ECLI:CZ:US:2007:2.US.232.07.1
sp. zn. II. ÚS 232/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti K. O.,právně zastoupené JUDr. Ra. R., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 10. 2006 sp. zn. 8 Tdo 1330/2006, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 6. 2006 sp. zn. 5 To 268/2006, a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 10. 4. 2006 sp. zn. 1 T 19/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností napadla stěžovatelka shora uvedená rozhodnutí obecných soudů a tvrdila, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a dále i čl. 39, čl. 37 odst. 3 a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka byla Okresním soudem v Prostějově uznána vinnou spácháním pokračujícího trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona a odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců ve věznici s dozorem, dále jí byl uložen peněžitý trest ve výši 60 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Stěžovatelka se dopustila trestného činu tím, že z balkonu svého domu a před domem opakovaně verbálně vulgárními výrazy napadala spoluobčany. Nepodmíněný trest odnětí svobody soud uložil stěžovatelce i s přihlédnutím k předchozímu podmíněnému odsouzení za tentýž trestný čin spáchaný vůči stejným poškozeným.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudek soudu I. stupně zrušil pouze ve výroku o uložení peněžitého trestu. Proti usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání z důvodů uvedených v ust. §265b odst. 1 písm. g) a k), které Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) jako zjevně neopodstatněné.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že soudy jí uložily trest, který neodpovídá zásadám ukládání trestu uvedeným v ust. §23 a §31 trestního zákona. Soudy objektivně neposuzovaly veškerá kritéria pro uložení trestu, a to stupeň nebezpečnosti pro společnost, možnosti nápravy a poměry stěžovatelky a při úvaze o výši trestu nepřihlížely ke všem skutečnostem, které jsou pro posuzování těchto kritérií rozhodující. Dále stěžovatelka vytýká obecným soudům, že jí navržený důkaz výslechem svědka odmítly jako nadbytečný a řádně se nevypořádaly se znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Podle jejího přesvědčení soudy dostatečně nepřihlížely ani k dalším provedeným důkazům, jako byla např. výpověď jejího manžela. Dle stěžovatelky nebylo bez všech pochybností prokázáno, že se dopustila trestného jednání v takovém rozsahu, jak je uvedeno v rozsudku soudu I. stupně.
Krajský soud v Brně ve vyjádření k obsahu ústavní stížnosti pouze odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Okresní soud v Prostějově se nevyjádřil a Nejvyšší soud zopakoval argumentaci uvedenou již v odůvodnění usnesení dovolacího soudu s tím, že je přesvědčen, že k porušení práv stěžovatelky nedošlo.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení ústavně zaručeného základního práva či svobody (§82 odst. 2 zák. o Ústavním soudu). Ve svých rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva, sledujících určitý ústavně chráněný účel, či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy, nebo o případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30/6/2004, sp. zn. III. ÚS 321/03). Tak tomu však v daném případě není.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika a nesouhlas se skutkovými zjištěními obecných soudů a na jejich základě učiněnými právními závěry o vině stěžovatelky a o výši uloženého trestu a především nesouhlas s hodnocením provedených důkazů.
Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů upravená v ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu. Zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a o váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se projeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu, při němž soudy nemohou postupovat libovolně. Vnitřní přesvědčení soudu o správnosti skutkového zjištění musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Musí být proto odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí z provedeného dokazování.
Z odůvodnění rozsudků soudu I. a II. stupně vyplývá, že obecné soudy postupovaly zcela ve shodě se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 trestního řádu), a není tedy v daných souvislostech v pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením (se závěry z nich vyplývajícími) sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994). Oba obecné soudy vzaly na základě všech provedených důkazů, které považovaly za nutné provést, za prokázané, že stěžovatelka se dopustila žalovaného jednání, což vyplynulo zejména z výpovědí svědků a poškozených, vůči nimž její verbální útoky směřovaly. Co se týče uloženého trestu odnětí svobody, soud I. stupně v rozsudku řádně vyložil, proč přistoupil k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a nic nenasvědčuje, že by soud nepostupoval při ukládání trestu podle zásad uvedených v ust. §31 trestního zákona a že by uložený trest neodpovídal účelu trestu, jak je vyjádřen v §23 trestního zákona.
Usnesení Nejvyššího soudu, jímž odmítl dovolání, je rovněž dostatečným způsobem odůvodněno a vyplývá z něj, že se dovolací soud řádně vypořádal se všemi námitkami v dovolání uplatněnými.
Ústavní soud tedy konstatuje, že rozhodnutí napadená ústavní stížností nevybočují z mezí zákona. V nich učiněný závěr o vině stěžovatelky je z ústavního hlediska akceptovatelný a není v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními. Právo na soudní a jinou ochranu, jehož se stěžovatelka dovolává, nelze vykládat jako právo na úspěch ve věci. Ústavní soud nedospěl k závěru, že by obecné soudy porušily některé z ústavně zaručených práv stěžovatelky a za dané situace není proto oprávněn zasahovat do nezávislého rozhodování obecných soudů.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu