ECLI:CZ:US:2007:1.US.712.05.1
sp. zn. I. ÚS 712/05
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů - ze dne 28. června 2007 sp. zn. I. ÚS 712/05 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. F. proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. října 2005 č. j. 5 A 544/2002-57, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení o zamítnutí žádosti o poskytnutí jednorázové peněžní částky.
I. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2005 č. j. 5 A 544/2002-57 bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky.
II. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2005 č. j. 5 A 544/2002-57 se proto zrušuje.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2005 č. j. 5 A 544/2002-57, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení (dále též "ČSSZ") ze dne 2. 5. 2002 č. j. X, jímž ČSSZ zamítla žádost stěžovatele o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945.
Stěžovatel uvedl, že rozsudkem Vojenského obvodového soudu Litoměřice byl dne 27. 5. 1987 pod sp. zn. 4 T 115/87 odsouzen pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách k trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců nepodmíněně. Usnesením Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. 5 Nt 1009/2001 byl uvedený rozsudek zrušen a ve věci byla povolena obnova řízení. Rozsudkem z téhož dne sp. zn. 5 T 195/2001 byl stěžovatel zproštěn obžaloby podle §226 písm. b) trestního řádu. Na základě toho požádal ČSSZ o jednorázovou částku podle zákona č. 261/2001 Sb. Jeho žádost byla zamítnuta s odůvodněním, že nedosáhl zprošťujícího rozsudku podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, nebo zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu. Proto stěžovatel uplatnil své nároky soudní cestou.
Mezitím Okresní soud v Litoměřicích rozhodl usnesením ze dne 19. 9. 2002 sp. zn. Rt 2/2002, že stěžovatel je podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. účasten soudní rehabilitace. Stěžovatel toto usnesení doručil Nejvyššímu správnímu soudu, který rozhodoval o jeho nárocích uplatněných ve správním řízení a rozsudkem ze dne 9. 10. 2003 sp. zn. 5 A 544/2002 žalobu stěžovatele zamítl s tím, že v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí takové rozhodnutí o zrušení odsuzujícího rozsudku podle zákona č. 119/1990 Sb. či zákona č. 198/1993 Sb. neexistovalo.
Nálezem Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005 sp. zn. I. ÚS 605/03, N 114/37 SbNU 475, byl shora označený rozsudek Nejvyššího správního soudu zrušen a návrh na zrušení rozhodnutí ČSSZ (ze dne 2. 5. 2002 - viz shora) zamítnut.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 26. 10. 2005 č. j. 5 A 544/2002-57 jeho žalobu proti shora označenému rozhodnutí ČSSZ opět zamítl. Při jednání uvedeného dne doplnil dokazování, jak mu to uložil Ústavní soud v nálezu ze dne 2. 6. 2005 sp. zn. I. ÚS 605/03, avšak nerespektoval právní názor v nálezu uvedený. Místo toho akceptoval názor rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, vyslovený v rozsudku ze dne 22. 7. 2005 sp. zn. 3 Ads 33/2004 ve věci A. H., podle kterého rozhodnutí o soudní rehabilitaci podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. není podkladem k vyplacení jednorázové částky podle zákona č. 261/2001 Sb.
Podle názoru stěžovatele se Ústavní soud ve shora označeném nálezu jednoznačně vyjádřil k dopadům, které na věc mělo předložení rehabilitačního usnesení podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. Kdyby toto usnesení bylo právně bezvýznamné, nebyl by důvod kvůli němu rušit rozsudek Nejvyššího správního soudu. Ústavní soud samozřejmě nemohl předjímat závěry ve věci samé, neboť přiznání nároku je vázáno i na další podmínky, jejichž zkoumání předmětem ústavní stížnosti nebylo. Stěžovatel poukázal na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 135/04, sp. zn. III. ÚS 434/03 a sp. zn. II. ÚS 528/03 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nepublikována) a uvedl, že usnesení o soudní rehabilitaci zůstala i po rozhodnutích Nejvyššího soudu pravomocná a ČSSZ je pokládala za dostatečný podklad k vyplacení jednorázové částky podle zákona č. 261/2001 Sb. Stěžovatel poukázal na čtyři konkrétní rozhodnutí ČSSZ. Nejvyšší správní soud měl tedy vzít v úvahu usnesení o soudní rehabilitaci stěžovatele, rozhodnutí ČSSZ ze dne 2. 5. 2002 zrušit a umožnit jí tak vydat rozhodnutí nové.
Stěžovatel proto podal tuto novou ústavní stížnost a oproti předcházející ústavní stížnosti namítá i to, že bylo porušeno jeho právo na závaznost a vykonatelnost rozhodnutí, které v jeho prospěch vynesl Ústavní soud podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Označeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále v čl. 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 89 odst. 2 Ústavy.
Ústavní soud si v souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Nejvyšší správní soud uvedl, že Ústavní soud se v předmětném nálezu k danému problému nevyjádřil, a to ani okrajově. Zabýval se pouze procesními aspekty případu. Nejvyšší správní soud si je vědom závaznosti právního názoru Ústavního soudu, jak to uvedl ve svém rozsudku ze dne 14. 9. 2005 č. j. 2 Afs 180/2004-44. Musí se ale jednat o právní názor jasně v rozhodnutí vyslovený, a nikoliv stěžovatelem dovozovaný či domýšlený, jako v daném případě. Pokud jde o věcné posouzení věci, odkázal na odůvodnění svého rozsudku.
Z rozhodnutí ČSSZ ze dne 2. 5. 2002 č. j. X. Ústavní soud zjistil, že žádost stěžovatele o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. byla zamítnuta s odůvodněním, že nárok na tuto částku stěžovateli nevznikl, protože rozhodnutí Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 27. 5. 1987 sp. zn. 4 T 115/87 o věznění stěžovatele nebylo zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb., ani podle zákona č. 198/1993 Sb. Odsuzující rozsudek byl zrušen na základě povolené obnovy řízení.
Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2005 č. j. 5 A 544/2002-57 bylo zjištěno, že žaloba stěžovatele proti shora uvedenému rozhodnutí ČSSZ byla zamítnuta proto, že ke zrušení rozhodnutí nedošlo způsobem, který předpokládá zákon č. 261/2001 Sb. Zrušení odsuzujícího rozhodnutí cestou obnovy řízení podle trestního řádu nesouvisí s politickou motivací odsouzení, ale vychází jen ze zákonem splněných podmínek obnovy řízení. Dodatečně předloženým rehabilitačním rozhodnutím se nezabýval, neboť vycházel ze skutkového stavu v době rozhodování ČSSZ, která toto usnesení před svým rozhodnutím neměla k dispozici a nebylo by možno jí vytýkat, že se ním nevypořádala. Nejvyšší správní soud poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 605/03 ze dne 2. 6. 2005 i na příslušná ustanovení zákona č. 261/2001 Sb. a zákona č. 119/1990 Sb. a uzavřel, že rehabilitace podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. byla ve vztahu k naplnění podmínek pro poskytnutí odškodnění podle zákona č. 261/2001 Sb. v minulosti posuzována různě. V současné době došlo ke sjednocení právních názorů rozhodnutím rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, který ve věci sp. zn. 3 Ads 33/2004 dne 22. 7. 2005 přijal závěr, že vydání usnesení o účasti stěžovatele na soudní rehabilitaci per analogiam podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. není právně relevantní skutečností pro posouzení nároku na jednorázovou peněžní částku podle zákona č. 261/2001 Sb. Právní závěry rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu jsou určující, neboť jeho stěžejní úlohou je sjednotit názory senátů tohoto soudu na určitou právní otázku. Zákon č. 261/2001 Sb. považuje za politického vězně pouze takového, u něhož bylo rozhodnutí o jeho věznění zrušeno buď podle zákona č. 119/1990 Sb., nebo podle zákona č. 198/1993 Sb. I když stěžovatel byl vězněn pro trestný čin politického charakteru, rozhodnutí nebylo zrušeno způsobem, který předpokládá zákon č. 261/2001 Sb. Ustanovení §33 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb. na to nemá v daném případě žádný vliv, neboť stěžovatel je v postavení osoby odsouzené. Stěžovatel, který v obecném pojetí politickým vězněm byl, nesplňuje podmínku pro postavení politického vězně ve smyslu tohoto zákona. Nárok na jednorázovou peněžní částku přiznává zákon č. 261/2001 Sb. jen politickému vězni ve smyslu tohoto zákona. Nelze považovat za diskriminační vůči stěžovateli, že mu nebyly uznány doklady, které zákon pro poskytnutí jednorázové částky za rozhodné neoznačil, zejména za situace, kdy mu nic nebránilo dosáhnout zcela rovného postavení využitím zákonem daných možností. Stejně tak nelze označit za diskriminační skutečnost, že ČSSZ poskytla za obdobných podmínek plnění několika jiným osobám, i když nejednotnost rozhodovací činnosti je jevem krajně nežádoucím. ČSSZ navíc v době vydání rozhodnutí neměla usnesení Okresního soudu Litoměřicích k dispozici, neboť v té době nebylo ještě vydáno.
Nejvyšší správní soud, vázán nálezem Ústavního soudu, doplnil dokazování, byť o důkaz, který v době správního rozhodnutí ČSSZ neexistoval. Posouzení adekvátnosti rozhodnutí o účasti na rehabilitaci, jak je výše uvedeno, závazným a sjednocujícím způsobem učinil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu. I po rozhodnutí rozšířeného senátu nelze hovořit o názorovém střetu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 605/03 Sb. Tento nález se nijak nevyjadřuje k meritu věci ani k tomu, zda takové rozhodnutí může být naplněním podmínek zákona pro poskytnutí jednorázové částky. Proto neshledal důvod pro opětovné předložení věci rozšířenému senátu pro kolizi s názorem Ústavního soudu, který by vedl k jinému právnímu posouzení.
Nejvyšší správní soud opřel svoje rozhodnutí o právní závěr svého rozšířeného senátu, který předmětnou problematiku řešil dne 22. 7. 2005 ve věci sp. zn. 3 Ads 33/2004, kde mj. uvedl, že zmíněný trestný čin je uveden v §4 písm. c) zákona č. 119/1990 Sb. a stěžovatel tak mohl soudní rehabilitace dosáhnout cestou přezkumného řízení soudního podle oddílu třetího tohoto zákona. Tímto způsobem však rehabilitován nebyl, neboť nepodal návrh na zahájení řízení ve lhůtě tímto zákonem stanovené. Konstitutivní rozhodnutí o zrušení odsuzujícího rozsudku bylo vydáno podle obecných ustanovení trestního řádu o obnově řízení, nikoliv v řízení podle zákona č. 119/1990 Sb. Na této skutečnosti nemění nic ani existence usnesení o účasti stěžovatele na soudní rehabilitaci per analogiam podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. Vzhledem k tomu, že zákonnou úpravou je přesně stanoveno, na jaký okruh osob a za jakých podmínek lze příslušná ustanovení zákona o soudní rehabilitaci vztáhnout, nepřichází v úvahu postup analogie iuris (neboť ten je možný pouze v případech, kdy právní úprava chybí), ale ani postup analogie legis, neboť obviněný své rehabilitace dosáhl prostřednictvím jiného soudního postupu. V důsledku toho může být za své původní odsouzení a pobyt ve výkonu trestu odškodněn podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).
Ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoliv ochrana tzv. běžné zákonnosti, pokud se současně nejedná o porušení základních lidských práv. Ústavní soud není součástí obecných soudů, proto mu nepřísluší právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena základní práva a svobody chráněná ústavním pořádkem České republiky. Ústavní soud tedy zkoumal, zda Nejvyšší správní soud nevybočil z mezí a zásad spravedlivého procesu a zda neporušil čl. 89 odst. 2 Ústavy o závaznosti vykonatelných rozhodnutí Ústavního soudu.
Ústavní soud se vrátil k obsahu svého nálezu sp. zn. I. ÚS 605/03, o němž Nejvyšší správní soud tvrdí, že se zde Ústavní soud nijak nevyjádřil k meritornímu posouzení věci ani k tomu, zda rozhodnutí o rehabilitaci v rámci obnovy řízení může být naplněním podmínek zákona pro poskytnutí jednorázové částky. V tomto nálezu Ústavní soud vyjádřil, že: "I když z úzce pozitivněprávního pohledu má v tomto směru Nejvyšší správní soud v zásadě pravdu, podle názoru Ústavního soudu je jeho závěr přece jen příliš formalistický. Je samozřejmé, že ČSSZ v době vydání svého rozhodnutí uváděné rozhodnutí Okresního soudu v Litoměřicích, kterým bylo rozhodnuto, že stěžovatel je podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. účasten soudní rehabilitace, znát nemohla, a nelze jí proto vytýkat, že k tomuto rozhodnutí nepřihlédla. Zejména z uvedeného důvodu bylo nutno ústavní stížnost, směřující vůči tomuto napadenému rozhodnutí České správy sociální zabezpečení, zamítnout. Totéž však nelze konstatovat v případě napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, ve kterém je výslovně mimo jiné uvedeno, že stěžovatel předložil soudu kopii usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 19. 9. 2002 o účasti na soudní rehabilitaci podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. Nejvyšší správní soud sice konstatuje, že byl vázán skutkovým a právním stavem, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, z ústavněprávního hlediska však nelze - podle názoru Ústavního soudu - takový závěr (s přihlédnutím ke všem okolnostem zkoumaného případu) akceptovat. Jak již Ústavní soud několikrát vyslovil, účel a smysl právních předpisů není možné hledat pouze ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém jsou vždy také přítomny i principy uznávané demokratickými právními státy. Lze říci, že tyto zásady platí tím spíše v řízeních, ve kterých dochází k aplikaci zákonů, kterými se demokratický právní stát snaží reagovat na křivdy vzniklé za minulého nedemokratického režimu. ... Podle názoru Ústavního soudu tedy Nejvyšší správní soud ke stěžovatelem v průběhu řízení předloženému usnesení - vzhledem ke specifičnosti věci - přihlédnout mohl a měl. ... Pokud tak Nejvyšší správní soud neučinil, došlo tím k porušení stěžovatelových základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. ... Jestliže Ústavní soud shledal porušení shora uvedených základních práv stěžovatele v již ukončeném řízení, neměl jinou možnost, než ústavní stížnosti vyhovět.".
Na základě výše citovaného závěru v nálezu sp. zn. I. ÚS 605/03 nelze než konstatovat, že obsahuje jednoznačně vyjádřený právní názor, že Nejvyšší správní soud pochybil, neboť nepřihlédl ke specifickým okolnostem případu a přistupoval k řešení případu formalisticky, z čistě pozitivněprávního hlediska, aniž by v souladu s četnou judikaturou Ústavního soudu vzal v úvahu účel a smysl aplikovaných právních norem, kterými se demokratický stát snažil reagovat na křivdy způsobené minulým režimem. Ústavní soud vytkl Nejvyššímu správnímu soudu, že nepřihlédl, vzhledem ke specifičnosti věci, k usnesení o soudní rehabilitaci, které stěžovatel předložil. Z toho dovodil i svůj závěr, že tím Nejvyšší správní soud porušil základní právo stěžovatele zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tuto skutečnost také označil Ústavní soud v nálezu jako důvod, proč uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu zrušil.
Vzhledem k závěru vyjádřenému ve výše uvedeném nálezu není namístě závěr Nejvyššího správního soudu, že Ústavní soud se tehdy nijak nevyjádřil k meritu věci. Pro odstranění jakýchkoliv pochybností Ústavní soud konstatuje, že vzhledem ke specifické povaze předmětné věci je třeba při jejím posuzování ctít účel a smysl zákonů č. 119/1990 Sb. a č. 261/2001 Sb., které měly především za cíl nápravu křivd způsobených předchozím režimem. S ohledem na to je tudíž třeba posoudit i stěžovatelem předložené usnesení o soudní rehabilitaci jako splnění podmínky pro vyplacení jednorázové částky, i když bylo toto usnesení vydáno v režimu obecného trestního řízení, a nikoli v režimu zákona č. 119/1990 Sb. Tímto závěrem Ústavní soud zároveň bere v úvahu i skutečnost, že v minulosti bylo rozhodování v těchto věcech značně nejednotné.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud setrvává na názoru uvedeném v nálezu sp. zn. I. ÚS 605/03, tj. že Nejvyšší správní soud porušil právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Vzhledem k tomu, že současně nerespektoval právní závěr nálezu Ústavního soudu vyslovený v nálezu sp. zn. I. ÚS 605/03, došlo zároveň k porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy, podle něhož jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby.
Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele a podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu označené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zrušil, po upuštění od ústního jednání v souladu s ustanovením §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, protože účastníci řízení s upuštěním od ústního jednání souhlasili.