ECLI:CZ:US:2007:1.US.207.06.1
sp. zn. I. ÚS 207/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů a ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. M., zastoupeného Mgr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem, se sídlem Bašty 2, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2006, sp. zn. 3 Tdo 1647/2005, za účasti Nejvyššího soudu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatel napadá v záhlaví usnesení uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu a navrhuje Ústavnímu soudu jeho zrušení pro rozpor s ústavně zaručenými základními právy a svobodami.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 4. 2005, sp. zn. 40 T 3/2005, byl stěžovatel uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 trestního zákona k §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) trestního zákona, za který byl podle §219 odst. 2 trestního zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 14 let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) trestního zákona zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody. Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu prvního stupně, že stěžovatel a spoluobvinění po předchozí vzájemné domluvě dne 27. 5. 2004 v přesně nezjištěné době od 02.25 do 02.55 hodin v Brně, na ul. Neužilové, na místní komunikaci, v úmyslu zmocnit se jeho osobního automobilu zn. Škoda Octavia a získat další jeho osobní věci a finanční prostředky, na základě předchozí dohody učiněné z iniciativy stěžovatele, fyzicky napadli poškozeného P. B. Následně stěžovatel odešel z místa činu pro železnou tyč, se kterou se vzápětí vrátil, a v úmyslu poškozeného usmrtit jej nejméně dvakrát udeřil do hlavy, a když se poškozený přestal hýbat, stěžovatel a jeden ze spoluobviněných jej prohledali, přičemž mu odcizili klíče od vozidla, černou kabelu přes rameno, peněženku s nezjištěnou finanční hotovostí a následně se za pomoci odcizených klíčů zmocnili jeho osobního motorového vozidla zn. Škoda Octavia, červené barvy, v hodnotě nejméně 261.500,- Kč, s kterým z místa činu odjeli; tímto jednáním způsobili poškozenému těžké poranění lebky a mozku, kdy se jednalo o zlomeniny klenby lební, zlomeniny spodiny lební, spolu se zlomeninou pyramidy - části spánkové kosti, vícečetné zlomeniny obličejového skeletu a zhmoždění mozku v krajině spánkové a temenní vpravo a v krajině týlní vlevo, kdy toto poranění jej bezprostředně ohrožovalo na životě a poranění přežil pouze díky vysoce odborné a intenzivní lékařské péči na specializovaném pracovišti; v důsledku těchto zranění pak byl poškozenému, s účinností od 15. 1. 2005, přiznán plný invalidní důchod zvýšený pro částečnou bezmocnost.
Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací následně svým usnesením sp. zn. 3 To 105/2005 ze dne 27. 7. 2005 podle §256 trestního řádu odvolání zamítl. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 3 Tdo 1647/2005, tak, že jej podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl. Jádrem odůvodnění bylo zjištění, že námitky stěžovatele neodpovídají žádnému z formálně uváděných dovolacích důvodů [§265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, §256b odst. 1 písm. l) trestního řádu] ani jinému dovolacímu důvodu, nýbrž směřují proti nesprávnému skutkovému zjištění.
Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že Nejvyšší soud vyložil ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu příliš restriktivně, když z jeho dosahu vyloučil otázku správnosti skutkových zjištění, správnosti následného právního závěru učiněného obecnými soudy a otázku souladu mezi nimi, čímž vybočil z mezí ústavnosti. Rovněž stěžovatel poukazuje na skutečnost, že usvědčující výpovědi ostatních odsouzených obsahují značné rozpory a jeví se jako nevěrohodné. Přesto obecné soudy neprovedly další důkazy, které mohly například osvětlit, co se stalo s odcizeným vozidlem. Dále stěžovatel zdůrazňuje svoji předešlou výpověď, kde uváděl, že den po spáchání trestného činu hovořil s panem J. S., jenž měl přibližně v době a v blízkosti místa spáchání trestného činu vidět dvě osoby popisem se blížících spoluobviněným, avšak po této osobě nebylo nijak pátráno. Stěžovatel se proto domnívá, že nalézací soud vyvodil skutkový stav v rozporu s provedenými důkazy a neprovedl důkazy, které mohly svědčit ve stěžovatelův prospěch. V této souvislosti stěžovatel cituje nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 464/99, obsahující výklad k §125 trestního řádu a zdůrazňující nároky na provádění dokazování v situacích rozporných důkazů, resp. svědeckých výpovědích.
Postupem dovolacího soudu byla porušena, podle názoru stěžovatele, jeho základní práva zaručená čl. 4 odst. 4, čl. 8 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 40 T 3/2005 konstatuje, že se s tímto tvrzením stěžovatele neztotožnil a shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatel napadá toliko rozhodnutí dovolacího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání, Ústavní soud v souladu se svojí konstantní judikaturou připomíná, že institut dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jehož zavedení do právního řádu je projevem svobodné volby zákonodárce a nikoli projekcí případného "základního práva" garantovaného Listinou základních práv a svobod či jinými součástmi ústavního pořádku. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6 a 7 trestního řádu). Žádné "základní právo" na přezkum pravomocných rozhodnutí v trestních věcech neexistuje. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod výslovně stanoví pouze právo na dvoustupňové trestní řízení (viz čl. 13 Úmluvy a čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod), avšak ani Listina základních práv a svobod ani žádný z mezinárodněprávních instrumentů neupravuje právo na (jakýkoli) přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího, řádného či mimořádného opravného prostředku (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 95/04 publ. ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, usnesení č. 45, str. 431).
Jak vyplývá z obsahu odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, dovolací soud se v rámci svých kompetencí vznesenými námitkami stěžovatele, které jsou v podstatě shodné s námitkami uvedenými v ústavní stížnosti, řádně zabýval a vyložil, proč je neshledal důvodnými. Ústavní soud pak nezjistil, že by postupem Nejvyššího soudu došlo k porušení zákonných ustanovení promítajících se do roviny ústavní, neboť trestní řád interpretoval a aplikoval ústavněprávně konformním způsobem a z jeho postupu nevyplývají známky libovůle. Argumentace Nejvyššího soudu je logická a přesvědčivá, takže je zřejmé, že nejde o rozhodnutí svévolné, což by zakládalo důvod k tomu, aby Ústavní soud zasáhl.
S ohledem na čl. 4 Ústavy (Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci.) Ústavní soud dodává, že ani Nejvyšší soud by nemohl přehlížet takový rozpor provedených důkazů a skutkového děje, který by signalizoval výjimečný exces nižších soudů. Ústavní soud však nezaznamenal ve světle námitek stěžovatele v postupu soudů I. a II. stupně žádnou libovůli při výběru a hodnocení důkazů. Nalézací soud opřel své rozhodnutí o důkazy, které mu umožnily zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 trestního řádu). Odvolací soud dospěl k závěru, že soud nalézací v odůvodnění napadeného rozhodnutí (§125 trestního řádu) přesvědčivým a logickým způsobem rozvedl, které skutečnosti má za prokázané, o které důkazy svá zjištění opřel, a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. Ústavní soud veden snahou o minimalizaci zásahů do činnosti obecných soudů, kterou již mnohokrát ve svých rozhodnutích zdůrazňoval, nevidí z ústavního hlediska důvod, aby se zabýval všemi námitkami stěžovatele, které jsou obsaženy v ústavní stížnosti a které již byly předmětem předchozího zkoumání obecnými soudy. V opačném případě by pak ze strany Ústavního soudu šlo toliko o přehodnocování důkazů, což Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Ústavní soud proto ani nepovažuje za nutné argumentaci uvedenou především v odůvodnění nenapadených rozhodnutí soudů I. a II. stupně opakovat na jejich rozhodnutí odkazuje.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně obsahu soudního spisu. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a meritorního .
Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu nese v intencích námitek stěžovatele nezbytné atributy spravedlivého procesu. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2007
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu