infUsTakto, infUsVec2, errUsPouceni, errUsDne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 03.12.2007, sp. zn. I. ÚS 544/06 [ nález / WAGNEROVÁ / výz-2 ], paralelní citace: N 217/47 SbNU 855 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2007:1.US.544.06.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

K principu dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci v horizontálním právním vztahu (nabytí dědictví)

Právní věta Důvěra jednotlivce v rozhodovací činnost orgánů státu, ať už jde o rozhodování orgánů moci zákonodárné, výkonné či soudní, je jedním ze základních atributů právního státu. Snaha o nastolení stavu, kdy jednotlivec může důvěřovat v akty státu a v jejich věcnou správnost, je základním předpokladem fungování materiálního právního státu. Jinak řečeno, podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky) je princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci, ať už v individuálním případě plynou přímo z normativního právního aktu nebo z aktu aplikace práva. Princip dobré víry působí bezprostředně v rovině subjektivního základního práva jako jeho ochrana, v rovině objektivní se pak projevuje jako princip presumpce správnosti aktu veřejné moci. Z ústavněprávních hledisek je stěží akceptovatelné, pokud státní orgán při výkonu veřejné moci autoritativně přezkoumá a osvědčí určité skutečnosti, čímž vyvolá v jednotlivci dobrou víru ve správnost těchto skutečností a v samotný akt státu, a následně jednotlivce sankcionuje za to, že tyto skutečnosti mocensky aprobované státem v předchozím aktu jsou nesprávné. V nyní projednávaném případě však nepůsobí ochrana dobré víry, resp. důvěry v akty státu ze strany stěžovatele zcela izolovaně, neboť je zde - s ohledem na to, že jde o posouzení horizontálního soukromoprávního vztahu - vyvažována ochranou legitimního očekávání vedlejšího účastníka, požívajícího ústavněprávní ochrany podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Pokud obecné soudy působení dobré víry stěžovatele, resp. jeho důvěry v akt státu přehlédly a rozhodly o jeho povinnosti uhradit žalovanou částku vedlejšímu účastníkovi navzdory tomu, že předchozí usnesení o dědictví potvrdilo jeho vlastnické právo k těmto prostředkům, porušily v konečném důsledku jeho vlastnické právo garantované čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

ECLI:CZ:US:2007:1.US.544.06.1
sp. zn. I. ÚS 544/06 Nález Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 3. prosince 2007 sp. zn. I. ÚS 544/06 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. T. F. proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2006 č. j. 33 Odo 335/2005-136, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. listopadu 2004 č. j. 5 Co 1569/2004-117 a rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 24. května 2004 č. j. 4 C 7/2004-60, jimiž byla stěžovateli uložena povinnost uhradit vedlejšímu účastníkovi žalovanou částku, k níž nabyl vlastnické právo na základě pravomocného usnesení o dědictví. I. Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 6. 2006 č. j. 33 Odo 335/2005-136, rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 11. 2004 č. j. 5 Co 1569/2004-117 a rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 24. 5. 2004 č. j. 4 C 7/2004-60 bylo porušeno základní právo stěžovatele vlastnit majetek garantované čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Tato rozhodnutí se proto ruší. Odůvodnění: I. 1. Ústavní stížností podanou ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí obecných soudů a tvrdil, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, a to právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Jak stěžovatel v ústavní stížnosti blíže uvedl, on a jeho další příbuzní zdědili na základě závěti majetek po zůstaviteli JUDr. V. H. Dědictví projednal Obvodní soud pro Prahu 10 prostřednictvím soudního komisaře, jímž byla soudem určena notářka JUDr. Jaroslava Voclová. Nabytí dědictví bylo potvrzeno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. 27 D 343/2001. Stěžovatele průběh dědického řízení nikterak detailně nezajímal, nebyl aktivní ani co do zjišťování aktiv dědictví, ani co do způsobu, jakým bylo dědictví projednáváno. Veškerá iniciativa v tomto směru spočívala toliko na soudní komisařce a posléze soudu. 3. Dopisem ze dne 5. 5. 2003 se na stěžovatele obrátil prostřednictvím právního zástupce vedlejší účastník s výzvou, aby mu byla zaplacena částka 242 202 Kč, neboť tato částka z dědictví po JUDr. H. má údajně patřit jemu. Mělo se jednat o depozitum, které JUDr. H. jako advokát - právní zástupce zesnulého JUDr. A. Š., jehož dědicem byl vedlejší účastník - měl po skončení dědického řízení po JUDr. Š. vyplatit. 4. Vedlejší účastník se s tímto nárokem obrátil na obecné soudy, přičemž svůj nárok konstruoval na základě následujících skutečností. Dne 24. 6. 1999 došlo k uzavření dohody o narovnání mezi Dopravním podnikem hl. m. Prahy na straně jedné a JUDr. Š. a F. V. na straně druhé, podle které se Dopravní podnik hl. m. Prahy zavázal uhradit částku 1 149 694 Kč s příslušenstvím, a to na účet JUDr. H. Než mohl JUDr. H. splnit svůj závazek a zaplatit příslušnou částku, JUDr. Š. zemřel. Již na počátku dědického řízení JUDr. H. sdělil notářce, že příslušnou finanční částku je připraven vydat do aktiv dědictví. V průběhu dědického řízení však měla být uzavřena před notářkou projednávající dědictví ústní dohoda mezi JUDr. H. a potenciálními dědici po JUDr. Š., jejímž obsahem mělo být ujednání, že si JUDr. H. tyto prostředky podrží, a to na vkladní knížce, kterou pro tento účel na své jméno založil, do doby, než bude rozhodnuto o tom, kdo je skutečně dědicem. V průběhu dědického řízení po JUDr. Š. však zemřel také JUDr. H. a prostředky na vkladní knížce byly zahrnuty do aktiv dědictví po JUDr. H. 5. Stěžovatel uvedl, že z řady důvodů odmítl, že by byl povinen uvedenou částku vedlejšímu účastníkovi vyplatit, a jako nejpádnější a nejjednodušší obranu před obecnými soudy stavěl na promlčení nároku. Podle stěžovatele vznikl zesnulému JUDr. H. závazek peníze vyplatit JUDr. Š., resp. jeho dědicům dnem následujícím po přijetí těchto peněz. Jestliže promlčecí doba začala běžet nejpozději dne 16. 11. 1999, pak uběhla před podáním žaloby, která byla podána až dne 14. 1. 2004. Stěžovatelova námitka promlčení však byla soudy všech stupňů odmítnuta. To právě s ohledem na zjištění, že dne 23. 5. 2000 proběhlo u notářky JUDr. Jiřiny Hlůžkové za přítomnosti vedlejšího účastníka, JUDr. H. a dalšího potenciálního dědice MUDr. V. jednání, na kterém bylo hovořeno o možnosti disponovat s příslušnou finanční částkou ve výši 383 231,30 Kč ještě před ukončením dědického řízení, přičemž měla být nakonec uzavřena ústní dohoda, že JUDr. H. si naopak peníze "podrží" do doby, než bude znám okruh dědiců. Ačkoliv tato dohoda byla prokazována pouze účastnickou výpovědí Mgr. Š. a svědeckou výpovědí MUDr. V. a nebyla zachycena v protokolu z jednání před notářkou, obecné soudy tuto skutečnostnost považovaly za prokázanou a Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též "krajský soud") dospěl k závěru, že "na základě takto učiněné ústní dohody o odložení splatnosti došlo k přerušení (přetržení) promlčecí doby, která začala znovu plynout nabytím právní moci usnesení o dědictví". 6. Nejvyšší soud v části, v níž zamítl dovolání stěžovatele, pak zaujal názor, že JUDr. H. vznikl skutečně závazek vyplatit finanční prostředky svým klientům, přičemž splatnost nastala dne 16. 11. 1999. Nové ujednání o splatnosti částek, které byl JUDr. H. povinen dědici po JUDr. Š. zaplatit, znamenalo podle Nejvyššího soudu zánik závazku a jeho nahrazení závazkem vyplatit částku až po zjištění, kdo je dědicem, jinak řečeno představovalo tzv. privativní novaci ve smyslu §570 odst. 1 občanského zákoníku (dále též "o. z."). Promlčení nároku vedlejšího účastníka je pak podle Nejvyššího soudu třeba odvíjet až od splatnosti nového závazku. 7. Stěžovatel se domnívá, že mu obecné soudy odepřely právo na soudní ochranu a spravedlivý proces tím, že přijaly mylný názor, že dohoda účastníků o změně splatnosti závazku je privativní novací s účinkem na běh promlčecí doby. Podle stěžovatele pouhá změna ve splatnosti závazku neznamená zánik dosavadního závazku a vznik nového. Stěžovatel v této souvislosti odkázal a odcitoval názor soudobého komentáře k občanskému zákoníku (Jehlička, O. - Švestka, J. - Škárová, M. a kol.: Občanský zákoník. Komentář, 9. vydání. C. H. Beck, Praha 2004, str. 841), podle kterého dohoda, týkající se jen splatnosti dluhu, místa plnění nebo nějakých dodatečných ujednání k původu závazku není privativní novací, pokud nebyl zrušen alespoň zčásti původní závazek a nahrazen závazkem novým. Dále se pak stěžovatel opíral o názor komentáře k obecnému občanskému zákoníku (Sedláček, J. a kol.: Komentář k čsl. obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Nakladatelství V. Linhart, Praha 1937, str. 81, pozn. č. 25), podle něhož v úmluvě, kterou se prodlužuje splatnost závazku, nelze spatřovat novaci, neboť není změněn ani právní důvod závazku, ani jeho hlavní předmět. 8. Stěžovatel je proto názoru, že před obecnými soudy bylo aplikováno právo v rozporu s jeho dlouhodobě respektovaným a ničím nezpochybňovaným výkladem, čímž bylo porušeno právo na soudní ochranu a spravedlivý proces. V daném případě je podle stěžovatele porušení o to závažnější, že v dědickém řízení, které si koneckonců stěžovatel v podobě nemalého honoráře soudní komisařce (notářce) zaplatil, bylo potvrzeno právo na určitý majetek (jehož nabytí také zdanil), aby posléze v jiném řízení byl části tohoto majetku zbaven. S ohledem na to stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud nálezem všechna napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil. 9. Na základě výzvy Ústavního soudu reagovali na podanou ústavní stížnost účastníci řízení a vedlejší účastník řízení. Okresní soud ve Strakonicích uvedl, že s ohledem na nepřítomnost soudkyně, která věc rozhodovala, toliko odkazuje na její rozhodnutí. Krajský soud v Českých Budějovicích konstatoval, že neshledává porušení ustanovení Listiny, Úmluvy či Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Krajský soud zcela odkázal na právní závěry plynoucí z odůvodnění napadeného rozsudku, v němž se měl se všemi námitkami stěžovatele ohledně změny závazku i běhu tříleté promlčecí doby vypořádat. Krajský soud posuzoval změnu splatnosti v souladu s jednotnou judikaturou i v souladu s hmotným právem a dohodou o odložení splatnosti částky 383 231,30 Kč. Krajský soud proto navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že ústavní stížnost považuje výhradně za polemiku s právním posouzením věci ze strany obecných soudů. Stížnost tak postrádá ústavněprávní podklad a je pouze pokusem o další přezkoumání napadených rozhodnutí mimo rámec soustavy obecných soudů. 10. Vedlejší účastník ve svém vyjádření konstatoval, že stěžovatel ve skutečnosti ústavní stížností žádá revizi právního posouzení věci Nejvyšším soudem, tedy revizi výkladu jednoduchého práva pod záminkou, že mu bylo zasaženo do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud však podle vedlejšího účastníka posoudil danou otázku podle vlastního uvážení s přihlédnutím k nespornému skutkovému zjištění. I když to přímo nevyjádřil, vycházel zřejmě i z teleologického výkladu ustanovení občanského zákoníku, neboť pokud by měl být správný názor stěžovatele, opírající se o komentářové prameny, pak by novace závazku ohledně splatnosti pohledávky pozbývala svůj smysl a účel. Mohlo by totiž - stručně řečeno - docházet k promlčení pohledávky ještě před splatností. Vedlejší účastník současně uvedl, že jistě není od věci, zejména v řízení před Ústavním soudem, jemuž jsou blízká hodnotová hlediska soudního rozhodování, zamyslet se nad morální stránkou sporu. Stěžovatel se všemožně snaží vyhnout se důsledkům své dědické odpovědnosti za dluhy zůstavitele JUDr. H., ačkoliv z hlediska obecně uznávaného principu spravedlnosti se očekává, že advokát, resp. jeho právní nástupce vždy co nejdříve svému mandantovi vrátí nebo na něho postoupí to, co pro něho advokát jako mandatář přijal. Je tedy otázkou, zda uplatnění námitky promlčení není zneužitím práva a v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 o. z. S ohledem na to vedlejší účastník navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, případně nálezem zamítl. 11. Ústavní soud si dále k posouzení ústavní stížnosti vyžádal spisy obecných soudů, a to spis Okresního soudu ve Strakonicích sp. zn. 4 C 7/2004, a dále dědické spisy Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 27 D 343/2001 (dědické řízení po zůstaviteli JUDr. V. H.) a Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 26 D 878/2003 (dědické řízení po zůstaviteli JUDr. A. Š.). Z těchto spisů obecných soudů zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. 12. Po smrti JUDr. A. Š., ke které došlo dne 19. 9. 1999 (č. l. 1 dědického spisu Obvodního soudu pro Prahu 6) zaslal JUDr. H. pověřené notářce JUDr. Jiřině Hlůžkové dopis ze dne 22. 11. 1999, v němž jí sdělil, že obdržel od Dopravního podniku hl. m. Prahy finanční částku, z níž připadá na zemřelého 383 231,30 Kč, a že je připraven tuto částku uvolnit pro účely dědického řízení s tím, že za touto částkou vázne jeho odměna jako právního zástupce (č. l. 3). Jak vyplývá z protokolu o předběžném šetření ze dne 18. 1. 2000, soudní komisařka zařadila tuto částku do pohledávek ve prospěch dědictví (č. l. 11). Dopisem ze dne 15. 3. 2000 sdělil JUDr. H. soudní komisařce, že tuto částku uložil u České spořitelny, pobočky Praha 1, Václavské náměstí 16, na vkladní knížku č. X vedenou na jméno JUDr. H. s tím, že očekává sdělení, komu vkladní knížku, případně částku, předat (č. l. 51). Z protokolu z jednání, k němuž došlo dne 23. 5. 2000 v úřadovně notářky JUDr. Hlůžkové za přítomnosti Mgr. F. Š. (dědice ze zákona) a jeho právního zástupce, MUDr. V. V. (závětního dědice) a jeho právního zástupce, jímž byl JUDr. H., vyplývá, že dědicové uvažovali požádat soud o souhlas disponovat s částkou 383 231,30 Kč před skončením dědického řízení (č. l. 65). Na č. l. 86 je založen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 6. 2002 sp. zn. 11 C 39/2000, z něhož vyplývá, že Mgr. F. Š. podal proti závětnímu dědici MUDr. V. V. žalobu a že soud na základě ní rozhodl o tom, že zůstavitel nebyl zdravotně způsobilý pořídit předložené závěti, v nichž prohlásil MUDr. V. univerzálním dědicem. Na č. l. 111a je založena žádost notářky České spořitelně, a. s., o sdělení zůstatku na předmětné vkladní knížce č. X. Předmětná částka byla zahrnuta do soupisu aktiv dědictví tak, jak je uveden v protokolu ze dne 21. 2. 2003. Z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 11. 4. 2003 (právní moci nabylo dne 24. 4. 2003), kterým soud potvrdil nabytí majetku Mgr. F. Š., vyplývá, že předmětná částka byla soudem zahrnuta do aktiv dědictví, zatímco součástí pasiv je naopak pohledávka JUDr. H. za zastupování ve výši 30 676 Kč. Na č. l. 123 je pak založeno sdělení obvodního soudu adresované JUDr. H., že částku 383 231,30 Kč zdědil Mgr. Š. (z přiloženého referátu však vyplývá, že toto sdělení bylo zasíláno České spořitelně, a. s.). 13. Z dědického spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 (dědictví po JUDr. V. H.) vyplývá, že JUDr. H. zemřel dne 4. 3. 2001. Funkcí soudní komisařky byla pověřena notářka JUDr. Jitka Voleská. Ve zprávě o aktivech a pasivech dědictví likvidované advokátní praxe JUDr. H. ke dni 4. 3. 2001, zpracované JUDr. J. H., předmětná vkladní knížka ani závazek znějící na částku 383 231,30 Kč nefiguruje (č. l. 68). Z protokolu z jednání konaném za účasti notářské koncipientky dne 14. 3. 2002 vyplývá, že v průběhu tohoto jednání předložil stěžovatel tři vkladní knížky znějící na jméno JUDr. H., včetně předmětné knížky č. X (č. l. 97). Na základě žádosti notářky zaslala Česká spořitelna, a. s., výpis zůstatků na vkladních knížkách (na vkladní knížce č. X činil zůstatek ke dni 10. 4. 2002 Kč 394 458,10). Předmětná vkladní knížka, resp. finanční obnos na ní uložený byl zahrnut do soupisu aktiv dědictví (protokol ze dne 22. 4. 2002, č. l. 105). Dle usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 4. 2002 (právní moci nabylo dne 5. 6. 2002) nabyl stěžovatel v souladu se závětí jednu polovinu vkladu na předmětné vkladní knížce, tj. 197 229,05 Kč. 14. Na č. l. 22 spisu Okresního soudu ve Strakonicích sp. zn. 4 C 7/2004 je založen dopis právního zástupce stěžovatele, kterým reagoval na výzvu právního zástupce vedlejšího účastníka k úhradě tvrzeného nároku. Z něj vyplývá, že stěžovatel se mimo jiné dovolával toho, že dědictví nabyl v dobré víře, resp. že "neměl nejmenší tušení o tom, že by vklad na vkladní knížce byl závazkem vůči [Mgr. Š.], resp. že by tato částka do dědictví neměla patřit ...".Ve vyjádření k žalobě stěžovatel zopakoval, že mu bylo dědictví řádně potvrzeno a rozhodně nebyl nikým upozorněn na to, že by měl vůči vedlejšímu účastníkovi závazek (č. l. 52). Z účastnické výpovědi vedlejšího účastníka zachycené v protokolu z jednání dne 24. 5. 2004 vyplývá, že se o věc začal zajímat až v dubnu 2003, kdy bylo vydáno dědické usnesení, neboť až tehdy měl k dispozici soupis majetku. O tom, že peníze zdědil stěžovatel, se dozvěděl řádově měsíc či dva po vydání usnesení (č. l. 57). V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu stěžovatel zpochybnil, že by došlo k uzavření ústní dohody v průběhu dědického řízení po JUDr. Š. o odložení splatnosti, jak dovodil odvolací soud, a doplnil, že neexistenci dohody dokládá i postup notářek, které nejednaly tak, jako by dohoda existovala. Stěžovatel v souvislosti s tím zopakoval, že o existenci takové dohody on nevěděl, neměl tušení o tom, jakým způsobem je dědictví projednáváno a z jakých zdrojů zděděné prostředky pocházejí (č. l. 127). II. 15. Vzhledem k tomu, že stěžovatel neudělil Ústavnímu soudu souhlas s upuštěním od ústního jednání (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), nařídil Ústavní soud ústní jednání na den 3. 12. 2007. V průběhu ústního jednání uvedl právní zástupce stěžovatele, že trvá na ústavněprávní relevanci argumentů obsažených v ústavní stížnosti. V dané věci nejde o otázku sporného výkladu jednoduchého práva, nýbrž výklad běhu promlčecí doby v případě změny splatnosti závazku je výkladem ustáleným, z něhož napadená rozhodnutí vybočují. Právní zástupce vedlejšího účastníka pak k přímému dotazu Ústavního soudu, kdy se vedlejší účastník dozvěděl o smrti JUDr. H., uvedl, že se tuto skutečnost dozvěděli s určitým časovým odstupem, který nedokáže přesně určit. Nejobtížnější ovšem bylo zjistit, kdo je dědicem po JUDr. H. Dále konstatoval, že podle jeho názoru nejde o spor s ústavněprávním přesahem. III. 16. Po provedeném řízení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, byť ne zcela z důvodů, o které stěžovatel opíral stěžejní části své argumentace. Naopak Ústavní soud považoval za relevantní ústavněprávní zdůvodnění ústavní stížnosti pouze závěrečnou část argumentace, v níž stěžovatel namítl zásah do práva vlastnit majetek, jehož se měly obecné soudy dopustit tím, že navzdory existujícímu usnesení o dědictví, které osvědčovalo nabytí majetku stěžovatelem, byl napadenými rozhodnutími tohoto majetku zbaven. Ústavní soud se proto zaměřil výlučně na tuto část argumentace, která bezesporu ústavní stížnost posunula z roviny polemiky s interpretací jednoduchého práva do roviny navýsost ústavněprávní. 17. Ústavní soud ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že důvěra jednotlivce v rozhodovací činnost orgánů státu, ať už jde o rozhodování orgánů moci zákonodárné, výkonné či soudní, je jedním ze základních atributů právního státu. Snaha o nastolení stavu, kdy jednotlivec může důvěřovat v akty státu a v jejich věcnou správnost, je základním předpokladem fungování materiálního právního státu. Jinak řečeno, podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) je princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci, ať už v individuálním případě plynou přímo z normativního právního aktu nebo z aktu aplikace práva. Princip dobré víry působí bezprostředně v rovině subjektivního základního práva jako jeho ochrana, v rovině objektivní se pak projevuje jako princip presumpce správnosti aktu veřejné moci [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 150/01 ze dne 9. 10. 2003 (N 117/31 SbNU 57) nebo nález sp. zn. I. ÚS 163/02 ze dne 9. 11. 2004 (N 169/35 SbNU 289)]. 18. V posledně uvedeném nálezu pak Ústavní soud uzavřel, že je z ústavněprávních hledisek stěží akceptovatelné, pokud státní orgán při výkonu veřejné moci autoritativně přezkoumá a osvědčí určité skutečnosti, čímž vyvolá v jednotlivci dobrou víru ve správnost těchto skutečností a v samotný akt státu, a následně jednotlivce sankcionuje za to, že tyto skutečnosti mocensky aprobované státem v předchozím aktu jsou nesprávné. Ačkoliv se citovaný nález dotýkal skutkově a právně odlišné situace a šlo o akt správního orgánu, tím spíše by tyto závěry měly platit o rozhodování moci soudní. 19. Z napadených rozhodnutí je evidentní, že obecné soudy působení dobré víry ve sporu mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem vůbec nevážily, ačkoliv stěžovatel na tento právní princip od počátku řízení odkazoval. Jinak řečeno, obecné soudy se ve svých rozhodnutích soustředily výhradně na otázku promlčení tvrzeného nároku, avšak zcela přehlédly námitku stěžovatele stran jeho dobré víry v akt státu. Již z tohoto důvodu by bylo lze konstatovat, že obecné soudy zatížily svá rozhodnutí neústavností, pokud tuto námitku stěžovatele vůbec nebraly v potaz, ani ve svých rozhodnutích nezdůvodnily, proč ji zřejmě považovaly za irelevantní. 20. Na rozdíl od shora citovaných rozhodnutí Ústavního soudu v nyní projednávaném případě nepůsobí ochrana dobré víry, resp. důvěry v akty státu ze strany stěžovatele zcela izolovaně, neboť je zde - s ohledem na to, že jde o posouzení horizontálního soukromoprávního vztahu - vyvažována ochranou legitimního očekávání vedlejšího účastníka, požívajícího ústavněprávní ochrany dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 2/02 ze dne 9. 3. 2004 (N 35/32 SbNU 331; 278/2004 Sb.), nález sp. zn. IV. ÚS 525/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 131/31 SbNU 173), nález sp. zn. I. ÚS 185/04 ze dne 14. 7. 2004 (N 94/34 SbNU 19) aj.]. 21. Jak Ústavní soud zjistil ze spisů obecných soudů, které provedl k důkazu (viz shora), stěžovatel nepochybně nevěděl o existenci závazku zůstavitele JUDr. H. vůči dříve zemřelému JUDr. Š., resp. jeho dědici, nyní vedlejšímu účastníkovi Mgr. Š., a byl přesvědčen, že prostředky uložené na předmětné vkladní knížce jsou majetkem zůstavitele, které přešly do jeho vlastnictví. Tato skutečnost byla autoritativně stvrzena též usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10, v němž částka odpovídající jedné polovině vkladu na vkladní knížce byla zahrnuta do aktiv dědictví. Veden dobrou vírou a důvěrou v postup soudní komisařky (pověřené notářky) a posléze obecného soudu, přijal stěžovatel tyto prostředky do svého vlastnictví a zahrnul je do dědické daně, kterou státu odvedl. Na opačné straně však stojí legitimní očekávání vedlejšího účastníka vyvolané usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6, podle něhož byla pohledávka JUDr. Š. vůči JUDr. H. rovněž zařazena do majetkových aktiv dědictví a podle něhož byl oprávněn požadovat vydání této částky. 22. Ze skutkových zjištění, které učinily již obecné soudy, je proto evidentní, že pochybily především obě soudní komisařky a obecné soudy, které jejich postup stvrdily dědickými usneseními. Soudní komisařka pověřená provedením dědického řízení po JUDr. H. pochybila v tom, že prostředky na vkladní knížce zařadila do aktiv dědictví, byť se jednalo o prostředky, které měly být vydány ve prospěch dědictví po JUDr. Š. Rovněž druhá soudní komisařka pověřená úkony dědického řízení po JUDr. Š. postupovala nesprávně, pokud umožnila JUDr. H., aby v průběhu dědického řízení prostředky ponechal na své soukromé vkladní knížce, načež tyto prostředky zařadila do aktiv dědictví, a to v okamžiku, kdy již muselo být zřejmé, že o těchto finančních prostředcích bylo rozhodnuto dřívějším usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10, kterým byl potvrzen přechod vlastnictví ve prospěch stěžovatele. Jinak řečeno, Obvodní soud pro Prahu 6 přijal usnesení již v době (usnesení bylo vydáno dne 11. 4. 2003 a právní moci nabylo dne 24. 4. 2003), kdy o finančních prostředcích a vlastnickém právu ve prospěch stěžovatele bylo rozhodnuto usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 (usnesení bylo vydáno dne 29. 4. 2002 a právní moci nabylo dne 5. 6. 2002). V této situaci to byl nicméně i vedlejší účastník, který věděl o existenci pohledávky vůči JUDr. H., avšak přesto tuto pohledávku sám nepřihlásil do dědického řízení po JUDr. H. 23. Za takové situace má Ústavní soud za to, že převažuje ochrana dobré víry stěžovatele, který svým jednáním nikterak nezavdal příčinu tohoto sporu, a vzhledem k tomu, že - na rozdíl od vedlejšího účastníka - o existenci pohledávky JUDr. H., resp. o tom, že svěřené prostředky byly uloženy na soukromou vkladní knížku JUDr. H. nevěděl, nemohl ani danou situaci nijak ovlivnit, případně vznik této situace odvrátit. Pokud obecné soudy působení dobré víry stěžovatele, resp. jeho důvěry v akt státu přehlédly a rozhodly o jeho povinnosti uhradit žalovanou částku vedlejšímu účastníkovi navzdory tomu, že předchozí usnesení o dědictví potvrdilo jeho vlastnické právo k těmto prostředkům, porušily v konečném důsledku jeho vlastnické právo garantované čl. 11 odst. 1 Listiny. 24. Ústavní soud považuje za nutné uvést, že bez ohledu na shora uvedené považuje konstrukci nároku založenou na §470 odst. 1 o. z., jak ji použil krajský soud, v daném případě za zcela nepřípadnou. V případě předmětné částky nelze hovořit o závazku zatěžujícím dědictví, jelikož tyto prostředky vůbec neměly tvořil součást dědictví po JUDr. H. (ostatně také právní zástupce vedlejšího účastníka ve svém vystoupení na ústním jednání před krajským soudem dne 8. 9. 2004 hovořil toliko o možnosti analogického použití §470 o. z. právě s ohledem na to, že příslušná finanční částka neměla být do dědictví vůbec zahrnuta, viz č. l. 84). Stěžovatel dle usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 zdědil toliko jednu polovinu těchto prostředků, tj. 197 229,05 Kč. Nebýt nesprávného postupu soudní komisařky, byl by tedy jeho dědický podíl zkrácen právě a jenom o tuto částku, zatímco podle napadených rozhodnutí obecných soudů bylo jeho vlastnické právo zkráceno o částku vyšší, a to 242 202 Kč, což mělo podle obecných soudů odpovídat celkovému dědickému podílu ve výši 63,2 %. K tomuto nesprávnému závěru dospěly obecné soudy právě na základě zcela nepřípadné aplikace §470 o. z. Jinak řečeno, bez ohledu na shora uvedené, tedy i kdyby zde nepůsobila ochrana dobré víry stěžovatele, by byl stěžovatel napadenými rozhodnutími zbaven vlastnického práva, které odpovídalo částce 44 972,95 Kč, kterou vedlejšímu účastníkovi přiznal výrokem II napadeného rozsudku Krajský soud v Českých Budějovicích. 25. Jak již uvedeno, daná situace byla vyvolána v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem pověřených notářek, resp. postupem obecných soudů v dědických řízeních. Bylo by proto v rozporu s pojetím spravedlnosti, pokud by subjekty, tj. stát, resp. jím pověřené osoby, které svým jednáním tuto situaci způsobily, nenesly odpovědnost za škodu, která v důsledku vznikla vedlejšímu účastníkovi, pokud takový nárok uplatní. 26. Ústavní soud proto ze všech shora uvedených důvodů pro porušení čl. 11 odst. 1 Listiny ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadené rozsudky Okresního soudu ve Strakonicích, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Nejvyššího soudu podle §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.

Odlišné stanovisko soudkyně Ivany Janů k výroku nálezu Ve smyslu §22 zákona o Ústavním soudu podávám odlišné stanovisko k nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 544/06. Domnívám se, že ústavní stížnost je důvodná pouze v části, v níž směřuje proti výroku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci částku 44 972,65 Kč s 3% úrokem z prodlení (a v závislém výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně), jakož i v části, v níž směřuje proti výroku I. rozsudku dovolacího soudu. K tomuto závěru mne vedou následující důvody: I. Většinovému stanovisku především vytýkám, že neposkytlo ochranu vlastnickému právu skutečného vlastníka (v širokém slova smyslu, jak vyplývá z čl. 11 odst. 1 Listiny a z čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě). Článek 11 odst. 1 Listiny přitom výslovně stanoví, že "dědění se zaručuje", a chrání tedy dědickou sukcesi. V rozporu s tímto ustanovením však většinové stanovisko neposkytlo ochranu skutečnému dědici (vedlejšímu účastníku) a odkázalo jej pouze na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád); naproti tomu přiznalo ochranu ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny stěžovateli, jemuž - ani jeho právnímu předchůdci - nikdy vlastnické právo nesvědčilo, a to pouze na základě ochrany dobré víry v akt státu. Dědické právo vedlejšího účastníka je přitom explicitně garantováno Listinou, a nemůže proto být degradováno na pouhé legitimní očekávání, jemuž náleží horší postavení než dobré víře stěžovatele v akt státu. Nemohu souhlasit se závěrem, že obecné soudy porušily vlastnické právo (čl. 11 odst. 1 Listiny) stěžovatele tím, že přehlédly působení dobré víry stěžovatele, resp. jeho důvěru v akt státu a rozhodly o jeho povinnosti uhradit vedlejšímu účastníkovi žalovanou částku, přestože usnesení o dědictví stěžovateli "potvrdilo jeho vlastnické právo k těmto prostředkům". Toto stanovisko odmítám především z toho důvodu, že jím Ústavní soud chrání "vlastnické právo" osoby, která se ve skutečnosti nikdy dědicem nestala a ani stát nemohla, a to na úkor osoby, která je dle hmotného práva skutečným dědicem sporné částky a jíž by tedy měla naopak svědčit ochrana plynoucí z citovaných článků. Naopak soudím, že nemohlo dojít k porušení vlastnického práva, neboť stěžovatel (ani jeho právní předchůdce) nikdy vlastníkem nebyl. II. V souzené věci není pochyb o tom, že částka 383 231,30 Kč, kterou JUDr. V. H. uložil na vkladní knížku, byla částkou náležející JUDr. A. Š., a nikoliv JUDr. V. H. JUDr. V. H. tuto částku sice přijal, avšak vystupoval přitom jako advokát, tj. jako přímý zástupce JUDr. Š., tedy jednal jeho jménem a na jeho účet (§22 o. z.). Jednalo se tedy o peníze, které rozmnožily majetkovou sféru zastoupeného, a nikoliv jeho zástupce; povinností zástupce však bylo složit ze svého jednání účet a získaný užitek zastoupenému přenechat (viz §727 o. z.). Z uvedeného vyplývá, že uvedená částka se stala součástí pozůstalosti po JUDr. Š., avšak nemohla spadat do dědictví po JUDr. H.; to také nikdo nezpochybnil a z tohoto poznatku se dále vychází. Dle hmotného práva se proto nemohl stát dědicem stěžovatel, jemuž nesvědčil žádný dědický titul, ale vedlejší účastník. Jestliže stěžovatel i Ústavní soud za této situace opírají svou argumentaci o usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 4. 2002, vydané v dědickém řízení po JUDr. H., je nutno ji odmítnout, neboť zřetelně jde o věcně nesprávné rozhodnutí, které nemůže nic změnit na skutečném hmotněprávním stavu, z něhož vyplývá, že tím, komu svědčí dědické právo, je vedlejší účastník. Ochranu stěžovatele nelze dovozovat ani z jeho dobré víry, resp. z jeho důvěry v akt státu, tedy v právě zmíněné usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále též "obvodní soud") ze dne 29. 4. 2002. Prvá pochybnost se týká vůbec samotné myšlenkové konstrukce, na níž se většinové stanovisko zakládá: jedná se o mechanické přenesení požadavků kladených na rozhodování správních orgánů do poměrů civilního řízení soudního. Přehlíží se přitom, že správní orgány v naprosté většině případů rozhodují ve veřejnoprávních vztazích, v nichž mají účastníci vertikální postavení, zatímco v civilním řízení soudním se poskytuje ochrana soukromoprávním vztahům, jejichž strany mají naopak postavení horizontální. Většinové stanovisko tuto polohu sice zmiňuje, avšak nevyvozuje z toho správné závěry. Důsledky tohoto přístupu jsou zcela zřetelné i v dané věci: následky pochybení soudů (resp. notářek coby soudních komisařek, jejichž úkony se ve smyslu §38 odst. 3 občanského soudního řádu považují za úkony soudu) neponese stát, ale druhá strana soukromoprávního vztahu. Takový závěr považuji za neakceptovatelný. Jsem naopak přesvědčena, že je zapotřebí rozlišovat, kdy jde o rozhodování v soukromoprávních a kdy ve veřejnoprávních vztazích. Závěry o požadavcích na rozhodovací činnost správních orgánů ve veřejnoprávní sféře nelze automaticky přenášet na rozhodovací činnost civilních soudů v soukromoprávních záležitostech, neboť to v konečném důsledku znamená, že důsledky nesprávného rozhodnutí ponese druhá strana soukromoprávního vztahu; odkázání druhé strany na náhradu škody přitom není v žádném případě dostačující. "Ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci" (bod 17. odůvodnění nálezu) se nemůže dále uplatnit už z toho důvodu, že zde obvodní soud pojmově nemohl svým usnesením žádné právo konstituovat. Krom shora uvedených argumentů je namístě zdůraznit, že tímto usnesením schválil obvodní soud dědickou dohodu; stěžovatel a další účastníci dědického řízení po JUDr. H. si tedy dohodou mezi sebe rozdělili aktiva i pasiva dědictví, a mj. se tedy podělili i o částku 383 231,30 Kč, a to tak, že stěžovateli připadla jedna její polovina. Obvodní soud svým usnesením pouze tuto dědickou dohodu schválil; i z tohoto pohledu argumentace ohledně důvěry v akty státu a ochrany dobré víry značně kulhá, neboť rozhodnutí soudu se zakládá na úkonu účastníků dědického řízení. Uvedená částka samozřejmě ve skutečnosti do dědictví po JUDr. H. vůbec nespadala, a proto s ní nemohli dědicové disponovat a ani uzavřít ohledně ní dědickou dohodu; sotva potom mohou dovozovat svou dobrou víru z usnesení soudu, které vychází z jejich protiprávního postupu. Tím samozřejmě nemá být řečeno, že by se princip dobré víry nemohl v soukromoprávních vztazích prosadit. Je však nutno vzít v úvahu, že v dané věci se na pomyslných miskách vah nachází vlastnické právo a dobrá víra; pro závěr, že má v rámci tohoto vážení dostat přednost dobrá víra před vlastnickým právem, by musel existovat dostatečně pádný důvod. Ten je možno shledat kupř. tam, kde jde o úplatné nabytí a kde je jednoznačně prokázána dobrá víra nabyvatele, nikoliv však tam, kde se jedná o nabytí bezúplatné, nadto založené na dohodě (byť schválené usnesením soudu), na níž se ten, jehož vlastnické právo je popřeno, nijak nepodílel. V této souvislosti jsou stále přiměřeně použitelné závěry vyjádřené v rozhodnutí publikovaném pod R 14/1992: "Zařazení určité věci státním notářstvím do aktiv dědictví není nezvratným důkazem vlastnictví toho, kdo věc nabyl na základě dohody dědiců, schválené rozhodnutím státního notářství. Dohoda o vypořádání dědictví řeší vztahy pouze mezi účastníky řízení o dědictví; jiné osoby, které nebyly účastníky řízení o dědictví, se mohou domáhat svého práva k věci, jež byla zařazena do aktiv dědictví po zůstaviteli v občanském soudním řízení.". Subjektivní meze právní moci rozhodnutí se zásadně mohou vztahovat pouze na ty osoby, které byly účastníky řízení, nikoliv na osoby třetí, které se řízení, v němž bylo rozhodnutí vydáno, neúčastnily. Usnesení, jímž Obvodní soud pro Prahu 10 schválil dědickou dohodu, proto Mgr. F. Š. (vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti) nezavazovalo a nebránilo mu v tom, aby pohledávku, která mu - coby právnímu nástupci po zemřelém JUDr. A. Š. - náležela, uplatnil žalobou proti stěžovateli v civilním řízení soudním. Právním důvodem žaloby vedlejšího účastníka je bezdůvodné obohacení stěžovatele, neboť stěžovatel částku 197 229,05 Kč získal bez právního důvodu. Právním důvodem totiž není věcně nesprávné usnesení obvodního soudu, které v rozporu se skutečným hmotněprávním stavem schválilo dědickou dohodu i ohledně částky, která do dědictví po JUDr. H. vůbec nenáležela a ohledně níž nemohli ani účastníci dědického řízení po JUDr. H. uzavřít dědickou dohodu. Zakládá-li se žaloba na bezdůvodném obohacení stěžovatele, vyplývá z toho zároveň i závěr, že výše nároku vedlejšího účastníka se omezuje pouze na to, o co se stěžovatel neprávem obohatil, tj. na částku 197 229,05 Kč, nikoliv i na dalších 44 972,95 Kč, jichž se vedlejší účastník domáhal; v této části souhlasím se závěrem vyjádřeným v bodu 24. nálezu. Institut bezdůvodného obohacení je založen na objektivním principu. Otázka, zda ten, kdo se bezdůvodně obohatil, byl či nebyl v dobré víře, je proto pro vydání předmětu bezdůvodného obohacení rozhodná pouze v omezené míře: závisí na ní pouze rozsah restituční povinnosti (§458 odst. 2 o. z.), nikoliv sama povinnost vydat protiprávně získaný majetek. Nelze tedy popírat samotné právo vedlejšího účastníka na vydání bezdůvodného obohacení tvrzením, že ten, kdo se bezdůvodně obohatil, byl v dobré víře. Taková argumentace by ostatně znamenala zpochybnění ústavnosti nejen právní úpravy bezdůvodného obohacení, ale i celé řady dalších institutů. Tak např. by stejným postupem bylo možno zcela popřít použitelnost §485 o. z., který poskytuje ochranu pravému dědici proti dědici nepravému: nepravý dědic by totiž mohl vždy namítat, že mu soud usnesením potvrdil nabytí dědictví, a že tedy byl v dobré víře, resp. že důvěřoval v akt státní moci; ve skutečnosti i zde může mít dobrá víra význam toliko z hlediska rozsahu pohledávek nepravého dědice ve smyslu §458 odst. 2 o. z. Obdobně by mechanická aplikace důvěry v akty státní moci (v dané souvislosti v rozhodnutí soudu) zcela paralyzovala kupř. instituty odporových sporů a sporů z lepšího práva, v rámci nichž v prvém případě může některý z věřitelů, oprávněných a dalších oprávněných (a v jistém rozsahu i povinný, což v dané souvislosti nemá relevanci) popírat pravost, výši, skupinu či pořadí pohledávky jiného věřitele, oprávněného či dalšího oprávněného, a to včetně pohledávek podložených vykonatelným rozhodnutím; v druhém případě by se po realizaci rozvrhového usnesení nemohl účastník rozvrhu, kterému se neprávem nedostalo z rozvrhu tolik, kolik se mu dostat po právu mělo, domáhat po věřiteli, který byl na jeho úkor uspokojen, zaplacení částky neprávem vyplacené při realizaci rozvrhu (k odporovým sporům i k žalobám z lepšího práva srov. Fiala, J.: Spory vznikající z podnětu výkonu rozhodnutí. Praha: AUC - Iuridica, 1972, s. 70 - 80, s. 97 - 99, a Macur, J.: Kurs občanského práva procesního. Exekuční právo. Praha: C. H. Beck, 1998, s. 122 - 125, s. 130 - 131). V případě odporového sporu by totiž mohl oprávněný, další oprávněný či věřitel dovozovat svou dobrou víru z vykonatelného exekučního titulu, u sporů z lepšího práva zase z rozvrhového usnesení. Obdobných příkladů, v nichž by necitlivá aplikace ochrany dobré víry mohla vést k podobně necitlivým důsledkům, je samozřejmě více. Z uvedených důvodů se tedy domnívám, že nárok vedlejšího účastníka na zaplacení částky 197 229,05 Kč byl zcela po právu. Rozhodl-li Ústavní soud většinově opačně, popřel tím z ústavního hlediska vlastnické právo vedlejšího účastníka, resp. jeho právo pokojně užívat majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2007:1.US.544.06.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 544/06
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 217/47 SbNU 855
Populární název K principu dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci v horizontálním právním vztahu (nabytí dědictví)
Datum rozhodnutí 3. 12. 2007
Datum vyhlášení 3. 12. 2007
Datum podání 11. 8. 2006
Datum zpřístupnění 19. 12. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 2
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - NS
SOUD - KS České Budějovice
SOUD - OS Strakonice
Soudce zpravodaj Wagnerová Eliška
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 1/1993 Sb., čl. 1 odst.1
  • 2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1
  • 209/1992 Sb./Sb.m.s., #1 čl. 1
Ostatní dotčené předpisy
  • 40/1964 Sb., §470 odst.1
Odlišné stanovisko Janů Ivana
Předmět řízení základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip ochrany nabytých práv
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip důvěry ve státní akty
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/legitimní očekávání zmnožení majetku
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/záruka dědění
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
Věcný rejstřík dědic
promlčení
akt
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-544-06_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 57184
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-09