infUsTakto, infUsVec2, errUsPouceni, errUsDne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 21.11.2007, sp. zn. II. ÚS 484/03 [ nález / LASTOVECKÁ / výz-3 ], paralelní citace: N 198/47 SbNU 577 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2007:2.US.484.03.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

K interpretaci restitučních předpisů s ohledem na jejich smysl

Právní věta Při interpretaci restitučních předpisů je třeba mít neustále na zřeteli samotný smysl restitučních předpisů, jenž spočívá ve snaze státu o zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd. V tomto duchu také je nutno restituční předpisy vykládat, to znamená, že způsob interpretace by měl být orientován na snahu o navrácení věcí původním vlastníkům ve všech případech, kdy by tím nevznikly křivdy nové. Pokud obecné soudy posuzovaly ustanovení občanského zákoníku o absolutní neplatnosti smlouvy pro nedostatek písemné formy dodatečného schválení překročení rozsahu zmocnění bez ohledu na skutečnost, že se jednalo o restituční nárok podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a nepřihlédly ke specifickým okolnostem případu, nedostály tím svému úkolu poskytovat ochranu právům.

ECLI:CZ:US:2007:2.US.484.03.1
sp. zn. II. ÚS 484/03 Nález Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Jiřího Nykodýma a Stanislava Balíka - ze dne 21. listopadu 2007 sp. zn. II. ÚS 484/03 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky N. D. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2003 sp. zn. 28 Cdo 1480/2002 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. října 2001 sp. zn. 11 Co 774/2001, jimiž byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na vydání nemovitostí. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 7. 2003 sp. zn. 28 Cdo 1480/2002 a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 10. 2001 sp. zn. 11 Co 774/2001 se ruší. Odůvodnění: Ústavní stížností splňující podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s odkazem na porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 11 odst. 1 až 4 a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina"). Usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 10. 2001 sp. zn. 11 Co 774/2001, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 6. 4. 2001 sp. zn. 8 C 4/2001. Tímto rozsudkem byla zamítnuta její žaloba, aby žalovaná obec Kobeřice byla povinna uzavřít s žalobkyní dohodu o vydání věci, a to jedné poloviny domu č. p. 409 v Kobeřicích a jedné poloviny pozemku parc. č. 317, 318/1 a 316 v katastrálním území Kobeřice. Stěžovatelka se cítí poškozena na svých právech, neboť v posledním rozhodnutí Nejvyššího soudu pociťuje nerovnost účastníků řízení spočívající v preferenci obce před občanem. Ve věci bylo třikrát rozhodováno okresním soudem, třikrát krajským soudem a byla vydána tři rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž ve dvou případech rozhodly soudy zamítavě a v jednom případě bylo žalobě stěžovatelky vyhověno. V posledním rozhodnutí konstatoval Krajský soud v Ostravě, že stěžovatelka se nikdy nestala spoluvlastnicí předmětných nemovitostí, neboť při převodu majetku z původní vlastnice došlo k překročení rozsahu plné moci udělené její zmocněnkyni. Dále stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že původní vlastnice nemovitostí V. T. byla odsouzena za trestný čin opuštění republiky, proto nemohla žádným jiným způsobem vzít na vědomí skutečnost, že na doporučení státního notáře došlo k uzavření nikoliv smlouvy darovací, ale smlouvy postupní. Nebyla vzata v úvahu skutečnost, že bývalá vlastnice a její manžel vypovídali jednoznačně u Obvodního soudu v Praze o tom, že o změně byli informováni a souhlasili s obsahem předmětné postupní smlouvy. Stěžovatelka musela zaplatit veškeré poplatky se smlouvou související a ani ona, ani původní vlastnice za nemovitost neobdržela žádnou finanční hotovost. Tvrzení, že stěžovatelka není aktivně legitimována k podání žaloby podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, je podle jejího názoru vykonstruováno a v rozporu se skutkovým stavem. Tehdejším platným občanským zákoníkem a praxí státního notářství bylo prokázáno, že překročení rozsahu plné moci bylo dodatečně schváleno, ale schválení nebylo možné provést písemně vzhledem k tomu, že V. T. byla trestně stíhána a komunikace byla tedy možná pouze telefonicky. Státní notář smlouvu zaregistroval podle tehdejších platných právních předpisů. Neplatnost postupní smlouvy namítá obec, i když je nepochybné, že ta nemovitosti získala na základě trestního rozsudku, a tak dochází v současné době ke stejné křivdě jako v letech sedmdesátých. Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu. Protiprávní zvýhodnění žalované ve svých důsledcích vedlo k nesprávným skutkovým závěrům a podle judikatury Ústavního soudu k vadnému hodnocení, jakož i nesprávnému právnímu a ústavně nesouladnému posouzení věci. Obecné soudy nerespektovaly v řízení ustanovení o rovnosti účastníků řízení a povahou i intenzitou vytýkaných vad porušily ústavně zaručená práva stěžovatelky podle čl. 2 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 až 4 Listiny. K obsahu ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení. Krajský soud v Ostravě nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou, neboť respektoval v řízení zásadu rovnosti účastníků a z obsahu ústavní stížnosti není zřejmé, z čeho jiného, než z neúspěchu v řízení, stěžovatelka porušení ústavní zásady rovnosti dovozuje. Právním posouzením uplatněných nároků, při němž odvolací soud vycházel z právního názoru dovolacího soudu vyjádřeného v předchozím zrušujícím rozhodnutí, nedošlo k porušení Ústavou zaručených práv stěžovatelky. Okresní soud v Opavě odmítl tvrzení stěžovatelky, že by předmětným rozhodnutím bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv a svobod. Skutkový základ posuzované věci byl zjištěn na základě důkazů řádně provedených před soudem a tyto důkazy byly hodnoceny v souladu s §132 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř."). Své rozhodnutí pokládá soud za odpovídající zákonu i zjištěnému skutkovému stavu věci. Obec Kobeřice, právně zastoupená advokátem Mgr. M. U., považuje argumenty stěžovatelky za vágní a obecné. Má za to, že čl. 37 odst. 3 Listiny byl v řízení respektován, napadená rozhodnutí považuje vedlejší účastník řízení za správná a zákonná. Nejvyšší soud se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřil. Vzhledem k tomu, že všichni účastníci řízení souhlasili s upuštěním od ústního jednání podle §44 odst. 2 zákona Ústavním soudu a Ústavní soud dospěl k závěru, že od tohoto jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo ve věci rozhodnuto bez jednání. K podané ústavní stížnosti je především třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému obecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským soudním řádem, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Ústavní soud se zabývá správností rozhodnutí orgánu veřejné moci jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před ním byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Z vyžádaného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se domáhala jako žalobkyně uložení povinnosti žalované obci Kobeřice uzavřít s ní dohodu o vydání předmětných nemovitostí, které získala na základě postupní smlouvy ze dne 10. 12. 1969 od V. T., zastoupené při tomto úkonu zmocněnkyní K. O. V. T. byla později odsouzena za trestný čin opuštění republiky, v důsledku toho byla tato smlouva chápána bývalým Okresním národním výborem v Opavě jako neplatná a nemovitosti byly převzaty státem. V roce 1974 byla stěžovatelka nucena podepsat souhlasné prohlášení s převzetím nemovitostí státem, což však učinila v tísni. Dne 30. 6. 1991 učinila výzvu k vydání nemovitostí, avšak bezvýsledně. Ve věci rozhodl nejprve Okresní soud v Opavě tak, že žalobu zamítl a Krajský soud v Ostravě jeho rozhodnutí potvrdil. Na základě podaného dovolání Nejvyšší soud obě rozhodnutí zrušil a věc vrátil okresnímu soudu, přičemž jej zavázal zabývat se především otázkou platnosti smlouvy ze dne 10. 12. 1969 z hlediska ustanovení §39, 31 a 25 občanského zákoníku. Okresní soud poté rozhodl tak, že žalované uložil povinnost uzavřít s žalobkyní dohodu o vydání nemovitostí, a jeho rozhodnutí bylo potvrzeno i krajským soudem. K dovolání žalované Nejvyšší soud zrušil obě rozhodnutí a věc vrátil se závazným právním názorem k dalšímu řízení okresnímu soudu, který žalobu zamítl, a Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. 10. 2001 sp. zn. 11 Co 774/2001 jeho rozhodnutí ve věci samé potvrdil. Soudy vycházely ze zjištění, že převodkyně udělila plnou moc k uzavření darovací smlouvy, byla však uzavřena smlouva postupní, a to nikoli bezúplatná, neboť hodnota převodu byla vyjádřena postupní cenou 35 000 Kč. Tato cena sice nebyla vyplacena, ale bylo započteno plnění částky 10 000 Kč, kterou již žalobkyně převodkyni poskytla, částka 15 000 Kč byla započtena jako hodnota práva užívání bytu, které bylo zřízeno K. O. a částka 10 000 Kč byla započtena jako dar převodkyně žalobkyni. Platnost postupní smlouvy posuzovaly soudy podle tehdy platného občanského zákoníku a dospěly k závěru, že smlouva nebyla uzavřena platně, neboť zástupkyně překročila rozsah své plné moci. I když bylo v řízení zjištěno, že převodkyně překročení plné moci dodatečně schválila, neučinila tak písemně do okamžiku registrace smlouvy státním notářstvím. Z §31 občanského zákoníku ve spojení s §46 odst. 1 občanského zákoníku vyplýval pro případ zmocnění k uzavření smlouvy ohledně nemovitosti, která musela mít písemnou formu, též požadavek písemné plné moci. Stejně tak muselo mít písemnou formu i dodatečné schválení překročení plné moci. Jestliže se tak stalo pouze ústně, nebyla splněna podmínka písemné formy a uvedený právní úkon tak trpěl absolutní neplatností podle §40 odst. 1 občanského zákoníku a nezavazoval ani zmocněnce, ani zmocnitelku, tj. převodkyni V. T. Proti rozhodnutí krajského soudu podala stěžovatelka opět dovolání, které bylo Nejvyšším soudem odmítnuto usnesením ze dne 30. 7. 2003 sp. zn. 28 Cdo 1480/2002 pro nepřípustnost. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí a příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Jak bylo již výše uvedeno, Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není proto součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. Z toho vyplývá, že referenčním hlediskem pro Ústavní soud není jednoduché právo, nýbrž ústavně zaručená základní práva plynoucí jak z Listiny základních práv a svobod, tak z mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách. Jak již Ústavní soud mnohokráte uvedl, základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Výklad a aplikaci norem jednoduchého práva nelze provádět zcela autonomně, tedy bez ohledu na ochranu základních práv jednotlivce plynoucích z norem ústavního pořádku České republiky. Z těchto hledisek hodnotil Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že jejich závěry stran posouzení nároku stěžovatelky na vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb. ve světle ochrany stěžovatelčiných základních práv neobstojí. Ve věci stěžovatelky obecné soudy především musely posoudit otázkou platnosti postupní smlouvy uzavřené dne 2. 12. 1969 mezi stěžovatelkou a zmocněnkyní V. T. Po provedeném dokazování dospěly k závěru, že uvedená smlouva je neplatná od samého počátku a stěžovatelka se nestala vlastnicí předmětných nemovitostí. Neplatnost smlouvy soudy dovodily ze skutečnosti, že V. T. udělila K. O. plnou moc, podle níž byla zmocněnkyně oprávněna uzavřít se stěžovatelkou darovací smlouvu, zmocněnkyně však rozsah oprávnění překročila a se stěžovatelkou uzavřela smlouvu postupní. Právní závěry ohledně neplatnosti postupní smlouvy obecné soudy včetně soudu dovolacího řádně a podrobně odůvodnily (a to s ohledem na §23, §31 odst. 1, §46 odst. 1 a 2 a §47 odst. 2 občanského zákoníku platného v době uzavření smlouvy) a uvedly, z jakých skutkových zjištění při rozhodování vycházely. Po posouzení postupu a rozhodnutí obecných soudů však dospěl Ústavní soud k závěru, že v projednávaném případě došlo k takové interpretaci jednoduchého práva, které je v rozporu s účelem sledovaným zákonem č. 87/1991 Sb., a který je s to zasáhnout do ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky. Jak vyplývá ze závěrů obecných soudů, které ve věci rozhodovaly již několikrát, postupní smlouva uzavřená mezi stěžovatelkou a zmocněnkyní K. O. je neplatná, a to pro překročení rozsahu oprávnění vyplývajícího z plné moci ze dne 2. 12. 1969, jež byla udělena k uzavření smlouvy darovací. Obecné soudy dospěly k závěru, že rozsah překročení plné moci vyžadující písemnou formu nebyl dodatečně schválen formou, kterou vyžadoval v té době zákon, tj. písemně. Podle názoru Ústavního soudu však obecné soudy v rámci řízení o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. nepřihlédly ke všem skutečnostem, které mohly mít vliv na spravedlivé posouzení dané věci. Je skutečností, že plnou moc k uzavření darovací smlouvy udělila V. T. zmocněnkyni z toho důvodu, aby po opuštění republiky (emigraci) majetek nepropadl ve prospěch státu a zůstal v rodině. Je rovněž skutečností, že namísto smlouvy darovací byla uzavřena smlouva postupní se sjednanou postupní cenou 35 000 Kč. K uzavření smlouvy postupní došlo dle písemného vyjádření převodkyně V. T. ze dne 28. 2. 1995 na doporučení notáře, a to pro posílení legality převodu majetku. Převod majetku na základě darovací smlouvy by byl pro tehdejší státní orgány podezřelý jako simulovaný právní úkon s cílem zabránit propadnutí majetku emigrantů ve prospěch státu a jako takový by byl s největší pravděpodobností prohlášen za absolutně neplatný. V řízení před obecnými soudy bylo prokazováno, že převodkyně dodatečný souhlas k překročení rozsahu plné moci sice udělila, avšak nikoliv písemně. Soudy se však dostatečně nezabývaly otázkou, zda v době uzavření smlouvy (přelom let 1969 a 1970) bylo v reálných možnostech zmocněnkyně takový písemný souhlas získat. Převodkyně byla totiž v té době spolu s manželem trestně stíhána pro trestný čin opuštění republiky a odsouzena mimo jiné i k trestu propadnutí majetku. V písemném prohlášení ze dne 28. 2. 1995, založeném ve spise, pak výslovně uvedla, že souhlasila se zněním smlouvy tak, jak byla dne 10. 12. 1969 uzavřena, a cítila se jí býti vázána. O tom pak svědčí nejen fakt, že nikdy postup zmocněnkyně při uzavírání předmětné smlouvy nezpochybnila, ale i to, že o vydání předmětných nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb. požádala nikoli ona, nýbrž stěžovatelka, která se za vlastníka nemovitostí, a tedy za oprávněnou osobu, považovala. Ústavní soud v minulosti konstatoval, že "v demokratickém právním státě, který je chápán především jako materiální právní stát, nelze připustit užití platného zákonného ustanovení způsobem, který odporuje některé z fundamentálních ústavních zásad. Ústavní soud je přesvědčen, že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé, konkrétní a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem, ústavních zásad, ustanovení Listiny základních práv a svobod a závazků plynoucích z mezinárodních smluv". Prostor takové interpretace a její význam je nepochybně větší tam, kde jde o aplikaci zákonných předpisů, které byly v demokratickém státě přijaty ke zmírnění některých majetkových křivd, způsobených totalitním režimem. Při interpretaci restitučních předpisů je tedy třeba mít neustále na zřeteli samotný smysl restitučních předpisů. V tomto duchu také je nutno restituční předpisy vykládat, to znamená, že způsob interpretace by měl být orientován na snahu o navrácení věcí původním vlastníkům (oprávněným osobám) ve všech případech, kdy by tím nevznikly křivdy nové. V nyní projednávané věci však obecné soudy posuzovaly ustanovení občanského zákoníku o absolutní neplatnosti smlouvy pro nedostatek písemné formy dodatečného schválení překročení rozsahu zmocnění bez ohledu na skutečnost, že se jednalo o restituční nárok podle zákona č. 87/1991 Sb. Nejvyšší soud, který ve věci rozhodoval třikrát, se dokonce v rámci odkazu na aplikační praxi k příslušným ustanovením občanského zákoníku ohledně písemné formy projevu vůle odvolal na rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu Slovenské republiky ze dne 30. 1. 1975 sp. zn. 1 Cz 129/74. I z toho je zřejmé, že rozhodující soudy v této věci nepřihlédly ke specifickým okolnostem případu a tím zcela nedostály svému úkolu poskytovat ochranu právům (čl. 90 Ústavy České republiky). Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že postupem obecných soudů došlo k porušení stěžovatelčina práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a v jeho důsledku i k zásahu do práva vlastnického chráněného článkem 11 Listiny. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud vyhověl návrhu stěžovatelky a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2003 sp. zn. 28 Cdo 1480/2002 a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 10. 2001 sp. zn. 11 Co 774/2001 zrušil podle §82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 zákona o Ústavním soudu.

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2007:2.US.484.03.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 484/03
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 198/47 SbNU 577
Populární název K interpretaci restitučních předpisů s ohledem na jejich smysl
Datum rozhodnutí 21. 11. 2007
Datum vyhlášení 6. 12. 2007
Datum podání 14. 10. 2003
Datum zpřístupnění 7. 1. 2008
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodaj Lastovecká Dagmar
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.3, čl. 11
Ostatní dotčené předpisy
  • 40/1964 Sb., §31, §46 odst.1, §40 odst.1, §46 odst.1, §47 odst.2
  • 87/1991 Sb.
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/extrémní interpretační exces
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
Věcný rejstřík důkaz/volné hodnocení
právní úkon/neplatný
plná moc
legitimace/aktivní
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-484-03_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 57274
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-09