ECLI:CZ:US:2007:1.US.283.05.1
sp. zn. I. ÚS 283/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky STAVOPROJEKTA spol. s r. o., se sídlem Brno, Kounicova 67, PSČ: 602 00, zastoupené JUDr. Lubomírem Čermákem, advokátem se sídlem Brno, Starobrněnská 20, PSČ: 602 00, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2005, čj. 20 Co 315/2004 - 300, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále "krajský soud") ve výrocích II. a III., kterými stěžovatelce nepřiznal náhradu nákladů řízení. Tím bylo, podle stěžovatelky, porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy ČR a čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a také právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu - nálezy ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 350/04; ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 653/03; ze dne 20. 2. 2001, sp. zn. II. ÚS 194/98; ze dne 15. 2. 2005, sp. zn. IV. ÚS 454/04 - uvedla, že krajský soud nepřihlédl vůbec k zásadě úspěšnosti a rozhodl podle §150 OSŘ, rozhodnutí řádně a přesvědčivě neodůvodnil. Toto rozhodnutí stěžovatelka pokládá, ve smyslu judikatury Ústavního soudu, za překvapivé.
II.
Ze spisu Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud"), sp. zn. 63 C 132/95, Ústavní soud zjistil, že žalobci požadovali po stěžovatelce a dalších žalovaných zaplacení částky 473 892,-- Kč jako smluvní pokuty ze smlouvy o dílo. Městský soud rozsudkem ze dne 21. 1. 1999, čj. 63 C 132/95 - 62, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 5. 2002, čj. 63 C 132/95 - 144, jejich žalobu zamítl.
K odvolání žalobců krajský soud rozsudkem ze dne 24. 6. 2002, čj. 17 Co 488/99 - 171, změnil rozsudek městského soudu ve věci samé tak, že žalovaným uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobcům žalovanou částku. Po zrušení tohoto rozsudku Nejvyšším soudem ČR rozhodl znova krajský soud rozsudkem ze dne 25. 1. 2005, čj. 20 Co 315/2004 - 300, tak, že potvrdil, ve věci samé, rozsudek městského soudu ze dne 21. 1. 1999. Ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že žalovaným (včetně stěžovatelky) náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok II.) a nepřiznal jim ani náhradu odvolacího a dovolacího řízení (výrok III.).
Konečně Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 10. 2005, čj. 32 Odo 1002/2005 -323, dovolání žalobců proti shora uvedenému rozsudku krajského soudu ze dne 25. 1. 2005 odmítl jako nepřípustné a stěžovatelce přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.
III.
Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. například nález ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 69, str. 189). Při rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů.
Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze, z hlediska kritérií spravedlivého procesu, klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, rozdílný názor na interpretaci podústavního práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 27, usnesení č. 25, str. 307). Pouze v případě, kdy jsou právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, považuje Ústavní soud takové rozhodnutí za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud má v přezkoumávané věci za to, že použití §150 OSŘ bylo ze strany Krajského soudu v Brně zdůvodněno dostatečným a jasným způsobem. Zmíněný soud poukázal na to, že vzhledem k textu smluv mohli být žalobci od počátku v dobré víře, že mají nárok na smluvní pokutu. S ohledem na obsah části odůvodnění rozhodnutí krajského soudu, v níž vysvětlil důvody aplikace §150 OSŘ, nelze dovodit závěr, že by použití tohoto ustanovení bylo z jejich strany svévolné.
Stěžovatelka také tvrdila, že rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení bylo překvapivé. Ústavní soud se obdobnými situacemi zabýval; v nálezu sp. zn. I. ÚS 654/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 27, str. 255) shledal překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu v tom, že se nevypořádal s konkrétními námitkami účastníka řízení proti přiznané výši náhrady nákladů, stanovené soudem prvního stupně, a namísto toho arbitrárně a z pohledu tohoto účastníka překvapivě, aplikoval §150 OSŘ. V nálezu sp. zn. II. ÚS 828/06 (dostupném na www.judikatura.cz) pak z potenciální překvapivosti rozhodnutí dovodil povinnost odvolacího soudu před tím, než použije moderační právo podle §150 OSŘ dát účastníkům řízení prostor k vyjádření a případnému předložení důkazů, které by doložily nebo zpochybnily existenci důvodů zvláštního zřetele hodných.
Závěry vyplývající z těchto rozhodnutí však na přezkoumávané rozhodnutí krajského soudu nedopadají. Za situace, kdy zde Ústavní soud (na rozdíl od shora citované věci sp. zn. II. ÚS 828/06) neshledal porušení základního práva v samotné aplikaci §150 OSŘ, bylo by formalistické, pokud by trval na povinnosti obecného soudu dát účastníkům řízení procesní prostor vyjádřit se k důvodům použití §150 OSŘ. V případě subjektivního práva na soudní a jinou právní ochranu je totiž třeba vždy zkoumat, zda a jak porušení procesních práv zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit pro něj příznivější rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 148/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, usnesení č. 19, str. 327).
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu