ECLI:CZ:US:2007:2.US.1331.07.1
sp. zn. II. ÚS 1331/07
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudkyně zpravodajka) - ze dne 27. listopadu 2007 sp. zn. II. ÚS 1331/07 ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti LUMBERJACK, a. s., se sídlem Žitná 1578, Praha 2, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 3. 2007 č. j. 33 Nc 495/2006-28a, jímž bylo rozhodnuto o stěžovatelčině námitce podjatosti soudního exekutora JUDr. O. Svobody tak, že tento soudní exekutor není vyloučen z provedení exekuce, a dále ve věci stěžovatelčiných návrhů na přiznání odkladného účinku ústavní stížnosti a na vydání předběžného opatření a konečně stěžovatelčina návrhu na zrušení ustanovení §74 odst. 1 písm. a) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů.
I. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 3. 2007 č. j. 33 Nc 495/2006-28a bylo porušeno základní právo stěžovatelky garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Toto rozhodnutí se proto ruší.
III. Návrh na zrušení ustanovení §74 odst. 1 písm. a) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, se odmítá.
IV. Návrhy na přiznání odkladného účinku podané ústavní stížnosti a na vydání předběžného opatření se odmítají.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 22. 5. 2007 se stěžovatelka domáhala zrušení výše uvedeného rozhodnutí, neboť měla za to, že jím Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též "obvodní soud") porušil její základní právo garantované čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud zrušil ustanovení §74 odst. 1 písm. a) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů. Rovněž se domáhala, aby Ústavní soud vydal předběžné opatření, jímž by soudnímu exekutorovi JUDr. O. Svobodovi zakázal až do rozhodnutí o ústavní stížnosti činit jakékoli kroky v exekučním řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 33 Nc 495/2006, v němž byl soudem pověřen provedením exekuce, a zároveň aby ústavní stížnosti přiznal odkladný účinek.
2. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 a contrario zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), byla podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítané porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje zejména ve skutečnostech, že byla zkrácena ve svém právu na přístup k soudu, v řízení před obvodním soudem jí bylo upřeno právo vyjádřit se ke skutečnostem, které vyšly v řízení najevo, a také napadené rozhodnutí neodpovídá principům právního státu, neboť výrok rozhodnutí nevyplývá z jeho odůvodnění. Stěžovatelka přitom zdůrazňuje, že ústavní stížností nebrojí primárně proti skutečnosti, že soudní exekutor nebyl vyloučen, nýbrž proti porušení svých procesních práv v exekučním řízení.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti poté, co zrekapitulovala průběh řízení o vznesené námitce podjatosti soudního exekutora před obvodním soudem a znovu zopakovala své argumenty na podporu svého přesvědčení o podjatosti soudního exekutora, následně uvedla, že obvodní soud již tím, že nezaslal stěžovatelce vyjádření soudního exekutora k podané námitce podjatosti, v němž exekutor rozvádí svůj vztah k oprávněnému, jí bylo odepřeno právo vyjádřit se k rozhodným skutečnostem. Dále má stěžovatelka za to, že napadené rozhodnutí obvodního soudu je co do povahy výroku chybné a je zcela nepřezkoumatelné, neboť v něm obvodní soud sice konstatuje, že námitka podjatosti byla podána opožděně, nicméně dále rozhodoval meritorně a své rozhodnutí, v němž konstatoval nevyloučení soudního exekutora, vydal až poté, co byl exekutor vyzván k vyjádření a až po uplynutí deseti měsíců od jejího podání i přesto, že mu od počátku muselo být známo, kdy byla poprvé podána. Pokud soud tedy rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku, byl povinen toto rozhodnutí odůvodnit věcně. Stejně tak pokud obvodní soud považoval námitku podjatosti od počátku za opožděně vznesenou, neexistoval jediný důvod, proč o námitce podjatosti nerozhodnout bezprostředně po jejím obdržení. Stěžovatelka tak ve vydání rozhodnutí takové povahy po deseti měsících rovněž spatřuje porušení svého práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
5. K opožděnosti vznesené námitky podjatosti stěžovatelka uvedla, že nebyla soudním exekutorem řádně poučena o tom, v jaké lhůtě může námitku podjatosti vznést. V případě nesplnění poučovací povinnosti exekuční řád v §29 odst. 5 výslovně uvádí, že námitku podjatosti je možné vznést i po uplynutí pětidenní lhůty. Jestliže obvodní soud ve svém rozhodnutí konstatoval, že stěžovatelka poučena byla (tj. bylo jí sděleno, že námitku podjatosti může vznést), a proto tak byla povinna učinit v zákonné pětidenní lhůtě, ačkoliv o této lhůtě výslovně poučena nebyla, porušil tak dle názoru stěžovatelky její právo na přístup k soudu, neboť se odmítl meritorně zabývat řádně a včas podaným návrhem stěžovatelky. Stěžovatelka k tomu dále uvedla, že výzvu k dobrovolnému splnění povinnosti, která obsahovala poučení o možnosti namítat podjatost exekutora, obdržela zároveň s usnesením o nařízení exekuce, v němž byla poučena o právu podat odvolání do 15 dnů. Stěžovatelka k tomu rovněž poznamenala, že nebyla od počátku exekučního řízení právně zastoupena, a proto ani nemohla předvídat svou povinnost vznést námitku podjatosti ve lhůtě kratší. Je však toho názoru, že zásada neznalost práva neomlouvá je v procesním právu modifikována poučovací povinností [explicitně §5 občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.")], přičemž platí, že nesprávnost poučení nemůže jít na újmu účastníka řízení (viz §204 a §240 odst. 3 o. s. ř.). V rovině jednoduchého práva pak uvedla, že citovaná ustanovení lze zajisté per analogiam legis (§52 exekučního řádu) aplikovat i na nesprávné poučení o lhůtě k podání námitky podjatosti.
6. K návrhu připojenému k ústavní stížnosti na zrušení ustanovení §74 odst. 1 písm. a) exekučního řádu, podle kterého může exekutor v rámci další činnosti poskytovat právní pomoc oprávněnému nebo povinnému po vydání exekučního titulu, jakož i v souvislosti s exekuční činností a další činností, stěžovatelka uvedla, že napadené ustanovení nelze vyložit ústavně konformně tak, aby nebyla porušena ústavní práva účastníků exekučního řízení. Sepsání návrhu na nařízení exekuce, tj. poskytnutí právní pomoci podle §74 odst. 1 písm. a) exekučního řádu, však a priori vylučuje exekutora z exekučního řízení a znemožňuje jeho vystupování v rámci jeho hlavní činnosti. Dle názoru stěžovatelky je naprosto nedostatečné, aby uvedené ustanovení bylo interpretováno tak, že soudní exekutor není oprávněn sepsat návrh na nařízení exekuce, v němž navrhne, aby sám byl pověřen provedením exekuce. Taková úprava by byla dle názoru stěžovatelky nedostačující, neboť povinný nemá zpravidla příležitost se seznámit s tím, kdo oprávněnému poskytl právní službu spočívající v sepsání návrhu na nařízení exekuce, a ani exekutorovi žádný právní předpis neukládá povinnost kdekoli uvést, že návrh na nařízení exekuce oprávněnému sepsal.
7. Ke svým návrhům na přiznání odkladného účinku podané ústavní stížnosti a na vydání předběžného opatření stěžovatelka uvedla, že důvodem porušování jejích procesních práv v exekučním řízení je právě podjatost soudního exekutora a že z rozhodnutí obvodního soudu o námitce podjatosti je zřejmé, že ani obvodní soud její práva neochrání. Proto je třeba, aby před rozhodnutím o ústavní stížnosti byly zatímně upraveny poměry účastníků řízení. K návrhu na vydání předběžného opatření pak stěžovatelka předestřela, že dle jejího názoru je vzhledem k délce řízení o námitce podjatosti a k faktu, že v exekučním řízení nadále pokračuje podjatý exekutor, zcela namístě vydání předběžného opatření, kterým bude soudnímu exekutorovi zakázáno pokračovat v exekuci. Dále stěžovatelka uvedla, že tento návrh činí při vědomí, že zákon o Ústavním soudu předvídá možnost vydání předběžného opatření toliko v případě nezákonného zásahu, nikoli v případě stížností napadeného rozhodnutí. Přesto se však domnívá, že vydání předběžného opatření možné je, neboť zákon o Ústavním soudu evidentně nepředvídá situaci, kdy i v případě ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí se přiznání odkladného účinku ústavní stížnosti jeví být nedostatečným pro ochránění ústavních práv stěžovatelky.
II.
8. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Obvodní soud pro Prahu 2, zastoupený JUDr. Alenou Deréovou, podáním, v němž odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a argumentaci tam uvedenou.
9. Podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci souhlas poskytli a od ústního jednání bylo upuštěno.
III.
10. Ústavní soud si k posouzení námitek a tvrzení stěžovatelky a účastníka řízení rovněž vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 33 Nc 495/2006, který mu byl doručen dne 12. 10. 2007 a z něhož zjistil následující skutečnosti.
11. Dne 19. 4. 2006 podal oprávněný J. T. prostřednictvím soudního exekutora JUDr. O. Svobody k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 návrh na nařízení exekuce a pověření soudního exekutora, v němž se domáhal, aby obvodní soud svým usnesením nařídil exekuci na majetek povinné - stěžovatelky - pro uspokojení pohledávky oprávněného J. T. ve výši 1 174 896,50 Kč, a to na základě vykonatelného titulu - exekutorského zápisu zn. 086 EZ 1/2006 sepsaného dne 3. 4. 2004 Mgr. T. Voborníkem, exekutorským kandidátem z pověření soudního exekutora JUDr. O. Svobody, a rovněž, aby jejím výkonem pověřil právě soudního exekutora JUDr. O. Svobodu.
12. Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 2. 5. 2006 č. j. 33 Nc 495/2006-10 tomuto návrhu vyhověl, nařídil exekuci proti stěžovatelce k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 1 174 896,50 Kč a jejím výkonem pověřil soudního exekutora JUDr. O. Svobodu. Zároveň stěžovatelku poučil o možnosti podat proti tomuto usnesení odvolání ve lhůtě 15 dnů ode dne jeho doručení k Městskému soudu v Praze prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 2.
13. Proti tomuto usnesení stěžovatelka podala dne 1. 6. 2006 odvolání (č. l. 12-14 spisu), v němž, vedle argumentace o neexistenci exekuované pohledávky, přednesla i námitku podjatosti vůči pověřenému soudnímu exekutorovi JUDr. O. Svobodovi, jelikož tento má zřejmě vztah k oprávněnému, neboť mu poskytl právní pomoc spočívající v sepsání exekutorského zápisu se svolením vykonatelnosti a v sepsání návrhu na nařízení exekuce.
14. Jak plyne z pokynů soudce kanceláři a z kopií doručenek (vše na č. l. 20 spisu) zaslal Obvodní soud pro Prahu 2 kopii odvolání soudnímu exekutorovi JUDr. O. Svobodovi s žádostí, aby se ve lhůtě 10 dnů od jejího doručení vyjádřil ke vznesené námitce podjatosti. Na tuto výzvu, která mu byla doručena dne 18. 7. 2006, reagoval Mgr. T. Voborník, exekutorský kandidát z pověření JUDr. O. Svobody, podáním ze dne 24. 7. 2006 (č. l. 21), v němž odmítá vznesenou námitku podjatosti jako zcela účelovou, neboť praxe poskytování právní pomoci při sepsání návrhu na nařízení exekuce je zcela běžnou a nemůže a priori zakládat pochybnost o podjatosti soudního exekutora k účastníkům řízení. K argumentu stěžovatelky, že podjatost shledává i z důvodu učiněné výzvy k prohlášení o majetku, uvedl, že §50 odst. 2 exekučního řádu tento postup soudnímu exekutorovi umožňuje. Tak také podáním ze dne 12. 5. 2006 učinili a v tomto podání byla stěžovatelka rovněž poučena o možnosti vznést námitku podjatosti, kterou se také nechala patrně inspirovat.
15. Následně bylo odvolání stěžovatelky předloženo k rozhodnutí Městskému soudu v Praze. Městský soud v Praze, zastoupený předsedou senátu JUDr. Čestmírem Slaným, věc vrátil obvodnímu soudu (přípis ze dne 15. 2. 2007 na č. l. 24 spisu), neboť byl toho názoru, že je nejdříve nutné rozhodnout o návrhu stěžovatelky na vyloučení soudního exekutora, a doporučil, že je potřebné, aby se vyjádřil tento napadený exekutor osobně, nikoliv jen jím pověřený exekutorský kandidát.
16. Na opětovnou výzvu Obvodního soudu pro Prahu 2 k vyjádření se k pochybnostem o podjatosti (č. l. 25 spisu), která byla soudnímu exekutorovi JUDr. O. Svobodovi doručena dne 28. 2. 2007, reagoval soudní exekutor osobně sdělením ze dne 15. 3. 2007, v němž plně odkázal na vyjádření jím pověřeného exekutorského kandidáta. V příloze k tomuto sdělení připojil stejnopis výzvy k dobrovolnému splnění ze dne 12. 5. 2006 (č. l. 27 spisu), která byla zaslána stěžovatelce. V jejím odůvodnění bylo odkazováno na §46 exekučního řádu, podle něhož je soudní exekutor oprávněn vyzvat povinného k dobrovolnému splnění. V poučení na jejím konci bylo uvedeno, že proti tomuto usnesení není ve smyslu §52 odst. 1 exekučního řádu ve vazbě na §202 odst. 1 písm. a) o. s. ř. odvolání přípustné, a rovněž, že "podle ust. §29 odst. 5 z. č. 120/01 Sb. může povinný uplatnit námitku podjatosti exekutora.".
17. Obvodní soud pro Prahu 2 pak ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl tak, že soudní exekutor JUDr. O. Svoboda není vyloučen z provedení exekuce nařízené usnesením téhož soudu ze dne 2. 5. 2006. V odůvodnění obvodní soud mimo jiné konstatoval, že výzva k dobrovolnému splnění byla stěžovatelce doručena téhož dne (tj. 12. 5. 2006) spolu s nařizujícím usnesením a návrhem na nařízení exekuce. Dále konstatoval, že z výzvy ze dne 12. 5. 2006 je patrné, že stěžovatelka byla poučena o možnosti vznést námitku podjatosti podle §29 odst. 5 exekučního řádu, přičemž tuto námitku vznesla až dne 1. 6. 2006, kdy ji společně s odvoláním do usnesení o nařízení exekuce podala k poštovní přepravě. Následně dospěl k závěru, že "s poukazem na to, že (stěžovatelka), ač poučena o právu vyjádřit se k osobě exekutora, vznesla námitku podjatosti opožděně, soud rozhodl o nevyloučení exekutora z provedení exekuce.".
IV.
18. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
19. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy, nebo o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 321/03, N 90/33 SbNU 371). Jinými slovy jednou z podmínek zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů a do aplikace jednoduchého práva je vedle flagrantního nerespektování kogentní normy také přílišný formalismus při výkladu norem jednoduchého práva.
20. Podstatou ústavní stížnosti a v ní namítaného porušení práva na spravedlivý proces, není, jak ostatně stěžovatelka sama zdůrazňuje, otázka, zda měl být soudní exekutor z důvodu podjatosti z exekučního řízení vyloučen, nýbrž je jí otázka, zda napadeným usnesením, v němž obvodní soud konstatoval opožděnost vznesené námitky podjatosti podle §29 odst. 5 exekučního řádu, nedošlo k zásahu do procesních práv stěžovatelky, a to v důsledku nesprávného poučení obsaženého ve výzvě soudního exekutora k dobrovolnému splnění ze dne 12. 5. 2006.
21. Poučovací povinnost obecných soudů představuje jeden ze základních předpokladů práva na spravedlivý proces, zaručeného především v čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle tohoto ustanovení každý má právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Ústavní soud již dříve judikoval, že čl. 36 odst. 1 Listiny zahrnuje právo účastníka soudního řízení na zákonem připuštěný přezkum soudních rozhodnutí soudem instančně nadřízeným, a to (v případech stanovených zákonem) i tam, kde jde již o rozhodnutí pravomocné. Tomuto právu odpovídá povinnost soudů poskytovat účastníkům řízení poučení o jejich procesních právech a povinnostech (§5 o. s. ř.), včetně poučení o opravných prostředcích. Povinnost poučení o opravném prostředku jako jedna ze základních náležitostí soudního rozhodnutí vyplývá z ustanovení §157 odst. 1 o. s. ř., které se subsidiárně použije též pro řízení exekuční (§254 o. s. ř., resp. §52 exekučního řádu); viz např. nález sp. zn. I. ÚS 89/02, N 60/26 SbNU 135 nebo nález sp. zn. IV. ÚS 769/02, N 57/30 SbNU 91).
22. Ústavní soud dále ve své judikatuře již dříve zdůraznil, že nedostatky v organizaci a činnosti soudní moci nemohou jít k tíži těch, kteří se na soud obracejí jako na ochránce svých základních práv a svobod (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 167/98, N 139/16 SbNU 45). "Nebylo by proto spravedlivé, aby pochybení soudu v projednávané věci, spočívající ve vadném poučení o délce lhůty k podání (...) poskytnutém účastníkům řízení odvolacím soudem, šlo k tíži těchto účastníků (v řízení před Ústavním soudem stěžovatelů), a to tím spíše, že v právním státě by měla platit zásada, že soud zná právo." (nález sp. zn. III. ÚS 332/04, N 173/35 SbNU 323).
23. Ústavní soud se ve své judikatuře rovněž vyslovil i k postavení exekutora při výkonu exekuční činnosti jako veřejného činitele [viz např. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 ze dne 12. 9. 2006 (ST 23/42 SbNU 545)]. Tento svůj status získal podle zákona č. 120/2001 Sb. Ustanovení §1 odst. 1 tohoto zákona mimo jiné stanoví, že soudní exekutor je fyzickou osobou, kterou stát pověřil exekutorským úřadem. Podle ustanovení §4 exekučního řádu má exekutor při výkonu exekuční činnosti postavení veřejného činitele. Z uvedeného vyplývá, že exekučním řádem přenesl stát část výkonu své moci - specificky moci soudní, jíž je třeba rozumět soudní řízení počínaje řízením nalézacím až po řízení vykonávací - na soudní exekutory. Jimi sice jsou fyzické osoby, avšak tato skutečnost má význam toliko právně technický či organizačně institucionální. Z hlediska funkcionálního vykonávají tyto osoby státní moc. Jinými slovy vykonává-li exekutor funkce, které by jinak byl povinen vykonat stát, je při výkonu svěřené státní moci povinen dbát a respektovat základní práva těch osob, ve vztahu k nimž přenesenou státní moc vykonává.
V.
24. V posuzovaném případě Obvodní soud pro Prahu 2 v napadeném usnesení konstatoval opožděnost vznesené námitky podjatosti, neboť stěžovatelka, ač dle názoru obvodního soudu řádně poučena odkazem na §29 odst. 5 exekučního řádu, ji vznesla až dne 1. 6. 2006 společně s odvoláním proti usnesení o nařízení exekuce.
25. Podle §29 odst. 4 exekučního řádu mají účastníci exekučního řízení právo vyjádřit se k osobě exekutora; o tom musí být exekutorem poučeni. Podle odstavce 5 téhož ustanovení je účastník povinen námitku podjatosti exekutora uplatnit nejpozději do pěti dnů ode dne, kdy soud pověřil exekutora provedením exekuce; nevěděl-li v této době o pověření exekutora k provedení exekuce, důvodu vyloučení nebo vznikl-li tento důvod později, může námitku uplatnit do pěti dnů poté, co se o něm dozvěděl. Později může námitku podjatosti účastník uplatnit jen tehdy, jestliže nebyl exekutorem poučen o svém právu vyjádřit se k osobě exekutora.
26. Z §52 odst. 1 exekučního řádu pak vyplývá, že nestanoví-li exekuční řád jinak, použije se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.
27. Podle ustanovení §5 o. s. ř. soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech. Povinnost poučení o opravném prostředku s uvedením lhůty a místa k jeho podání jako jedna ze základních náležitostí soudního rozhodnutí vyplývá z ustanovení §157 odst. 1 o. s. ř., které se subsidiárně použije též pro řízení vykonávací (§52 exekučního řádu, resp. §254 o. s. ř.). Jak bylo výše konstatováno, tato povinnost se vztahuje i na soudního exekutora při výkonu svěřené státní moci - specificky moci soudní, jíž je třeba rozumět soudní řízení počínaje řízením nalézacím až po řízení vykonávací, který je tak povinen dbát a respektovat základní práva těch osob, ve vztahu k nimž přenesenou státní moc vykonává.
28. S ohledem na výše uvedené, pokud bylo poučení obsažené ve výzvě soudního exekutora k dobrovolnému splnění ze dne 12. 5. 2006 formulováno ve znění "podle ust. §29 odst. 5 z. č. 120/01 Sb. může povinný uplatnit námitku podjatosti exekutora", tedy pouhým odkazem na příslušné ustanovení exekučního řádu bez uvedení lhůty k uplatnění námitky podjatosti, nejedná se dle názoru Ústavního soudu o řádné splnění poučovací povinnosti o možnosti účastníka exekučního řízení vyjádřit se k osobě exekutora, jak to předvídají §29 odst. 4 a 5 exekučního řádu.
29. Jestliže tedy v posuzovaném případě obvodní soud přehlédl, že stěžovatelce bylo soudním exekutorem poskytnuto vadné poučení (absence údaje o délce lhůty k uplatnění námitky podjatosti), a jestliže v této situaci stěžovatelka uplatnila námitku podjatosti ve lhůtě určené k podání odvolání proti usnesení o nařízení exekuce, nelze jí přičítat k tíži, že námitku podala opožděně. Pokud pak obvodní soud námitku podjatosti soudního exekutora odmítl jako opožděnou, aniž by věc meritorně projednal, odňal tím stěžovatelce její právo na soudní ochranu (denegatio iustitiae), a porušil tak její základní právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
VI.
30. K návrhu stěžovatelky na zrušení ustanovení §74 odst. 1 písm. a) exekučního řádu, podle kterého může exekutor v rámci další činnosti poskytovat právní pomoc oprávněnému nebo povinnému po vydání exekučního titulu, jakož i v souvislosti s exekuční činností a další činností, Ústavní soud konstatuje následující.
31. Podle §74 zákona o Ústavním soudu může být s ústavní stížností spojen návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem, popřípadě se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis. "Mezi ústavní stížností napadeným rozhodnutím nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci a ustanovením právního předpisu navrženého ke zrušení musí existovat úzká vazba v tom smyslu, že nebýt napadeného ustanovení právního předpisu, nebylo by vydáno ani napadené rozhodnutí nebo uskutečněn jiný zásah orgánu veřejné moci, anebo by k nim došlo jinak co do obsahu a účinků zásahu a procedury, která jim předcházela." (viz k tomu Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem, Praha, ASPI 2007, str. 367).
32. Jak již Ústavní soud výše konstatoval, podstatou ústavní stížnosti a v ní namítaného porušení práva na spravedlivý proces není otázka, zda měl být soudní exekutor z důvodu podjatosti z exekučního řízení vyloučen, tj. posouzení podjatosti soudního exekutora v souvislosti s jeho další činností podle §74 odst. 1 písm. a) exekučního řádu (sepsání návrhu na nařízení exekuce pro oprávněného), nýbrž je jí otázka, zda napadeným usnesením, v němž obvodní soud konstatoval opožděnost vznesené námitky podjatosti, nedošlo k zásahu do procesních práv stěžovatelky. Proto s ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatoval, že návrh na zrušení ustanovení §74 odst. 1 písm. a) exekučního řádu byl podán osobou, která k tomu zjevně nebyla oprávněna, a proto tento návrh odmítl podle §43 odst. 1 písm. c) ve spojení s §43 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
33. Ústavní soud jako obiter dictum poznamenává, a to s odkazem na poznatky z teorie i judikatury obecných soudů, že v ustanovení §28 exekučního řádu, které je jedním z klíčových ustanovení definujících základní principy, na nichž je exekuční řízení založeno, je v jeho první větě vyjádřená zásada, že výběr soudního exekutora, kterého soud pověří exekuční činností v navrhované exekuci, je plně v dispozici oprávněného. Ustanovení §74 exekučního řádu rozšiřuje prostor pro působení soudního exekutora, především mu umožňuje poskytovat právní pomoc všem oprávněným osobám při vymáhání jejich judikátních pohledávek a pohledávek vyplývajících z jiných titulů [§74 odst. 1 písm. a) exekučního řádu]. Kromě této další činnosti exekutora související s vymáháním vykonatelných pohledávek stanoví exekuční řád i jinou další činnost exekutora, kde jde zejména o sepisování listin [§74 odst. 1 písm. b) exekučního řádu]. "V rámci sepisování listin a současně při poskytování právní pomoci může exekutor sepsat návrh na nařízení exekuce pro oprávněného." [k tomu viz Hlavsa, P.: Exekuční řád s poznámkami a prováděcími předpisy, Praha, Linde 2004, str. 90-91, nebo Kasíková, M. a kol.: Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Komentář, 1. vyd. Praha, C. H. Beck 2007, str. 264 a n.]. Provedením exekuce může být pověřen exekutor, který podkladový titul - exekutorský zápis - sepsal (viz stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 200/2005, publ. ve Sb. rozhodnutí a stanovisek pod č. R 31/2006 nebo rozhodnutí Krajského soudu v Brně sp. zn. 20 Co 341/2004).
VII.
34. Ústavní soud nevyhověl návrhům stěžovatelky na rozhodnutí, jímž by vykonatelnost napadeného rozhodnutí odložil, a na vydání předběžného opatření, kterým by soudnímu exekutorovi JUDr. O. Svobodovi zakázal do rozhodnutí o ústavní stížnosti činit jakékoli kroky v exekučním řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 33 Nc 495/2006.
35. K vyhovění návrhu na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí ve smyslu §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu se vyžaduje kumulativní splnění dvou podmínek, které je nutno vzhledem k jejich povaze výjimek z pravidla vykládat restriktivně. Nesmí být dána výrazná neproporcionalita újmy způsobené stěžovateli ve srovnání s újmou způsobenou jiným osobám (vedlejšímu účastníkovi) odložením vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, a dále zde musí být absence rozporu s důležitým veřejným zájmem (viz k tomu Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem, Praha, ASPI 2007, str. 431). Tyto podmínky však v případě stěžovatelky nebyly shledány. Ústavní soud je toho názoru, že extenzivní užití postupu podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu by učinilo z ústavní stížnosti de facto řádný opravný prostředek. Z uvedeného důvodu doposud aplikoval citované ustanovení zpravidla toliko tehdy, měl-li by výkon napadeného rozhodnutí nezvratné důsledky osobní, vylučující i reparační či satisfakční funkci právní odpovědnosti [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 636/05 ze dne 21. 8. 2006 (N 153/42 SbNU 249)]. Vzhledem k tomu, co bylo výše uvedeno jako obiter dictum, je zřejmé, že první podmínka splněna není, a proto nelze přistoupit ke zkoumání druhé podmínky.
36. O vydání předběžného opatření lze podle ustanovení §80 zákona o Ústavním soudu uvažovat pouze v případě, že ústavní stížnost směřuje proti jinému zásahu orgánu veřejné moci. To však v projednávaném případě splněno nebylo, neboť ústavní stížnost směřovala proti rozhodnutí obecného soudu (Obvodního soudu pro Prahu 2).
37. Z těchto důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost v této její části podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
38. S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnosti v části, v níž se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Návrh stěžovatelky na zrušení ustanovení §74 odst. 1 písm. a) exekučního řádu Ústavní soud odmítl podle §43 odst. 1 písm. c) ve spojení s §43 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.