ECLI:CZ:US:2007:1.US.1406.07.1
sp. zn. I. ÚS 1406/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem ve věci ústavní stížnosti společnosti LE CYGNE SPORTIF GROUPE a. s., se sídlem Závišova 13, Praha 4, zastoupené JUDr. Miroslavem Bartoněm, advokátem se sídlem Záhřebská 33/577, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 1. 2007, čj. 5 Cmo 502/2005-132, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 8. 2005, čj. 29 Cm 175/2001-92, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, a společnosti TATRA, a. s., se sídlem Štefánkova 1163, Kopřivnice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ústavní stížností brojí proti shora označeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě: tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; dále jen "Listina"), jakož i právo vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny). V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 1. 2007, čj. 5 Cmo 502/2005-132 (tj. proti usnesení napadenému ústavní stížností), podal také dovolání, o jehož přípustnosti ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bude rozhodovat Nejvyšší soud (dosud o něm přitom nerozhodl). Stěžovatel však ústavní stížnost podává z opatrnosti již nyní.
Ústavní stížnost není přípustná.
Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Z hlediska funkce ústavního soudnictví je proto nežádoucí, aby stejné rozhodnutí souběžně a na sobě nezávisle přezkoumával příslušný orgán veřejné moci a zároveň Ústavní soud. Jestliže stěžovatel využije možnosti podat mimořádný opravný prostředek - dovolání, o kterém dosud nebylo pravomocně rozhodnuto, je souběžně podaná ústavní stížnost předčasná.
Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup dovolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Z uvedeného plyne, že pokud stěžovatel neuplatnil mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, a podal-li ústavní stížnost, nelze ji za takové situace odmítnou pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatel mimořádný opravný prostředek uplatnil a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, připadá v úvahu aplikace ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, dle něhož platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Stěžovateli tedy zůstává zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy není v praxi důvod, neboť i v situaci, kdy by dovolací soud naznal, že dovolání není přípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež tomuto rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost.
V souzené věci to znamená, že i kdyby Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, lhůta pro podání ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 1. 2007, čj. 5 Cmo 502/2005-132, se bude počítat nikoliv od doručení tohoto usnesení vrchního soudu, ale až od doručení případného usnesení o odmítnutí dovolání podle citovaného ustanovení občanského soudního řádu. Stěžovatel tedy nebude zbaven ochrany poskytované Ústavním soudem. Stěžovatelův závěr o souběžném podání dovolání a ústavní stížnosti "z opatrnosti" vychází zjevně z předchozího právního stavu; novelou §72 zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 83/2004 Sb., však byly potíže s počítáním lhůty pro podání ústavní stížnosti tam, kde přípustnost dovolání závisela na úvaze Nejvyššího soudu o tom, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, odstraněny. Za současného právního stavu lze tedy uzavřít, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Vzhledem ke zjištěným skutečnostem Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2007
Ivana Janů, v.r.
soudce zpravodaj