ECLI:CZ:US:2007:1.US.347.05.2
sp. zn. I. ÚS 347/05
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně - ze dne 27. června 2007 sp. zn. I. ÚS 347/05 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů P. Š., L. P. a P. M. proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 11. 10. 2000 č. j. 3 C 132/92-152 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2004 č. j. 49 Co 327/2001-200, jimiž byla zamítnuta jejich žaloba na uložení povinnosti žalovaným uzavřít se stěžovateli dohodu o vydání specifikovaných nemovitostí.
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2004 č. j. 49 Co 327/2001-200 se zrušuje.
II. Návrh na zrušení rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 11. 10. 2000 č. j. 3 C 132/92-152 se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, kterými byla zamítnuta jejich žaloba na vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovaným Elektroodbyt Brno, s. p., a EO Brno, spol. s r.o. v likvidaci, [pozn.: později byly přibráni na straně žalovaných státní podnik Elektromont Brno v likvidaci a Česká republika - Fond národního majetku, po jeho zrušení právní nástupce Česká republika - Ministerstvo financí, ve smyslu §3 odst. 1 písm. d) zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, pak Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových] povinnost uzavřít se stěžovateli dohodu o vydání nemovitostí v žalobě určených. Uvedeným postupem prý soudy neposkytly ochranu jejich právům, neprojednaly věc bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, a tím porušily jejich ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelé zejména uvedli, že rozhodnutím Okresního národního výboru ve Slavkově ze dne 9. 7. 1952 byla zavedena národní správa na nemovitosti manželů M. v katastrálním území Slavkov (právní předchůdci stěžovatelů). Národním správcem byl určen národní podnik (dále jen "n. p.") Elektroodbyt. V roce 1956 byla uzavřena kupní smlouva, kterou stát - n. p. Elektroodbyt - od dědiců původních vlastníků předmětné nemovitosti vykoupil. Stěžovatelé jako oprávněné osoby podle §3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, v roce 1992 požadovali vydání uvedených nemovitostí, protože však k jejich vydání nedošlo, domáhali se žalobou u Okresního soudu ve Vyškově (dále též "okresní soud") uzavření dohody o jejich vydání. Okresní soud žalobu zamítl s poukazem na to, že prodej předmětných nemovitostí státu neproběhl za stavu tísně na straně původních vlastníků předmětných nemovitostí, ani za existence nápadně nevýhodných podmínek. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Brně (dále též "krajský soud") rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Připustil sice možnost existence stavu tísně v souvislosti se zavedením národní správy, neshledal však, že by k uzavření kupní smlouvy došlo za nápadně nevýhodných podmínek. Následně Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelů pro nepřípustnost.
Stěžovatelé se domnívají, že obecné soudy při rozhodování v posuzované věci uplatnily nepřípustně úzký právněpozitivistický pohled. Zcela opomenuly jak celkový postup tehdejšího režimu vůči jejich právním předchůdcům a atmosféru té doby, tak i konkrétní okolnosti, kterými bylo formováno vědomí vlastníků a omezována svoboda jejich vůle a prostor k obraně jejich vlastnických práv.
II.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu ve Vyškově sp. zn. 3 C 132/92 a zjistil, že dne 31. 3. 1992 podali stěžovatelé P. Š. a L. P. žalobu na povinnost uzavřít dohodu o vydání nemovitostí (v žalobě specifikovaných) podle zákona č. 87/1991 Sb. Usnesením ze dne 18. 11. 1996, sp. zn. 6 C 882/95 (č. l. 48) soud spojil uvedenou věc ke společnému řízení s věcí žalobce P. M. vedenou pod sp. zn. 6 C 882/95, neboť se týkala stejných nemovitostí. Rozsudkem ze dne 11. 10. 2000 č. j. 3 C 132/92-152 spojené žaloby zamítl. Dovodil, že nejde o případ podle §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., neboť příslušná kupní smlouva nebyla uzavřena ani v tísni ani za nápadně nevýhodných podmínek.
K odvolání stěžovatelů, ve kterém namítali, že kupní smlouvu na předmětné nemovitosti uzavírali jejich tehdejší vlastníci za podmínek uvedených v §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., tedy v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 1. 2004 č. j. 49 Co 327/2001-200 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dal za pravdu stěžovatelům, že tehdejší vlastníci sporných nemovitostí mohli jednat při uzavírání kupní smlouvy v roce 1956 ve stavu tísně, neboť na nemovitosti byla uvalena národní správa, původní vlastníci s nimi nemohli disponovat a ani z nich neměli žádný užitek, čímž jim bylo znemožněno splácet úvěr u Státní banky československé, a že s ohledem na nemožnost čerpání užitků z těchto nemovitostí nebyli schopni plnit ani své finanční povinnosti spojené s výkonem národní správy. Na základě zjištěných skutečností však podle krajského soudu nelze dovodit, že smlouva byla uzavřena i za nápadně nevýhodných podmínek. Ze skutkových zjištění nevyplynulo, že by kupní cena nerespektovala tehdy platné předpisy o cenách nemovitostí. Neexistovala možnost uzavřít platně - vzhledem k ceně - smlouvu výhodnější. Podhodnocení majetku tedy bylo objektivní skutečností danou právními předpisy, nikoliv specifickou okolností konkrétního případu, znamenající nápadné znevýhodnění prodávajících. Z týchž důvodů nelze nápadně nevýhodné podmínky spatřovat ani ve způsobu vyplacení kupní ceny původním vlastníkům nemovitostí a v nemožnosti původních vlastníků s vyplacenou kupní cenou dále disponovat. Pokud stěžovatelé spatřovali nápadně nevýhodné podmínky, za nichž byla smlouva uzavřena, v použití rozhodující části kupní ceny na úhradu pohledávek státu, jedná se o skutečnosti významné z hlediska existence stavu tísně, nikoliv z hlediska splnění předpokladu nápadně nevýhodných podmínek. Podle názoru krajského soudu se sice u stěžovatelů (jejich právních předchůdců) jednalo o křivdu, její následky však nelze odškodnit, neboť není dán žádný ze zákonem stanovených restitučních důvodů.
Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 3. 2005 č. j. 28 Cdo 1782/2004-223 odmítl, neboť na straně dovolatelů nebyl splněn zákonem tehdy výslovně stanovený předpoklad přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 občanského soudního řádu.
III.
Krajský soud v Brně se k ústavní stížnosti přes výzvu Ústavního soudu nevyjádřil. Okresní soud ve Vyškově ve svém vyjádření pouze odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.
Vyjádření k návrhu zaslal i vedlejší účastník, Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Prohlásil, že stěžovatelé neuvádějí, v jakých konkrétních postupech obecných soudů odepření svých ústavních práv spatřují. Pokud poukazují na neúměrnou délku řízení před obecnými soudy, nesdělují, jaký negativní vliv na ochranu jejich práv tato okolnost měla mít. Ústavní stížnost je prý jen pokusem o revizi věcného obsahu napadených soudních rozhodnutí. Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových proto navrhl ústavní stížnost jako nedůvodnou odmítnout.
Ústavní soud nezasílal ústavní stížnost ostatním označeným vedlejším účastníkům. Z výpisu z obchodního rejstříku a z předmětného spisu Okresního soudu ve Vyškově totiž zjistil, že tito vedlejší účastníci již zanikli, popř. byli zrušeni.
IV.
Dle ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něho očekávat další objasnění věci. Stěžovatelé - jejich právní zástupce - byl dotázán, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání, s tím, že pokud se do 10 dnů nevyjádří, bude Ústavní soud předpokládat, že s upuštěním souhlasí. Tato podmínka byla splněna, neboť stěžovatelé na tento dotaz nereagovali. Účastník řízení pak Ústavnímu soudu dne 7. 2. 2007 vyjádřil svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání. Poněvadž má Ústavní soud za to, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.
V.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv nebo svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelé dovolávali ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud již opakovaně ve svých rozhodnutích uváděl, že zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, nelze chápat tak, že ruší a jaksi generálně "zbavuje existence" tehdejší stav a tehdejší dobu se všemi křivdami, jichž se dopouštěla, ale tak, že usiluje o zmírnění křivd, které, jak se praví v úvodu k zákonu, "nelze nikdy zcela napravit" (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 91/2000, U 24/19 SbNU 259). Pokud jde o uzavření kupní smlouvy za nápadně nevýhodných podmínek, ustálená judikatura Ústavního soudu shledává nápadně nevýhodné podmínky především ve stanovení kupní ceny. Byla-li kupní cena v době uzavření kupní smlouvy dohodnuta na základě tehdy platných cenových předpisů, není možné bez dalšího usuzovat na adekvátnost či neadekvátnost peněžitého plnění ze smlouvy a podle toho na existenci nápadně nevýhodných podmínek. Zároveň je však třeba posuzovat nejen soulad kupní ceny s tehdy platnými právními předpisy, ale i další okolnosti, zejména skutečnost, zda při realizaci kupní smlouvy nebyly smluvní strany nuceny přistoupit na neekvivalentní plnění z kupní smlouvy vyplývající, tj. zda smluvní strana kupní smlouvy získala protihodnotu takového charakteru, která odpovídala prodávaným nemovitostem (srov. nález sp. zn. II. ÚS 366/98, N 149/16 SbNU 105), ale také to, zda mohla s kupní cenou disponovat.
Při posouzení otázky, zda byl splněn předpoklad "nápadně nevýhodných podmínek" ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, se Ústavní soud již dříve přiklonil k názoru, že nápadnou nevýhodnost podmínek, za nichž byla kupní smlouva uzavřena, je třeba prokázat vůči stavu, který existoval v době uzavírání kupní smlouvy vzhledem k podmínkám tehdy obvyklým (srov. nález sp. zn. I. ÚS 179/95, N 86/6 SbNU 115). Postup, který v posuzovaném případě uplatnil stát vůči právním předchůdcům stěžovatelů se sice - na první pohled - nevymykal postupu uplatněnému vůči jiným vlastníkům nemovitostí v podobné situaci, neboť nepochybně směřoval proti soukromému majetku, nicméně v této konkrétní věci - byť by snad byly orgány státu i postupovaly v souladu s tehdy platnými předpisy - došlo ve vztahu k právním předchůdcům stěžovatelů k mimořádné kumulaci nepříznivých okolností, které s prodejem předmětných nemovitostí souvisejí. Byla to v prvé řadě předcházející národní správa, kdy byl národním správcem v rozporu s tehdy platnými předpisy ustanoven n. p. Elektroodbyt, a právní předchůdci stěžovatelů přesto platili majetkové dávky a daň z majetku pod národní správou a museli platit tzv. náklady národní správy včetně odměny správce. K tomu přistoupil úvěr u státní banky, který neměli z čeho splácet, protože nemohli disponovat s předmětnými nemovitostmi, a tedy ani brát z nich požitky, ačkoliv úvěr byl poskytnut právě na jejich nákup. Dále nelze přehlédnout ani dědické řízení po P. M. probíhající v době prodeje předmětných nemovitostí a povinnost hradit dědickou daň z jedné poloviny nemovitostí, ačkoliv s nimi dědicové nemohli disponovat. Konečně je třeba zdůraznit, že z kupní ceny 95 893 Kč byla odečtena pohledávka národního správce ve výši více než 50 % z kupní ceny a nedoplatek původního úvěru 24 753 Kč a další poplatky, takže mezi prodávající byl rozdělen toliko zbytek kupní ceny 19 793 Kč. Tento nedoplatek byl uložen na bezúročné vázané účty, ze kterých byla oprávněným osobám poskytována ročně jen malá částka cca 3 000 Kč. Tuto výraznou kumulaci nepříznivých okolností souvisejících s prodejem nemovitostí však obecné soudy nedocenily, byť lze nepochybně dovozovat, že v celkovém souhrnu je jako nápadně nevýhodné podmínky ve smyslu §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. posuzovat lze. Opačný názor krajského soudu zakládá extrémní rozpor mezi takto učiněnými právními závěry obecných soudů a skutkovým stavem, který tyto soudy zjistily. V tomto směru lze odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně bylo porušeno základní právo stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto jej zrušil.
Pokud jde o návrh na zrušení rozsudku Okresního soudu ve Vyškově, Ústavní soud vzal v úvahu, že byl-li zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně jako odvolacího soudu, který je vázán právním názorem Ústavního soudu, bude tento soud ve věci rozhodovat znovu a přezkoumávat i napadený rozsudek soudu prvního stupně. K nápravě protiústavnosti napadeného rozsudku tedy dojde v systému obecného soudnictví. Proto Ústavní soud návrh na zrušení napadeného rozsudku okresního soudu jako nepřípustný odmítl (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Stěžovatelé též namítali, že v řízení docházelo ke značným průtahům. V posuzovaném případě soudy rozhodovaly o věci v době od 31. 3. 1992, kdy byla podána žaloba, až do 28. 1. 2004, kdy bylo rozhodnuto o odvolání stěžovatelů, což je nepochybně nepřiměřeně dlouhá doba. To je třeba považovat za zásah do základních práv stěžovatelů. Průtahy v řízení zpravidla představují tzv. jiný zásah do základních práv stěžovatelů, zakotvených v čl. 38 odst. 2 Listiny. Citované ustanovení totiž garantuje právo každého, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů (resp. v přiměřené lhůtě). K posouzení přiměřenosti délky konkrétního řízení judikoval Ústavní soud již opakovaně a na jeho stabilní judikaturu lze jen odkázat (viz www.judikatura.cz). Nutno uvést, že jeho právní názor je konformní rovněž s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva při interpretaci a aplikaci Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní soud však přihlédl k tomu, že v posuzované věci obecné soudy již průtahy v řízení odstranily a ve věci rozhodly. Proto toliko vyslovuje, že Okresní soud ve Vyškově a Krajský soud v Brně porušily v řízení vedeném u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 3 C 132/92 základní právo stěžovatelů na projednání věci bez zbytečných průtahů, zaručené čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.