infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 31.07.2007, sp. zn. I. ÚS 438/06 [ usnesení / JANŮ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2007:1.US.438.06.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
sp. zn. I. ÚS 438/06 Usnesení Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně ve věci stěžovatele J. K., právně zastoupeného JUDr. Karlem Literou, advokátem se sídlem v Berouně, Pivovarská 170/3, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2006, č. j. 21 Cdo 3016/2005-333, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a společnosti Ingersoll-Rand Equipment Manufacturing CR s.r.o. se sídlem v Kolíně IV, Havířská 120, právně zastoupené Mgr. Mgr. Petrem Hanzalem, LL.M., advokátem se sídlem AK Weil, Gotshal & Manges v.o.s., Křížovnické nám. 1, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností podanou včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 3, odst. 6 zákona o Ústavním soudu], brojí stěžovatel proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 5. 2006, č. j. 21 Cdo 3016/2005-333, (dále jen "rozsudek Nejvyššího soudu"). V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že Nejvyšší soud jeho dovolání zamítl pouze odkazem na judikát, nikoli na autentické znění zákona. I soudy nižšího stupně rozhodovaly spor podle judikátu Nejvyššího soudu, který však v českém právním systému není pramenem práva. Dále uvádí, že Nejvyšší soud nesprávně interpretoval §64 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce. Podle tohoto ustanovení může zaměstnanec uplatnit neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí u soudu nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit. Podle Nejvyššího soudu zaměstnanec uplatní toto právo u soudu pouze žalobou na určení ve smyslu §80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř."). Stěžovatel však namítá, že k uplatnění tohoto práva dojde i v případě podání žaloby na plnění, ve které tvrdí, že výpověď byla neplatná. Stěžovatel též konstatuje, že soud pochybil, když jej nepoučil, že podle judikatury Nejvyššího soudu nelze jeho žalobě vyhovět pro její formu, neboť se vyžaduje žaloba určovací. Stěžovatel v ústavní stížnosti dovozuje, že postupem Nejvyššího soudu bylo porušeno jeho základní právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Současně namítá též porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 3 odst. 3 Listiny. Znění dotčených článků Listiny základních práv s svobod je následující. Čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod zní: Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Čl. 3 odst. 3 Listiny základních práv a svobod zní: Nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod. Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zní: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. II. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti poukázal na to, že stěžovatel od počátku řízení vycházel z názoru, že pracovní poměr založený jmenováním nelze ukončit výpovědí z pracovního poměru, aniž by předcházelo odvolání z funkce. Též nelze souhlasit s tvrzením, že žaloba stěžovatele byla zamítnuta pouze odkazem na judikát. Jestliže některá právní otázka již byla dovolacím soudem vyložena a soudní praxe se k takovému výkladu přiklonila, mohou se soudy k takovému názoru přihlásit; soud tak dává najevo, že hmotné právo v projednávané věci vykládá stejným způsobem. Tento postup však neznamená přiklonění se k precedenční zásadě, která je českému právnímu řádu cizí. K ústavní stížnosti se vyjádřil též vedlejší účastník řízení, když uvedl, že soudy vycházely ze znění zákona tím, že ho interpretovaly, a to zcela v mezích jeho znění a při respektování aprobovaných pravidel výkladu. Vedlejší účastník dále ve vyjádření konstatuje, že závěr soudů o uplatnění neplatnosti výpovědi u soudu žalobou na určení je v souladu s konstantní nejméně desetiletou rozhodovací praxí soudů. Soud není, oproti názoru stěžovatele, oprávněn měnit návrh žalobce, neboť právě žalobce je pánem sporu. Konečně vedlejší účastník nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že soudy pochybily, když stěžovatele nepoučily o nutnosti podat žalobu na určení neplatnosti výpovědi. Toto rozšíření poučovací povinnosti soudů i na obsah žalobního petitu by podle něj bylo jednak zasahováním do práva žalobce určit předmět sporu, jednak zvýhodněním žalobce a tedy porušením ústavně chráněné rovnosti účastníků. Ústavní soud zaslal vyjádření Nejvyššího soudu a vedlejšího účastníka stěžovateli v replice, který však svého právo vyjádřit se k v těmto podáním ve stanovené lhůtě nevyužil. III. Ústavní soud z ústavní stížnosti a přiloženého soudního spisu zjistil, že se stěžovatel jako žalobce domáhal, aby Okresní soud v Příbrami vyslovil, že žalovaná společnost Bobcat Equipment CR s.r.o. (nyní Ingersoll-Rand Equipment Manufacturing Czech Republic s.r.o.) je povinna jej zaměstnávat v souladu s jeho pracovní smlouvou a jmenováním ve funkci manažera informačních systémů. Současně požadoval zaplacení v žalobě specifikované pohyblivé složky mzdy a náhradu mzdy do doby, kdy mu žalovaná umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru. Žalobu zdůvodnil tak, že s žalovanou uzavřel managerskou smlouvu, podle níž měl vykonávat funkci managera informačních systémů, současně však byl žalovanou jmenován do funkce managera informačních systémů. Pracovní poměr proto podle něj vznikl jak managerskou smlouvou, která měla povahu pracovní smlouvy, tak i jmenováním do funkce. Dne 6. 2. 2003 byla stěžovateli předána výpověď z pracovního poměru podle §46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce, která je však podle stěžovatele neplatná. Současně stěžovatel polemizuje s tím, zda výpovědí z pracovního poměru končí i platnost jmenování do funkce. Rozsudkem ze dne 28. 6. 2004, č.j. 5 C 88/2003-244, Okresní soud v Příbrami (dále jen "rozsudek okresního soudu") žalobu zamítl. Soud vycházel z toho, že, domáhá-li se stěžovatel určení povinnosti žalované zaměstnávat jej v souladu s jeho pracovní smlouvou a jmenováním ve funkci managera informačních systémů, jde o žalobu určovací ve smyslu §80 písm. c) o.s.ř., ke které však stěžovatel neměl naléhavý právní zájem, neboť mohl žalovat o splnění povinnosti ve smyslu písm. b) uvedeného ustanovení o.s.ř. Dále dovodil, že tím, že stěžovatel nepodal žalobu o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, skončil jeho pracovní poměr výpovědí z pracovního poměru, přičemž soud nemohl řešit otázku platnosti této výpovědi ani jako otázku předběžnou. K odvolání stěžovatele změnil Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 12. 2004, č.j. 23 Co 527/2004-282 (dále jen "rozsudek krajského soudu") rozsudek okresního soudu pouze ve výroku o nákladech řízení, jinak jej potvrdil. Podle krajského soudu okresní soud nesprávně posoudil, že se stěžovatel domáhal určení, že pracovní poměr trvá, neboť ve všech případech žaloval na plnění. Okresní soud se proto nesprávně zabýval otázkou naléhavého právního zájmu. Krajský soud se však ztotožnil s názorem okresního soudu, že pokud nebyla podána žaloba na určení neplatnosti výpovědi podle ustanovení §64 zákoníku práce, nelze se neplatností rozvázání pracovního poměru dále zabývat a je nutné vycházet z toho, že výpověď byla dána platně. Při interpretaci pojmu "uplatnění u soudu" ve smyslu uvedeného ustanovení zákoníku práce, krajský soud uvádí, že předpokládá-li právní předpis, že bude nějaký nárok "uplatněn u soudu", musí se tak stát výslovně. Za řádné uplatnění proto nelze považovat podání žaloby na plnění s tím, že by platnost rozvazovacího úkonu měla být zkoumána toliko jako předběžná otázka. Teprve rozhodnutím soudu, který svým výrokem určí, že rozvázání pracovního poměru bylo neplatné, je tento úkon zpětně anulován a úspěšnému účastníkovi pracovněprávního vztahu vznikají nároky vyplývající z neplatného rozvázání pracovního poměru podle §61 a §62 zákoníku práce. Krajský soud zde odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 1997, sp.zn. 2 Cdon 485/96, zveřejněný pod č. 75 v časopise Soudní judikatura. Krajský soud též rozvedl zdůvodnění okresního soudu ve vztahu k existenci dvou pracovních poměrů, jednoho vzniklého pracovní smlouvou a druhého jmenováním. V daném případě vznikl jen jeden pracovní poměr. Podle něj není možné, aby na stejnou funkci vznikly souběžně dva pracovní poměry, jeden jmenováním a druhý na základě pracovní smlouvy. Tzv. managerská smlouva zpravidla jen obsahuje smluvní upřesnění dalších podmínek výkonu práce zaměstnance, jehož pracovní poměr vznikl jmenováním. Mezi účastníky tedy existoval jen jeden pracovní poměr, který skončil na základě výpovědi ze dne 6. 2. 2003 ke dni 30. 4. 2003; po uplynutí lhůty k podání určovací žaloby podle §64 zákoníku práce je třeba vycházet z toho, že pracovní poměr byl rozvázán platně. Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Praze podal stěžovatel následně dovolání k Nejvyššímu soudu, který je ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. V dovolání stěžovatel namítal, že soudy nesprávně interpretovaly pojem "uplatnit u soudu" ve smyslu §64 zákoníku práce. Dále namítá, že pracovní poměr vznikl jak na základě pracovní smlouvy, tak i jmenováním do funkce. Konečně namítá, že pracovní poměr založený jmenováním nelze jednostranně rozvázat výpovědí, nýbrž jen odvoláním z funkce. První dvě otázky (dovolací důvody) posoudil Nejvyšší soud jako nepřípustné, neboť nejsou zásadního právního významu, protože již byly předmětem rozhodování Nejvyššího soudu. Přípustné je tedy dovolání jen vztahu k dovolacímu důvodu ohledně otázky, zda pracovní poměr založený jmenováním lze jednostranně rozvázat výpovědí. Zde Nevyšší soud vycházel zejména z §68 zákoníku práce, podle kterého pro pracovní poměry založené volbou nebo jmenováním platí jinak ustanovení o pracovním poměru sjednaném pracovní smlouvou. Jelikož pro pracovní poměry založené jmenováním nemá zákoník práce s výjimkou části druhé, hlavy první, oddílu pátého zvláštní úpravu, lze i takto vzniklý pracovní poměr rozvázat výpovědí. IV. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Jádrem ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, obecné soudy nesprávně interpretovaly §64 zákoníku práce. Ústavní soud se k povaze intepretace práva opakovaně vyjádřil. Za nosný názor lze považovat zejména názor, který Ústavní soud vyjádřil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/97: "Jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity" (Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, str. 399 násl., publikováno též jako č. 30/1998 Sb.). Jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu, nelze ztotožňovat text právního předpisu a právní normu, která je významem tohoto textu (srov. shodně v doktríně např. Knapp V., Holländer P. a kol., Právne myslenie a logika, Obzor, Bratislava 1989). Je třeba mít na zřeteli, že právní norma se ne vždy musí krýt s tím, jak je vyjádřena v textu zákona, a to ani v takovém případě, kdy se text může jevit jako jednoznačný a určitý. Ústavní soud dlouhodobě zdůrazňuje význam teleologické argumentace a hledání smyslu a účelu zákona jeho interpretem. Výše uváděné názory Ústavního soudu jsou v souladu s relevantními názory české právní doktríny (srov. zejména Holländer P., Ústavněprávní argumentace, Ohlédnutí po deseti letech Ústavního soudu, Praha 2003) a vycházejí z převažujícího evropského proudu doktrinálních, stejně jako judiciálních názorů na povahu soudcovské interpretace práva. Jak poukázal např. Spolkový ústavní soud, soudci v Evropě nikdy nebyli pouhými ústy, kterými promlouval zákon: římské právo, anglické common law, středověké ius commune, to vše byla do značné míry práva tvořená soudci; stejně tak to platí o soudobém právu francouzském či německém (BVerfGE 75, 223, tzv. věc Kloppenburg). "Soudcův úkol není omezen na zjišťování a uskutečňování legislativních rozhodnutí. Soudce může činit hodnotové úsudky (akty nezbytně obsahující volní elementy), tj. vynést na světlo a vložit do svých rozhodnutí ty hodnotové koncepty, které jsou inherentní ústavnímu řádu, ale které nejsou vůbec či jsou pouze částečně vyjádřeny v jazyku psaných zákonů. Při výkonu tohoto úkolu je soudce povinen vyvarovat se svévole, jeho rozhodnutí musí být založeno na racionálních argumentech" (BVerfGE 34, 269, tzv. věc Soraya). Ústavní soud shrnuje, že k tomu, aby soudcovské rozhodnutí vybočilo z ústavních limitů, jak naznačuje ve své ústavní stížnosti stěžovatel, by musela právní argumentace soudu svévolně a iracionálně vybočit z množiny možných významů zákona a narušit tak hodnotu právní jistoty a s ní spojený princip ochrany legitimních očekávání adresátů příslušné právní normy: obecnými soudy zvolená interpretace by tedy musela odporovat jakémukoliv možnému výkladu zákona, k němuž lze dospět na základě některé z výkladových metod, a překvapit tak účastníky právní normou regulovaných právních vztahů. Při hodnocení svévolnosti a iracionálnosti výkladu práva, a tedy při hodnocení ústavnosti rozhodování obecných soudů, vezme Ústavní soud v potaz vedle argumentů obsažených v samotném napadeném rozhodnutí též argumenty obsažené v ustálené judikatuře obecných soudů a v právní doktríně. Aplikuje tyto úvahy na tento případ, Ústavní soud dovodil, že na napadená rozhodnutí nelze v žádném případě pohlížet jako na protiústavní. Obecné soudy interpretovaly §64 zákoníku práce s ohledem na potřebu jednoznačného zjištění platnosti či neplatnosti výpovědi pro aplikaci §61 a §62 zákoníku práce, tedy s ohledem na jistotu v právních vztazích. Tato interpretace zcela jistě nevybočuje ze shora uvedených ústavních limitů a Ústavní soud se proto necítí oprávněn ji podrobněji přezkoumávat. Též námitka stěžovatele, že obecné soudy vycházely z judikátů Nejvyššího soudu, a nikoli z autentického znění zákona je zjevně neopodstatněná. Obecné soudy zcela zjevně interpretovaly konkrétní ustanovení zákona, a to §64 zákoníku práce. Není pak žádným pochybením, pokud v odůvodnění svého rozhodnutí poukáží na to, že stejná interpretace tohoto ustanovení byla užita již v jiných věcech. Ačkoli v českém právním systému neplatní precedentní princip, jak správně poukázal Nejvyšší soud, i české soudy jsou vázány při svém rozhodování Ústavou a Listinou základních práv a svobod. Tyto základní prameny českého práva zakotvují nejen institut vázanosti soudce zákonem a mezinárodní smlouvou (čl. 95 odst. 1 Ústavy), ale též z nich vyplývajících principů rovnosti a právní jistoty, resp. legitimního očekávání. Souladná aplikace těchto principů pak má např. za následek, že při odchýlení se od předchozí judikatury soud stíhá výrazné argumentační břemeno, kdy má uvést svou předchozí judikaturu a jasně zdůvodnit z jakých racionálních důvodů je třeba se od ní odchýlit. Také odkaz na předchozí souladnou judikaturu má svou funkci např. v tom, že brání vzniku překvapivých rozhodnutí. Mimo jiné i z těchto důvodů není možné považovat odkaz soudů na prejudikaturu za jejich pochybení, kterým by se dostávaly do rozporu s povahou českého právního řádu jako systému psaného práva. Stěžovatel konečně namítá, že jej soudy nepoučily o tom, čeho se má ve své žalobě domáhat. Poučovací povinnost soudů se vztahuje pouze k procesním právům a povinnostem stran (§5 o.s.ř.). Novelou občanského soudního řádu č. 30/2000 Sb., bylo postaveno najisto, že se poučovací povinnost soudu nevztahuje na případy, kde má procesní právo (např. na změnu žaloby) "hmotněprávní aspekt", kdy např. žalobní petit, který je jinak přesný, určitý a srozumitelný, neodpovídá hmotnému právu. Ačkoli se jedná o nedostatek, který by bylo možné odstranit procesním úkonem, potřeba provedení takových procesních úkonů nevyplývá z procesněprávních předpisů, ale z hmotného práva (srv. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. II. díl, 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, str. 9, 10). Nelze proto soudům vytknout ani porušení ústavního práva na spravedlivý proces, pokud stěžovatele nepoučili o tom, jak rozhodnou o jím formulovaném žalobním petitu. IV. Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, protože Ústavní soud neshledal zásah do stěžovatelem tvrzených základních práv a svobod. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 31.. července 2007 Vojen Güttler, v.r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2007:1.US.438.06.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 438/06
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 31. 7. 2007
Datum vyhlášení  
Datum podání 17. 7. 2006
Datum zpřístupnění 17. 8. 2007
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Janů Ivana
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 1/1993 Sb., čl. 1
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 3 odst.3
Ostatní dotčené předpisy
  • 65/1965 Sb., §64, §61
  • 99/1963 Sb., §5
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip právní jistoty
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip rovnosti
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstřík pracovní poměr
procesní postup
poučení
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-438-06_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 55669
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-10