ECLI:CZ:US:2007:2.US.3094.07.1
sp. zn. II. ÚS 3094/07
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 20. prosince 2007 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného Mgr. Timmem Šmehlíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Sady 5. května 46, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 2. 10. 2007, sp. zn. 5 KZT 86/2007, a usnesení Okresního státního zastupitelství Brno-venkov ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. ZT 647/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou faxem dne 5. 12. 2007 a doplněnou doručením jejího originálu dne 6. 12. 2007, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných usnesení, neboť se domnívá, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Evropské úmluvy o lidských právech.
Z obsahu ústavní stížnosti i přiloženého spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Okresní státní zastupitelství Brno-venkov rozhodlo svým usnesením o podmíněném zastavení trestního stíhání K. Š., obviněné ze spáchání trestného činu křivé výpovědi podle §174 odst. 1 tr. zák., kterého se měla dopustit tím, že dne 6. 2. 2003 podala na Policii ČR trestní oznámení na stěžovatele, v němž uvedla, že ve dnech 13. 5. 2002 a 23. 5. 2002 v prodejnách společnosti Eurotel v Pardubicích uzavřel na její jméno dvě smlouvy na mobilní telefony, které jí podstrčil k podpisu anebo za ni podepsal, přičemž tyto podepsala sama a podáním trestního oznámení jej tak chtěla donutit k zaplacení dluhů za provoz těchto telefonů, čímž vědomě uvedla nepravdivé údaje. V důsledku toho bylo jednání stěžovatele jako osoby podezřelé ze spáchání trestného činu podvodu dle §250 odst. 1 tr. zák. prověřováno policejními orgány. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou odůvodnil tak, že nebyly splněny veškeré zákonné podmínky pro zastavení trestního stíhání podle §307 tr. řádu. Stěžovatel namítal, že v civilním sporu na ochranu osobnosti vedeném u Krajského soudu v Českých Budějovicích (pod sp. zn. 11 C 18/2007), jehož předmětem je právě skutek obviněné, který je zároveň předmětem trestního řízení, obviněná uvedla, že předmětného skutku se nedopustila. Krajské státní zastupitelství v záhlaví citovaným usnesením tuto stížnost jako nedůvodnou zamítlo, když neshledalo pochybení okresního státního zastupitelství a na splnění podmínek §307 odst. 1 tr. řádu nemůže nic změnit ani citované vyjádření obviněné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadenými usneseními bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť nebyly splněny veškeré podmínky pro užití podmíněného zastavení trestního stíhání obsažené v ust. §307 tr. řádu. Stěžovatel dále uvedl, že je-li stranou takového trestního řízení poškozený, pak lze mít za to, že čl. 36 Listiny, jakož i čl. 6 Úmluvy garantují v takovém případě právo poškozeného účastnit se trestního řízení, a nedojde-li k zastavení trestního řízení v předsoudní fázi, rovněž právo požadovat soudní projednání dané věci, a dále uplatňovat v probíhajícím trestním řízení práva poškozeného. Ve svém důsledku tak napadená usnesení vedla k odepření stěžovatelova přístupu ke spravedlnosti. Proto stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud svým nálezem usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství Brno-venkov zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem shora uvedených rozhodnutí, a po zvážení tvrzení stěžovatele obsažených v ústavní stížnosti, dospěl k závěru, že ústavní stížnosti nelze vyhovět, resp. že je třeba ji považovat za nepřípustnou.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Princip subsidiarity ústavní stížnosti, který se promítá v konkrétním znění příslušných ustanovení zákona o Ústavním soudu, tak stanoví maximu, podle níž, existuje-li v právním řádu prostředek, jehož uplatněním může jednotlivec dosáhnout ochrany svých práv, je třeba trvat před podáním ústavní stížnosti na jeho vyčerpání. To znamená, že ústavní stížnost lze podat zpravidla pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel ještě před jejím podáním všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Takovými prostředky zákon o Ústavním soudu rozumí vedle řádných opravných prostředků a mimořádných opravných prostředků také jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Z tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti je patrné, že stěžovatel svými procesními aktivitami, včetně podání ústavní stížnosti, sledoval ochranu svých majetkových práv, konkrétně přiznání nároku na náhradu škody, která mu jednáním obviněné vznikla. Pokud stěžovatel jako poškozený v trestním řízení tedy sledoval ochranu a zajištění svých majetkových práv, nelze než trvat na tom, aby před podáním ústavní stížnosti vyčerpal procesní prostředky občanskoprávní, které mu právní řád k ochraně těchto práv poskytuje. Je nepochybné, že bez ohledu na výsledky trestního řízení má možnost podat civilní žalobu, jíž se bude proti "údajnému pachateli" domáhat náhrady škody. Z tohoto pohledu tedy lze uzavřít, že stěžovatel se obrátil na Ústavní soud předčasně, neboť nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jejího majetkového práva poskytuje.
Jak rovněž vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatel podal civilní žalobu na ochranu osobnosti (řízení vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 18/2007). Z uvedeného plyne, že v předmětné věci běží občanskoprávní řízení, v němž se stěžovatel může domáhat ochrany svých základních práv, což s ohledem na zásadu subsidiarity rovněž zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti, a to i ve vztahu k domáhání se potrestání škůdce.
K námitce stěžovatele ohledně odepření jeho přístupu ke spravedlnosti ze strany státních zastupitelství, Ústavní soud považuje za nutné dodat, že již ve své dřívější rozhodovací praxi dal najevo, že vztah trestní odpovědnosti je vztahem veřejnoprávním, kde na jedné straně vystupuje stát zastoupený veřejnou obžalobou (státním zastupitelstvím) a na druhé straně stojí obžalovaný. Nelze proto dovozovat, že by ostatním jednotlivcům, a to i v procesním postavení poškozených, právní řád přiznával právo na trestní stíhání, které by dokonce mělo požívat ústavněprávní ochrany. Poškozený v trestním řízení, byť by se ho jednání, za které byl případný pachatel obžalován, citelně dotýkalo, nedisponuje právem na trestní stíhání a potrestání údajných pachatelů trestných činů. Trestní stíhání pachatelů, jakož i jejich potrestání po proběhnuvším soudním procesu, je monopolem státu.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti soudce zpravodaj ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2007
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj