ECLI:CZ:US:2007:1.US.226.07.2
sp. zn. I. ÚS 226/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., zastoupeného Mgr. Lucií Kýčkovou, advokátkou se sídlem Teplice, Masarykova 537/7, proti Evropskému zatýkacímu rozkazu ze dne 10. 7. 2006, vydanému Krajským soudem v Praze ve věci sp. zn. 4 T 64/2005, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci - Krajského soudu v Praze v téže věci, a o návrhu na zrušení ustanovení části sedmé zákona č. 253/2006 Sb., takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na zrušení ustanovení části sedmé zákona č. 253/2006 Sb. se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 19. 1. 2007, M. Š. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného Evropského zatýkacího rozkazu, kterým měl být předán z Irska do České republiky pro účely trestního stíhání. Dále navrhl, aby Krajskému soudu v Praze bylo zakázáno "pokračovat v porušování práv a svobod stěžovatele" a zrušení ustanovení části sedmé zákona č. 253/2006 Sb., pro porušení čl. 36 odst. 1, 2, čl. 37 odst. 3, čl. 40 odst. 3, 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel uvedl, že u Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") je proti němu vedeno trestní stíhání, pod sp. zn. 4 T 50/2006, pro skutky blíže rozvedené v obžalobě. Od února 2002 se zdržoval v Irsku a v České republice byl stíhán jako uprchlý. V srpnu 2006 byl, na základě zatýkacího rozkazu, zadržen irskou policií a předán do vydávací vazby. Po zadržení byl vyslechnut, k dožádání krajského soudu, jako trestně stíhaná osoba, proti níž byla podána obžaloba, jejíž obsah neznal, neboť mu nebyla doručena. Přitom od července 2006 byla soudu známa adresa jeho pobytu v Irsku, výslechu byl přítomen státní zástupce, který obžalobu podal a soudce, který o obžalobě rozhoduje. Tím došlo k porušení rovnosti procesních stran. Proto považuje postup českých orgánů při jeho výslechu za zásah orgánů veřejné moci. Za ústavně rozporné považoval i samotné vydání Evropského zatýkacího rozkazu z důvodu, že v jeho případě byl vydán devět dnů po účinnosti zákona č. 253/2006 Sb., kterým se měnil zákon č. 539/2004 Sb. Zmíněnou novelou byl, v rozporu s principem rovnosti, redukován zákaz zpětné účinnosti pouze na předání občana České republiky z České republiky do jiného členského státu Evropské unie, pokud spáchal trestný čin přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nikoli opačně (vydání do České republiky z jiného členského státu Evropské unie, pokud spáchal trestný čin přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona). Posledně uvedený je i případ stěžovatele, který trestnou činnost, pro kterou je stíhán, měl spáchat před 1. 1. 2005, tj. před přijetím právní úpravy o Evropském zatýkacím rozkazu.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda návrh stěžovatele splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), které by umožnily jeho následné věcné projednání a rozhodnutí. V tomto směru a s ohledem na stav trestního řízení se nejdříve zabýval otázkou projednatelnosti návrhu z pohledu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. V tomto ohledu (se zřetelem k možným alternativám) nelze pominout významný dosah dikce ustanovení §387, resp. §388 trestního řádu (dále jen "TrŘ"), ve spojení s §405 odst. 6 věta první TrŘ, které se vztahující k předání osoby na základě Evropského zatýkacího rozkazu z jiného členského státu Evropské unie do České republiky, a dále ustanovení §306a TrŘ. V důsledku jejich obsahu se stěžovateli otevírá možnost realizovat veškerá svá procesní práva, jak jsou uvedena v odst. 1 naposledy citovaného ustanovení, tzn. za dodržení podmínek, plynoucích z práva na spravedlivý proces, uskutečnit svou obhajobu v rozsahu uplatnění všech procesních práv, ve vztahu, k nimž to povaha geneze jeho trestní věci dovoluje. Jinak řečeno, stěžovatel má stále možnost, v rámci probíhajícího trestního řízení, chránit si svá práva a uvádět vše, co slouží k jeho obhajobě, tzn. i shora uvedené skutečnosti.
Pozice citovaných ustanovení svědčí pro nepřípustnost ústavní stížnosti. Samotný napadený Evropský zatýkací rozkaz je individuálním právním aktem a má povahu jedné z podmínek, tvořících předpoklad pro konečný úsudek (a realizaci výsostné jurisdikce) kompetentních orgánů Irské republiky o (ne)vydání stěžovatele do České republiky (srov. sp. zn. III. ÚS 636/07).
Ve vztahu k návrhu stěžovatele na zrušení ustanovení části sedmé zákona č. 253/2006 Sb. lze odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že v případě, kdy byla ústavní stížnost odmítnuta z důvodů uvedených v ustanovení §43 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, sdílí procesně její osud i tento návrh. Jinými slovy, není zde právní základ pro projednání tohoto návrhu ve smyslu ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu.
V návaznosti na výše uvedené byla ústavní stížnost stěžovatele, a s ní spojený návrh na zrušení ustanovení části sedmé zákona č. 253/2006 Sb., bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. e), odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu