ECLI:CZ:US:2007:1.US.162.06.1
sp. zn. I. ÚS 162/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti JUDr. M. S., soudní exekutorky Exekutorského úřadu Fritzova 2, Jihlava, zast. Mgr. Petrem Břečkou, advokátem, sídlem Fritzova 2, Jihlava, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Kárlové ze dne 5.1.2006, č.j. 17 Co 453/2005-30, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a společnosti Eurotel Praha, spol. s.r.o., sídlem Vyskočilova 1442/1b, Praha 4, a společnosti, ŠÍP, spol. s.r.o., sídlem Havířská 941, Havlíčkův Brod, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka v podané ústavní stížnosti napadla výrok I. v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud"), uvedla, že usnesením Okresního soudu v Havlíčkově Brodě (dále jen "okresní soud") ze dne 12.9.2005, č.j. 0 Nc 4578/2004-24, soud zastavil exekuci a povinnému uložil povinnost zaplatit jí náklady exekuce ve výši 3 932,- Kč. Výrok o náhradě nákladů napadla odvoláním, krajský soud usnesení soudu I. stupně potvrdil. Svoje rozhodnutí zdůvodnil tak, že pokládá za vyloučené, aby náklady exekuce hradil soudnímu exekutorovi oprávněný, že ustanovení §89 exekučního řádu je třeba využívat jen tam, kde je příčinou zastavení exekuce nějaké vytýkané chování oprávněného, přičemž konstatoval, že v dané věci nelze oprávněnému přičítat žádné pochybení. Stěžovatelka namítá, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), které spatřuje v tom, že soud pominul kogentní ustanovení §3 exekučního řádu a nesprávně aplikoval §271 obč. soudního řádu. Podle jejího názoru soud II. stupně nezohlednil charakter činnosti vykonávané exekutorem, což dokládá odkazy na příslušná ustanovení exekučního řádu. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno i její ústavně zaručené právo podle čl. 9 odst. 1 Listiny a tím bylo také narušeno její právo zaručené článkem 11 odst. 1 Listiny a článkem 37 odst. 3 Listiny. Z těchto důvodů navrhla, aby Ústavní soud zrušil napadený výrok.
Relevantní znění příslušných článků Listiny, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Čl. 9 odst. 1 Listiny:
Nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám.
Čl. 11 odst. 1 Listiny:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 37 odst. 3 Listiny
Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.
II.
Podle §42 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníka a vedlejších účastníků k ústavní stížnosti.
Krajský soud v Hradci Králové plně odkázal na odůvodnění svého usnesení a navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Společnost Eurotel Praha, spol. s r.o. Ústavnímu soudu sdělila, že nevyužije svého práva vyjádřit se k ústavní stížnosti, a společnosti ŠIP, spol. s.r.o., se žádost o vyjádření nepodařilo na adresu sídla uvedenou v obchodním rejstříku doručit.
Ze spisu okresního soudu Ústavní soud zjistil, že oprávněná podala vůči povinné návrh na nařízení exekuce, okresní soud exekuci usnesením ze dne 26.8.2004, č.j. 0 Nc 4578/2004-9, nařídil a jejím provedením pověřil stěžovatelku. V průběhu exekuce podala oprávněná (na základě zprávy od stěžovatelky) návrh na zastavení exekuce, protože se nepodařilo dohledat žádný postižitelný majetek povinné. Dále soudu sdělila, že souhlasí s návrhem uložit oprávněné zaplatit vyčíslené náklady exekuce ve výši 3 928,- Kč. K výzvě soudu stěžovatelka sdělila výši nákladů a informovala, že náklady exekuce nebyly dosud uhrazeny ani pokryty zálohou (záloha nebyla požadována). Okresní soud usnesením ze dne 12.9.2005, č.j. 0 Nc 4578/2004-24, exekuci zastavil a uložil povinnému povinnost zaplatit stěžovatelce náklady exekuce v požadované výši. V odůvodnění konstatoval, že oprávněná sice svým podáním navrhla zastavení exekuce, avšak návrh podala důvodně a ani v průběhu exekuce se nedopustila žádného procesního pochybení (proto soud uložil povinnost k náhradě nákladů exekuce soudního exekutora povinnému). Proti posléze formulovanému výroku podala stěžovatelka odvolání, v němž polemizovala s právním závěrem okresního soudu. Na základě tohoto odvolání rozhodoval o nákladech exekuce krajský soud, který usnesení okresního soudu v napadeném výroku potvrdil. Uvedl, že okresní soud správně neaplikoval ustanovení §271 obč. soudního řádu, že nepochybil, pokud neshledal podmínky pro výjimečnou aplikaci §89 exekučního řádu a rozhodl ve smyslu zásady vyjádřené v §87 odst. 3 exekučního řádu. In concreto upozornil, že nic nenasvědčuje tomu, že by oprávněná měla insolvenci povinné rozpoznat už v době podávání návrhu na nařízení exekuce, popřípadě že by o ní tehdy dokonce přímo věděla. Za těchto okolností jí žádné pochybení přičítat nelze a všechny náklady exekuce proto musí hradit povinný.
III.
Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně rozhodoval o ústavních stížnostech týkajících se práva exekutora na uhrazení nákladů exekuce. Např. ve věci vedené pod sp.zn. I. ÚS 290/05 dospěl k závěru, že pokud došlo v průběhu exekuce k zastavení řízení z důvodu zjištění nedostatku majetku ke krytí nákladů exekuce, nelze po exekutorovi spravedlivě požadovat, aby tíhu nákladů na zjevně bezúspěšnou exekuci nesl sám. Protože II. senát Ústavního soudu dospěl k odchylnému právnímu názoru, předložil otázku - v souladu s §23 zák. č. 182/1993 Sb. - k posouzení plénu Ústavního soudu. Plénum záležitost posoudilo a v usnesení ze dne 12.9.2006, sp.zn. Pl. ÚS-st. 23/06, přijalo tento právní závěr: "Není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému." Z odůvodnění tohoto stanoviska vyplývá, že je třeba rozlišovat dvě základní situace: jednak rozhodnutí soudu, podle něhož exekutor nemá (proti žádnému účastníkovi) právo na náhradu nákladů exekuce, jednak uložení povinnosti k náhradě vůči exekutorovi povinnému, i kdyby existoval reálný předpoklad, že pro nucené vydobytí přiznaného nároku nejsou (aktuálně) příznivé podmínky, protože povinný je nemajetný. Ve druhém případě není exekutorovi náhrada nákladů exekuce odpírána, což by ve svém důsledku mohlo znamenat zmenšení majetku exekutora a porušení čl. 11 Listiny. Nemajetnost povinného takové odepření nepřestavuje a tento stav není a ani nemůže být hlediskem, komu uložit náhradu nákladů; východiskem pro rozhodování o náhradě nákladů exekučního řízení při zastavení exekuce je určení a hodnocení důvodů, pro něž k zastavení exekuce došlo. Majetkové poměry povinného by představovaly výjimku z tohoto pravidla, a to pouze za situace, kdy oprávněný nedbal náležité opatrnosti a uvážlivosti a návrh na nařízení exekuce podal, ačkoli mu byly k dispozici poznatky, z nichž se dal takový výsledek předvídat. Lze-li mu přičítat takovou účast na zastavení exekuce, nic nebrání, aby byla oprávněnému uložena povinnost nejen k náhradě nákladů povinného, nýbrž i nákladů exekuce ve prospěch soudního exekutora.
V souladu s §23 věta druhá zák. č. 182/1993 Sb. je I. senát tímto stanoviskem vázán (byť původně zastával jiný právní názor - viz sp.z. I. ÚS 290/05).
IV.
Po seznámení s listinnými podklady, zejména se spisem okresního soudu sp.zn. 0 Nc 4578/2004, Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základních práv a konstatuje, že žádné porušení nebylo zjištěno.
Při rozhodování o nákladech exekučního řízení obecné soudy vycházely ze zjištění, že nelze z ničeho dovodit, že by oprávněná (tj. vedlejší účastník) zavinila zastavení exekuce, tudíž aplikovaly příslušná ustanovení tzv. jednoduchého práva, podle nichž je třeba uložit povinnost k náhradě nákladů povinnému. Ve světle závěrů citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu tak nemohlo dojít k tvrzenému porušení základních práv chráněných v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny. Pokud stěžovatelka poukazovala na nález Ústavního soudu ve věci, sp. zn. II. ÚS 372/04, nejsou závěry z něho vyplývající na posuzovanou věc zcela aplikovatelné. Předně je třeba zdůraznit, že ve věci sp.zn. II. ÚS 372/04 povinný v průběhu exekuce ztratil způsobilost být účastníkem řízení, protože zanikl. Ústavní soud pak řešil situaci, kdy exekutorovi rozhodnutím soudu vůbec nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, což je odlišná situace. V posuzované věci není stěžovatelce znemožněno domáhat se uspokojení svých zákonných nároků po povinné, byť se může dosažení uspokojení jejích nároků jevit jako problematické. Ve výše citovaném případě byl navíc návrh na provedení exekuce podán až poté, co byl usnesením soudu zamítnut návrh na prohlášení konkursu pro nedostatek majetku obchodní společnosti (povinného), tedy v době, kdy oprávněnému mohlo být zřejmé, že ani cestou exekuce zjevně nedosáhne úspěchu. Pokud za dané situace tuto cestu zvolil, přičemž pověřený exekutor zásadně neměl možnost její provedení odmítnout, nebylo možno po exekutorovi spravedlivě požadovat, aby tíhu nákladů na zjevně bezúspěšnou exekuci nesl sám. Ve stěžovatelčině věci však nebylo od počátku zřejmé, zda má či nemá povinný majetek postačující k uspokojení jak nároku oprávněné, tak i k uspokojení nároků exekutora.
Nepřípadným je též tvrzení stěžovatelky o porušení čl. 9 odst. 1 Listiny, a to s ohledem na traktované postavení exekutora (viz též závěry citovaného stanoviska, bod 5.-9, na které se pro stručnost odkazuje), stejně jako tvrzení o porušení čl. 37 odst. 3 Listiny, k němuž stěžovatelka žádné podrobnosti neformuluje.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2007
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu