ECLI:CZ:US:2007:2.US.41.06.1
sp. zn. II. ÚS 41/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. J. S., správce konkursní podstaty úpadce KTP Quantum, a.s., zastoupeného Mgr. M. E., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 4 To 57/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti brojí stěžovatel proti napadenému usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 3. 2005, sp. zn. 4 To 57/2005, kterým byla podle ust. §79a odst. 4 a §79c odst. 4 trestního řádu zamítnuta žádost stěžovatele na zrušení zajištění v rozhodnutí specifikovaných cenných papírů a peněžních prostředků. Podle názoru stěžovatele byla napadenými rozhodnutími porušena ustanovení čl. 2 odst. 2 a čl. 11 odst. 1, odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení citovaných ustanovení spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech.
Stěžovatel poukazuje na to, že nelze vyslovit - v reakci na tvrzení vrchního soudu, že nelze vyloučit propadnutí nebo zabrání zajištěných hodnot - propadnutí ani zabrání peněžních prostředků na účtu, neboť takový výrok se může týkat pouze věci (v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 To 178/2004, na stanovisko Nejvyššího státního zástupce Vykls II/1998, podává výklad návrhu novely trestního řádu a trestního zákona, který měl být v době podání ústavní stížnosti projednáván v legislativním procesu a konečně jím označený "historický výklad" ust. §89 odst. 1. 2 a 3 trestního zákona a §79a až 79c trestního řádu).
Dále stěžovatel uvádí, že k naplnění účelu předmětného zajištění došlo prohlášením o konkursu na společnost KTP Quantum, a.s., a následně rozsáhle argumentuje relací napadeného rozhodnutí a jeho dopadu na konkurzní řízení (např. předmětným zajištěním je bráněno úspěšnému ukončení konkursu a je zmenšována konkursní podstata tím, že nelze využívat akcionářských práv vyplývajících z vlastnictví cenných papírů; bez náležitého účelu je znemožněno vykonávat akcionářská práva k zajištěným cenným papírům aj.).
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k jeho porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Ústavní soud napadené rozhodnutí přezkoumal a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je otázka, zda použitá ustanovení §79a odst. 1, 3, 4 a §79c odst. 4 trestního řádu byla vyložena a aplikována ústavně konformním způsobem, Ústavní soud proto posoudil, zda se interpretace a aplikace uvedených zákonných ustanovení nedostaly do rozporu s ústavním pořádkem.
Ústavní soud při posouzení ústavní stížnosti vycházel především ze smyslu institutu zajištění peněžních prostředků na účtu u banky a zaknihovaných cenných papírů v úpravě ust. §79a a §79c trestního řádu, který je institutem napomáhajícím objasňování závažné, zejména hospodářské kriminality, jehož podstatou je nikoliv odejmutí těchto prostředků majiteli, ale omezení dispozičního práva s peněžními prostředky na účtu u banky a se zaknihovanými cennými papíry tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití.
Zákonným předpokladem je, že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že peněžní prostředky na účtu u banky či zaknihované cenné papíry byly určeny ke spáchání trestného činu či k jeho spáchání byly užity, nebo jsou výnosem z trestné činnosti (srov. ust. §79a odst. 1 trestního řádu ve vztahu k peněžním prostředkům na účtu u banky přímo, a ve vztahu k zaknihovaným cenným papírům za přiměřené aplikace dle ust. §79c odst. 4 trestního řádu).
Z ustanovení §79a odst. 1 trestního řádu plyne, že k závěru o tom, že peněžní prostředky (a zaknihované cenné papíry dle ust. §79c odst. 4 trestního řádu) byly použity k účelu tam uvedenému anebo jsou výnosem trestné činnosti, postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti, musí však být konkrétními zjištěnými skutečnostmi dostatečně odůvodněn. Závěr, že peněžní prostředky a cenné papíry mají takové určení, však není konečný a nemusí být ani hodnověrný (srov. též např. Šámal a spol., Trestní řád, Komentář, I. díl, 4. vydání 2002, str. 477). Na počátku řízení, kdy je potřeba získané poznatky rychle vyhodnotit a hrozí nebezpečí z prodlení, nelze na zdroje, z nichž vyplynula pravděpodobnost takového určení cenných papírů, vztáhnout obecné požadavky hodnověrnosti, věrohodnosti a spolehlivosti, jaké jsou jinak kladeny na důkazy v trestním řízení. Tento závěr však není konečný a může být dalším šetřením vyvrácen.
Jestliže zajištění peněžních prostředků na účtu u banky nebo zaknihovaných cenných papírů pro účely trestního řízení již není třeba nebo zajištění není potřebné ve stanovené výši, příslušný orgán činný v trestním řízení zajištění zruší nebo je omezí, přičemž takto může rozhodnout i z podnětu žádosti majitele účtu o zrušení nebo omezení zajištění (srov. ust. §79a odst. 3 věta první trestního řádu a ust. §79a odst. 4 věta první trestního řádu ve vztahu k peněžním prostředkům přímo, v relaci k zaknihovaným cenným papírům pak přiměřeně dle ust. §79c odst. 4 trestního řádu).
Je přitom věcí úvahy rozhodujícího orgánu (nikoli Ústavního soudu), zda nadále trvá potřeba zajištění peněžních prostředků pro účely trestního řízení.
V posuzovaném případě bylo zajištění odůvodněno obavou, že finanční prostředky a cenné papíry jsou výnosem z trestné činnosti (za vylákané prostředky od klientů KTP Quantum, a.s.) a měly být použity k jejímu dokonání převedením na společnosti spřízněné s obviněným. Bylo zdůrazněno, že nelze vyloučit takové nakládání se zajištěnými hodnotami, které by nebylo v souladu s účelem trestního řízení, při vzájemné provázanosti jednotlivých společností uplatnění takových pohledávek či jiných práv, které by znamenalo získání prospěchu ze stíhané trestné činnosti.
Důvodem pro zrušení či omezení zajištění finančních prostředků by tedy mohla být okolnost, že již tato potřeba pro účely trestního řízení netrvá. Jak však vyplývá z odůvodnění rozhodnutí o zamítnutí stížnosti stěžovatele, vrchní soud dospěl k závěru, že uvolnění zajištěných peněžních prostředků by mohlo ohrozit účel tohoto institutu trestního řízení. Stížnostní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by umožňovaly učinit závěr, že předmětné zajištění finančních prostředků na účtu banky a cenných papírů pro účely trestního řízení již není třeba.
Ústavní soud takovou úvahu soudu, reflektuje ústavní vymezení své pozice, respektuje, neboť se jedná o projev nezávislého rozhodování obecných soudů, do kterého není oprávněn zasahovat. Klíčové je, že soudy (tedy i soud prvního stupně) dodržely zákonné požadavky dané pro řízení o uvolnění zajištění peněžních prostředků na účtu u banky a zaknihovaných cenných papírů, a jaly se posuzovat otázku, zda zajištění peněžních prostředků či zaknihovaných cenných papírů je pro účely trestního řízení ještě třeba, přičemž dospěly ke kladnému závěru, který podložily argumentací vybudovanou s přesvědčivým, konzistentním a racionálním logickým odůvodněním. Dostály tak své povinnosti interpretovat a aplikovat předmětná ustanovení trestního řádu ústavně konformním způsobem.
Ústavní soud v této souvislosti rovněž připomíná, že ústavní soudnictví spočívá především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost již nelze napravit procesními prostředky. Ve smyslu ust.§79a odst. 4 trestního řádu je přitom možné i následně (prakticky kdykoli) žádat o zrušení zajištění peněžních prostředků a zaknihovaných cenných papírů, toto rozhodnutí může učinit orgán činný v trestním řízení za podmínek podle §79a odst. 3 trestního řádu i bez tohoto podnětu. Ústavní soud v současné fázi trestního řízení nemůže svým rozhodnutím jeho výsledky předjímat.
K námitce stěžovatele, kterou reagoval na tvrzení vrchního soudu, že nemůže vyloučit propadnutí nebo zabrání zajištěných hodnot, která byla obsahově naplněna tím, že nelze vyslovit propadnutí ani zabrání peněžních prostředků na účtu u banky, neboť takový výrok se může týkat pouze věci, Ústavní soud poukazuje na subsidiaritu takového tvrzení stížnostního soudu (což vyplývá již jen ze systematiky jeho argumentace - je umístěno až na samotném konci napadeného rozhodnutí). Závěr vrchního soudu nebyl postaven primárně na této stěžovatelem rozporované úvaze, ta byla uvedena toliko podpůrně, a proto, i kdyby námitka stěžovatele byla důvodná, na samotném závěru Ústavního soudu o ústavní konformitě napadeného rozhodnutí by nemohla nic změnit. Proto se jí Ústavní soud nemusel zabývat.
Pokud stěžovatel namítal, že k naplnění účelu předmětného zajištění došlo prohlášením o konkursu na společnost KTP Quantum, a.s., a dále argumentoval rozsáhle relací napadeného rozhodnutí a jeho dopadu na konkurzní řízení, Ústavní soud poukazuje na argumentaci vrchního soudu v napadeném rozhodnutí (str. 6-7), na kterou lze stran obsahu uvedené roviny námitek stěžovatele odkázat, neboť ji lze označit za ústavně konformní a vyplývající z nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky. Ohledně odkazu stěžovatele na porušení jeho ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví napadeným rozhodnutím Ústavní soud uvádí, že stěžovatel vlastníkem zajištěných peněžních prostředků a cenných papírů není, a proto nelze dovozovat, byť jen teoretické, dotčení jeho osoby ve sféře vlastnického práva. Přitom nelze podat ústavní stížnost ve prospěch třetí osoby, eventuálně v zájmu ochrany veřejných zájmů (srov. např. I. ÚS 74/99). To však stěžovatel obsahem části argumentace správně nereflektuje a určitá část ústavní stížnosti tak ve svém důsledku značí podanou ústavní stížnost ve prospěch třetích osob.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu