ECLI:CZ:US:2007:2.US.443.07.1
sp. zn. II. ÚS 443/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Mgr. P. F., zastoupené JUDr. D. K., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 12. 2006 č.j. 19 Co 584/2006-124, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 1 Dodatkového protokolu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvého stupně ve výroku o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů stěžovatelce (v řízení před obecnými soudy právní zástupkyni žalobce) ve výši 4 105, 50 Kč.
Stěžovatelka nesouhlasí se závěry soudů, dle nichž jí přísluší za zastupování ve sporu odměna a náhrada hotových výdajů dle §9 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., neboť v předmětné věci nebylo patrné, co je předmětem soudního sporu. Stěžovatelka je přesvědčena, že odměnu je nutné dle §8 odst. 2 uvedené vyhlášky vyčíslit z částky, která byla předmětem sporu.
Stěžovatelka namítá, že jako ustanovená zástupkyně vždy postupovala podle požadavků žalobce, který jí předával písemně zpracované pokyny a přes její snahu osvětlit mu úspěšnost či neúspěšnost žaloby trval na svém stanovisku a vyžadoval, aby jednala dle jeho příkazu. Žalobce se nikdy neztotožnil s názorem soudu, že je jeho žaloba neprojednatelná. Přes opakované výzvy jí žalobce nedal žádné pokyny ani informace, dle kterých by mohla doplnit a vylíčit rozhodující skutečnosti v doplnění žaloby. Okolnost, že žaloba byla neprojednatelná, nemůže mít vliv na určení odměny stěžovatelky, neboť žalobce řádně zastoupila, jak je jí ukládáno zákonnými i stavovskými předpisy, přičemž nemohla činit úkony v rozporu s pokyny klienta nebo nad jejich rámec.
Z obsahu spisu Ústavní soud zjistil, že žalobce se vůči České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhal placení částky 500 000 Kč měsíčně za období od 1. 8. 1999 do 30. 4. 2004 s tím, aby od 1. 5. 2004 byla tato částka navýšena o procentní nárůst inflace a o procentní nárůst průměrného výdělku. Usnesením soudu prvého stupně byl návrh odmítnut, neboť žalobce přes výzvu soudu návrh nedoplnil a soud konstatoval, že se nadále jedná o podání neurčité, neobsahující vylíčení rozhodujících skutečností a tvrzení nutných k projednání věci. Krajský soud rozhodnutí potvrdil, neboť žalobce pouze odkazuje na to, co již uvedl v jiných řízeních, čímž v podstatě přesouvá povinnost tvrdit rozhodné skutečnosti na soud. Nejvyšší soud dovolání zamítl jako nedůvodné, neboť se ztotožnil se závěrem, že žaloba je neprojednatelná a k odstranění nedostatků žaloby přes výzvu k jejich odstranění a řádné poučení nedošlo.
Soud prvého stupně usnesením ze dne 31. 7. 2006 nevyhověl návrhu stěžovatelky na zaplacení odměny a náhrady hotových výdajů v celkové částce 230 800,50 Kč. Řízení ohledně žaloby nazvané "o placení renty ve výši 500 000 Kč, o náhradu škody" totiž nedospělo do stadia podání řádné žaloby dle §42 odst. 4 a §79 odst. 1 o.s.ř. a žaloba byla pravomocně odmítnuta, protože nedošlo k vylíčení rozhodujících skutečností. Nebylo tedy patrno, co je předmětem sporu a tarifní hodnota nemůže být počítána dle §8 odst. 2 vyhl. č. 177/1996 Sb., ale je nutno využít ust. §9 odst. 1 cit. vyhlášky. Krajský soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvého stupně potvrdil s odůvodněním, že vyhl. č. 177/1996 Sb. předpokládá, že odměna bude advokátovi přiznána za poskytování právních služeb, tj. za činnost, kterou lze takto označit. Vzhledem k tomu, že ve věci nebyla ani podána řádná žaloba, žalobci účinná pomoc poskytnuta nebyla.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná. Stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu pouze domáhá přehodnocení závěrů soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru a v ústavní stížnosti uvádí převážně tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy již vypořádaly.
Stěžovatelka se v podstatě cestou ústavní stížnosti domáhá zaplacení odměny za práci (činnost spočívající v poskytování právních služeb), kterou však, jak sama přiznává, vůbec nevykonala. Svůj nárok přitom zcela formálně odvozuje z částky uvedené v označení žaloby. V ústavní stížnosti tvrdí, že jí ve vyhovění výzvě soudu k odstranění vad podání bránily pokyny jejího mandanta. Pokud jde o tuto námitku, Ústavní soud připomíná, že ji stěžovatelka poprvé uplatnila až v ústavní stížnosti (v odvolání proti rozhodnutí soudu prvého stupně pouze uvedla, že podstatným je znění požadavku na zaplacení opětující se finanční částky, nikoliv odmítnutí žaloby), přičemž dle konstantní judikatury Ústavního soudu platí, že námitky, které mohly být uplatněny v předchozích právních řízeních, nemohou být uplatněny až v řízení o ústavní stížnosti. Ústavní soud dodává, že pokud byla stěžovatelky přesvědčena, že se v dané věci jedná o zjevně bezdůvodné uplatňování nebo bránění práva, měla možnost postupovat dle §18 odst. 2 či §20 odst. 2 zák. č. 201/2006 Sb., o advokacii.
Nicméně bez ohledu na uvedené nepovažuje Ústavní soud argumentaci stěžovatelky za relevantní. Z připojeného spisu Ústavní soud ověřil, že právní závěry soudů o neprojednatelnosti žaloby z důvodů nedostatku vylíčení rozhodujících skutečností mají podklad v obsahu podání vypracovaných stěžovatelkou. Právní zástupkyně žalovaného, bez ohledu na poukazy žalobce na předchozí řízení a eventuelní pochybnosti o úspěšnosti řízení, bezesporu měla možnost vypracovat žalobní návrh tak, aby splňoval náležitosti §42 o.s.ř. a vyhovět výzvě soudu na odstranění vad návrhu. Konečně sama stěžovatelka byla přesvědčena, jak uvádí ve svém odvolání ze dne 18. 8. 2005, že z obsahu připojených spisů bylo možno dovodit, v čem spočívá nesprávný úřední postup a porušení zákona ze strany soudu a jiných orgánů, avšak mylně se domnívá, že bylo povinností soudů nejen zajistit jako důkazy stěžovatelkou uváděné spisy, ale z obsahu těchto spisů i posoudit nesprávný úřední postup a porušení zákona.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Jak bylo ověřeno, právní závěr obecných soudů, přijatý v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci, dle nějž odměnu stěžovatelky je nutné v tomto případě stanovit dle §9 odst. 1 vyhl. č.177/1996 Sb., má oporu ve skutkovém stavu. Ústavní soud proto neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení čl. 28 Listiny. Stěžovatelce byla v souladu s příslušnými ustanoveními vyhl. č 177/1996 Sb. přiznána odměna za vykonanou práci (s přihlédnutím k rozsahu poskytnuté právní služby), přičemž byla respektována zásada materiálního nazírání na právo, dle níž nejde jen o dodržování práva bez dalšího, ale o dodržování takových norem chování, které jsou v souladu s obsahovými hodnotami.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu