ECLI:CZ:US:2007:1.US.21.07.1
sp. zn. I. ÚS 21/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. B., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Veselým, advokátem, se sídlem Štěpánská 20, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 3. 2006, sp. zn. 42 T 93/2004, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2006, č. j. 61 To 233/2006, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1145/2006, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 1. 2007, stěžovatel napadl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 3. 3. 2006, sp. zn. 42 T 93/2004 (dále jen "rozsudek"), kterým byl uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon"). Rovněž napadl usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 6. 6. 2006, č. j. 61 To 233/2006 (dále jen "usnesení městského soudu"), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1145/2006 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení městského soudu.
Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že po předchozí verbální rozepři fyzicky napadl svoji bývalou manželko. Povalením na zem jí způsobil podvrtnutí kolene s krevním výronem do kloubu.
Stěžovatel se domnívá, že v řízení byl porušen čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), totiž zásada in dubio pro reo. Uvádí, že poškozená vypovídala rozporně a mimo jiné i z toho důvodu byl soudem prvého stupně obvinění dvakrát zproštěn. Naproti tomu jeho výpověď byla konstantní, neměnná. Pochybnosti o věrohodnosti poškozené dokládá i tvrzením, že mu nabízela mlčení svých dětí při výslechu za 50 000 Kč a poté tuto skutečnost před soudem popřela.
Upozorňuje dále na zásadu volného hodnocení důkazů a zásadu bezprostřednosti a ústnosti. Hodnocení důkazů je doménou soudu prvého stupně, který má možnost tak činit s nejmenším časovým odstupem. Ten jej obžaloby dvakráte zprostil. Senát odvolacího soudu podruhé dokonce přikázal věc jinému samosoudci, který neměl možnost posoudit jeho první (spontánní, souvislou a věrohodnou) výpověď před soudem a první výpověď poškozené (která při bezprostředním pozorování působila ještě méně věrohodně, než její písemný či zvukový záznam).
Má za to, že, jak již namítal ve svém dovolání, v řízení nebylo prokázáno, že by byl způsoben následek předpokládaný trestním zákonem a že by tento následek byl kryt zaviněním. Nelze vycházet pouze z toho, jaká újma na zdraví poškozené byla způsobena, ale je nutno zkoumat i úmysl, na který lze usuzovat z intenzity útoku a míst na těle, kam byl veden (přičemž v tomto smyslu poškozená vypovídala mlhavě). Z tvrzení znalce je patrné, že muselo dojít k nekoordinovanému pádu, což je následek, který by případný útočník při popisovaném jednání nemohl předpokládat. Znalec také uvedl, že se jedná o běžné zranění kolene, ke kterému může dojít např. špatným došlápnutím na schod, pádem na led, apod.
S odkazem na uvedené stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Obvodní soud, městský soud a Městské státní zastupitelství v Praze poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužily.
Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1 pouze sdělilo, že rozhodnutí ve věci považuje za správná.
Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, vyjádřil názor, že k porušení žádného ústavně garantovaného práva stěžovatele nedošlo a ústavní stížnost navrhl odmítnout.
Nejvyšší státní zastupitelství se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.
Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.
III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od obvodního soudu předmětný spis sp. zn. 42 T 93/2004 (dále jen "spis"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"). Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.
Obecné soudy nepominuly ani hodnocení důvěryhodnosti výpovědi poškozené a naplnění subjektivní stránky trestného činu (srovnej např. str. 6-7 a 9-10 usnesení Nejvyššího soudu).
Pokud jde o poukaz stěžovatele na to, že byl obvodním soudem obžaloby dvakráte zproštěn, lze sice přisvědčit tomu, že těžiště dokazování se nachází před soudem prvého stupně, z toho však nelze dovozovat, že jeho rozhodnutí nemůže, za splnění trestním řádem předpokládaných podmínek, soud odvolací zvrátit. V tomto směru je možno doplnit, že koncepce trestního soudnictví v České republice vychází z principu dvojinstančnosti. Odvolací soud je oprávněn vyslovit vůči soudu prvního stupně závazný právní názor a nařídit mu provést úkony a doplnění, což je soud prvého stupně povinen respektovat (§264 odst. 1 trestního řádu).
Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při svém hodnocení řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry vyplývající ze zjištěného skutkového stavu odůvodnily dostatečným způsobem.
Co se týče námitky, že odvolací soud přikázal věc jinému samosoudci, Ústavní soud připomíná, že čl. 38 odst. 1 Listiny zní: "Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon." Trestní řád pak ve svém §262 stanoví, že "rozhodne-li odvolací soud, že se věc vrací k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně, může zároveň nařídit, aby byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu." Ústavní soud ustáleně judikuje, že postup dle §262 trestního řádu je na místě pouze výjimečně, nejedná se však o ustanovení protiústavní, při jehož aplikaci by snad bylo možno automaticky dovozovat porušení práva na zákonného soudce. Ústavní imperativ "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci" je ochranou především proti libovůli či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc; možnost výjimečné změny v osobě soudce, na základě právní úpravy v zákoně (čl. 38 odst. 1 věta druhá Listiny), nevylučuje. Je na zvážení odvolacího senátu, zda k takovému rozhodnutí z vážných důvodů přistoupí. Těmito vážnými důvody mohou být podle obecně přístupné judikatury např. pochybnosti o nepodjatosti soudu v dosavadním obsazení, skutečnost, že jde o věc natolik skutkově nebo právně složitou, že je třeba její projednání zkušenějším soudcem, průtahy v řízení, či nerespektování právního názoru vysloveného v předchozím rozhodnutí odvolacího soudu. Naopak §262 trestního řádu nelze použít pouze k dosažení jiného rozhodnutí soudu I. stupně, které by bylo shodné s názorem soudu odvolacího. Přezkoumatelné odůvodnění aplikace tohoto ustanovení je z uvedených důvodů nezbytností.
V daném případě soud druhého stupně důvody k postupu podle §262 trestního řádu v podobě nerespektování svých předchozích pokynů dostatečně vyložil (srovnej č. l. 138-139 spisu) a Ústavní soud svévoli v jeho rozhodování, pro kterou by mohl napadená rozhodnutí zrušit, neshledal.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2007
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu