infUsTakto, infUsVec2, errUsPouceni, errUsDne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26.04.2007, sp. zn. II. ÚS 222/07 [ nález / NYKODÝM / výz-3 ], paralelní citace: N 72/45 SbNU 143 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2007:2.US.222.07.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

K rozhodování obecných soudů o výkonu podmíněně uloženého trestu odnětí svobody

Právní věta Při rozhodování soudu o "přeměně" podmíněně uloženého trestu odnětí svobody na trest nepodmíněný ve smyslu §60 odst. 4, resp. §60a odst. 4 trestního zákona má odsouzený právo, aby tato věc byla projednána v jeho přítomnosti, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (nález sp. zn. I. ÚS 574/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 41, nález č. 109). Z ustanovení §330 trestního řádu lze dovodit, že povinnost soudu postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci (§2 odst. 5 trestního řádu), se vztahuje na celé trestní řízení, tedy též na rozhodování o tom, zda se podmíněně odsouzený ve zkušební době osvědčil (nález sp. zn. IV. ÚS 130/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 22, nález č. 89). Povinností obecných soudů je tedy i v posledně uvedeném řízení zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a bez návrhu stran objasňovat stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch odsouzeného. Ústavní soud vyslovuje, že bylo porušeno základní právo stěžovatele podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod tím, že obecný soud vycházel z důkazu, aniž by měl stěžovatel možnost se k tomuto důkazu v průběhu řízení vyjádřit, a podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod tím, že se obecný soud nezabýval důsledně okolnostmi případu a osobou stěžovatele ve vztahu k případné aplikaci §60 odst. 1 věty druhé trestního zákona.

ECLI:CZ:US:2007:2.US.222.07.1
sp. zn. II. ÚS 222/07 Nález Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma - ze dne 26. dubna 2007 sp. zn. II. ÚS 222/07 ve věci ústavní stížnosti M. K. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. listopadu 2006 sp. zn. 6 To 587/2006, kterým byla zamítnuta stížnost proti usnesení Okresního soudu v Bruntále, jímž bylo rozhodnuto o tom, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, který mu byl uložen rozsudkem téhož soudu. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. listopadu 2006 sp. zn. 6 To 587/2006 se zrušuje. Odůvodnění: Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 22. ledna 2007, se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. listopadu 2006 sp. zn. 6 To 587/2006, kterým byla jako nedůvodná zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 12. září 2006 č. j. 2 T 19/2003-192, jímž bylo rozhodnuto o tom, že vykoná trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, který mu byl uložen rozsudkem téhož soudu ze dne 21. října 2003 č. j. 2 T 19/2003-105, a byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Tvrdí, že jím byla porušena jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Obecnému soudu stěžovatel vytýká, že se nevypořádal s jeho námitkou, že z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně není patrno, zda provedl důkaz spisem Městského soudu v Brně sp. zn. 10 T 133/2005 a jak tento důkaz vyhodnotil. Má za to, že se obecné soudy nezabývaly okolnostmi spáchání skutku projednávaného v uvedeném řízení, které natolik snížily jeho nebezpečnost pro společnost, že nebyl ukládán trest odnětí svobody spojený s přímým výkonem. Má za to, že je v řízení o přeměně trestu vždy třeba zkoumat okolnosti a charakter trestného jednání, kterého se dopustil v průběhu zkušební doby. Obecným soudům vytýká, že neohodnotily jeho osobní poměry, neboť nijak nevyhodnotily zprávy o pověsti a další důkazy k jeho osobě, a nejsou ani zřejmé důvody, které je k takovému postupu vedly. Odvolacím soudem přitom nebyl vyslechnut ani mu nebyla dána jiná možnost se před tímto soudem ústně vyjádřit. Ústavní soud z tvrzení stěžovatele a vyžádaného spisu Okresního soudu v Bruntále sp. zn. 2 T 19/2003 zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 21. října 2003 uznán vinným ze spáchání trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 a 3 trestního zákona a za to mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců podmíněně odložený na zkušební dobu dvou let a peněžitý trest ve výměře 40 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání šesti měsíců a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu trvání pěti let. Současně byl zrušen výrok o trestu rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 28. března 2002 sp. zn. 3 T 61/2001, jakož i všechna rozhodnutí na něj obsahově navazující, která vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Zkušební doba stanovená tímto rozsudkem skončila 21. října 2005. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. května 2006 sp. zn. 10 T 133/2005 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) trestního zákona, kterého se dopustil 2. června 2005, a za to mu byl uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 200 hodin a peněžitý trest ve výměře 50 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Usnesením ze dne 12. září 2006 Okresní soud v Bruntále nařídil výkon podmíněně odloženého trestu a zařadil stěžovatele pro jeho výkon do věznice s dozorem. Skutečnost, že stěžovatel nevedl ve zkušební době řádný život, vyvodil z toho, že se dopustil úmyslného trestného činu. Proti tomuto usnesení stěžovatel podal stížnost, v níž namítal, že nebyl proveden důkaz spisem Městského soudu v Brně sp. zn. 10 T 133/2005, že nebylo přihlédnuto k menší závažnosti trestného činu spáchaného ve zkušební době a okolnostem, za nichž k jeho spáchání došlo, a že tak nebyly splněny zákonné podmínky pro přeměnu trestu. Dále namítal absenci odůvodnění rozhodnutí o zařazení stěžovatele pro výkon trestu odnětí svobody do věznice s dozorem. Tato stížnost byla v neveřejném zasedání usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. listopadu 2006, které je napadeno ústavní stížností, zamítnuta jako nedůvodná. Krajský soud v Ostravě konstatoval, že soud prvního stupně měl k dispozici rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 10. května 2006 sp. zn. 10 T 133/2005. S ohledem na námitku stěžovatele si Krajský soud v Ostravě vyžádal spis Městského soudu v Brně sp. zn. 10 T 133/2005, kterým provedl důkaz (jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí, nikoliv však z protokolu o neveřejném zasedání) a v rámci toho konstatoval rozsudek tohoto soudu. Dále vyhodnotil připojený opis rejstříku trestů tak, že stěžovatel má sklon k páchání trestné činnosti úmyslného charakteru, neboť byl od roku 1999 dvakrát odsouzen pro trestnou činnost majetkového charakteru a dvakrát pro trestnou činnost v dopravě [§171 odst. 1 písm. c) trestního zákona]. Proto se zcela ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně. Ústavní soud vyzval účastníky řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti. Krajský soud v Ostravě sdělil, že si s ohledem na námitky stěžovatele před svým rozhodnutím vyžádal spis Městského soudu v Brně sp. zn. 10 T 133/2005 a s jeho obsahem se v neveřejném zasedání podrobně seznámil. I na jeho základě se tedy zabýval na str. 2 svého usnesení problematikou aplikace §60 odst. 1 trestního zákona. S ohledem na to, že bylo rozhodováno v neveřejném zasedání, nepovažuje za přiléhavou námitku stěžovatele, že měl být předvolán a vyslechnut v řízení před stížnostním soudem. Z toho uzavírá, že stěžovatel nebyl na svých ústavně zaručených základních právech a svobodách poškozen. Krajské státní zastupitelství v Ostravě se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo. Ústavní soud připomíná, že coby soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů, kterým přísluší poskytovat ochranu právům a rozhodovat o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Ústavy České republiky). Do této jejich ústavně vymezené pravomoci je oprávněn zasahovat jen v případě, že jejich postup či rozhodnutí představují porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Do aplikace podústavního práva obecnými soudy proto Ústavní soud zasahuje jen v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich interpretačních alternativ a v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 29, nález č. 10). V procesu zjišťování skutkového stavu pak Ústavní soud zasahuje zásadně jen v případech důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a v případech svévolného hodnocení důkazů. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 177/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, nález č. 172). V nyní posuzované věci prostor pro zásah Ústavního soudu ze shora vyložených hledisek existuje. V nálezu sp. zn. I. ÚS 574/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 41, nález č. 109) Ústavní soud konstatoval, že při rozhodování soudu o "přeměně" podmíněně uloženého trestu odnětí svobody v trest nepodmíněný ve smyslu §60 odst. 4, resp. §60a odst. 4 trestního zákona má odsouzený právo, aby tato věc byla projednána v jeho přítomnosti, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 130/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 22, nález č. 89) také konstatoval, že z ustanovení §330 trestního řádu lze dovodit, že povinnost soudu postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci (§2 odst. 5 trestního řádu), se vztahuje na celé trestní řízení, tedy též na rozhodování o tom, zda se podmíněně odsouzený ve zkušební době osvědčil. Povinností obecných soudů je tedy i v posledně uvedeném řízení zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a bez návrhu stran objasňovat stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch odsouzeného. Dlužno dodat, že posledně uvedený právní názor obsahově navazuje na ustálenou rozhodovací činnost obecných soudů, podle níž je v případech, že se podmíněně odsouzený ve zkušební době dopustil úmyslného trestného činu, za nějž mu byl uložen trest odnětí svobody s podmíněným odkladem na zkušební dobu, přihlíženo k celkovému chování odsouzeného ve zkušební době (usnesení Vyššího vojenského soudu sp. zn. To 65/65 in Sb. NS 66, 2: 80), resp. k časovému zařazení a povaze následné trestné činnosti, a k přístupu odsouzeného k náhradě škody (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 1999 sp. zn. 7 Tz 114/99). Praxe obecných soudů tyto případy tedy odlišuje od případů, kdy byl odsouzený ve zkušební době odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody (rozhodnutí Nejvyššího soudu SSR sp. zn. 2 To 51/74 in Sb.NS 76, 4-5: 196). Od shora uvedených právních názorů se Ústavní soud nemá důvod odklonit ani v nyní posuzovaném případě s tím, že odlišování posledně uvedených případů je namístě i s ohledem na ústavní princip předvídatelnosti soudních rozhodnutí. V nyní posuzované věci se soud prvního stupně zabýval otázkou, zda se stěžovatel osvědčil, nebo zda má vykonat podmíněně odložený trest, výhradně na základě skutečnosti, že se stěžovatel ve zkušební době podmíněně uloženého trestu dopustil úmyslného trestného činu. Z odůvodnění jeho usnesení přitom není patrné, že by jakkoliv objasňoval (natož vyhodnocoval) okolnosti, pro které lze aplikovat §60 odst. 1 alinea secunda trestního zákona, tj. ponechat podmíněné odsouzení v platnosti. Ke stížnosti stěžovatele se věcí zabýval Krajský soud v Ostravě, který neshledal podmínky pro prodloužení zkušební doby a případné stanovení dohledu. K tomuto závěru dospěl v důsledku konstatování, že stěžovatel má sklon k páchání trestné činnosti, což dovodil na základě spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 10 T 133/2005 a opisu rejstříku trestů, přičemž není zřejmé, o jaký opis rejstříku trestů se přesně jedná. Prve uvedený spis (který jeden z opisu rejstříku trestů obsahoval) si přitom opatřil k posouzení uvedené věci až v důsledku námitek stěžovatele. Z toho je zcela zřejmé, že jej neměl k dispozici soud prvního stupně, když o věci ve veřejném zasedání rozhodoval. Ani Krajský soud v Ostravě tedy v posuzované věci neobjasňoval (a tudíž nevyhodnocoval) celkové chování stěžovatele ve zkušební době ani povahu a okolnosti poslední trestné činnosti a její časové začlenění v rámci zkušební doby. Oba obecné soudy tedy nijak nevyhodnocovaly osobní poměry stěžovatele s ohledem na předložené zprávy o pověsti a další důkazy k osobě stěžovatele, jak stěžovatel v ústavní stížnosti zcela správně poukazuje. Nadto provedením důkazu spisem Městského soudu v Brně sp. zn. 10 T 133/2005 v neveřejném zasedání bez účasti stěžovatele Krajský soud v Ostravě znemožnil, aby se stěžovatel k tomuto důkazu vyjádřil. Ústavní soud tedy konstatuje, že ústavní stížnost je opodstatněná, a proto ji podle §82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon") zcela vyhověl. Podle §82 odst. 2 písm. a) zákona Ústavní soud vyslovuje, že bylo porušeno základní právo stěžovatele podle čl. 38 odst. 2 Listiny, a to tím, že obecný soud vycházel z důkazu spisem Městského soudu v Brně sp. zn. 10 T 133/2005, aniž by měl stěžovatel možnost se k tomuto důkazu v průběhu řízení vyjádřit. Rovněž bylo porušeno základní právo stěžovatele podle čl. 8 odst. 2 Listiny, a to tím, že se obecný soud nezabýval důsledně okolnostmi případu a osobou stěžovatele ve vztahu k případné aplikaci §60 odst. 1 alinea secunda trestního zákona, ačkoliv byl takový postup s ohledem na předchozí judikaturu jediný možný. Podle §82 odst. 3 písm. a) zákona bylo tedy usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. listopadu 2006 sp. zn. 6 To 587/2006 zrušeno. Od ústního jednání bylo upuštěno, neboť od něj nebylo možné očekávat další relevantní objasnění věci a Krajský soud v Ostravě s tímto postupem výslovně souhlasil. Stěžovatel nijak nereagoval na výzvu ke sdělení, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání, která obsahovala upozornění, že to bude považováno za souhlas. Ústavní soud proto má za to, že podmínky §44 odst. 2 zákona byly splněny.

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2007:2.US.222.07.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 222/07
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 72/45 SbNU 143
Populární název K rozhodování obecných soudů o výkonu podmíněně uloženého trestu odnětí svobody
Datum rozhodnutí 26. 4. 2007
Datum vyhlášení 16. 5. 2007
Datum podání 23. 1. 2007
Datum zpřístupnění 21. 5. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodaj Nykodým Jiří
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.2, čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 140/1961 Sb., §60 odst.1, §60 odst.4, §60a odst.4
  • 141/1961 Sb., §330, §2 odst.5
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /povinnost soudu vypořádat se s uplatněnými námitkami
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo navrhovat důkazy a vyjádřit se k důkazům
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo každého na projednání věci v jeho přítomnosti
Věcný rejstřík trest odnětí svobody
zasedání/neveřejné
dokazování
trest
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-222-07_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 54980
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-11