ECLI:CZ:US:2007:1.US.846.06.1
sp. zn. I. ÚS 846/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Ortmanem CSc., advokátem, se sídlem Husovo nám. 65/2, 268 01 Hořovice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 10 To 95/2005, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1009/2006, za účasti Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 12. 2006, stěžovatel napadl usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 10 To 95/2005 (dále jen "usnesení vrchního soudu"), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku soudu Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 7. 3. 2005, č. j. 48 T 3/2004-1259 (dále jen "rozsudek"), kterým byl shledán vinným pokusem trestného činu porušování předpisů o zahraničním obchodu s vojenským materiálem dle §124d odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon"), trestným činem krádeže dle §247 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona a přípravou trestného činu loupeže dle §234 odst. 1, 2 písm. b) stejného právního předpisu, za což mu byl stanoven trest odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců. Rovněž napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1009/2006 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení vrchního soudu.
Stěžovatel má v prvé řadě za nepřípustné, že ve spise se nachází pouze část pořízených odposlechů. Odvolací soud uvedl, že jich "bylo hodně a bylo třeba vybrat jen ty, které mají důkazní hodnotu". To však má za neakceptovatelné, neboť již nikdo neposoudí, jakou důkazní hodnotu měly ty odposlechy a záznamy, které byly policií vyřazeny jako nedůležité. Důkazem je v řízení vše, co může přispět k posouzení skutkového stavu. Těžko lze jako neprůkazné hodnotit to, co soud ani neměl možnost posoudit, a jako průkazné naopak to, co není úplné.
Pokud jde o odposlechy, které ve spise obsaženy jsou, má názor soudu, že "autíčka" znamenaly samopaly a "čepice" tlumiče na ně, za příliš silné tvrzení. Upozornil též, že samotné odposlechy neopírající se o další důkazy nemohou pro rozhodnutí o vině postačovat. Ostatní důkazy přitom dle něj dostatečný podklad pro napadená rozhodnutí nepředstavují. Dodává, že účelem trestního řízení je nejen spravedlivé potrestání pachatele, ale i zabezpečení "fair procesu". Při něm není místo pro hypotézy, varianty a domněnky, nýbrž soud musí vycházet z bezpečně prokázaných fakt.
Trest, který mu byl uložen, považuje za přísný a v této souvislosti upozorňuje na rozpor exemplárního trestání s účelem trestu vymezeným v §23 trestního zákona.
Vzhledem k uvedenému má za to, že došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a 5, čl. 37 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Vrchní soud pouze odkázal na své rozhodnutí.
Nejvyšší soud poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužil.
Vrchní státní zastupitelství v Praze a Nejvyšší státní zastupitelství se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdaly.
III.
Po prostudování předmětného spisu sp. zn. 48 T 3/2004 (dále jen "spis") a po uvážení vznesených námitek Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti postupu orgánů činných v trestním řízení, které měly v podstatě manipulovat s důkazy, když do spisu nezařadily přepisy záznamů telekomunikačního provozu, které možná mohly svědčit o jeho nevině. Ústavní soud nicméně konstatuje, že není povinností orgánů činných v trestním řízení zařadit do trestního spisu všechny záznamy telekomunikačního provozu, ale jen ty, jež obsahují skutečnosti důležité pro trestní řízení (§88 odst. 4, 5 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním [dále jen "trestní řád"]). Samozřejmě, že by bylo v rozporu s účelem trestního řádu (§1 odst. 1) a zásadami trestního řízení (§2), pokud by v řízení přípravném byly z okruhu důkazů vyloučeny ty, jež svědčí ve prospěch osoby trestně stíhané, z čehož plyne povinnost soudu, je-li taková skutečnost namítána, se jí zabývat. Pak je nicméně nutno posoudit, zda existují nějaké konkrétní okolnosti, jež by takovémuto protiprávnímu postupu nasvědčovaly. V tomto smyslu stěžovatel v ústavní stížnosti žádné bližší údaje neuvádí. Jeho tvrzení, že zničené záznamy mohly svědčit v jeho prospěch, má pouze zcela hypotetický charakter. Naopak důvody, pro které soud tuto jeho námitku odmítl, jsou z jeho rozhodnutí zřejmé (obdobně viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 183/03 in http://www.usoud.cz). Lze též dodat, že úkolem orgánů činných v trestním řízení není shromáždit v jeho rámci co největší množství jakýchkoliv materiálů, nýbrž musejí postupovat tak, aby byly zajištěny důkazní prameny relevantní pro posouzení skutečností důležitých pro trestní řízení.
K dalším námitkám stěžovatele Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.
Stěžovatel upozorňuje, že samotné odposlechy neopírající se o další důkazy nemohou pro rozhodnutí o vině postačovat, o takovou situaci se však v projednávaném případě nejedná. Právě naopak, závěry obecných soudů jsou vystavěny na souznění těchto odposlechů s dalšími důkazními prameny. Např. jejich úvahu, že pokud bylo v odposleších hovořeno o určitém počtu "autíček s čepicí", jednalo o automatické zbraně s tlumičem (a nikoliv o autíčka v dárkovém vánočním balení připomínajícím čepici, jak vypověděl spoluobviněný R. Š. [stěžovatel k tomuto skutku nevypovídal vůbec]), potvrzuje nález takovýchto zbraní v počtu odpovídajícím.
Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při svém hodnocení řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry vyplývající ze zjištěného skutkového stavu odůvodnily dostatečným způsobem.
Co se týče tvrzené nepřiměřené přísnosti uloženého trestu, Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem v obecné rovině v tom, že exemplární trestání je v rozporu s účelem trestu vymezeným v §23 trestního zákona (shodně nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 463/97 in http://www.usoud.cz). Takovou situaci však v projednávané věci neshledává. Obecné soudy respektovaly právní úpravu stanovenou v trestním zákoně a vyšly z kritérií zajišťujících uložení spravedlivého trestu, tzn. trestu adekvátního spáchaným trestným činům a osobnosti jejich pachatele (viz zejména str. 34 rozsudku). Za této situace nepřísluší Ústavnímu soudu, jakožto soudnímu orgánu ochrany ústavnosti, do napadeného rozhodnutí jakkoli zasahovat. Stanovený úhrnný trest byl ostatně vyměřen ve výši blízké spodní, nikoliv snad horní, hranici trestní sazby.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2007
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu