývá posoudit jen to, zda vyvstalý kompetenční konflikt nemá být řešen Nejvyšším správním soudem dle zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, popřípadě zvláštním senátem dle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů. 47. Soudní řád správní vyhradil Nejvyššímu správnímu soudu pouze určitý okruh kompetenčních sporů. Dle ustanovení §97 odst. 1 soudního řádu správního rozhoduje Nejvyšší správní soud kladný nebo záporný kompetenční spor, jehož stranami jsou správní úřad a orgán územní, zájmové nebo profesní samosprávy; orgány územní, zájmové a profesní samosprávy navzájem; ústřední správní úřady navzájem. Žádný z účastníků projednávané věci není orgánem samosprávným, prvé dva případy kompetenčních sporů tedy vůbec nepřipadají v úvahu. Nemůže jít ale ani o případ třetí, neboť předseda Nejvyššího soudu je reprezentantem soudní moci stojícím dle čl. 92 Ústavy v čele vrcholného orgánu soudní moci (je orgánem orgánu nadaným oprávněním k výkonu státní moci). Nelze ho tak považovat za ústřední správní úřad, nejen z pohledu materiálního (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 18/06, VI. a VII., Sbírka rozhodnutí, svazek 42, nález č. 130, vyhlášen pod č. 397/2006 Sb.), ale i formálního. Ústředními správními úřady ve smyslu ustanovení §97 odst. 1 písm. c) soudního řádu správního jsou totiž jen ty ústřední orgány státní správy České republiky, které jsou buď zákonem České národní rady č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, nebo zvláštním zákonem jako ústřední správní úřad nebo ústřední orgán státní správy výslovně označeny (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2004 Komp 1/2004-70). Nadto v této věci vůbec nejde (jak již vyloženo) o kladný či záporný kompetenční spor, tak jak je běžně chápán a jak jej i legálně definuje ustanovení §1 zákona č. 131/2002 Sb. 48. Nelze uvažovat ani o aplikaci zákona č. 131/2002 Sb., neboť k té je třeba kompetenčního sporu mezi soudy a orgány moci výkonné, územní, zájmové nebo profesní samosprávy; soudy v občanském soudním řízení a soudy ve správním soudnictví. Předsedkyni Nejvyššího soudu však nelze považovat za soud ve smyslu čl. 90 a 91 Ústavy. 49. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) nemůže připustit, aby v situaci, kdy závažný kompetenční spor mezi dvěma významnými orgány státní moci, reprezentujícími na jedné straně moc soudní a na druhé straně moc výkonnou, zůstal nerozřešen jen proto, že by tu jakoby nebyl nikdo k jeho rozhodnutí povolaný, z čehož by rezultovalo, že v takovém případě vždy – do důsledků vzato – bude považován za správný a ústavním principům i zákonu vyhovující právní názor zastávaný mocí výkonnou, a to dokonce i v situacích, kde by naznačený závěr byl absurdní [např. ministr spravedlnosti by při přidělení toho či onoho soudce k Nejvyššímu soudu naprosto ignoroval zákon a svoji kompetenci svévolně realizoval zcela sám (tedy bez souhlasu jakéhokoliv funkcionáře Nejvyššího soudu i bez vyjádření jeho soudcovské rady); v demokratickém právním státě, za který se Česká republika prohlašuje, je vyloučeno, aby takovýto svévolný akt byl nepřezkoumatelný, a tudíž vzdor jeho zjevné nezákonnosti, ba protiústavnosti, nezrušitelný]. Uzná-li se, že by bylo očividně popřením principů právního státu odepřít přípustnost návrhu v takto (naznačeně) vyhrocené situaci, podává se tím současně, že návrh je projednatelný (v rozsahu věcné působnosti Ústavního soudu), i v případech, kde postup ministra spravedlnosti nelze označit za svévolný prima facie. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že žádný jiný orgán než Ústavní soud vykonávající pravomoc zakotvenou ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy není příslušný k rozhodování vzniklého kompetenčního sporu mezi navrhovatelkou a ministrem spravedlnosti, a že jde tudíž o návrh přípustný. V důsledku již uvedené provázanosti všech tří předběžně řešených otázek (srov. odstavec 31) řečené platí – jak již vysvětleno – i ve vztahu k oprávnění Ústavního soudu věc rozhodovat a ve vztahu k aktivní legitimaci navrhovatelky. 50. Z uvedených důvodů uzavřel Ústavní soud, že navrhovatelka byla k podání návrhu oprávněna, dále že Ústavní soud je k jeho projednání příslušný a že jde o návrh přípustný. Ježto návrh splňoval i ostatní formální náležitosti předepsané zákonem o Ústavním soudu, mohlo být přistoupeno k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí. VII. 51. Ústavní soud po zvážení skutkových a právních okolností případu shledal návrh důvodným. 52. Ústavní soud v souladu s principy stanovenými předchozí judikaturou v projednávaném kompetenčním sporu rozhodoval pouze v kontextu konkrétní věci, v níž k uvedenému sporu došlo, a to po uplatnění sporné kompetence vydáním meritorního rozhodnutí na základě relevantních ustanovení právního řádu, jejichž eventuální protiústavnost nebyla tvrzena a nebyla Ústavním soudem ani zjištěna (srov. III. ÚS 429/2000, Sbírka rozhodnutí, svazek 22, nález č. 64, str. 71); těmito ustanoveními v projednávané věci jsou: - §67 odst. 1 věta první zákona o soudech a soudcích: „Po složení slibu ministr spravedlnosti přidělí soudce na základě jeho předchozího souhlasu k výkonu funkce k určitému okresnímu soudu, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak.“ - §70 zákona o soudech a soudcích: „K výkonu funkce k Nejvyššímu soudu lze soudce přidělit jen se souhlasem předsedy tohoto soudu.“ - §121 odst. 2 zákona o soudech a soudcích: „Místopředseda Nejvyššího soudu a místopředsedové vrchních soudů vykonávají státní správu těchto soudů v rozsahu určeném jejich předsedou.“ - čl. 25 odst. 1 písm. o) jednacího řádu Nejvyššího soudu NS01/2004: „Předseda Nejvyššího soudu vydává Jednací řád Nejvyššího soudu.“ - čl. 26 odst. 1 jednacího řádu Nejvyššího soudu NS01/2004: „Místopředseda Nejvyššího soudu zastupuje předsedu Nejvyššího soudu v době jeho nepřítomnosti; v době, kdy předseda dlouhodobě nemůže vykonávat svou funkci, zastupuje jej v plném rozsahu; za přítomnosti předsedy Nejvyššího soudu vykonává jeho pravomoci, je-li jejich výkonem pověřen.“. 53. Jádro projednávaného případu spočívá v právní otázce, zda a za jakých okolností může místopředseda Nejvyššího soudu dát souhlas s přidělením soudce k Nejvyššímu soudu, resp. zda a za jakých okolností může místopředseda Nejvyššího soudu v plném rozsahu vykonávat oprávnění plynoucí z funkce předsedy Nejvyššího soudu; jde tedy o kompetenční konflikt mezi státními orgány (ministrem spravedlnosti a předsedou Nejvyššího soudu) spočívající v řešení otázky, je-li – a za jakých podmínek – místopředseda Nejvyššího soudu oprávněn činit úkony dle ustanovení §50 odst. 2 ve spojení s ustanovením §50 odst. 1 písm. b) a dle ustanovení §70 zákona o soudech a soudcích. 54. Z ustanovení §121 odst. 2 zákona o soudech a soudcích vyplývá, že pravomoc k výkonu (státní) správy Nejvyššího soudu je svěřena výlučně předsedovi; ten jí může pověřit místopředsedu, který sám o sobě nemá v tomto smyslu žádnou pravomoc. Od toho se odvíjí i jistá jeho podřízenost předsedovi, neboť při neplnění předsedovy koncepce vedení soudu má předseda možnost delegované pravomoci opět odebrat. 55. Za právní podklad přenosu části pravomocí předsedy Nejvyššího soudu na místopředsedu(y) je třeba považovat čl. 26 odst. 1 jednacího řádu Nejvyššího soudu. Celé ustanovení čl. 26 je pak třeba vykládat s ohledem na zákonná ustanovení, jejich účel a smysl. Jednotlivé věty čl. 26 odst. 1 nemohou být vykládány izolovaně. Z věty první v kontextu věty druhé a třetí tak například neplyne, že místopředseda má neomezenou pravomoc předsedy vždy a v každé době jeho nepřítomnosti. Tu naopak má, jestliže předseda dlouhodobě nemůže vykonávat svou funkci. 56. K tomu, aby na místopředsedu přešly veškeré pravomoci předsedy je třeba, aby byla splněna podmínka dlouhodobé nemožnosti výkonu funkce předsedy Nejvyššího soudu. Lze tedy v tomto ohledu souhlasit s tvrzením ministra spravedlnosti, který ve svém vyjádření k návrhu váže zastupování předsedy Nejvyššího soudu v plném rozsahu jeho místopředsedou právě k dlouhodobému nevykonávání funkce. 57. Definici pojmu „dlouhodobá nemožnost výkonu funkce“ zákon o soudech a soudcích ani jednací řád Nejvyššího soudu neobsahuje. Pojem „dlouhodobá nemožnost vykonávat funkci“, jehož naplnění je nezbytnou podmínkou přechodu všech oprávnění předsedy Nejvyššího soudu na jeho místopředsedu, je tedy třeba obvyklými výkladovými metodami interpretovat. Tento zákonem vyjádřený obrat lze v projednávaném případě obecně definovat jako vychýlení od normativně projektovaného stavu, tedy od stavu právním předpisem předpokládaného. Jde o stav, kdy po dlouhou dobu nemohou být uskutečňována oprávnění udělená předsedovi Nejvyššího soudu. Slovní spojení „… předseda dlouhodobě nemůže vykonávat …“ znamená, že existují okolnosti (překážky), pro něž nemůže být vykonávána funkce předsedy Nejvyššího soudu. Tato dlouhodobá nemožnost vykonávat funkci předsedy Nejvyššího soudu musí být tedy založena objektivními podmínkami, například déle trvající nepřítomností. Tou lze rozumět nepřítomnost, která jde nad obvyklou nepřítomnost předsedy spojenou s běžným výkonem jeho funkce. Z pohledu systematické metody výkladu lze poznamenat, že obecně platnou legální definici pojmu „dlouhodobá nemožnost vykonávat funkci“ či alespoň pojmu „dlouhodobost“ nelze najít v žádném právním předpise, neboť jiné právní předpisy definují povětšinou pouze pojem „dlouhodobě“, a to jen ve vztahu ke konkrétním právním institutům pro účely konkrétního právního předpisu (např. §26 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění). Je tedy nutno posuzovat splnění podmínky „dlouhodobé nemožnosti vykonávat funkci“ s ohledem na účel tohoto pojmu a s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu. Účelem zakotvení oprávnění místopředsedy Nejvyššího soudu v době nepřítomnosti předsedy Nejvyššího soudu je zájem na zachování řádného fungování Nejvyššího soudu v situacích neobvykle dlouhé výluky potence předsedy funkci vykonávat; bylo by popřením tohoto účelu, pokud by se mohl i v situacích jiných ujímat místopředseda oprávnění, jež jinak náležejí ze zákona výlučně předsedovi. Představa, že by tak mohl místopředseda konat například v době služební cesty, dovolené či krátkodobé pracovní neschopnosti předsedy je neudržitelná; připuštěním její správnosti by došlo namísto naplnění naznačeného účelu k chaosu a rozvratu funkčnosti Nejvyššího soudu, nehledě na to, že by takovýmto postupem mohl místopředseda Nejvyššího soudu hatit odpovědnost, resp. spoluodpovědnost předsedy Nejvyššího soudu (založenou ustanovením §70 zákona o soudech a soudcích) za personální složení Nejvyššího soudu. 58. Navrhovatelka byla z funkce předsedkyně Nejvyššího soudu odvolána dne 2. 2. 2006. Místopředseda Nejvyššího soudu požádal dopisem ze dne 6. 2. 2006 soudcovskou radu Nejvyššího soudu ve smyslu §50 odst. 1 písm. b) zákona o soudech a soudcích o vyjádření k přidělení JUDr. Jaroslava Bureše k Nejvyššímu soudu. Místopředseda tedy počal vykonávat oprávnění náležející pouze předsedkyni Nejvyššího soudu již druhý pracovní den po jejím odvolání, neboť na dny 4. 2. 2006 a 5. 2. 2006 připadla sobota a neděle. Souhlas s přidělením jmenovaného soudce k Nejvyššímu soudu udělil místopředseda Nejvyššího soudu (dle svého tvrzení telefonicky) dne 9. 2. 2006, tedy pátý pracovní den po odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu. 59. Ze shora uvedeného je zřejmé, že místopředseda činil úkony, jejichž provedení náleží pouze předsedkyni, takřka ihned po jejím odvolání, aniž by bylo možno čas uplynuvší od odvolání předsedkyně považovat za dlouhodobé nevykonávání funkce předsedy Nejvyššího soudu. 60. Nelze přitom souhlasit s argumentem spočívajícím v tom, že předsedkyně Nejvyššího soudu byla odvolána, a proto bylo možno předpokládat, že funkce předsedy Nejvyššího soudu nebude (dlouhodobě) vykonávána. Okamžik přechodu oprávnění předsedy na místopředsedu je totiž vázán až na uplynutí doby avizující dlouhodobost existujícího stavu; tou zajisté není doba několika dnů. Při pravidelném běhu událostí nelze očekávat, že by okamžik zániku funkce předsedy Nejvyššího soudu splýval s okamžikem jmenování předsedy nového; z toho však neplyne, že takto nastalé „interregnum“ otevíralo by místopředsedovi Nejvyššího soudu bezprostředně a bezpodmínečně po jeho započetí dveře k okamžitému výkonu všech práv, která zákon výslovně svěřuje toliko předsedovi Nejvyššího soudu. I když čl. 26 odst. 1 jednacího řádu Nejvyššího soudu explicitně nevyjádřil, že za „dlouhodobou“ nepřítomnost předsedy Nejvyššího soudu nutno při použití argumentu a minori ad maius považovat i nezvratný stav této nepřítomnosti založený např. nepřezkoumatelným a nezrušitelným zánikem funkce předsedy (např. v důsledku jeho úmrtí), neznamená to ještě, že plný rozsah na místopředsedu přecházejících kompetencí by tímto mohl být založen bez naplnění podmínek dalších. Těmi jsou důvodnost a naléhavost výkonu těchto kompetencí, pročež není např. akceptovatelné v mezidobí do jmenování nového předsedy Nejvyššího soudu, aby jeho místopředseda okamžitým souhlasem podpořil bleskurychlé rozhodnutí ministra spravedlnosti měnící složení Nejvyššího soudu. 61. Uvádí-li místopředseda Nejvyššího soudu JUDr. Pavel Kučera, že dne 9. 2. 2006 udělil souhlas s přidělením soudce JUDr. Jaroslava Bureše k Nejvyššímu soudu telefonicky, nelze této formě projevu vůle v posuzovaných souvislostech přiznat právní relevanci ve smyslu úkonu řádně učiněného dle ustanovení §70 zákona o soudech a soudcích, a to vzhledem k požadavku zajištění právní jistoty a též i s přihlédnutím k ustálené praxi. Za daných okolností nutno dospět k závěru, že místopředseda Nejvyššího soudu udělil souhlas s přidělením jmenovaného soudce k Nejvyššímu soudu právně relevantní formou teprve doručením takto jím písemně vyjádřeného souhlasu ministru spravedlnosti dne 13. 2. 2006, tj. až po dni nabytí vykonatelnosti usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2006 sp. zn. II. ÚS 53/06 (nepublikováno), jímž bylo rozhodnuto o odkladu vykonatelnosti rozhodnutí prezidenta republiky o odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu JUDr. Ivy Brožové z funkce. Vycházeje z interpretace čl. 26 odst. 1 jednacího řádu Nejvyššího soudu vyložené v odstavci 60, tak nebyla naplněna podmínka pro přechod „plného rozsahu“ kompetencí předsedy na místopředsedu Nejvyššího soudu, nehledě na to, že – jak bude i dále podrobně vysvětleno – za situace nastalé v důsledku vykonatelnosti citovaného usnesení Ústavního soudu tak jako tak nemohl místopředseda Nejvyššího soudu výlučnou kompetenci jeho předsedkyně na sebe atrahovat. 62. Lze tedy konstatovat, že podmínky pro vznik zastupování předsedkyně Nejvyššího soudu místopředsedou v plném rozsahu nebyly splněny a místopředseda Nejvyššího soudu oprávnění k udělení souhlasu s přidělením soudce JUDr. Jaroslava Bureše k Nejvyššímu soudu neměl. [Nutno v této souvislosti podotknout, že neměl ani oprávnění žádat o vyjádření k tomuto přidělení soudcovskou radu Nejvyššího soudu; je s podivem, že tato soudcovská rada, ač nepřehlédla, že místopředseda Nejvyššího soudu ve své žádosti o vyjádření nedostál požadavkům zákona o soudech a soudcích (§50 odst. 2), přesto návrh projednala, a to v čase naprosto neodpovídajícím jejím postupům ve srovnatelných případech, přičemž je zřetelné, že otázku, je-li místopředseda Nejvyššího soudu oprávněn o její vyjádření žádat, si ani nepoložila.] 63. Na nesplnění podmínky dlouhodobosti by nic nezměnilo, i kdyby odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu prezidentem republiky bylo v řízení II. ÚS 53/06 shledáno platným, neboť předsedkyně Nejvyššího soudu v časovém období od 9. 2. 2006, tedy i dne 14. 2. 2006, kdy došlo k rozhodnutí o přidělení soudce JUDr. Bureše k Nejvyššímu soudu, byla oprávněna vykonávat veškeré zákonem jí (jako předsedkyni Nejvyššího soudu) svěřené kompetence z důvodu odkladu vykonatelnosti rozhodnutí prezidenta republiky nařízeného usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2006 sp. zn. II. ÚS 53/06 (vykonatelným téhož dne). 64. I sama shora uvedená zjištění by postačovala ke zrušení napadeného rozhodnutí; Ústavní soud považuje však za vhodné uvést ještě další, nikoliv podružný, ale naopak s již uvedenými důvody rovnocenný důvod, na jehož základě bylo nezbytné napadené rozhodnutí zrušit. 65. Z ustanovení §70 zákona o soudech a soudcích vyplývá, že akt přidělení soudce k Nejvyššímu soudu je vázán na souhlas předsedy Nejvyššího soudu. V okamžiku vydání rozhodnutí ministra spravedlnosti o přidělení soudce k Nejvyššímu soudu, musí být dán souhlas předsedy Nejvyššího soudu s přidělením soudce. Je možno si představit situaci, kdy bude souhlas s přidělením soudce k Nejvyššímu soudu předsedou Nejvyššího soudu udělen, ale posléze budou o osobě soudce, o jehož přidělení jde, zjištěny skutečnosti zakládající důvod k přehodnocení stanoviska předsedy Nejvyššího soudu. Na základě těchto dříve neznámých faktů zajisté by mohl předseda, ještě před vydáním rozhodnutí ministra spravedlnosti o přidělení soudce k Nejvyššímu soudu, tento svůj souhlas odvolat. 66. Bylo zcela nepochybně zjištěno, že rozhodnutí ministra spravedlnosti o přidělení soudce JUDr. Jaroslava Bureše bylo vydáno dne 14. 2. 2006, ačkoliv navrhovatelka upozornila ministra spravedlnosti dne 10. 2. 2006 a opakovaně dne 13. 2. 2006 na to, že absentuje její souhlas s přidělením jmenovaného soudce k Nejvyššímu soudu, přičemž již dne 9. 2. 2006 se stalo vykonatelným rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 53/06. Z toho se jednoznačně podává, že souhlas navrhovatelky nebyl v době vydání rozhodnutí o přidělení soudce JUDr. Jaroslava Bureše dán, ačkoliv ho zákon o soudech a soudcích vyžaduje; o nedostatku zmíněného souhlasu přitom ministr spravedlnosti věděl. Vykonatelností usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 53/06 ze dne 9. 2. 2006 bylo totiž – jak již uvedeno – najisto postaveno, že je to předsedkyně Nejvyššího soudu JUDr. Iva Brožová, nikoliv jeho místopředseda JUDr. Pavel Kučera, kdo je výlučně oprávněn k výkonu těch kompetencí, které zákon o soudech a soudcích předsedovi Nejvyššího soudu svěřuje. 67. V této souvislosti nutno označit za zcela nesprávnou úvahu ministra spravedlnosti, že (prý) – v důsledku toho, že rozhodnutí Ústavního soudu o odkladu vykonatelnosti rozhodnutí prezidenta republiky o odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu působilo ex nunc – nemohla předsedkyně Nejvyššího soudu dřívější [budiž však připomenuto, že až v den vykonatelnosti uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu a jen bezformálně, tudíž vadně (odstavec 61) učiněný] souhlas místopředsedy Nejvyššího soudu s přidělením JUDr. Jaroslava Bureše svým vlastním rozhodnutím označit za irelevantní pro rozhodnutí ministra spravedlnosti. Lze sice souhlasit s tvrzením ministra spravedlnosti, že „z platné právní úpravy nelze dovodit povinnost ministra spravedlnosti žádat příslušné funkcionáře Nejvyššího soudu opakovaně o jejich vyjádření s cílem již jednou dané stanovisko aktualizovat“, o to však v dané věci nejde. Nikdo nepožadoval a nepožaduje na ministrovi spravedlnosti, aby se opakovaně dotazoval na to, zda řádně vyjádřený souhlas trvá; z toho však neplyne, že by explicitně (a písemně a opakovaně) vyjádřené sdělení o jeho neexistenci traktované ministrovi k tomuto souhlasu oprávněným předsedou Nejvyššího soudu, obsahující navíc i právní odůvodnění, mohl ministr spravedlnosti – přisvojiv si nepřípadně právo výlučného interpreta relevantních ustanovení zákona o soudech a soudcích – totálně ignorovat. 68. Shora uvedené důvody postačují k přijetí rozhodnutí o nezákonnosti postupu ministra spravedlnosti, a proto se Ústavní soud blíže nezabýval dalšími – byť nikoliv nevýznamnými (či okrajovými) aspekty případu, jako byla např. skutečná chronologická posloupnost událostí dne 9. 2. 2006 (poznámka pod čarou č. 1). K argumentům směřujícím k povaze výkonu funkce předsedy Nejvyššího soudu, individuálním veřejným subjektivním právům předsedkyně Nejvyššího soudu (zvláště ve vztahu k jejímu odvolání prezidentem republiky) či ke vztahu moci výkonné a moci soudní v procesu ustanovování soudců odkazuje Ústavní soud na závěry uvedené v nálezech Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 18/06 (Sbírka rozhodnutí, svazek 42, nález č. 130, vyhlášen pod č. 397/2006 Sb.) a sp. zn. II. ÚS 53/06 (Sbírka rozhodnutí, svazek 42, nález č. 159), dostupné též na www.judikatura.cz). 69. Pro rozhodnutí Ústavního soudu nebylo též potřebné zabývat se důvody, pro něž předsedkyně Nejvyššího soudu odmítla udělit souhlas s přidělením JUDr. Jaroslava Bureše k Nejvyššímu soudu; ty nejsou z hlediska zákona klíčové, neboť postačí, není-li souhlas dán. 70. Ústavní soud tedy dospěl ve smyslu ustanovení §124 odst. 1 zákona o Ústavním soudu k závěru, že státním orgánem příslušným k vydání rozhodnutí o přidělení soudce k Nejvyššímu soudu je ministr spravedlnosti, avšak jen za souhlasu předsedy Nejvyššího soudu. Napadené rozhodnutí ministra spravedlnosti vyžadovalo tedy ke své platnosti podle ustanovení §70 zákona o soudech a soudcích souhlas navrhovatelky. Jelikož tento souhlas napadenému rozhodnutí nepředcházel, dostalo se rozhodnutí do rozporu s citovanými zákonnými ustanoveními, ale i s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny. Z tohoto důvodu Ústavní soud dle §125 odst. 1 zákona o Ústavním soudu napadené rozhodnutí zrušil, neboť uvedená vada ministrova právního aktu je nezhojitelná. 71. Výrokem II. nálezu bylo rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 14. 2. 2006 č. j. 57/2006-PERS-So/6 zrušeno. Jakkoli kasační rozhodnutí Ústavního soudu mají právní účinky ex tunc, vycházeje z principu proporcionality v případě následujících konsekvencí uvedeného zrušujícího výroku nálezu v kolizi vůči sobě stojících principů, přiznává Ústavní soud prioritu principu oprávněné ochrany důvěry občanů (třetích osob) v právo, resp. principu ochrany dobré víry. Především z důvodů prevence dalších případných sporů proto Ústavní soud konstatuje, že pro uvedené zůstávají platná rozhodnutí přijatá senátem Nejvyššího soudu v období od 14. 2. 2006 do dne nabytí vykonatelnosti tohoto nálezu, v němž v souladu s rozvrhem práce Nejvyššího soudu zasedal soudce JUDr. Jaroslav Bureš. Nedotčené zůstávají rovněž plat a náhrady výdajů, vyplacené soudci JUDr. Jaroslavu Burešovi za uvedené období (§28 – 32 zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců, ve znění pozdějších předpisů). (Současně není vyloučeno, aby konsekvencí nesprávného postupu ministra spravedlnosti při přidělení JUDr. Jaroslava Bureše k Nejvyššímu soudu bylo též založení opodstatněnosti případných nároků jmenovaného vůči státu.) A contrario ale Ústavní soud připomíná, že ode dne nabytí vykonatelnosti tohoto nálezu v důsledku pozbytí platnosti rozhodnutí o přidělení soudce JUDr. Jaroslava Bureše k Nejvyššímu soudu by již přijetí rozhodnutí senátu Nejvyššího soudu, v němž by zasedal JUDr. Jaroslav Bureš, zakládalo důvod porušení ústavně zaručeného práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny. 72. Návrhu navrhovatelky na odklad vykonatelnosti rozhodnutí prezidenta republiky o jejím odvolání Ústavní soud nevyhověl, neboť vykonatelnost tohoto rozhodnutí byla odložena usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2006 sp. zn. II. ÚS 53/06; navíc toto rozhodnutí nebylo předmětem tohoto řízení. Ústavní soud neshledal podmínky pro projednání věci mimo pořadí či pro odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí ministra spravedlnosti, neboť důležitý zájem, pro nějž by mělo být těmto návrhům vyhověno, nebyl dán, pročež tyto návrhy odmítl. ________________________ 1) Přesto však je možno jen pro ilustraci zmínit, co vše se v souvislosti s projednávaným sporem dne 9. 2. 2006 událo: - vykonatelným se stalo usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 53/06, - proběhlo zasedání soudcovské rady Nejvyššího soudu, přičemž – mimo jiné – bylo přijato usnesení ci-tované v odstavci 19, - předseda soudcovské rady Nejvyššího soudu písemně informoval místopředsedu Nejvyššího soudu, že se soudcovská rada Nejvyššího soudu vyjádřila k přidělení JUDr. Jaroslava Bureše k Nejvyššímu soudu a že s ním souhlasí, bude-li týž jmenován prezidentem republiky soudcem, - místopředseda Nejvyššího soudu JUDr. Pavel Kučera (dle svého tvrzení obsaženého v dopise adresova-ném předsedkyni Nejvyššího soudu dne 27. 2. 2006) „bezprostředně“ po vyjádření soudcovské rady Nejvyššího soudu sdělil telefonicky ministrovi spravedlnosti souhlas s přidělením JUDr. Jaroslava Bu-reše k Nejvyššímu soudu, - téhož dne je datován dopis obsahující souhlas uvedený shora (doručen byl ministrovi spravedlnosti dne 13. 2. 2006).

1. Odlišné stanovisko soudce Vladimíra Kůrky k výroku nálezu I. Není především správný – pro posuzovanou věc rozhodný – názor, že návrh předsedkyně Nejvyššího soudu lze podřadit čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy, resp. ustanovení §120 až §125 zákona o Ústavním soudu. Z kritických ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy a §120 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu jsou v dané věci použitelná jen ta vymezení „sporů o rozsah kompetencí“, jež postihují spory mezi „státními orgány“. Primárně je tedy třeba zjišťovat, zda subjekty řízení před Ústavním soudem splňují charakteristiku „státních orgánů“, jmenovitě zda ji splňuje předsedkyně Nejvyššího soudu, jež návrh na jeho zahájení podala, a zda jde vskutku o spor o „rozsah kompetencí“. Většinový názor pléna Ústavního soudu (dále též jen „Ústavní soud“) připouští, že v dané věci nejde o kompetenční spor „v tradičně chápané podobě“, nicméně za takový považuje i ten, kdy „jde o spor mezi dvěma státními orgány navzájem o to, zda rozsah kompetencí zákonem jim přiznaných za účelem naplnění perfektního procesu přidělení soudce k Nejvyššímu soudu byl či nebyl realizován v souladu se zákonným vymezením“ (bod 39). Tento závěr Ústavní soud odůvodňuje výlučně odkazem na závěry nálezu Pl. ÚS 14/01 (uveřejněného pod č. 285/2001 Sb.), v nichž byl vyjádřen názor, že podle čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy jest posoudit i spor v otázce „sdílené kompetence“, kdy jedna ze stran (vláda) tvrdila, že k perfektnímu rozhodnutí k němu oprávněného orgánu (prezidenta republiky) bylo zapotřebí kontrasignace předsedy vlády (bod 40). Jelikož však v tomto nálezu chybí ve prospěch tohoto názoru adekvátní argumentace, chybí bližší odůvodnění logicky i v nálezu oponovaném. I kdyby bylo nutno přijmout závěr vyslovený v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 14/01 jako faktum, nelze nevidět, že do posuzované věci není přenositelný. Důvod je triviální; subjekty sporu v něm zúčastněné byly nejen nezpochybnitelné státní orgány (prezident a vláda), nýbrž i orgány institucionálně oddělené a situované v navzájem rovnocenných postaveních a plné svrchovanosti. Taková situace však zde není. Ústavní soud opětovně přehlíží zákonné vymezení „správního“ postavení předsedy Nejvyššího soudu (viz nález ze dne 11. 7. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 18/06) a připisuje mu znaky výkonu moci soudní, jež sice jinak naplňovat může, avšak jen jako soudce, nikoliv coby předseda soudu. Ač tedy též (nezávislý) soudce (a reprezentant moci soudní), v postavení předsedy soudu je součástí správním režimům příznačného hierarchizovaného systému, v jehož čele stojí Ministerstvo spravedlnosti jako ústřední orgán státní správy soudů. Na tom nic nemění specifická (oproti předsedům jiných soudů) dílčí autonomie předsedy Nejvyššího soudu založená tím, že správu tohoto soudu vykonává Ministerstvo spravedlnosti (kromě samozřejmého vytváření vnějšího rámce pro správu vnitřní) nikoli přímo, nýbrž jeho prostřednictvím, stejně jako – zde klíčové a oproti předsedům jiných soudů exkluzivní – oprávnění předsedy Nejvyššího soudu ovlivnit personální složení soudu potud, že k přidělení soudce k tomuto soudu je zapotřebí jeho souhlasu (§70 zákona o soudech a soudcích). K posledně uvedenému oprávnění je případné zdůraznit, že je zřejmým výrazem výslovně zakotvené společné (a komplementární) správní odpovědnosti Ministerstva spravedlnosti a předsedy Nejvyššího soudu za zajištění řádného chodu soudů, resp. soudu po stránce organizační a personální [srov. §123 odst. 1 písm. a) a §124 odst. 1 písm. a) zákona o soudech a soudcích]. Oprávněním udělit souhlas s přidělením soudce k Nejvyššímu soudu (či jej odepřít) tedy jeho předseda z výše dovozené determinace svého postavení jakožto subjektu systému správy soudů nikterak nevybočuje. Nepřestává být orgánem, jehož prostřednictvím vykonává Ministerstvo spravedlnosti správu tohoto soudu, resp. orgánem jeho vnitřního řízení, a nemá relevantní vnější oprávnění (zakládat práva a povinnosti třetím subjektům), jež naopak – jakožto státnímu orgánu – přísluší Nejvyššímu soudu jako takovému, tj. Nejvyššímu soudu jakožto vrcholnému státnímu orgánu soudní moci (čl. 92 Ústavy). Dovozená povaha vztahu Ministerstva spravedlnosti (ministra) na straně jedné a předsedy Nejvyššího soudu na straně druhé zjevně odporuje tomu, aby jejich „spor o rozsah kompetencí“ byl připodobněn vztahu prezidenta republiky a vlády, a tím je odůvodněn i výše předznačený názor, že pouhý odkaz na nález Pl. ÚS 14/01 není udržitelným argumentem ve prospěch závěru, že návrh předsedkyně Nejvyššího soudu lze podrobit režimu kompetenčního sporu podle č. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy, resp. §120 a násl. zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud k němu dospívá (v bodě 43) ostatně i nepřesvědčivou metodou; namísto toho, aby existenci kompetenčního sporu dokazoval, tj. dokazoval, že jsou ve sporu dva státní orgány, a že spor jde o rozsah vzájemných kompetencí, vychází naopak z toho, že kompetenční spor dán je, a protože jsou předsedovi Nejvyššího soudu svěřena oprávnění podle §70 zákona o soudech a soudcích, má už tím „též výlučné oprávnění k podání návrhu na vyřešení kompetenčního sporu“, v důsledku čehož „lze konstatovat, že … je státním orgánem, způsobilým vznést návrh podle čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy“. Obdobně je tomu s podmínkou existence sporu o rozsah kompetencí. Ústavní soud nepochybuje, že není spor o to, kdo je oprávněn přidělit soudce k Nejvyššímu soudu; ministr spravedlnosti však neměl přehlédnout, uvádí se v nálezu, že proces výkonu jeho pravomoci vyžadoval „ke své perfektnosti předchozí souhlas předsedkyně Nejvyššího soudu, jakožto podmínky sine qua non ve smyslu naplnění zákonných požadavků“ (bod 38). S tím lze samozřejmě souhlasit, avšak jedna věc je otázka „perfektnosti“ (správnosti, zákonnosti atd.) správního aktu, jinou je otázka vybočení z kompetence rozhodujícího správního orgánu. Nedostatek správního aktu spočívající v tom, že správní orgán opomenul povinnost vyžádat si předchozí souhlas (stanovisko, vyjádření, dobrozdání apod.) jiného správního orgánu či jiného subjektu, je tradičně spojen se závěrem o jeho vadě, jíž odpovídají i standardní právní důsledky [jak zákonné (podstavní) instrumenty jeho odstranění, tak i uplatnění zásady presumpce jeho správnosti], nikoli však se závěrem, že proto je takový správní akt výrazem excesu z „kompetence“. Těžko lze připustit, že o nedostatku kompetence lze hovořit vždy, když správní orgán vydá akt vadný, poněvadž je „kompetentní“ vydávat jen akty bezvadné. Nehledě na to, že v dané věci nejde ani o to, zda předchozí souhlas předsedkyně Nejvyššího soudu má (či nikoli) být dán; je toliko tvrzeno, že nebyl dán řádně tím, že jej dal místopředseda, a za zvláštních okolností. Jinak řečeno, dovozený „kompetenční spor“ je zde jen sporem, kdo ze dvou správních funkcionářů Nejvyššího soudu byl oprávněn souhlas s přidělením soudce v dané skutkové situaci dát, a jeho skutečnou základnou je spor předsedkyně a místopředsedy. Také odtud se přiléhavě – oproti nálezu (bod 39) – zjevuje, že navrhovatelkou otevřený spor se odbývá ve správní, a tím podústavní rovině. Proto nelze souhlasit ani s těmi názory (bod 49), jimiž je podřaditelnost návrhu předsedkyně Nejvyššího soudu kompetenčnímu sporu podle čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy odůvodněna poukazem na postavení Ústavního soudu jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), na „vyhrocenou situaci“ a na okolnost, že jiného orgánu než Ústavního soudu k řešení sporu není. Neplatí totiž, jak bylo dovozeno, předpoklad nálezem uváděný, že jde o spor mezi „orgány státní moci, reprezentujícími na jedné straně moc soudní a na druhé straně moc výkonnou“, neboť i na první straně stojí orgán správy (byť správy soudní). Pokud byl „ve hře“ prvek soudcovský, pak jej lze spíše identifikovat se soudcovskou radou Nejvyššího soudu; ta však v žádném sporu s výkonnou mocí (ministrem) nebyla, neboť se k jeho záměru přidělit Jaroslava Bureše k Nejvyššímu soudu (opakovaně) vyjádřila souhlasně. Rizikem příliš extenzivního výkladu čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy je hrozící kolize s principem zakotveným v jejím čl. 2 odst. 3. II. Kritiku podřazení návrhu předsedkyně Nejvyššího soudu čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy, resp. §120 a násl. zákona o Ústavním soudu posilují důsledky zde – v rámci řízení o kompetenčním sporu – aplikovatelného (a nálezem skutečně aplikovaného) ustanovení §125 odst. 1 tohoto zákona, jež umožňuje rozhodnutí vydané nepříslušným orgánem zrušit. Je-li aplikace tohoto ustanovení obhajitelná i v případě, že zrušované rozhodnutí dopadá do právních poměrů třetích osob, pak jen proto, že „tradiční“ pojetí kompetenčního sporu (viz bod 39) – oproti pojetí nálezem uplatněnému – vytváří pro kasaci podle §125 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ten důležitý základ, jenž spočívá v tom, že vydané rozhodnutí (jakožto vydané nekompetentním orgánem) je aktem nicotným, který z definice nezpůsobuje žádné právní následky a k jehož (případnému) odstranění dochází jen ku zdůraznění právní jistoty v dotčených vztazích. Zcela jiná situace je však v případě posuzovaném; o nicotnosti správního aktu (chybí-li pouze náležitý předchozí souhlas třetího subjektu) nemůže být řeč a uvažovat lze jen o aktu vadném, s nímž – jak bylo výše řečeno – se pojí presumpce správnosti. Tomu pak odpovídá ten významný důsledek, že dokud není v zákonem předjímaném procesu odstraněn, je takový správní akt způsobilý do práv a povinností třetích osob zasáhnout, resp. konstituovat či deklarovat jejich práva a povinnosti. K tomu se ovšem nezpochybnitelně připíná požadavek, aby tyto třetí osoby byly účastníky řízení, v němž o existenci (odstranění) takového aktu má být rozhodováno (§125 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Oproti tomu ustanovení §121 zákona o Ústavním soudu však s takovým účastenstvím, jak též konstatuje Ústavní soud, nepočítá. Vyústění tohoto rozporu může být jen dvojí. Buď institut kompetenčního sporu se sporem o tzv. sdílené kompetence (srov. bod 40), jehož opodstatněnost v dané věci Ústavní soud shledal, naopak vůbec nepočítá, anebo, navzdory dikci §121 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud měl (a musel, s odvoláním na základní ústavní principy prostor pro účastenství takové třetí osoby otevřít. Jestliže tak neučinil (výslovně učinit odmítl), dal překvapivě přednost formálnímu nazírání při výkladu práva před materiálním, resp. hodnotovým, jehož prioritu ve své rozhodovací praxi jinak standardně zdůrazňuje. Přijatému extenzivnímu výkladu §120 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu měl logicky odpovídat i obdobně široký výklad §121 téhož. S názory vtělenými do bodů 28 až 30 se tedy ztotožnit rovněž nelze. III. Další obtíže posouzení daného sporu jakožto kompetenčního se zjevují v kontextu závěru vysloveného v odůvodnění nálezu pod bodem 69, že pro rozhodnutí v dané věci nebylo třeba se zabývat důvody, pro něž předsedkyně Nejvyššího soudu odmítla udělit souhlas s přidělením Jaroslava Bureše k Nejvyššímu soudu, neboť je prý postačující, bylo-li zjištěno, že souhlas nedala. Je totiž namístě výhrada, že by tak mohlo být přisvědčeno „individuálním veřejným subjektivním právům předsedkyně Nejvyššího soudu“ (bod 68) i v případě, že by právo souhlas s přidělením neudělit vycházelo z postoje relevantně neodůvodněného, případně neodůvodněného vůbec, a tak by tomu bylo také v případě, že předsedkyní Nejvyššího soudu traktovaný argument nedostatku „nezávislosti“ jmenovaného Jaroslava Bureše (pro jeho tzv. „působení v politice“) by objektivně neobstál. Ústavní soud se tedy naopak jejími důvody zabývat měl, aby vyloučil možnost, že poskytne ochranu svévoli. IV. V otázce způsobilosti místopředsedy Nejvyššího soudu udělit souhlas s přidělením soudce k Nejvyššímu soudu nelze neoponovat úvahám o nutnosti uplynutí určitého (delšího) času, aby místopředseda k tomuto úkonu získal potřebnou způsobilost. V případě, že je předseda soudu odvolán, rezignuje, zemře atp., je totiž organizačně nevyhnutelné, aby místopředseda byl vybaven a měl k bezprostřední dispozici všechna správní oprávnění bývalého předsedy (není představitelné, aby neměl správní oprávnění k jakékoli správní činnosti, jejíž potřeba vyvstane); to na druhé straně neznamená, že nelze od místopředsedy soudu oprávněně očekávat, že svoji pravomoc bude vykonávat uměřeně, aby nezaložil - bez toho, že by zde byla objektivně daná potřeba - nezvratně nepříznivé podmínky pro výkon funkce následného předsedy. Takový požadavek je však spíše politické povahy a jeho nerespektování lze snad uvažovat v rovině kárné odpovědnosti místopředsedy; na účincích správních opatření (aktů), jež uskutečnil, to však mít vliv nemůže. Jestliže místopředseda v takové situaci dal souhlas s přidělením soudce k Nejvyššímu soudu, jeho účinky vůči ministru spravedlnosti nastaly dojitím (do jeho dispoziční sféry), a zavazují i předsedkyni (jako by úkon učinila sama). Od dojití souhlasu je ministr oprávněn (a povinen) soudce k soudu přidělit, a soudce má „legitimní očekávání“, že tak učiní. Z toho plyne, že ministr spravedlnosti akt přidělení k Nejvyššímu soudu mohl (zásadně) uskutečnit i poté, co předsedkyně Nejvyššího soudu „byla opět ve funkci“ a dala najevo, že s přidělením soudce k Nejvyššímu soudu nesouhlasí. V. Jestliže Ústavní soud rozhodnutí minstra spravedlnosti o přidělení soudce k Nejvyššímu soudu zrušil, nebylo přiléhavé se vydat cestou ohlášení důsledků nálezu, jak se stalo pod bodem č. 71 jeho odůvodnění. Už proto ne, že tím se věc přidělení soudce k Nejvyššímu soudu vrací do stavu před přidělením, a hodnocení takto vzniklé situace je znovu na rozhodných správních subjektech. Ústavní soud v odůvodnění nálezu zdůrazňoval (viz kupříkladu bod 29), že posuzoval výlučně spor o „rozsah kompetencí státních orgánů“ a nikoli o existenci „subjektivních práv té či oné fyzické nebo právnické osoby“, avšak navzdory tomu tato práva (Jaroslava Bureše) v odůvodnění „upravil“ tím, že se explicite vyslovil k jejich obsahu (a to zřejmě s ambicí závaznosti). Úvahy obsažené v bodu č. 71 nejenže překračují rámec sporu, jak jej sám Ústavní soud vymezil, nýbrž jsou způsobilé zavdat i důvod ke kontroverzím; je totiž k dispozici opodstatněný názor (srov. §62 odst. 1, §63 a §67 odst. 1 zákona o soudech a soudcích), že Jaroslav Bureš se již jmenováním prezidentem republiky a složením slibu soudcem stal, s důsledky možného zániku jeho mandátu jen cestou kárného řízení, zatímco z textu této části odůvodnění nálezu se naznačuje, že by soudcem být již neměl bez dalšího. Ústavní soud též nemůže pominout, že u něj předsedkyně Nejvyššího soudu posléze zahájila další řízení, v němž zpochybňuje ustanovení Jaroslava Bureše do funkce místopředsedy Nejvyššího soudu. V něm bude zřejmě dotčena i otázka, zda jmenovanému tímto aktem nevznikl na původním titulu nezávislý, nový soudcovský titul, resp. (i) funkce soudce Nejvyššího soudu. Není jistě šťastné, měl-li by Ústavní soud být podezírán, že výsledek následného řízení již v řízení tomto nepřípustně předjímá. V bodu 71 odůvodnění nálezu se Ústavní soud – bezpochyby právem – přihlašuje k prioritě „principu oprávněné ochrany důvěry občanů (třetích osob) v právo“, nepodává však uspokojivé vysvětlení, proč nemá být uplatněn také vůči Jaroslavu Burešovi (ve vztahu ku správním aktem nabytému oprávnění vykonávat funkci soudce Nejvyššího soudu i pro futuro), když mu postavení třetí osoby – ve sporu dvou správních funkcionářů v řízení, jehož nebyl účastníkem – zřejmě přísluší rovněž. VI. Shrnutím řečeného se dospívá k závěru, že návrh předsedkyně Nejvyššího soudu, aby Ústavní soud zrušil rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 14. 2. 2006 č. j. 57/2006-PERS-SO/6, měl být odmítnut jakožto návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu].
2. Odlišné stanovisko soudce Jana Musila k výroku i k odůvodnění nálezu Nesouhlasím s výrokem a s odůvodněním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/06, kterým bylo plénem Ústavního soudu rozhodnuto o kompetenčním sporu mezi státními orgány ve věci přidělení soudce JUDr. Jaroslava Bureše k Nejvyššímu soudu. Podle §14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zaujímám k nálezu odlišné stanovisko, pro něž uvádím tyto důvody: 1. Domnívám se, že řešení otázky, zda přidělení konkrétního soudce k Nejvyššímu soudu je či není platné z důvodu tvrzené absence souhlasu předsedy tohoto soudu podle §70 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „ZSS“), nemá povahu kompetenčního konfliktu, k jehož projednání by byla dána pravomoc Ústavního soudu. Ve věci nejde ani o „spor o rozsah kompetencí“, o němž mluví ustanovení článku 87 odst. 1 písm. k) Ústavy, ani o „spor mezi státními orgány … o příslušnost vydat rozhodnutí nebo činit opatření nebo jiné zásahy“, zmiňovaný v ustanovení §120 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Kompetence ministra spravedlnosti přidělit soudce k výkonu funkce k určitému soudu podle §67 odst. 1 ZSS je naprosto jednoznačná, žádný spor o ní neexistuje. Zákon o soudech a soudcích stanoví pro proces přidělování k Nejvyššímu soudu určité podmínky: Vedle podmínky souhlasu předsedy Nejvyššího soudu, zakotvené v §70 ZSS, je to např. ... skutečnost, že soudce „vykonával právnickou činnost … nejméně 10 let“ a že „jeho vysoké odborné znalosti dávají záruky řádného výkonu funkce u příslušného soudu“, jak to vyžaduje ustanovení §67 odst. 1 ZSS. Je také stanovena povinnost předsedy Nejvyššího soudu předložit návrh na přidělení soudce k Nejvyššímu soudu k vyjádření soudcovské radě Nejvyššího soudu podle ustanovení §50 odst. 1 písm. b) a odst. 2. Všechny tyto podmínky jsou zakotveny v „obyčejném“ zákoně, nemají ústavněprávní dimenzi. O jejich dodržení mohou vzniknout skutkové pochybnosti, nevidím však žádný ústavněprávní důvod k tomu, aby přezkoumávání dodržení jedné z řady těchto podmínek, tj. udělení souhlasu k přidělení soudce předsedou Nejvyššího soudu, bylo chápáno jako „kompetenční konflikt“, k jehož řešení by byl povolán Ústavní soud. Spornou věcí v dané kauze je toliko jednotlivé (dílčí) procedurální pravidlo o součinnosti různých orgánů, nikoliv samotná kompetence rozličných státních orgánů. 2. Argumentaci obsaženou v bodě 40 odůvodnění nálezu, jíž se Ústavní soud při posouzení nynější věci jako kompetenčního konfliktu podle článku 87 odst. 1 písm. k) Ústavy odvolává na názor vyslovený v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 14/01 (publ. pod č. 285/2001 Sb.), nepokládám za přesvědčivou. Jak skutkové okolnosti, tak povaha právních předpisů, z jejichž interpretace byl tehdejší spor odvozován, jakož i ústavní postavení aktérů sporu (tehdy šlo o kompetence prezidenta a premiéra), jsou zásadně odlišné od situace v nynější věci. Podle mého názoru se nelze dovolávat analogie obou věcí, protože obě věci jsou svou povahou jiné. 3. Zásadně nesouhlasím s názorem vysloveným v bodech 47 a 49 odůvodnění nálezu, podle něhož předsedkyně Nejvyššího soudu vystupovala v dané sporné kauze, tj. při přidělování soudce k výkonu funkce k Nejvyššímu soudu, jako „reprezentant soudní moci“. Obsah pojmu „soudní moc“, aplikovatelný v úvahách o dělbě moci ve státě, je charakterizován v článku 90 Ústavy – soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem „poskytovaly ochranu právům“. Z povahy věci plyne, že tuto ochranu poskytují soudy subjektům stojícím vně soudní soustavy, tj. zejména fyzickým a právnickým osobám. Obsahově je soudní moc charakterizována též v ustanovení §2 ZSS, kde se mluví o věcech občanskoprávních, trestních a dalších, stanovených zákonem nebo mezinárodní smlouvou. Nic z toho se nevztahuje na kompetenci předsedy Nejvyššího soudu, upravenou v §70 ZSS. Vyslovení souhlasu předsedy Nejvyššího soudu s přidělením soudce k výkonu funkce k Nejvyššímu soudu nemá nic společného s „poskytováním ochrany právům“ a s vykonáváním soudní moci. Nejde o rozhodovací činnost, nýbrž o součást výkonu „státní správy Nejvyššího soudu“, o níž se zmiňuje ustanovení §15 odst. 2 ZSS. Na povaze tohoto odlišení soudní moci a státní správy soudu nic nemění ani ustanovení §74 odst. 3 ZSS, které funkci předsedy soudu (při posuzování slučitelnosti funkce předsedy s funkcí soudce) nepovažuje „za funkci ve veřejné správě“; tímto ustanovením dal zákonodárce zřetelně najevo, že výkon funkce předsedy soudu není obsahem moci soudní (jinak by toto ustanovení ztrácelo jakýkoli smysl). Úvaha o tom, že v daném případě stojí „na jedné straně moc soudní a na druhé straně moc výkonná“ (bod 49 odůvodnění nálezu), jíž se patrně má implicitně naznačit potenciální ústavněprávní rozměr této záležitosti, je podle mého názoru nepřípadná. Jak ministr spravedlnosti, tak předseda Nejvyššího soudu vystupují v procesu přidělování soudce k soudu jako správní orgány, nikoliv jako orgány moci soudní, k žádnému přesahu moci výkonné do moci soudní zde nedochází. 4. O tom, že participace předsedy soudu na procesu přidělování soudce k určitému soudu není v českém soudním systému chápána jako výraz dělby moci ve státě, svědčí i to, že ani Ústava, ani zákon o soudech a soudcích nestanoví podmínku vyslovení souhlasu předsedy soudu s přidělením soudce k soudu na úrovni okresních, krajských a vrchních soudů. Těžko mohu usuzovat, proč zákonodárce zakotvil tuto spoluúčast toliko u předsedy Nejvyššího soudu (§70 ZSS) a u předsedy Nejvyššího správního soudu (§121 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní); lze se domnívat, že zákonodárce k tomu vedly spíše konkrétní historické souvislosti, nikoliv ústavněprávní důvody. 5. Ostatně podle mých poznatků ani zahraniční ústavní nebo zákonné normy nevyžadují při přidělování soudců ke konkrétním soudům žádnou spoluúčast předsedů soudů. Jako příklad takového řešení lze uvést např. německou úpravu: Podle zákona o volbě soudců (Richterwahlgesetz, BGBl 1950, 368, ve znění zákona BGBl 2005, I, 3178) jsou soudci povoláváni k nejvyšším spolkovým soudům příslušným spolkovým ministrem společně s Výborem pro volbu soudců (tento výbor je tvořen zemskými ministry spravedlnosti a zástupci Spolkového směnu). Tento postup se týká i povolávání soudců Spolkového soudního dvora – tehdy spolupůsobí spolkový ministr spravedlnosti společně s Výborem pro volbu soudců (§125 Gerichtsverfassungsgesetz, BGBl 1950, 455, 512, 513, ve znění zákona BGBl 2006, I, 866). Po povolání soudce k některému z nejvyšších spolkových soudů následuje jeho jmenování do funkce spolkovým prezidentem. V celé této proceduře se nevyžaduje jakákoliv spoluúčast předsedy soudu. 6. Protože nesouhlasím s názorem vysloveným v bodě 49 odůvodnění nálezu, že v této záležitosti jde o jakýsi konflikt mezi mocí soudní a mocí výkonnou, nemohu akceptovat ani tvrzení, že jde o „závažný kompetenční spor“, který by prý při absenci zásahu Ústavního soudu snad „zůstal nerozřešen jen proto, že by tu jakoby nebyl nikdo k jeho rozhodnutí povolaný“. Následující úvahy obsažené v odůvodnění nálezu o tom, že „by bylo očividně popřením principů právního státu odepřít přípustnost návrhu v takto (naznačeně) vyhrocené situaci“, neměly být podle mého názoru v nálezu vůbec vyslovovány, zejména pokud jsou doprovázeny spekulativními ilustracemi hypotetických excesivních postupů ministra, které v daném případě nebyly v řízení před Ústavním soudem prokázány; ze skutkových okolností případu nelze podle mého názoru vyvodit žádný jednoznačný a očividný („prima facie“) závěr o svévolnosti postupu ministra spravedlnosti. 7. Pokud v daném případě navrhovatelka vznáší pochybnosti o zákonnosti nebo o korektnosti postupu ministra, nebylo podle mého názoru potřebné, aby se věcí zabýval Ústavní soud a aby věc řešil jako kompetenční spor podle článku 87 odst. 1 písm. k) Ústavy. V oblasti státní správy lze v důsledku jejího hierarchického uspořádání řešit nápravu případných vadných procesních postupů kontrolními a přezkumnými mechanismy existujícími uvnitř této soustavy, eventuálně též prostředky správního soudnictví. Systém vzájemných brzd, kontrol a vyvažování státních mocí a přezkoumávání postupu státních orgánů, existující v demokratickém právním státu, zná celou škálu právních a mimoprávních nástrojů, kterými lze dosáhnout řádného výkonu funkcí státních orgánů; v případech hrubých excesů při výkonu funkcí existuje i možnost zvažovat trestněprávní odpovědnost příslušných funkcionářů, k dispozici jsou též nástroje prosazující politickou odpovědnost členů vlády apod. Nikoliv každé procedurální spory mezi státními orgány je třeba řešit soudními spory nebo dokonce spory vedenými u Ústavního soudu. 8. Nepokládám za správné tvrzení, obsažené v bodě 70 odůvodnění nálezu, že v dané věci došlo postupem ministra spravedlnosti k porušení ústavněprávního principu secundum et intra legem, vyjádřeného v článku 2 odst. 3 Ústavy a v článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Podle mého názoru nelze takto kvalifikovat každé, i méně závažné porušení procedurálního právního pravidla ve vztazích mezi státními orgány navzájem. Ústavněprávní rozměr nabývá toto pravidlo vázanosti platným právem pouze tehdy, pokud jeho narušením dojde k zásahu do lidských práv a svobod nebo jde-li o skutečný kompetenční konflikt předpokládaný v ustanovení článku 87 odst. 1 písm. k) Ústavy. 9. Za nepřípadnou považuji argumentaci, použitou v bodech 56 až 61 odůvodnění nálezu, odvolávající se na ustanovení čl. 26 odst. 1 jednacího řádu Nejvyššího soudu o přechodu pravomocí na místopředsedu Nejvyššího soudu v době, kdy předseda dlouhodobě nemůže vykonávat svou funkci. Problém „dlouhodobosti“ nebo „krátkodobosti“ by byl zajisté relevantní v případě takové nepřítomnosti předsedy, která je způsobena např. pracovní neschopností ze zdravotních důvodů nebo služební cestou. V daném případě však byla situace zcela jiná, neboť předsedkyně Nejvyššího soudu byla předtím odvolána prezidentem republiky. Pokud místopředseda zastupoval předsedkyni do doby, než se stalo vykonatelným usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2006 sp. zn. II. ÚS 53/06 ztrácí podmínka dlouhodobosti jakýkoli argumentační smysl. 10. Pochybnost ve mně vzbuzují též úvahy vyslovené v bodě 65 odůvodnění nálezu o tom, že jednou udělený souhlas předsedy soudu k přidělení soudce lze dodatečně samotným předsedou přehodnocovat a eventuálně odvolat. Pokud takový závěr není blíže konkretizován omezujícími podmínkami, pokládám jej za přinejmenším sporný. I když zákonem o soudech a soudcích není blíže upravena formální stránka tohoto „souhlasu“, bylo by potřebné se zabývat materiální stránkou tohoto autoritativního aktu státního orgánu. Případná komparace s jinými oblastmi práva může vyvolat otázku, zda souhlas podle §70 ZSS není analogicky připodobnitelný např. ke správnímu rozhodnutí podle ustanovení §67 a násl. správního řádu. Je namístě klást si otázku, zda tento akt nevyvolává externí účinky a zda nějak nezasahuje do sféry subjektivních práv jiných osob (v tomto případě přidělovaného soudce), zda nezakládá legitimní očekávání a práva nabytá v dobré víře. Při kladné odpovědi na tyto otázky by pravděpodobně kategorická úvaha o libovolném odvolávání uděleného souhlasu nebyla namístě. Není také zodpovězena otázka, zda by ministr spravedlnosti musel zpětvzetí souhlasu předsedou respektovat. Ústavní soud se v nálezu s těmito otázkami nijak nevypořádává. 11. Pokud by bylo hypoteticky připuštěno, že navrhovatelkou předestřený spor má povahu kompetenčního konfliktu, potom by snad bylo možno uvažovat o kompetenčním konfliktu řešeném Nejvyšším správním soudem podle soudního řádu správního. I když legální definice v ustanovení §97 tohoto zákona nedopadá doslovně na tuto posuzovanou kauzu, bylo by snad možno interpretací tento závěr dovodit. Taková interpretace by byla podle mého názoru případnější než negativní závěr vyslovený v bodě 47 odůvodnění nálezu. Ze všech uvedených důvodů se domnívám, že návrh měl být podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítnut, protože jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
3. Odlišné stanovisko soudce Jiřího Nykodýma k výroku nálezu Podle čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy České republiky rozhoduje Ústavní soud spory o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy, nepřísluší-li podle zákona jinému orgánu. I když připustím, že předseda Nejvyššího soudu je státním orgánem, nejde v případě vymezeném návrhem předsedkyně Nejvyššího soudu o kompetenční spor ve smyslu citovaného ustanovení Ústavy. Ani jedna ze stran sporu totiž nezpochybňuje kompetenci ministra přidělit soudce k Nejvyššímu soudu teprve poté, co k tomu dala souhlas předsedkyně Nejvyššího soudu. Tedy, vyjdeme-li z Weyrovy definice kompetence citované v nálezu, není spor o to, co ministr spravedlnosti „smí“ v souvislosti s přidělením soudce k Nejvyššímu soudu, ale pouze o to, zda v konkrétním případě byl místopředseda Nejvyššího soudu oprávněn souhlas vydat za předsedkyni Nejvyššího soudu. Jde tedy nikoliv o posouzení kompetence ministra přidělit soudce k NS a kompetenci předsedy Nejvyššího soudu k tomuto přidělení dát souhlas, ale o spor mezi předsedkyní Nejvyššího soudu a místopředsedou Nejvyššího soudu, za jakých podmínek ji mohl zastoupit při udělení tohoto souhlasu. V tomto konkrétním případě proto nejde o spor státních orgánů o rozsah kompetence, ale o spor mezi dvěma nejvyššími představiteli jednoho státního orgánu o podmínkách, za nichž může funkčně nižší představitel zastupovat funkčně vyššího. Za takovéto situace jde čistě o otázku platnosti či neplatnosti výsledného správního aktu. V rámci řízení ve sporech o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy podle hlavy druhé devátého oddílu části druhé zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud vyslovit neplatnost správního aktu jen v případě, že byl vydán státním orgánem, který si nesprávně vyložil rozsah svojí kompetence. Tak tomu však v daném případě není, a proto měl být návrh předsedkyně Nejvyššího soudu zamítnut. Argumentace nálezu odkazem na nález sp. zn. Pl. ÚS 14/01 není přiléhavá, protože tehdy předmětem sporu byla kompetence prezidenta jmenovat členy bankovní rady České národní banky bez kontrasignace předsedy vlády, nebo pouze s touto kontrasignací. Čili spor byl o rozsah kompetence prezidenta při jmenování členů bankovní rady. Šlo přitom o kladný kompetenční spor, ve kterém si prezident vyložil svoji kompetenci jmenovat členy bankovní rady ve své výlučné kompetenci, a vláda mu toto právo upírala a tvrdila, že tak může učinit jen v součinnosti s ní. V daném případě však, jak bylo vyloženo shora, spor není o to, že k přidělení soudce k Nejvyššímu soudu je zapotřebí souhlasu předsedkyně Nejvyššího soudu, ale o to, zda tento souhlas byl udělen řádně. Kromě toho mám pochybnosti o správnosti argumentace, kterou se zdůvodňuje vyhovující výrok. Je vnitřní záležitostí Nejvyššího soudu, jak si upraví otázku zastupování předsedy místopředsedou, a není věcí subjektů stojících mimo tuto instituci aby zkoumaly, zda vnitřní předpisy této instituce byly dodrženy a ve světle toho aby byla posuzována otázka, zda např. místopředseda soudu překročil své pravomoci dané mu vnitřní úpravou. Přijmeme-li jako fakt, že místopředseda v případě dlouhodobé nepřítomnosti předsedy ho může zastupovat v plném rozsahu, tedy např. udělit souhlas s přidělením soudce k NS, ač zákon výslovně stanoví, že souhlas uděluje předseda, pak podle mého názoru není věcí ministra, aby zkoumal, zda předseda byl již dostatečně dlouho nepřítomen, aby ho mohl místopředseda zastupovat. Potom totiž stojíme před otázkou, jak dlouho musí být předseda nepřítomen, aby ho místopředseda mohl zastoupit při pokynu bance k výplatě mezd pro zaměstnance soudu, jak dlouho musí být nepřítomen, aby místopředseda mohl svolat plénum Nejvyššího soudu, a jak dlouho musí být nepřítomen, aby mohl udělit souhlas k přidělení soudce k Nejvyššímu soudu ministrem spravedlnosti. Takové nejistotě nelze vystavovat žádný subjekt stojící vně Nejvyššího soudu, a to ani v rovině výkonu práv, vyplývajících z veřejného práva. Stejně tak si nemyslím, že je věcí ministra, aby zkoumal, zda byl řádně a způsobem u NS obvyklým vyžádán souhlas soudcovské rady. Avšak i kdyby byly akceptovány závěry nálezu z hlediska výkladu pojmu „dlouhodobé nepřítomnosti“, pak v případě odvolání nejde o dlouhodobou nepřítomnost, ale o stav, že předseda Nejvyššího soudu není vůbec. Je to situace srovnatelná s případem úmrtí předsedy Nejvyššího soudu v době výkonu funkce nebo jeho rezignace. V intencích úvah odůvodnění nálezu se nabízí otázka, jak dlouho by musel čekat místopředseda Nejvyššího soudu, aby mohl převzít všechny pravomoci předsedy? Jsem přesvědčen, že v okamžiku, kdy předseda Nejvyššího soudu zemře, odstoupí, nebo je odvolán ze své funkce, přebírá veškeré jeho pravomoci místopředseda. Zpochybňovat akt dání souhlasu k přidělení soudce k Nejvyššímu soudu místopředsedou tím, že neuplynula dostatečně dlouhá doba nepřítomnosti předsedy v důsledku jeho odvolání, znamená zpochybňovat všechny akty, které místopředseda učinil v době mezi odvoláním a doručením rozhodnutí Ústavního soudu o odkladu vykonatelnosti rozhodnutí prezidenta o odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu. Z odůvodnění nálezu vyplývá, že ze strany místopředsedy Nejvyššího soudu byla podniknuta řada nestandardních kroků, které se vymykaly běžné praxi, jak se v předchozích obdobích postupovalo při obsazování místa soudce Nejvyššího soudu, a to konkrétně způsob, jak si vyžadoval souhlas soudcovské rady, a že sdělil svůj souhlas ministrovi spravedlnosti telefonicky, avšak posuzování nestandardnosti těchto kroků podle mého názoru není v kompetenci Ústavního soudu, ale předsedkyně Nejvyššího soudu. Ústavní soud není soudem, který by měl řešit personální otázky Nejvyššího soudu. V odůvodnění nálezu se připouští možnost odvolání souhlasu s přidělením soudce k Nejvyššího soudu předsedkyní Nejvyššího soudu. Nález se nevypořádává s otázkou vyjádření soudcovské rady, které si musí předseda Nejvyššího soudu vyžádat před tím, než souhlas udělí. Jde o to, zda si musí vyžádat její vyjádření, chce-li odvolat souhlas, který byl dán na základě jejího vyjádření. Další pochybnosti mám i pokud jde o výklad §50 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb. Existence lhůt tam uvedených nevylučuje podle mého názoru, aby vyjádření soudcovské rady nebylo uděleno před uplynutím těchto lhůt, a neurčením lhůty, do kdy se má rada vyjádřit, se nestává návrh předsedy Nejvyššího soudu na vyjádření se soudcovské rady k přidělení soudce k Nejvyššímu soudu neplatným, neboť tato lhůta má význam toliko pro vznik zákonné domněnky souhlasu soudcovské rady. Pokud lhůta stanovena není, má to jediný důsledek, a sice, že tato zákonná domněnka nemůže nastat.
4. Odlišné stanovisko soudce Pavla Rychetského k výroku i k odůvodnění nálezu Odlišné stanovisko, které podle §14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, uplatňuji, směřuje jak proti vlastnímu derogačnímu výroku, tak proti některým hmotněprávním argumentacím obsaženým v odůvodnění nálezu. 1. Můj zásadní nesouhlas s nálezem se opírá o závěr, že v daném případě nebyla naplněna základní podmínka řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy a §120 zákona o Ústavním soudu. Podle citovaných ustanovení Ústavní soud rozhoduje o sporech státních orgánů o rozsah jejich kompetencí. V daném případě bylo návrhem předsedkyně Nejvyššího soudu napadeno rozhodnutí ministra spravedlnosti, kterým došlo podle §70 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), k přidělení soudce J. B. k výkonu funkce soudce Nejvyššího soudu (dále též „NS“). Navrhovatelka přitom nezpochybňovala pravomoc ministra k vydání takového rozhodnutí, a namítala pouze absenci zákonné podmínky předchozího souhlasu předsedy NS s tímto přidělením. Při materiálním chápání a výkladu práva tedy měl ÚS posuzovat návrh dle jeho obsahu (a nikoli dle jeho označení), přičemž z obsahu návrhu bez nejmenších pochyb vyplývá, že jde o návrh zpochybňující platnost aktu ministra. Tento akt je dle mého soudu řídícím správním aktem sui generis a s ohledem na výsledky dokazování se sice ztotožňuji s většinou závěrů nálezu o jeho vadách, avšak tento závěr by neměl mít žádný vliv na otázku, zda byla v daném případě založena kompetence Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy. Většina pléna Ústavního soudu dovozuje, že v daném případě jde o pozitivní kompetenční konflikt specifického typu. Z důvodů, které dále uvádím, jsem přesvědčen, že nejde o kompetenční konflikt mezi dvěma státními orgány, avšak pokud by stav, kdy ministr spravedlnosti rozhodl o přidělení soudce k NS bez předchozího souhlasu předsedy NS, mohl být interpretován jako kompetenční konflikt – mohlo by jít jedině o kompetenční konflikt negativní – bez souhlasu předsedy NS nebyla pravomoc ministra spravedlnosti naplněna. Ústavní soud řeší podle shora citovaných ustanovení spory o kompetenci mezi státními orgány. Zatímco není pochyb o tom, že ministr spravedlnosti je státním orgánem, soudím, že tyto pochybnosti lze mít v případě funkce předsedy Nejvyššího soudu. Za státní orgán je třeba považovat takový orgán státní moci, kterému je Ústavou nebo cestou zákona svěřen výkon státní moci, tj. rozhodování o právech a povinnostech jiných subjektů cestou individuálních nebo obecně závazných aktů. Nemohu se tudíž ztotožnit s argumentací nálezu, který povahu státního orgánu předsedy Nejvyššího soudu dovozuje tvrzením, že jde o „orgán orgánu“ anebo o „reprezentanta soudní moci“. Ani jedno z těchto označení totiž ještě pravomoc k výkonu státní moci ve shora uvedeném smyslu nezakládá. Nejvyšší soud je vrcholem soustavy obecných soudů, kterým Ústava a právní řád svěřují výlučnou kompetenci jménem státu („jménem republiky“) k poskytování ochrany práv a rozhodování o vině a trestu (čl. 90 Ústavy). Žádná z těchto pravomocí však není přenesena na předsedu soudu kteréhokoli stupně včetně Nejvyššího soudu, takže doktrína formulovaná F. Weyrem jako „orgán orgánu“ není na funkci předsedy Nejvyššího soudu aplikovatelná. Jediná „vnější“ pravomoc předsedy Nejvyššího soudu je založena právě v §70 zákona o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů v podobě podmínky jeho souhlasu s přidělováním soudců k NS, avšak nelze ji podle mého názoru interpretovat jako výkon pravomoci orgánu státní moci ve smyslu teorie „orgán orgánu“, ale jako součinnost při státní správě soudů. Pojem „reprezentant soudní moci“ pak v sobě neobsahuje jiný než toliko symbolický obsah a nečiní z nositele takového označení státní orgán nadaný pravomocí jednat či rozhodovat jménem státní moci. 2. S ohledem na shora uvedený závěr, že v daném případě se nejednalo o kompetenční spor, a nebyla tudíž založena kasační pravomoc Ústavního soudu, uplatňuji k vlastnímu odůvodnění nálezu pouze dvě výhrady. Především nesouhlasím s argumentací ohledně interpretace pojmu „dlouhodobost“ ve vztahu k neobsazené funkci předsedy Nejvyššího soudu. Jsem toho názoru, že došlo-li postupem podle v rozhodné době platného zákona k odvolání předsedy NS z funkce, nelze apriori dovozovat, že ještě nejde o rozhodnutí s dlouhodobým účinkem a místopředseda NS má po jakousi – blíže nedefinovanou – dobu vyčkávat, zda již nastalo splnění podmínky dlouhodobosti. V daném případě – pokud by ovšem byla založena pravomoc Ústavního soudu k posuzování platnosti a účinnosti rozhodnutí ministra spravedlnosti – by k závěru o neodstranitelné vadě jeho rozhodnutí postačovalo zjištění, že usnesením o odložení vykonatelnosti rozhodnutí prezidenta o odvolání předsedkyně z funkce byla tato do funkce předsedy Nejvyššího soudu „reinstalována“ a předepsanou formou adresovala ministrovi svůj nesouhlas s přidělením soudce J. B. k Nejvyššímu soudu. Druhou připomínku k odůvodnění nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/06, proti kterému tímto separátním vótem brojím, je můj výrazný nesouhlas s pasáží pod bodem č. 71, větou in fine. Ústavní soud v této pasáži odůvodnění sice správně argumentuje, že v daném případě nelze v souladu s principem proporcionality přiznat kasačnímu výroku účinky ex tunc a to s ohledem na princip ochrany důvěry třetích osob v právo (ochrany dobré víry), a lze k tomu jen dodat, že jde i o ochranu nabytých práv. Na závěr této pasáže však Ústavní soud za použití argumentace a contrario „připomíná, že ode dne nabytí vykonatelnosti tohoto nálezu v důsledku pozbytí platnosti rozhodnutí o přidělení soudce by již rozhodnutí senátu Nejvyššího soudu, v němž by zasedal JUDr. J. B., zakládalo důvod porušení ústavně zaručeného práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny.“. Ústavní soud je podle ustálené doktríny negativním zákonodárcem s pravomocí, kterou lze pojmenovat jako superkasační. Nepřísluší mu tudíž úvahy de lege ferenda, resp. jim nelze přiznat obecně závazný charakter ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy. To platí i v případě výroku Ústavního soudu ve sporech o rozsah kompetencí státních orgánů, ve kterých je úlohou Ústavního soudu tento rozsah vymezit a eventuálně zrušit rozhodnutí, kterým byl takto vymezený rozsah překročen. V daném případě však Ústavní soud v závěrečné větě bodu č. 71 odůvodnění vyslovil závěr, že soudce J. B. není okamžikem vykonatelnosti nálezu oprávněn k výkonu funkce soudce Nejvyššího soudu, a to ačkoliv Ústavnímu soudu je z jiného – dosud nerozhodnutého – sporu známo, že rozhodnutím prezidenta republiky podle čl. 62 písm. f) Ústavy byl v mezidobí J. B. jmenován místopředsedou Nejvyššího soudu.
5. Odlišné stanovisko soudce Stanislava Balíka k odůvodnění nálezu Moje odlišné stanovisko směřuje pouze do odůvodnění nálezu, resp. k poslední větě sub 71. Navrhl jsem neúspěšně, aby tato věta byla raději z odůvodnění nálezu vypuštěna, a to poté, kdy jsem neprosadil v diskusi, aby mezi části věty „v němž zasedal JUDr. Jaroslav Bureš“, a „zakládalo důvod porušení ústavně zaručeného práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny“ byla vložena dle mého upřesňující slova „v důsledku tohoto přidělení“. V ostatním jsem s odůvodněním nálezu ve shodě.

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2006:Pl.US.17.06.2
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka Pl. ÚS 17/06
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 222/43 SbNU 457
Populární název Podmínka souhlasu předsedkyně Nejvyššího soudu s přidělením soudce k tomuto soudu
Datum rozhodnutí 12. 12. 2006
Datum vyhlášení 19. 12. 2006
Datum podání 13. 3. 2006
Datum zpřístupnění 23. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení Ve sporech o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy
Význam 1
Navrhovatel STÁTNÍ ORGÁN JINÝ - předsedkyně Nejvyššího soudu
Dotčený orgán MINISTERSTVO / MINISTR - spravedlnosti
Soudce zpravodaj Výborný Miloslav
Napadený akt rozhodnutí jiné
Typ výroku vyhověno
procesní - odložení vykonatelnosti - §79
odmítnuto - jiný procesní návrh
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 1/1993 Sb., čl. 87 odst.1 písm.k, čl. 2 odst.1, čl. 2 odst.3, čl. 15, čl. 83, čl. 92
  • 2/1993 Sb., čl. 2 odst.2, čl. 38 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 131/2002 Sb.
  • 150/2002 Sb., §97 odst.1 písm.c
  • 182/1993 Sb., §120, §30 odst.3, §28 odst.2, §121, §121, §122, §124 odst.1, §125 odst.1
  • 236/1995 Sb., §28
  • 6/2002 Sb., §67 odst.1, §70, §121 odst.2, §50 odst.2, §50 odst.1 písm.b
Odlišné stanovisko Balík Stanislav
Kůrka Vladimír
Musil Jan
Nykodým Jiří
Rychetský Pavel
Předmět řízení kompetenční spor
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip legality (vázanosti státní moci zákonem)
Věcný rejstřík kompetenční spor
soudce
kompetenční spor
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=Pl-17-06_2
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 53217
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-13