ECLI:CZ:US:2007:1.US.1896.07.1
sp. zn. I. ÚS 1896/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a JUDr. Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele M. R., zastoupeného advokátem Mgr. Petrem Miketou se sídlem Jaklovecká 1249/18, 710 00 Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 1. 2007, sp. zn. 39 To 104/2006, a proti rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočka Havířov, ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. 101 T 292/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné, pobočka Havířov (dále jen "OS"), rozsudkem ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. 101 T 292/2004, uznal stěžovatele vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 a odst. 3 písm. b) tr.z., kterého se podle popsaných skutkových zjištění dopustil tak, že ve dnech 20. 1. 2004, 21. 1. 2004 a 30. 1. 2004 v Havířově v úmyslu získat potravinářské zboží bez jeho řádného uhrazení předem, jako jednatel společnosti Ricci, s.r.o., postupně zaslal dodavateli potravinářského zboží společnosti Sorini S.p.A. (v Itálii) tři platební příkazy o údajně provedených úhradách kupní ceny a částečných úhradách dříve vzniklého dluhu, přičemž tyto platební příkazy pouze potvrdil v samoobslužném boxu v Komerční bance, a.s., pobočka Havířov (dále jen "KB"), a již je nepředal k jejich proplacení. V důsledku toho bylo dodáno zboží v celkové hodnotě 87.805,53 EUR, čímž způsobil společnosti Sorini S.p.A. celkovou škodu ve výši 2.890.525,66 Kč. Za tento trestný čin stěžovatel byl odsouzen podle §250 odst. 3 tr.z. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §58 odst. 1 tr.z. a §59 odst. 1 tr.z. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §59 odst. 2 tr.z. bylo obžalovanému uloženo přiměřené omezení spočívající v povinnosti zaplatit ve zkušební době podle svých sil způsobenou škodu, a bylo též rozhodnuto o náhradě škody. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byl uznán povinným zaplatit poškozené společnosti Sorini S.p.A. na náhradě škody částku 87.805,53 EUR s přísl.
Krajský soud v Ostravě (dále jen "KS") usnesením ze dne 9. 1. 2007, č.j. 39 To 104/2006, odvolání stěžovatele, podle §256 tr.ř. jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud ČR (dále jen "NS") usnesením ze dne 30. 8. 2007, sp. zn. 8 Tdo 965/2007, dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V prvé řadě poukázal na to, že dovolání stěžovatele je přípustné podle §265a odst. 1 a odst. 2 písm. h) tr.ř. NS však dále uvedl, že dovolání je částečně v rozporu s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr.ř., neboť se nejedná o výhrady právní povahy (které jako jediné mohou být podřazeny pod stěžovatelem označený dovolací důvod), stejně jako je v rozporu s každým jiným z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr.ř. Nebyl tak (ve vztahu k této části dovolání) dán zákonný podklad pro jeho věcné přezkoumání. Relevantní jsou jen dovolací výhrady proti nesprávné právní kvalifikaci skutku jako trestného činu. NS připomněl rozsudek OS, podle něhož se stěžovatel uvedeného trestného činu dopustil v alternativě, že ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že jiného uvedl v omyl (poznámka: společnosti Sorini zaslal pouze potvrzené - avšak k proplacení nepředané - platební příkazy, což vedlo k tomu, že společnost Sorini stěžovateli předmětné zboží zaslala) a tak na cizím majetku způsobil značnou škodu. NS dále s ohledem na subjektivní stránku ("jiného uvedl v omyl") považoval z prokázaných okolností za významné především to, že stěžovatel společnosti Sorini zaslal kopie příkazů k úhradě, aniž by k takové platbě dal KB pokyn. V této souvislosti zmínil zprávu KB (č.l. 94), v níž banka informovala, že originály těchto příkazů nebyly vhozeny ani do boxu ani předány obchodníkům, a tedy nebyly KB k proplacení předány. KB navíc sdělila, že stěžovatel je dlouholetý klient banky, který často prováděl platby do zahraničí a byl informován o tom, že tyto příkazy musí dát přímo obchodníkům ke kontrole a potvrzení převzetí, neboť do boxu lze vkládat pouze tuzemské částky do 499.999,99,- Kč. Z uvedeného je - podle NS - zřejmé, že stěžovatel nemohl platbu vyznačenou na předmětných platebních příkazech fakticky realizovat, jak předstíral, neboť byla vyloučena jednak tím, že se jednalo o "částku" do zahraničí, jednak i proto, že uvedená suma převyšovala možnou maximální hranici pro realizaci platebního příkazu přes samoobslužný box. NS dále poukázal na nepřesvědčivost stěžovatelových námitek i z toho hlediska, že ve dnech, jež stěžovatel uvedl jako dny splatnosti, tj. 20. 1. a 21. 1. 2004, byl jeho účet u KB ve schodku a ke dni 30. 1. 2004 na něm byla částka 118.315,- Kč, takže potřebné částky nebyly k dispozici. NS za rozhodné považuje to, že předstírané platby vůbec neproběhly, protože stěžovatel žádný takový pokyn KB nedal, a pokud uvedené platební příkazy potvrdil a společnosti Sorini je zaslal, bylo to jen proto, aby předstíral, že taková platba skutečně proběhla; to platí navíc za situace, kdy stěžovatel (po osobním jednání s představiteli společnosti Sorini dne 19. 12. 2003) souhlasil s tím, že provede platbu předem, což již na ústním jednání předem avizoval.
Pro závěr o vědomém záměru stěžovatele vylákat ze společnosti Sorini předmětné zboží zasláním KB nepředaných a jen jejím razítkem označených platebních příkazů svědčí podle mínění NS i okolnosti plynoucí z obsahu výpovědí C. M. a z písemné korespondence mezi nimi; stěžovatel totiž předstíral, že k úhradě došlo a že jde o omyl na straně KB, resp. že KB příkazy k úhradě neprovedla. NS proto dovodil, že stěžovatel svůj původní záměr vylákat od společnosti Sorini zboží, aniž by ho zaplatil, což se mu podařilo, následnými nepravdivými a lživými informacemi jen potvrdil. Stěžovatel navíc - s ohledem na předchozí spolupráci se společností Sorini - spoléhal na dříve získanou důvěru, a na to, že skutečnost, zda úhrada proběhla, lze ověřit až s odstupem několika dní; to společnost Sorini již neověřovala a zboží stěžovateli na podkladě předmětných platebních příkazů zaslala. Z uvedených důvodu je proto zcela zřejmé, že stěžovatel jednal úmyslně. Jestliže OS dospěl k závěru, že v souzené věci jde o úmysl nepřímý ve smyslu §4 písm. b) tr.z., jsou ve vztahu k němu dostatečně všechny potřebné okolnosti zjištěny a objasněny a takový závěr žádné pochybnosti nevzbuzuje.
NS proto shledal, že soudy obou stupňů stěžovatelův čin správně právně posoudily jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 a odst. 3 tr.z. Takto zjištěné trestné jednání stěžovatele je kriminálním činem, který vykazuje všechny znaky jeho skutkové podstaty. Protože se jedná o trestné jednání, které vykazuje s ohledem na způsobenou škodu a na přístup stěžovatele (který i později, když jeho čin vyšel najevo, stále předstíral, že nedostatky jsou na straně KB, a poškozeného i později opakovaně utvrzoval v tom, že platbu uhradil), vysoký stupeň nebezpečnosti tohoto činu pro společnost; nejedná se o nepřípustnou kriminalizaci ani o "složitý obchodní případ", jak namítá stěžovatel. Proto NS stěžovatelovo dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 1. 2007, sp. zn. 39 To 104/2006, a rozsudek Okresního soudu v Karviné, pobočka Havířov, ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. 101 T 292/2004, napadl stěžovatel ústavní stížností. Citovaný rozsudek Nejvyššího soudu, který byl vydán po podání ústavní stížnosti, již nenapadl.
Stěžovatel v prvé řadě uvedl, že podal proti citovaným rozhodnutím dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr.ř.; s ohledem na skutečnost, že není známo, zda bude NS dovolání meritorně projednáno, nebo zda bude odmítnuto (pokud dovolací soud dospěje k závěru, že dovolání není přípustné), podává také ústavní stížnost.
Stěžovatel se domnívá, že oba soudy svými rozhodnutími porušily jeho právo na osobní svobodu a právo na spravedlivý proces zakotvená v čl. 8 odst. 2 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále čl. 8 odst. 1, čl. 2 al. 1 Listiny, čl. 90 al. 1 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o základních právech a svobodách (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel uvedl, že od samého počátku trestního řízení připomíná, že se jedná o obchodní případ. Popsal dosavadní obchodní spolupráci se společností Sorini a poukázal na to, že výslech svědků A. a M. (kteří mají - dle názoru stěžovatele - na jeho odsouzení zájem) byl proveden dožádaným soudem v Itálii až v rámci řízení před OS, přičemž některé otázky prý svědkům nebyly položeny a jejich výpověď stěžovatel při hlavním líčení dne 24. 4. 2006 zpochybnil. V rozsudku chybí jakýkoliv údaj o nepovolené manipulaci s razítkem samoobslužného boxu KB a není v něm žádná zmínka o tom, že by stěžovatel (firma Ricci) neměl dostatek prostředků na úhradu faktury; konečně v něm není ani zmínka o údajné dohodě uzavřené v Itálii dne 19. 12. 2003. Stěžovatel se domnívá, že "místo složitého právního sporu, ovšem v rovině obchodněprávní, získala firma Sorini rozhodnutím trestního soudu exekuční titul". KS však takto výpovědi uvedených svědků nehodnotil a bez dalšího odmítl jako důkaz provést výpověď svědka K. Stěžovatel se domnívá, že v případě zaslaných příkazů k úhradě nikoho v omyl neuváděl (neboť z těch je patrné, že nejsou dokladem o realizované platbě, ale toliko příkazem k platbě) a skutečnost, že následně nebyla kupní cena uhrazena, nemůže být sankcionována trestně. Stěžovatel proto postup, který vyloučil prověření pravdivosti výpovědi svědků (zástupců společnosti Sorini) svědectvím nezávislé osoby (svědka K) považuje za nezákonný, který mu v konečném důsledku zkrátil právo na obhajobu a nezajistil procesní rovnost účastníků. Trestní postih za neschopnost (v tomto případě neochotu) dostát smluvním závazkům je navíc v čl. 8 odst. 2 Listiny vyloučen.
Stěžovatel dále poukázal na to, že NS a Ústavní soud opakovaně konstatovaly, že trestní právo má místo tam, kde jiné prostředky ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné. Princip subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě. Stěžovatel poukázal na "skutkovou větu" rozsudku OS, ve které je uvedeno, že odeslal platební příkazy v úmyslu získat potravinářské zboží bez jeho uhrazení předem; z ní dovodil, že vytýkané jednání není trestným činem, resp. za takové jednání nemůže být nikdo trestně stíhán, neboť žádný právní předpis nestanoví povinnost kupujícího uhradit kupní cenu před dodáním zboží. Stěžovatel však byl právě za takové jednání pro úmyslný trestný čin podvodu dle §250 odst. 3 tr.z. trestně postižen.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud přijal nález, jímž usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 1. 2007, sp. zn. 39 To 104/2006, a rozsudek Okresního soudu v Karviné, pobočka Havířov, ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. 101 T 292/2004, zruší.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovatel v podstatě namítá, že rozsudkem OS a usnesením KS došlo k porušení jeho základního práva zakotveného v čl. 8 odst. 2 a v čl. 36 odst. 1 Listiny, dále čl. 8 odst. 1, čl. 2 al. 1 Listiny, čl. 90 al. 1 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Tyto námitky Ústavní soud neakceptuje.
Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným (není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti), není vrcholem jejich soustavy (čl. 90, 91 Ústavy ČR), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy (srov. např. I. ÚS 32/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 346). Mezi ně náleží například právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny), a právo na spravedlivé projednání jeho věci nezávislým a nestranným soudem (čl. 6 odst. 1 Úmluvy). Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují tyto předpoklady, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C.H. Beck Praha, 1994, str. 41).
Z těchto principů vychází Ústavní soud i v řízení o této konkrétní ústavní stížnosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (a to i ve spojení s čl. 90 Ústavy ČR) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Podle ustálené judikatury by k porušení v těchto článcích upraveného práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s nimi upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrh, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. sp. zn. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C.H. Beck Praha, 1994, str. 273). Nic takového zjištěno nebylo a stěžovatel to ostatně ani netvrdí. Měl právo vyjadřovat se k jednotlivým důkazům a navrhovat důkazy další. Ze soudního spisu pak jasně vyplývá, že se hlavní líčení před OS i KS konala, svědci (C. A. a C. M.) byli na základě žádosti OS o poskytnutí právní pomoci vyslechnuti dožádaným italským orgánem (soudem v Cremoně). V průběhu hlavního líčení tedy probíhalo dokazování a v jeho rámci byly proto přečteny protokoly o jejich výslechu učiněné v rámci právní pomoci v Itálii. (Poznámka: Svědci byli vyslechnuti po zjištění jejich totožnosti, poměru ke stěžovateli, po poučení o právu odepřít výpověď podle §100 tr.ř. ČR, o zákazu výslechu podle §99 tr.ř. ČR, o povinnosti vypovědět úplnou pravdu a nic nezamlčet a o významu svědecké výpovědi z hlediska obecného zájmu.) Stěžovatelův obhájce byl také dopisem soudu v Cremoně ze dne 28. 10. 2005 k tomuto výslechu na den 25. 11. 2005 pozván. Proto nelze akceptovat v ústavní stížnosti uvedené výhrady proti jejich výslechu a proti tomu, že nebyl vyslechnut svědek K. KS v odůvodnění svého rozhodnutí zřetelně uvedl, z jakého důvodu (odkázav na listinné důkazy založené na č.l. 31, 140 a 143, které prokázaly věrohodnost tvrzení obou svědků) považoval výslech svědka K. za nadbytečný, neboť jeho výpověď nemohla zvrátit fakt, že pokud by dodavatel věděl, že zboží nebude zaplaceno, zboží by nedodal. KS ostatně dovodil a konstatoval, že smyslem dohody stran ze dne 19. 12. 2003 (o placení dodávek předem) byla právě snaha dosáhnout úhrady budoucích dodávek a části předchozího dluhu předem, neboť jinak by schůzka obou stran a předmětná dohoda o této skutečnosti postrádaly smysl. Stěžovatel u hlavního líčení tvrdil, že nezaplatil proto, že společnost Sorini nedodržela smlouvu o výhradním zastoupení a že mu vznikla škoda (č.l. 266n.). Ústavní soud se proto (stejně jako KS) domnívá, že stěžovatel za této situace (kdy mu prý v důsledku porušení smlouvy o výhradním zastoupení firmy Sorini vznikla škoda) nemusel zboží dále odebírat a věc mohl řešit jinými prostředky, a to v rámci obchodně právních vztahů. Na této skutečnosti proto nic nemění stěžovatelovo tvrzení o složitosti tohoto obchodního případu (obchodní věci), neboť to bylo právě jeho jednání, které vybočilo z rámce obchodně právních vztahů a dostalo do roviny trestněprávní. (Ostatně, i NS v odůvodnění citovaného usnesení příslušnou trestněprávní kvalifikaci připomněl a dále potvrdil.)
Ústavní soud má za to, že nedošlo ani k porušení čl. 8 odst. 1 a odst. 2 Listiny; to proto, že rozhodnutí OS o vině a o trestu (odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odložením na zkušební dobu v trvání tří let) se netýkalo (a z odůvodnění rozhodnutí nejen OS a KS, ale také NS to je jasně a zřetelně patrno) zbavení svobody pro neschopnost dostát smluvnímu závazku, ale pro naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a odst. 3 písm. b) tr.z. Stěžovatelova argumentace v ústavní stížnosti je navíc do značné míry srovnatelná s jeho výhradami obsaženými v dovolání (jež byly v předmětem jednání před dovolacím soudem). Ústavní soud současně konstatuje, že pokud stěžovatel odkázal na porušení čl. 2 al. 1 Listiny, nijak to blíže nerozvedl a v tomto směru ani neargumentoval.
Ústavní soud proto uzavírá, že v právních závěrech obecných soudů ani extrémní rozpor - ve smyslu ustálené judikatury - ani svévoli neshledal. Obecné soudy jasně uvádějí důvody, které je k vydání napadených rozhodnutí vedly. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že se v souzené věci jednalo o výklad běžného práva, který zásadně věcí Ústavního soudu není. Ústavní soud v argumentaci obecných soudů porušení ústavnosti neshledává, považuje ji za zřetelnou, srozumitelnou a přesvědčivou. Proto jsou napadená rozhodnutí i z hlediska ústavněprávního plně přijatelná.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2007
Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu