ECLI:CZ:US:2007:1.US.1305.07.1
sp. zn. I. ÚS 1305/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky P. H., zastoupené Mgr. Ivou Dvořákovou, advokátkou se sídlem Teplice, Baarova 1594/16, proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 12. 6. 2006, čj. 17 C 369/2005 - 21, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 2. 2007, čj. 10 Co 622/2006 - 31, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení shora označeného rozsudku Okresního soudu v Teplicích, ve výroku o nákladech řízení a zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 2. 2007, čj. 10 Co 622/2006 - 31, kterým byl uvedený rozsudek potvrzen. Zrekapitulovala dosavadní průběh řízení a uvedla, že obecné soudy, které jí, jako matce tří dětí, pobírající sociální dávky, uložily povinnost zaplatit náklady řízení, postupovaly v extrémnímu rozporu s principy spravedlnosti a zasáhly do jejího základního práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina"). Pominuly, že byla k podání žaloby donucena tíživou sociální situací, protože přiznání sociálních dávek bylo státním orgánem podmíněno podáním takové žaloby a jednostranně zaměřily svoji pozornost na vztah stěžovatelky s jiným mužem. Měly se zabývat důvody, které vedly stěžovatelku k opuštění společné domácnosti, pokud se jí takové jednání přičítá k tíži. Navíc zcela pominuly skutečnost, že žalovaný manžel stěžovatelky rovněž udržoval intimní vztah s jinou ženou. Poukázala na judikaturu Ústavního soudu, týkající se nákladů řízení, a doplnila, že krajský soud se vůbec nezabýval jejími majetkovými a sociálními poměry, naopak, pouze zlehčil její tvrzení o nutnosti podat žalobu. Podle stěžovatelky je nutno takový postup označit za libovolný a způsobilý zasáhnout do jejího základního práva.
Z rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 12. 6. 2006, čj. 17 C 369/2005 -21, Ústavní soud zjistil, že žaloba stěžovatelky, podle které měla být jejímu manželovi, žalovanému T. H., uložena povinnost platit na její výživu, byla zamítnuta. Okresní soud neshledal podmínky pro stanovení výživného, protože dospěl k závěru, že stanovení výživného by bylo v rozporu s dobrými mravy podle §96 odst. 2 zákona o rodině. Vyšel ze zjištění, že manželství účastníků prochází krizí a byla podána žádost o rozvod. V březnu 2005 se stěžovatelka odstěhovala definitivně ke svému příteli. Od téže doby je vedena u úřadu práce jako uchazečka o zaměstnání bez nároku na podporu. Jsou jí vypláceny přídavky na dvě nezletilé děti účastníků ve výší 273,-- Kč na každé. Jejich otec přispívá výživným ve výši 2 500,-- Kč měsíčně. V době rozhodování soudu byla stěžovatelka gravidní, otcem očekávaného dítěte je její přítel, s nímž žije ve společné domácnosti. S ohledem na sociální situaci stěžovatelky požadoval žalovaný přiznání pouze 1/2 náhrady nákladů řízení, takže stěžovatelce byla stanovena povinnost nahradit žalovanému polovinu nákladů na právní zastoupení advokátem.
Uvedený rozsudek okresního soudu napadla stěžovatelka, ve výroku o nákladech řízení, odvoláním, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 13. 2. 2007, čj. 10 Co 622/2006 - 31, kterým rozsudek okresního soudu potvrdil. Konstatoval, že žalovaný dosáhl v řízení plného úspěchu, proto by měl nárok na náhradu nákladů řízení v plné výši. Pokud svůj požadavek omezil, s ohledem na situaci stěžovatelky, pouze na polovinu nákladů řízení a soud mu vyhověl, není zde již prostor pro úvahy o důvodech zvláštního zřetele hodných, pro které by náhrada nákladů řízení neměla být přiznána vůbec (viz §150 OSŘ). Výjimečnost důvodů hodných zvláštního zřetele nelze zvažovat v situaci, kdy právě stěžovatelka ignorovala základní zásady vztahu, od kterého odvíjí žalobou uplatněný nárok.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka tvrdí, že došlo k porušení jejího základního práva na soudní ochranu, protože k podání žaloby byla donucena tíživou sociální situací a soudy se zaměřily pouze na její vztah k jinému muži. Nehodnotily krizi jejich manželství objektivně, náležitě se nezabývaly všemi okolnostmi případu. Rozhodnutí o nákladech řízení tak nese prvky libovůle.
Ústavní stížnost je v podstatě polemikou se skutkovými a právními závěry obecných soudů a požadavkem na jejich přehodnocení. Tím staví Ústavní soud do role další přezkumné instance v systému obecného soudnictví. Tato kompetence ale Ústavnímu soudu svěřena nebyla, což vyplývá z čl. 83 Ústavy České republiky, podle kterého je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti.
Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesně právním a hmotně právním rámci. Procesně právní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny i z čl. 1 Ústavy ČR. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§157 OSŘ), a to způsobem zakotveným v §157 odst. 2 OSŘ. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají, je nutno takovéto rozhodnutí považovat za jsoucí v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 1 Ústavy ČR.
Ústavní soud přezkoumal ústavnost řízení před soudy obou stupňů a nezjistil nic, co by danou věc posouvalo do ústavně právní roviny. Soudy obou stupňů provedly dostatek důkazů potřebných pro rozhodnutí ve věci a na základě jejich zhodnocení vyvodily právní závěry, které řádně odůvodnily. Vypořádaly se s podstatou námitek stěžovatelky a při rozhodování o nákladech řízení vzaly v úvahu všechny relevantní aspekty případu a svá rozhodnutí opřely o příslušná ustanovení občanského soudního řádu, upravující náhradu nákladů řízení. To, že rozhodly jinak než si přála stěžovatelka ještě neznamená, že jejich rozhodnutí je protiústavní.
V řízení před soudy obou stupňů tedy nedošlo k porušení základních práv stěžovatelky, zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu