infUsTakto, infUsVec2, errUsPouceni, errUsDne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 27.06.2007, sp. zn. I. ÚS 779/06 [ nález / GÜTTLER / výz-2 ], paralelní citace: N 106/45 SbNU 445 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2007:1.US.779.06.2

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

K povinnosti soudů řádně odůvodnit zamítnutí důkazního návrhu

Právní věta Obecně platí, že základní právo na spravedlivý proces a soudní ochranu, tak jak vyplývá z Listiny základních práv a svobod, v sobě zahrnuje především požadavek na řádný procesní postup obecných soudů, který odpovídá pravidlům stanoveným v právních předpisech. Z pravidel stanovených pro dokazování a ze zásady volného hodnocení důkazů vyplývá, že obecné soudy nejsou sice povinny provést všechny účastníky navrhované důkazy, avšak jestliže některý z důkazů neprovedou, pak jsou povinny své rozhodnutí řádně odůvodnit. Z odůvodnění musí být jednoznačně patrné, o jaké závěry se obecné soudy při svém rozhodnutí o zamítnutí důkazního návrhu opřely. Takový postup je v souladu s příslušnou právní úpravou, odpovídá základnímu právu na spravedlivý proces i ustálené judikatuře Ústavního soudu.

ECLI:CZ:US:2007:1.US.779.06.2
sp. zn. I. ÚS 779/06 Nález Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně - ze dne 27. června 2007 sp. zn. I. ÚS 779/06 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. J. proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 28 Co 446/2005-100 ze dne 10. 1. 2006 a proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku č. j. 3 C 44/2005-61 ze dne 20. 4. 2005, jimiž bylo stěžovatelce uloženo vyklidit byt, a o návrhu na odložení vykonatelnosti obou těchto rozsudků. Rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 28 Co 446/2005-100 ze dne 10. 1. 2006 a rozsudek Okresního soudu v Rakovníku č. j. 3 C 44/2005-61 ze dne 20. 4. 2005 se zrušují. Odůvodnění: I. Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti rozsudku Krajského soudu v Praze (dále též "krajský soud" nebo "odvolací soud") č. j. 28 Co 446/2005-100 ze dne 10. 1. 2006, jímž byl ve věci samé potvrzen rozsudek Okresního soudu v Rakovníku (dále též "okresní soud" nebo "soud prvního stupně") č. j. 3 C 44/2005-61 ze dne 20. 4. 2005, kterým jí bylo uloženo vyklidit byt č. 10 o velikosti 3+1 s příslušenstvím I. kategorie ve čtvrtém nadzemním podlaží domu v K. ulici v R. Napadenými rozhodnutími byla podle názoru stěžovatelky porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví spatřuje stěžovatelka především v následujících skutečnostech. Stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy (soud prvního stupně a soud odvolací) neprovedly jí navržené důkazy, a to bez náležitého odůvodnění, byť současně dovodily, že neunesla o svých tvrzeních důkazní břemeno. Namítá, že soudy neprovedly výslech jejích rodičů, i když v návrhu uvedla, k jakým skutečnostem (včetně dohody o celkovém vypořádání společného jmění bývalých manželů) by měli být slyšeni. Dále stěžovatelka prohlásila, že oba soudy porušily zásady hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §132 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), neboť pečlivě nepřihlížely ke všemu, co vyšlo v řízení najevo. Zejména nedostatečně zhodnotily její tvrzení, že mezi žalobkyní K. a jejím bývalým manželem J. jednoznačně došlo k vypořádání veškerého majetku a závazků že a nebylo důvodu se domnívat, že se vypořádání týkalo všeho majetku vyjma členského podílu ve stavebním bytovém družstvu. Stěžovatelka poukazuje rovněž na to, že se obecné soudy nevypořádaly s jejím tvrzením, že požadavek vedlejší účastnice, žalobkyně K., aby vyklidila byt, je v rozporu s dobrými mravy, a proto by mu měly odepřít právní ochranu. Dodala, že žalobkyně byt neužívá od roku 1982, nijak na něj nepřispívala a začala činit kroky k jeho nabytí až 19 let po zániku manželství s M. J., a to pouze z důvodu jeho úmrtí. Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil obě napadená rozhodnutí, a současně navrhla, aby byla odložena vykonatelnost napadeného rozsudku soudu prvního stupně ve znění rozsudku odvolacího soudu. II. Krajský soud v Praze ve stručném vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že "na str. 3 ve druhém odstavci odůvodnění jeho rozhodnutí není zcela správně uvedeno, že soud prvního stupně provedl všechny důkazy, které stěžovatelka v řízení před ním navrhla, avšak následně ve třetím odstavci je toto konstatování upřesněno v souvislosti s úvahou odvolacího soudu o průkazní neschopnosti důkazu, který navrhla, a který proto soud prvního stupně podle názoru odvolacího soudu právem neprovedl". Vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. Okresní soud v Rakovníku se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Byl poučen, že nevyjádří-li se ve lhůtě do 10 dnů od doručení příslušné výzvy, bude Ústavní soud vycházet ze závěru, že s upuštěním od ústního jednání souhlasí. Ani na to nereagoval, a proto má Ústavní soud za to, že Okresní soud v Rakovníku s upuštěním od ústního jednání souhlasí. Vyjádření krajského soudu bylo zasláno stěžovatelce - jejímu advokátovi - k možné replice. Současně byla vyzvána k vyjádření, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání. Ve výzvě byla poučena o tom, že nevyjádří-li se ve lhůtě do 10 dnů od doručení příslušné výzvy, bude Ústavní soud vycházet ze závěru, že s upuštěním od ústního jednání souhlasí. Výzva byla právnímu zástupci stěžovatelky doručena dne 29. 3. 2007, lhůta k vyjádření tedy uplynula dne 8. 4. 2007. V této lhůtě nebylo Ústavnímu soudu doručeno žádné vyjádření, a proto má Ústavní soud za to, že stěžovatelka s upuštěním od ústního jednání souhlasí. K ústavní stížnosti podala vyjádření i vedlejší účastnice D. K. Uvedla, že argumentace stěžovatelky neobstojí, protože se s ní vypořádaly již obecné soudy. Napadené rozsudky považuje za správné a stížnost stěžovatelky pak za nedůvodnou. Současně vedlejší účastnice souhlasila s upuštěním od ústního jednání. III. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 3 C 44/2005 vedený u Okresního soudu v Rakovníku. Ze spisu zjistil, že stěžovatelka měla v řízení před obecnými soudy postavení žalované, proti níž byla podána žaloba o vyklizení označeného bytu. Žalobkyně D. K. tvrdila, že předmětný byt získala společně se svým dřívějším manželem M. J., který byl ve druhém manželství manželem stěžovatelky. Po rozvodu manželství nedošlo k vypořádání společného jmění mezi bývalými manžely, zejména nebyla řešena otázka dalšího užívání předmětného bytu, který žalobkyně získala spolu s tehdejším manželem do společného užívání. Dále žalobkyně tvrdila, že po smrti jejího bývalého manžela přešlo ze zákona členství ve stavebním bytovém družstvu, a tedy i právo nájmu k bytu, výlučně na ni. Stavební bytové družstvo s ní uzavřelo dohodu o užívání bytu a následně jí tento byt převedlo do vlastnictví; vklad do katastru nemovitostí byl povolen. Stěžovatelka naproti tomu uvedla, že po rozvodu prvního manželství jejího manžela s žalobkyní jejich společné členství v družstvu zaniklo a výlučným členem stavebního bytového družstva se stal její manžel. K zániku společného jmění prý došlo na základě ústní dohody mezi bývalými manžely (tj. žalobkyní a M. J.) o vypořádání společného jmění a dohody o užívání družstevního bytu. Okresní soud v Rakovníku rozsudkem č. j. 3 C 44/2005-61 ze dne 20. 4. 2005 žalobě vyhověl a uložil stěžovatelce povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku. V odůvodnění uvedl, že po rozvodu manželství nebyla mezi bývalými manželi řešena otázka dalšího členství ve stavebním bytovém družstvu, a proto smrtí M. J. přešlo na žalobkyni ze zákona členství ve stavebním bytovém družstvu, a tedy i právo nájmu k tomuto bytu. Stavební bytové družstvo se žalobkyní také takto jednalo, uzavřelo s ní dohodu o užívání bytu a následně jí byt převedlo do vlastnictví. Okresní soud uvedl, že stěžovatelce nesvědčí žádný právní důvod pro užívání předmětného bytu, a proto soud rozhodl, jak je ve výroku uvedeno. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze rozsudkem č. j. 28 Co 446/2005-100 ze dne 10. 1. 2006 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že změnil lhůtu k vyklizení a předání bytu na šest měsíců od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Konstatoval, že soud prvního stupně provedl všechny stěžovatelkou navržené důkazy, a ztotožnil se s jeho závěrem, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno; k prokázání jejích tvrzení prý nemohl sloužit jí navržený důkaz výslechem jejích rodičů, neboť tento důkaz před soudem prvního stupně navrhla proto, aby prokázala, že si žalobkyně s panem J. vzali novomanželskou půjčku, z níž si zařídili byt. Dále se odvolací soud zabýval námitkou stěžovatelky týkající se aplikace §3 odst. 1 občanského zákoníku. Je prý nasnadě, že se stěžovatelka se svými dětmi dostává do obtížné situace, má-li předmětný byt vyklidit, ale na druhé straně jí žalobkyně nabízela rozumné vypořádání vzájemných vztahů, na které nepřistoupila. Prodejem další nemovitosti, kterou s manželem stavěli, získala dostatek prostředků, aby mohla svou bytovou situaci řešit. Dospěl proto k závěru, že žalobkyně své právo v rozporu s dobrými mravy neuplatňovala. IV. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení jejích základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Stěžovatelka především namítla neprovedení jí navrhovaných důkazů, což soudy náležitě neodůvodnily, byť pak žalobě vyhověly právě proto, že neunesla důkazní břemeno. Ústavní soud této námitce přisvědčil. Obecně platí, že základní právo na spravedlivý proces a soudní ochranu, tak jak vyplývá z Listiny, v sobě zahrnuje především požadavek na řádný procesní postup obecných soudů, který odpovídá pravidlům stanoveným v právních předpisech. Z pravidel stanovených pro dokazování a ze zásady volného hodnocení důkazů vyplývá, že obecné soudy nejsou sice povinny provést všechny účastníky navrhované důkazy, avšak jestliže některý z důkazů neprovedou, pak jsou povinny své rozhodnutí řádně odůvodnit. Z odůvodnění musí být jednoznačně patrné, o jaké závěry se obecné soudy při svém rozhodnutí o zamítnutí důkazního návrhu opřely. Takový postup je v souladu s příslušnou právní úpravou, odpovídá základnímu právu na spravedlivý proces i ustálené judikatuře Ústavního soudu. Této povinnosti však obecné soudy v souzené věci nedostály. Stěžovatelka při ústním jednání před okresním soudem dne 11. 4. 2005 (po poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř.) navrhla provedení důkazu výslechem svých rodičů (č. l. 51); uvedla mimo jiné, že tímto důkazem hodlá prokázat existenci dohody, že si žalobkyně K. ponechá veškeré movité věci a vybavení bytu a pan J. bude mít výhradně byt a současně bude mít závazek hradit novomanželskou půjčku. Soud prvního stupně usnesením tento důkazní návrh zamítl (č. l. 52), což (nepřesně a neúplně) formuloval tak, že "navržený důkaz o splácení novomanželské půjčky, kterou si vzali zemřelý M. J. a žalobkyně, se zamítá". V odůvodnění rozsudku se o důvodech zamítnutí navrhovaného důkazu nezmínil a uvedl, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat, že mezi žalobkyní a jejím bývalým manželem byla uzavřena ústní dohoda, která by řešila zánik společného členství ve stavebním bytovém družstvu, a zároveň zánik společného užívání předmětného družstevního bytu (č. l. 65). Stěžovatelka pak namítla neprovedení navrhovaného důkazu i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (č. l. 70). Zopakovala, že měla být prokázána dohoda žalobkyně s M. J. i o celkovém vypořádání společného jmění manželů, a při ústním jednání před odvolacím soudem znovu navrhla provedení důkazu výslechem rodičů (č. l. 97). Odvolací soud o tomto návrhu náležitě nerozhodl a navržený důkaz neprovedl; v odůvodnění napadeného rozhodnutí (č. l. 102) mimo jiné uvedl, že "k prokázání tvrzení stěžovatelky o existenci dohody by nemohl sloužit další jí navržený důkaz výslechem jejích rodičů, neboť před soudem prvního stupně tento důkaz navrhla proto, aby prokázala, že žalobkyně si se svým bývalým manželem vzali novomanželskou půjčku, z níž si zařídili předmětný byt". Tento zjednodušený závěr odvolacího soudu však v soudním spise oporu nemá. Naopak - jak je uvedeno výše - stěžovatelka tento důkaz navrhovala především k prokázání toho, že mezi bývalými manžely byla uzavřena ústní dohoda o vypořádání společného jmění. To však obecné soudy nereflektovaly a soustředily se toliko na část textu návrhu týkající se novomanželské půjčky, která byla z kontextu důkazního návrhu stěžovatelky nesprávně vytržena, čímž došlo k jeho úplnému zkreslení. Ústavní soud dále poukazuje na část odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu, podle něhož je zcela pochopitelné tvrzení žalobkyně (vedlejší účastnice), že se nezajímala o dořešení práva užívání předmětného bytu a jejího členství v družstvu, jestliže v předmětném bytě zůstal žít její bývalý manžel a založil novou rodinu se žalovanou. Tato úvaha krajského soudu se však nevyrovnává s otázkou, proč žalobkyně po velmi dlouhou dobu (tj. od roku 1982) tolerovala faktické vypořádání majetku s bývalým manželem a o uvedený byt se začala ucházet až po jeho smrti v roce 2001. K tomu je třeba žalobkyni podrobně vyslechnout a její vysvětlení v kontextu s ostatními důkazy náležitě i zhodnotit. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení stěžovatelčina základního práva na spravedlivý proces, jehož se dovolává, a napadená rozhodnutí zrušil. Za tohoto stavu se Ústavní soud dalšími námitkami stěžovatelky nezabýval, neboť by to bylo nadbytečné. O návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí bylo rozhodnuto samostatným usnesením Ústavního soudu č. j. I. ÚS 779/06-16 ze dne 18. 4. 2007.

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2007:1.US.779.06.2
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 779/06
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 106/45 SbNU 445
Populární název K povinnosti soudů řádně odůvodnit zamítnutí důkazního návrhu
Datum rozhodnutí 27. 6. 2007
Datum vyhlášení 1. 8. 2007
Datum podání 4. 12. 2006
Datum zpřístupnění 3. 8. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 2
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - KS Praha
SOUD - OS Rakovník
Soudce zpravodaj Güttler Vojen
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 99/1963 Sb., §132, §157 odst.2
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
Věcný rejstřík byt/vyklizení
důkaz/volné hodnocení
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-779-06_2
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 55675
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-10