infUsTakto, infUsVec2, errUsPouceni, errUsDne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12.12.2007, sp. zn. I. ÚS 676/07 [ nález / GÜTTLER / výz-1 ], paralelní citace: N 219/47 SbNU 891 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2007:1.US.676.07.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

K návrhu člena družstva na zrušení předběžného opatření, kterým se zakazuje bytovému družstvu převést byt do jejich vlas...

Právní věta Pokud Ústavní soud již dříve [nález sp. zn. III. ÚS 258/03 ze dne 6. 5. 2004 (N 66/33 SbNU 155) a nález sp. zn. Pl. ÚS 5/05 ze dne 4. 4. 2006 (N 77/41 SbNU 11; 303/2006 Sb.)] prohlásil, že v případech, kdy podle §23 a 24 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), členové družstva (a to za splnění určitých podmínek) disponují právním nárokem na bezplatný převod bytové jednotky z vlastnictví družstva do vlastnictví svého a bezplatnost takového převodu není projevem svobodné vůle dlužníka, nýbrž je dána ex lege, potom byl výklad Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 258/03 ve svém celku (ústící ve svých důsledcích v závěr, že takto nabytý majetek nelze užít k uspokojení pohledávek - v tehdejší souzené věci - jiných konkursních věřitelů) v podstatě dán povahou věci samé. Ústavní soud v dané souvislosti připomíná svá usnesení sp. zn. IV. ÚS 85/05 ze dne 4. 4. 2005 a sp. zn. IV. ÚS 170/05 ze dne 5. 4. 2005 (ve SbNU nepublikována), v nichž k tvrzení družstva, že mu předběžné opatření neumožňuje splnit zákonné povinnosti k převodům bytových jednotek, v podstatě uvedl, že taková námitka nepřísluší družstvu, nýbrž osobám oprávněným k nabytí bytových jednotek, kterým případně vzniklo ex lege legitimní očekávání požívající ústavní ochrany podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Zákonné nároky těchto osob nelze přehlížet právě s ohledem na ochranu legitimního očekávání podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní soud si je vědom toho, že právě v nyní souzené věci se dovolávají svých práv členů družstva stěžovatelé, jimž svědčí v této podobě ústavní ochrana realizace majetkového práva. Ústavní soud ostatně již vícekrát potvrdil ústavní ochranu legitimního očekávání [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 2/02 ze dne 9. 3. 2004 (N 35/32 SbNU 331; 278/2004 Sb.), nález sp. zn. Pl. ÚS 50/04 ze dne 8. 3. 2006 (N 50/40 SbNU 443; 154/2006 Sb.) a nález sp. zn. Pl. ÚS 51/06 ze dne 27. 9. 2006 (N 171/42 SbNU 471; 483/2006 Sb.)] jako majetkového nároku, který byl již individualizován individuálním právním aktem, anebo je individualizovatelný přímo na základě právní úpravy.

ECLI:CZ:US:2007:1.US.676.07.1
sp. zn. I. ÚS 676/07 Nález Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů - ze dne 12. prosince 2007 sp. zn. I. ÚS 676/07 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. J. S. a A. S. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2006 č. j. 18 Co 631/2006-88 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. října 2006 č. j. 5 Nc 972/2003-61, jimiž byl zamítnut návrh stěžovatelů na zrušení předběžného opatření. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2006 č. j. 18 Co 631/2006-88 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 10. 2006 č. j. 5 Nc 972/2003-61 se zrušují. Odůvodnění: I. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále též "obvodní soud" nebo "soud prvního stupně") rozhodl usnesením ze dne 26. 10. 2006 č. j. 5 Nc 972/2003-61 v právní věci žalobce Frenn Trading B. V. (dále jen "žalobce") proti žalovanému Pražskému stavebnímu bytovému družstvu (dále jen "žalovaný") k návrhu stěžovatelů na zrušení předběžného opatření vydaného usnesením obvodního soudu ze dne 4. 12. 2003 č. j. 5 Nc 972/2003-20 tak, že se návrh na zrušení předběžného opatření zamítá (výroková část I.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výroková část II.). Obvodní soud posoudil návrh stěžovatelů ve smyslu §74 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") a dospěl k závěru, že stěžovatelé nejsou k jeho podání aktivně legitimováni, neboť nejsou účastníky řízení ve smyslu ustanovení §74 odst. 2 o. s. ř. [poznámka: výše citovaným předběžným opatřením (které nabylo právní moci dne 26. 3. 2004) obvodní soud k návrhu žalobce zakázal žalovanému zcizit, zatížit věcným břemenem, zástavním právem či nájemním právem nemovitosti tam uvedené, které jsou v jeho vlastnictví]. Obvodní soud nad tento rámec dále konstatoval, že daný návrh stěžovatelů - s ohledem na jeho obsah - posoudil jako podnět k postupu podle §77 odst. 2 o. s. ř., podle kterého může předseda senátu předběžné opatření zrušit, jestliže pominou důvody, pro které bylo nařízeno. Obvodní soud však důvody zrušení citovaného předběžného opatření neshledal, neboť v dané fázi řízení nelze uzavřít, že osvědčené skutečnosti (existence důvodného předpokladu pohledávky žalobce vůči žalovanému a odmítnutí jejího dobrovolného splnění ze strany žalovaného), z nichž soud prvního stupně, jakož i soud odvolací vycházely při rozhodování o jeho nařízení, byly prokázány jinak. Městský soud v Praze (dále též "městský soud" nebo "odvolací soud") usnesením ze dne 15. 12. 2006 č. j. 18 Co 631/2006-88 potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výroková část I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Městský soud uvedl, že obvodní soud postupoval zcela správně, pokud se dříve, než rozhodl o návrhu stěžovatelů, zabýval jejich věcnou aktivní legitimací. K závěru obvodního soudu, že stěžovatelé nejsou aktivně legitimováni, neboť nejsou účastníky řízení, městský soud podotkl, že na tomto závěru nic nemění ani usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 85/05 ze dne 4. 4. 2005, ve kterém je toliko konstatováno, že družstvo-žalovaný není oprávněn požadovat přezkum oprávněnosti předběžných opatření jménem svých členů. Městský soud v této souvislosti konstatoval, že tento závěr je správný, avšak je aplikovatelný toliko na situace, kdy jsou jednotliví členové družstva zároveň účastníky řízení. Pokud je však účastníkem řízení pouze družstvo, je toliko tento subjekt nositelem věcné aktivní nebo pasivní legitimace ve sporu. Jednotliví členové družstva však ze samotné skutečnosti, že družstvo je účastníkem sporu, svou věcnou legitimaci dovozovat nemohou. Závěr stěžovatelů (odvolatelů) o tom, že v tomto případě jsou účastníky řízení jak družstvo, tak i družstevníci, je proto mylný. II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2006 č. j. 18 Co 631/2006-88 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 10. 2006 č. j. 5 Nc 972/2003-61 napadli stěžovatelé ústavní stížností. V prvé řadě uvedli, že citovanými usneseními byl zamítnut jejich návrh na zrušení, resp. změnu předběžného opatření vydaného na návrh žalobce usnesením obvodního soudu ze dne 4. 12. 2003 č. j. 5 Nc 972/2003-20, kterým bylo zakázáno žalovanému "zcizit, zatížit věcným břemenem, zástavním právem či nájemním právem" nemovitosti přesně specifikované v jeho výrokové části I. Stěžovatelé tvrdí, že napadenými usneseními jsou porušována jejich základní práva zakotvená v čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatelé v podstatě poukazují na to, že družstvu - v jehož vlastnictví nebo spoluvlastnictví se nachází bytová jednotka, k níž na základě §23 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), svědčí fyzické osobě, jež je nájemcem (členem družstva), právo v podobě legitimního očekávání - nelze uložit povinnost zdržet se převodu bytové jednotky do vlastnictví nájemce (člena družstva), neboť toto konkrétní pravidlo je žalovanému uloženo kogentní normou. Pokud tuto skutečnost nalézací soud nerespektuje, dostává se do postavení, které mu s ohledem na čl. 2 Ústavy nepřísluší, a vydané soudní rozhodnutí se dostává do rozporu s principem dělby moci. Stěžovatelé namítli, že z této konkrétní části majetkové podstaty družstva jako dlužníka nebudou moci být ani nyní ani v budoucnu (ode dne účinnosti insolvenčního zákona) uspokojeny případné pohledávky věřitelů. Stěžovatelé dále poukázali na skutečnost, že toto dokládá i usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2006 č. j. 99 K 21/98-1249, kterým byl správci konkursní podstaty dán závazný pokyn podle §12 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, aby ve vztahu k bytovým jednotkám, k nimž svědčí "nájemcům-členům družstva" majetkové právo v podobě legitimního očekávání, postupoval podle §28 odst. 7 citovaného zákona. Stěžovatelé dále poukázali na problematiku ústavněprávní dimenze legitimního očekávání a forem jeho ochrany před Ústavním soudem. Odkázali mimo jiné na nález ze dne 27. 9. 2006 sp. zn. Pl ÚS 51/26 [poznámka: správně nález sp. zn. Pl. ÚS 51/06 ze dne 27. 9. 2006 (N 171/42 SbNU 471; 483/2006 Sb.)] a nález sp. zn. Pl. ÚS 2/02 ze dne 9. 3. 2004 (N 35/32 SbNU 331; 278/2004 Sb.) a uvedli, že legitimní očekávání požívá stejnou právní ochranu jako právo vlastnické. Proto za situace, kdy žalobce navrhoval formou předběžného opatření zatížit i majetek, k němuž svědčí stěžovatelům majetkové právo v podobě legitimního očekávání, měli být stěžovatelé s odkazem na §76 odst. 2 o. s. ř. účastníky řízení již ve fázi řízení o nařízení předběžného opatření [v této souvislosti odkázali na nález sp. zn. I. ÚS 687/05 ze dne 31. 1. 2007 (N 18/44 SbNU 235)]. Proto podali nalézacímu soudu návrh na zrušení předběžného opatření ve vztahu k bytové jednotce, k níž jim svědčí majetkové právo v podobě legitimního očekávání; přitom je zřejmé, že nepolemizují s důvodností či nedůvodností nařízeného předběžného opatření jako celku, ale domáhají se jeho změny tak, aby jeho existence nebránila žalovanému družstvu splnit zákonnou povinnost (tj. převést bytovou jednotku, garáž a s tím spojené spoluvlastnické podíly do vlastnictví "nájemce-člena družstva"). Z podání stěžovatelů je ostatně zcela zřejmé, že jejich cílem je taková změna ve vydaných předběžných opatřeních, která nebude bránit žalovanému v plnění zákonných povinností ve smyslu §23 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb. Stěžovatelé dále namítli, že nalézací soud přistoupil k řešení věci zcela formálním a alibistickým způsobem, neboť aniž by byl zcela individuálně posoudil aktivní legitimaci stěžovatelů k podání předmětného návrhu, návrh zamítl. Stěžovatelé se domnívají, že nalézací soud pochybil i v hodnocení podmínek trvání předběžného opatření ve smyslu §77 odst. 2 o. s. ř., neboť je hodnotil pouze ve světle existence probíhajícího soudního sporu o žalobcem tvrzenou pohledávku, a opominul vývoj judikatury. Stěžovatelé brojí pouze proti tomu, aby existovalo předběžné opatření, které bude bránit družstvu v plnění zákonných povinností ve smyslu zákona o vlastnictví bytů, jež nelze považovat za "zpeněžování" majetku žalovaného družstva jako dlužníka věřitele. Tyto dvě od sebe zcela odlišné právní situace není možné v právním státě zaměňovat. Stěžovatelé jsou proto přesvědčeni, že za uvedeného právního a skutkového stavu bylo povinností soudu upravit stávající právní poměry tak, aby případná existence předběžného opatření nebránila plnění zákonných povinností a nadále nezasahovala do ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelů. Stěžovatelé se současně domnívají, že za formální lze považovat i postup odvolacího soudu a kvalifikují jej jako denegatio iustitiae. Stěžovatelé současně - s ohledem na nález Ústavního soudu sp. zn. 342/02 [poznámka: správně nález sp. zn. II. ÚS 343/02 ze dne 5. 11. 2002 (N 140/28 SbNU 223)] - dovozují přípustnost této ústavní stížnosti, i když jde - v případě rozhodnutí (předběžného opatření) - o zatímní úpravu poměrů; to proto, že i toto rozhodnutí je způsobilé zasáhnout do jejich ústavně zaručených práv a svobod, a to tím, že se dočasně omezuje ta složka vlastnických práv, která spočívá v dispozici s majetkem. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že rozhodnutí o meritu této ústavní stížnosti by mohlo mít mimořádně závažný precedenční význam. Nastolili obecnou otázku, zda fyzické osoby "nájemci-členové družstev", kterým svědčí k bytové jednotce nebo garáži majetkové právo v podobě legitimního očekávání, jsou subjekty legitimovanými v řízeních před obecnými soudy, v nichž se o tomto majetku jedná nebo která se tohoto majetku bezprostředně dotýkají; vzhledem k rozhodovací praxi obecných soudů je součástí této otázky také "vymezení šíře (rozsahu) rozhodnutí o předběžných opatřeních" z hlediska ústavněprávních kautel. Stěžovatelé proto - s ohledem na čl. 1 odst. 1 písm. g) sdělení Ústavního soudu publikovaného pod č. 446/2006 Sb. - podali podnět k postoupení věci k projednání a rozhodnutí plénu Ústavního soudu a s tímto současně vyslovují souhlas. Stěžovatelé dále ve smyslu §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podali návrh na projednání ústavní stížnosti mimo pořadí. Konečně ve smyslu §44 odst. 2 citovaného zákona souhlasili s tím, aby o podané ústavní stížnosti rozhodl Ústavní soud bez ústního jednání. Stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud vydal nález, kterým se usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2006 č. j. 18 Co 631/2006-88 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 10. 2006 č. j. 5 Nc 972/2003-61 zrušují. III. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Městský soud v Praze, Obvodní soud pro Prahu 5 - a vedlejší účastníci - Pražské stavební bytové družstvo a Frenn Trading B. V. Městský soud ve svém vyjádření potvrdil, že na svých závěrech trvá, a v podrobnostech odkázal na odůvodnění svého usnesení. Navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl, pokud ji pro zjevnou neopodstatněnost neodmítne. Městský soud konečně prohlásil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. Obvodní soud ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a současně sdělil, že s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem souhlasí. Pražské stavební bytové družstvo (žalovaný-vedlejší účastník) ve svém vyjádření poukázalo na rozhodnutí, ve kterých se Ústavní soud již důvodností předběžných opatření (týkajících se nemovitého majetku žalovaného) zabýval [usnesení sp. zn. IV. ÚS 85/05 ze dne 4. 4. 2005 a usnesení sp. zn. IV. ÚS 170/05 ze dne 5. 4. 2005; žalovaný poukázal také na nález sp. zn. III. ÚS 258/03 ze dne 6. 5. 2004 (N 66/33 SbNU 155), podle něhož je bezplatnost převodu bytové jednotky podle §23 odst. 2 a §24 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů dána nikoli projevem svobodné vůle převádějícího, nýbrž je dána ex lege, a takovým bezplatným převodům proto nelze zamezit v zájmu ochrany případných věřitelů]. Ve výše uvedených věcech však Ústavní soud ústavní stížnosti žalovaného družstva odmítl a uvedl, že žalovaný není osobou, které by ústavní právo svědčilo (sp. zn. IV. ÚS 85/05), resp. že k takovým argumentům by měl přihlížet teprve soud, který by po skončení nalézacího řízení rozhodoval o výkonu rozhodnutí prodejem bytových jednotek (sp. zn. IV. ÚS 170/05). Žalovaný se však domnívá, že tato úvaha Ústavního soudu nemá oporu v právních předpisech upravujících exekuce. Ústavní soud se rovněž nezabýval možností exekuce prodejem podniku, jejímž prostřednictvím je zřejmě možné zbavit členy družstva všech jejich práv, včetně legitimního očekávání vzniklého ex lege. Žalovaný (vedlejší účastník) předložil senátu Ústavního soudu podnět, aby v souvislosti s rozhodováním o předmětné ústavní stížnosti a podle §64 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu podal návrh na zrušení části ustanovení §23 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb. tak, že budou vypuštěna slova "do 30. června 1995" a dále věta "Smlouva musí být uzavřena nejpozději do 31. prosince 1995, není-li dohodnuto jinak.". Žalovaný poukázal na to, že podstatou ústavní stížnosti je otázka aktivní legitimace stěžovatelů k podání návrhu na zrušení předběžného opatření; rozhodnutí o této otázce ponechává na úvaze Ústavního soudu. Současně sdělil, že s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem souhlasí. Frenn Trading B. V. (žalobce-vedlejší účastník) ve svém vyjádření popřel důvodnost ústavní stížnosti, neboť obě napadená usnesení jsou věcně a právně správná. Žalobce se domnívá, že účastníky řízení před obecnými soudy by stěžovatelé mohli být jen za předpokladu, že by jim předběžným opatřením byla uložena povinnost. Ta však byla uložena pouze žalovanému družstvu jako účastníku řízení. Domnívá se, že obecné soudy neměly povinnost při rozhodování o nařízení předběžného opatření zkoumat, zda nájemci jednotlivých bytů mají (majetkové) právo na převod bytu do svého vlastnictví podle zákona č. 72/1994 Sb. Žalobce je dále přesvědčen, že pokud stěžovatelé dovozují, že "legitimní očekávání je majetkový nárok, který byl již individualizován ... , pak je nepochybné, že vedlejší účastník č. 2 (poznámka: žalobce) má stejné právo legitimního očekávání uspokojení své pohledávky". Proto navrhl, aby byla ústavní stížnost v celém rozsahu zamítnuta. Současně sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. Stěžovatelé v obsáhlé replice k výše uvedenému vyjádření žalobce prohlásili, že jeho argumentace postrádá relevanci ve vztahu k podané ústavní stížnosti, neboť v případech stěžovateli konkrétně specifikovaných druhů bytů (mezi něž náleží také družstevní byt, jehož jsou stěžovatelé nájemci-členy družstva) nemohou být uspokojovány jakékoli závazky družstva bez ohledu na jejich pravost a výši, a to ani v případě konsensu mezi dlužníkem a věřitelem. Důvodem je skutečnost, že družstvo ztratilo právo vykonávat vlastnická práva v jejich plném rozsahu (poznámka: stěžovatelé odkazují v podrobnostech na publikaci: Fiala, J., Novotný, M., Oehm, J., Zákon o vlastnictví bytů, Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, 2000, str. 176 - 201). Argumentace, založená na tvrzení existence určité pohledávky věřitele (žalobce) za dlužníkem, nemůže být shledána relevantní ve vztahu k meritu projednávané věci, neboť z tohoto majetku v podobě družstevních bytů nemohou být uspokojeny jakékoliv závazky dlužníka (žalovaného). Obecný soud proto není oprávněn vydat rozhodnutí, a to ani ve formě jakéhokoliv předběžného opatření, kterým by družstvům v České republice "bránil" plnit povinnosti z §23 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb., neboť by tím v konečném důsledku došlo k bránění v realizaci práva a takové rozhodnutí by se dostalo do rozporu s čl. 4 a 90 Ústavy, jakož i s čl. 2 Ústavy, což soudu s ohledem na posléze citované ustanovení (tj. na ústavní princip dělby moci) nepřísluší. Stěžovatelé dále poukázali na to, že jak původní, tak i stávající věřitel [s ohledem na účinnost zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, (dnem 28. 1. 1992) a zákona č. 72/1994 Sb. (dnem 1. 5. 1994)] si museli být zcela nepochybně vědomi toho, že se majetek žalovaného skládá i z majetku, z něhož, s ohledem na národní (českou) právní úpravu, nebude možné případné závazky dlužníka uspokojit, a toto "podnikatelské riziko" na sebe přesto zcela dobrovolně přijali. Stěžovatelé se dále domnívají, že pokud usnesením nalézacího soudu (obvodního soudu ze dne 4. 12. 2003 č. j. 5 Nc 972/2003-20) o předběžném opatření bylo žalovanému "zakázáno plnit zákonnou povinnost podle ustanovení §23 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, tedy převádět byty do osobního vlastnictví ... pak je zcela evidentní, že této žalovanému ... uložené povinnosti ... zrcadlově odpovídá ... s ohledem na zcela jednoznačnou dikci článku II odst. 1 zákona č. 103/2000 Sb. - povinnost fyzických osob nájemců-členů družstva, jako oprávněných osob, "snášet" (strpět) tento stav [srov. §76 odst. 1 písm. f) o. s. ř.]". Stěžovatelé proto usuzují, že jsou osobami, kterým de facto byla uložena předběžným opatřením povinnost, a z tohoto důvodu jsou osobami aktivně legitimovanými k podávání kvalifikovaných návrhů, které s uvedenou majetkovou podstatou souvisejí. Stěžovatelé ve vztahu k názoru žalobce, že úhrada důvodných pohledávek musí mít přednost před splněním zákonné povinnosti, tvrdí, že tato argumentace nemá žádnou oporu v ústavním pořádku (a je vyjádřením pohledu městského soudu, neboť je součástí odůvodnění jeho usnesení ze dne 29. 10. 2004 č. j. 18 Co 482/2004-169). Současně zdůrazňují, že převod bytů podle §23 zákona č. 72/1994 Sb. nelze z právního hlediska ztotožňovat se zpeněžováním majetku dlužníka nebo s jinými formami zbavování se majetku, neboť je plněním povinnosti zákonné. Stěžovatelé v této souvislosti odkazují na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 5/05 ze dne 4. 4. 2006 (N 77/41 SbNU 11; 303/2006 Sb.), podle něhož "platí-li totiž v takových případech pravidlo, že členové družstva za splnění jistých podmínek disponují právním nárokem na bezplatný převod bytové jednotky z vlastnictví družstva do vlastnictví svého a že bezplatnost takového převodu není projevem svobodné vůle dlužníka, nýbrž je dána ex lege, potom je výklad, jaký zaujal Ústavní soud ve věci III. ÚS 258/03 ve svém celku (ústící ve svých důsledcích v závěr, že takto nabytý majetek nelze užít k uspokojení pohledávek jiných konkursních věřitelů) v podstatě dán povahou věci samé". Stěžovatelé také (jako obiter dictum) připomněli, že návrh na zrušení §23 odst. 2 a 3 a §24 zákona č. 72/1994 Sb. byl nálezem sp. zn. Pl. ÚS 5/05 zamítnut. Konečně navrhli, aby Ústavní soud rozhodl, že nález bude publikován ve Sbírce zákonů (§57 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Vedlejší účastník Frenn Trading B. V.-žalobce ve svém vyjádření k replice stěžovatelů popírá jejich aktivní legitimaci v předmětném řízení z důvodu §76 odst. 1 písm. f) o. s. ř. ve spojení s dikcí čl. II odst. 1 zákona č. 103/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění zákona č. 89/1996 Sb., zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, neboť to by ve svém důsledku vedlo k tomu, že "jakýkoli člen družstva by byl aktivně legitimován v jakémkoli řízení, jejímž účastníkem by bylo družstvo samotné". Žalobce dovozuje, že ani právo třetí osoby váznoucí na majetku, který je předmětem exekuce, není důvodem vyloučení takového majetku z exekuce, a to bez ohledu na to, kdy takové právo vzniklo a zda vyplývá ze smlouvy nebo ze zákona. Současně poukazuje na to, že předběžným opatřením - pokud jsou splněny zákonné předpoklady - je možno zakázat družstvu převádět byty do vlastnictví členů. Žalobce konečně uvádí, že mezi zákonnou povinností a smluvní povinností není žádná hierarchie a není-li smluvní povinnost v rozporu s kogentními ustanoveními zákona, jde o povinnost vynutitelnou stejně, jako je tomu u povinnosti zákonné. IV. Ústavní stížnost je důvodná. Stěžovatelé namítají, že obecné soudy porušily jejich ústavně zaručená základní práva ve smyslu čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 1 a 2 Ústavy. Ústavní soud, který není součástí soustavy obecných soudů, již vícekrát vyslovil, že zpravidla není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti soudů, že není vrcholem jejich soustavy (čl. 91 Ústavy), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností; to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny [podrobněji srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Ústavní soud v souzené věci (stejně jako v řadě svých jiných rozhodnutí), vědom si svého ústavněprávního vymezení (čl. 83 Ústavy), proto připomíná, že v zásadě není povolán k výkladu podústavního (zákonného) práva, neboť ten náleží soudům obecným. Ústavní soud však současně ve své judikatuře vícekrát [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 258/03 ze dne 6. 5. 2004 (N 66/33 SbNU 155)] poukázal na případy konkurence norem podústavního práva; mimo jiné zdůraznil, že z ústavněprávního pohledu je nutno stanovit podmínky, při jejichž splnění nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod. Jednou ze skupin případů, v nichž Ústavní soud ingeruje do rozhodovací činnosti obecných soudů, jsou ty případy, ve kterých posuzuje, zda ve věci aplikovaná norma podústavního práva, sledující určitý ústavně chráněný účel, nabyla - z pohledu principu proporcionality - opodstatněně přednost před jinou normou podústavního práva, sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu. Z těchto principů vychází Ústavní soud i v řízení o této konkrétní ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud již dříve (nálezy sp. zn. III. ÚS 258/03, Pl. ÚS 5/05) prohlásil, že v případech, kdy podle §23 a 24 zákona č. 72/1994 Sb. členové družstva (a to za splnění určitých podmínek) disponují právním nárokem na bezplatný převod bytové jednotky z vlastnictví družstva (žalovaného) do vlastnictví svého a bezplatnost takového převodu není projevem svobodné vůle dlužníka, nýbrž je dána ex lege, potom byl výklad Ústavního soudu ve věci III. ÚS 258/03 ve svém celku (ústící ve svých důsledcích v závěr, že takto nabytý majetek nelze užít k uspokojení pohledávek - v tehdejší souzené věci - jiných konkursních věřitelů) v podstatě dán povahou věci samé (argumentum intrinsecum). Ústavní soud je proto přesvědčen, že za daných okolností je i v souzené věci rozpor norem podústavního práva (na jehož vyústění pak odlišně nahlíží na jedné straně stěžovatelé, na straně druhé žalobce) rozporem jen zdánlivým; to proto - obdobně jako v citovaných nálezech - že pro posouzení věci je rozhodné uvážit opodstatněnou preferenci aplikované normy podústavního práva, sledující určitý ústavně chráněný účel, před jinou normou takového práva, sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu. Ústavní soud v dané souvislosti připomíná svá usnesení sp. zn. IV. ÚS 85/05 a sp. zn. IV. ÚS 170/05 (ve SbNU nepublikována), v nichž v podstatě uvedl - k tvrzení tehdejšího stěžovatele, tj. družstva (poznámka: v obou souzených věcech bylo stěžovatelem žalované družstvo), že mu předběžné opatření neumožňuje splnit zákonné povinnosti k převodům bytových jednotek - že taková námitka nepřísluší družstvu, nýbrž osobám oprávněným k nabytí bytových jednotek, kterým případně vzniklo ex lege legitimní očekávání požívající ústavní ochrany podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Zákonné nároky těchto osob nelze přehlížet právě s ohledem na ochranu legitimního očekávání podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Ústavní soud si je vědom toho, že právě v nyní souzené věci se dovolávají svých práv členů družstva stěžovatelé, jimž svědčí v této podobě ústavní ochrana realizace majetkového práva. Ústavní soud ostatně již vícekrát potvrdil ústavní ochranu legitimního očekávání [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 2/02 ze dne 9. 3. 2004 (N 35/32 SbNU 331; 278/2004 Sb.), nález sp. zn. Pl. ÚS 50/04 ze dne 8. 3. 2006 (N 50/40 SbNU 443; 154/2006 Sb.) a nález sp. zn. Pl. ÚS 51/06 ze dne 27. 9. 2006 (N 171/42 SbNU 471; 483/2006 Sb.)], když například "k principu legitimního očekávání v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva judikoval, že z ní zřetelně vystupuje pojetí ochrany legitimního očekávání jako majetkového nároku, který byl již individualizován individuálním právním aktem, anebo je individualizovatelný přímo na základě právní úpravy". Ústavní soud, který z těchto zásad vychází i nyní, tedy dovozuje, že princip ochrany legitimního očekávání stěžovatelů plynoucího z ustanovení §23 a 24 zákona č. 72/1994 Sb. byl v souzené věci porušen. Proto usuzuje, že stěžovatelům [tedy členům družstva, již splnili určité (zákonem požadované) podmínky a kteří disponují (ex lege) právním nárokem na bezplatný převod bytové jednotky z vlastnictví žalovaného do vlastnictví svého] svědčí opodstatněná přednost ochrany jejich základního práva na ochranu majetku (čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě). Za tohoto stavu nelze akcentovat - jak učinily obecné soudy - nedostatek aktivní legitimace stěžovatelů podle §74 odst. 2 o. s. ř., neboť základní právo stěžovatelů zakotvené v mezinárodní smlouvě podle čl. 10 Ústavy má před zákonem přednost. To platí navíc za situace, kdy si žalobce (stávající - avšak i předcházející - věřitel) musel být vědom struktury majetku žalovaného. Do tohoto majetku náleží mimo jiné byty a další nemovitosti těch členů družstva, kteří ze zákona disponují nárokem na bezplatný převod bytu (další nemovitosti) do svého vlastnictví. Uvedenému nároku a z něj plynoucímu legitimnímu očekávání je nutno (ostatně i dle dosavadní judikatury Ústavního soudu) poskytnout přednostní ochranu jako ústavně chráněnému účelu. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na ochranu majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Se zřetelem k tomu se již Ústavní soud ostatními stěžovateli tvrzenými porušeními ústavně zaručených základních práv nezabýval, neboť by to bylo nadbytečné. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2006 č. j. 18 Co 631/2006-88 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 10. 2006 č. j. 5 Nc 972/2003-61 zrušil. Vzhledem k tomu se již Ústavní soud nezabýval podnětem žalovaného (vedlejšího účastníka), aby senát Ústavního soudu v souvislosti s rozhodováním o předmětné ústavní stížnosti podal návrh na zrušení části ustanovení §23 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb.; ostatně senát nedospěl k závěru o neústavnosti části ustanovení §23 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb. To platí zejména za situace, kdy návrh na zrušení ustanovení §23 odst. 2 (a odst. 3 a §24) citovaného zákona byl již dříve nálezem sp. zn. Pl. ÚS 5/05 ze dne 4. 4. 2006 zamítnut. Ústavní soud nevyhověl ani podnětu stěžovatelů na postoupení věci k projednání a rozhodnutí plénu Ústavního soudu [podle čl. 1 odst. 1 písm. g) sdělení Ústavního soudu publikovaného pod č. 446/2006 Sb.], neboť je zřejmé, že posouzení předmětu ústavní stížnosti nevybočuje z dosavadní judikatury Ústavního soudu a její projednání a rozhodnutí plénem Ústavního soudu by bylo nadbytečné. Ústavní soud konečně nevyhověl ani návrhu stěžovatelů na publikaci tohoto nálezu ve Sbírce zákonů (podle §57 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), neboť se domnívá, že právní názor v něm uvedený je z jeho předcházející (konečně i výše citované) judikatury dostatečně známý a očekávatelný; Ústavní soud mu proto všeobecný význam v tom smyslu, jenž by opodstatňoval publikaci ve Sbírce zákonů, nepřisuzuje. Ústavní soud dospěl k závěru, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, a proto od něho se souhlasem účastníků upustil.

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2007:1.US.676.07.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 676/07
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 219/47 SbNU 891
Populární název K návrhu člena družstva na zrušení předběžného opatření, kterým se zakazuje bytovému družstvu převést byt do jejich vlastnictví
Datum rozhodnutí 12. 12. 2007
Datum vyhlášení 23. 1. 2008
Datum podání 13. 3. 2007
Datum zpřístupnění 31. 1. 2008
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 1
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 5
Soudce zpravodaj Güttler Vojen
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1
  • 209/1992 Sb./Sb.m.s., #1 čl. 1
Ostatní dotčené předpisy
  • 103/2000 Sb., čl. II odst.1
  • 72/1993 Sb., §24
  • 72/1994 Sb., §23
  • 99/1963 Sb., §76 odst.1 písm.f, §74 odst.2
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/legitimní očekávání zmnožení majetku
Věcný rejstřík družstvo/bytové
předběžné opatření
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-676-07_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 57534
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-09