ECLI:CZ:US:2007:1.US.745.06.1
sp. zn. I. ÚS 745/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci návrhu stěžovatele R. B., zastoupeného Mgr. M. T., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2006, čj. 9 To 386/2006 - 22, usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 20. 9. 2006, čj. 2 Nt 962/2006 - 15, a návrhu na zrušení Vnitřního řádu Věznice Příbram pro odsouzené ze dne 27. 12. 2005, čj. 15/657/2005 - 50/33, a ustanovení §39 odst. 9 věty druhé vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na zrušení Vnitřního řádu Věznice Příbram pro odsouzené ze dne 27. 12. 2005, čj. 15/657/2005 - 50/33, a ustanovení §39 odst. 9 věty druhé vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu bylo dne 16. 11. 2006 doručeno podání stěžovatele, které však nesplňovalo náležitosti návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Proto byl stěžovatel vyzván k odstranění vad. V prodloužené lhůtě byl ústavnímu soudu doručen doplněný návrh, kterým se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2006, čj. 9 To 386/2006 - 22 (dále jen "odvolací soud"), a usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 20. 9. 2006, čj. 2 Nt 962/2006 - 15 (dále jen "soud prvního stupně"), pro porušení čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel rovněž využil možnosti dané mu ustanovením §74, resp. §64 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a domáhal se zrušení Vnitřního řádu Věznice Příbram pro odsouzené ze dne 27. 12. 2005, čj. 15/657/2005 - 50/33 (dále jen "vnitřní řád"), a ustanovení §39 odst. 9 věty druhé vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "řád výkonu trestu").
Současně navrhl, aby Ústavní soud vydal předběžné opatření podle ustanovení §80 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Usnesením odvolacího soudu byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení soudu prvního stupně. Tímto usnesením byla zamítnuta žádost stěžovatele o přeřazení pro výkon trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, který mu byl uložen Okresním soudem v Přerově ze dne 22. 10. 2004, sp. zn. 6 T 37/2004, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. 2 To 1390/2004, z věznice s ostrahou do věznice s dozorem.
Stěžovatel tvrdil, že důvodem pro zamítnutí jeho žádosti byla skutečnost, že podle vnitřního řádu byl zařazen ve II. skupině vnitřní diferenciace. Úpravu jednotlivých prostupných skupin vnitřní diferenciace ve vnitřním řádu považuje za nezákonnou, neboť zmocnění k jejich úpravě vychází z vyhlášky, kterou se vydává řád výkonu trestu a obsahuje přísnější podmínky než samotná vyhláška. Každá věznice má svůj vlastní vnitřní řád a v něm stanovené podmínky pro zařazení do jednotlivých skupin vnitřní diferenciace se podstatně liší. To znamená, že zatímco ve Věznici Příbram je zařazen do II. diferenciační skupiny, v jiné věznici by byl zařazen ve skupině první. V tom spatřuje rozpor s požadavkem rovnosti práv odsouzených, rozpor s principem dělby moci, když je překročeno zákonné zmocnění, kterým může vnitřní řád upravovat pouze denní rozvrh chodu věznice, činnost odsouzených a jejich podíl na řešení otázek souvisejících se životem ve věznici (§14 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů) a Ministerstvo spravedlnosti prostřednictvím ustanovení §39 odst. 9 řádu výkonu trestu není k takovému zmocnění oprávněno.
Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je nutno odmítnout z důvodů níže uvedených.
Především je třeba zdůraznit, že Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů. Zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení práva na spravedlivý proces došlo zejména za situace, pokud by byla komukoli upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (k tomu srov. např. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 2/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 37, Praha 1994).
Právo na spravedlivý proces či spíše na soudní ochranu tak, jak je stanoví čl. 36 odst. 1 Listiny, dále znamená, že Ústavní soud, ve vztahu k obecným soudům, je svou činností povolán k tomu, aby dbal v konkrétní věci na procesní čistotu toho kterého řízení. Ve věci posuzované ústavní stížnosti nic nenasvědčuje tomu, že by byl porušen řádný procesní postup obecných soudů. Obecné soudy se žádostí stěžovatele náležitě zabývaly a je zřejmé, které skutečnosti měly za zjištěny, jakými úvahami se při rozhodování řídily a proč neshledaly důvod pro vyhovění žádosti stěžovatele o přeřazení, resp. jeho stížnosti (§134 odst. 2 TrŘ). Závěry, k nimž obecné soudy dospěly ve svých rozhodnutích, lze z pohledu základních práv a svobod považovat za ústavně konformní a jejich usnesení jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat. Právo na spravedlivý proces není totiž možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám stěžovatele.
Přeřazení do věznice jiného typu je upraveno v ustanovení §39b trestního zákona (dále jen "TrZ") a v ustanovení §324 trestního řádu (dále jen "TrŘ"). Přeřazení odsouzeného do věznice s mírnějším režimem je možné jen za splnění obecných předpokladů, které jsou stanoveny v ustanovení §39b odst. 2 TrZ. Jde jednak o chování odsouzeného a způsob, jakým plní své povinnosti, a jednak o odůvodněný závěr, že přeřazení přispěje k dosažení účelu výkonu trestu (§23 TrZ). Současně musí být splněna podmínka, že odsouzený ve stávajícím typu věznice vykonal nepřetržitě alespoň jednu třetinu uloženého trestu, nejméně však šest měsíců (§39b odst. 6 TrZ). Tyto podmínky, včetně dalších, je nutné splnit kumulativně.
Při aplikaci tohoto institutu nelze přehlédnout, že se jedná o nenárokový institut. Jinými slovy, není ústavně zaručené právo, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného na přeřazení do mírnějšího typu věznice. Soud rozhodující o přeřazení musí vycházet z náležitě zjištěného skutkového stavu, který umožňuje dostatečným způsobem posoudit osobnost odsouzeného. Aby mohl vydat rozhodnutí vedoucí k naplnění účelu a smyslu trestu (§23 odst. 1 TrZ), musí soud zkoumat jak záporné tak i pozitivní sklony a tendence v chování odsouzeného při současné aplikaci kritérií a pravidel upravených v ustanovení §39b TrZ. Je především věcí obecných soudů, aby posoudily, zda jsou naplněny zákonem stanovené podmínky aplikace tohoto institutu a své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily, jak se také v dané věci stalo.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel splnil pouze jedinou ze zákonem stanovených podmínek pro přeřazení, a to výkon více než jedné třetiny uloženého trestu ve věznici určitého typu. Ostatní zákonné podmínky, zejména obecné předpoklady dané ustanovením §39b odst. 2 TrZ, však nesplnil. Jeho chování nepřesáhlo rámec průměru, zejména když své dvě odměny získal až poté, kdy podal žádost o přeřazení. Ve vztahu k dosažení účelu výkonu trestu nemohla být přehlédnuta ani trestní minulost stěžovatele, neboť ta vypovídá o tom, jak dříve vykonané tresty na něho působily, což bylo významné pro úvahy o jeho předpokládaném chování v budoucnosti. V tomto směru bylo poukázáno na fakt, že stěžovatel se trestné činnosti dopustil krátce po propuštění z předchozího výkonu trestu odnětí svobody, z čehož je zřejmé, že dřívější výkony trestů ho neodradily od páchání další trestné činnosti. Důvodně pak obecné soudy dospěly k závěru, že mírnější typ věznice by u stěžovatele nebyl z hlediska dosažení účelu trestu přínosný, přičemž jeho současné hodnocení nelze vnímat jako upřímnou snahu po nápravě a věznice jeho přeřazení nedoporučila. Významné přitom je, že obecné soudy v odůvodnění svých usnesení neuvedly, že by skutečnost, že je stěžovatel zařazen ve II. diferenciační skupině, považovaly za relevantní právě k posouzení podmínek pro vyhovění jeho žádosti o přeřazení do mírnějšího typu věznice. Jinými slovy, obecné soudy své závěry vedoucí k zamítnutí žádosti stěžovatele o přeřazení do mírnějšího typu věznice o tuto skutečnost neopíraly. Proto nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že důvodem pro nevyhovění žádosti o přeřazení bylo jeho zařazení ve druhé diferenciační skupině, tzn. že by v tomto směru obecné soudy při posuzování a rozhodování žádosti o přeřazení aplikovaly vnitřní řád a ustanovení §39 odst. 9 věty druhé řádu výkonu trestu.
Za situace, kdy nebylo shledáno, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení stěžovatelem tvrzených ustanovení Listiny, nezbylo Ústavnímu soudu než návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnout jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
K návrhu stěžovatele na zrušení vnitřního řádu a ustanovení §39 odst. 9 věty druhé řádu výkonu trestu je nutno připomenout, že aktivní legitimace stěžovatele k podání akcesorického návrhu na kontrolu norem může být založena, při současném splnění dalších zákonných podmínek, pouze v souvislosti s řešením a pravomocným rozhodnutím konkrétní právní věci, týkající se individuálně určeného subjektu (stěžovatele) před orgánem veřejné moci, event. v souvislosti s jiným individuálním zásahem tohoto orgánu do jeho ústavně zaručených základních práv [§64 odst. 1 písm. e), §74 zákona o Ústavním soudu]. Nutným, nikoliv však dostatečným předpokladem pro přiznání aktivní legitimace je to, že uplatněním napadeného ustanovení nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, tj. jeho konkrétní aplikací měla, dle tvrzení stěžovatele, nastat skutečnost předvídaná ustanovením §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Z rekapitulace věci vyplývá a je nesporné, že obecné soudy při svém rozhodování aplikovaly jen trestní zákon a trestní řád, a nikoli Vnitřní řád Věznice Příbram a ustanovení §39 odst. 9 věty druhé vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů, a stěžovatel tak není k návrhu na jejich zrušení aktivně legitimován.
Ve vztahu k tomuto návrhu stěžovatele lze také odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že v případě, kdy byla ústavní stížnost odmítnuta z důvodů uvedených v ustanovení §43 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, sdílí procesně její osud i tento návrh, tzn. že zde není právní základ pro projednání tohoto návrhu ve smyslu ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu.
Vzhledem k uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než současně odmítnout, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, i návrh stěžovatele na zrušení Vnitřního řádu Věznice Příbram pro odsouzené a ustanovení §39 odst. 9 věty druhé vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že v dané věci nebyly splněny ani podmínky pro vydání stěžovatelem navrhovaného předběžného opatření podle §80 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu