ECLI:CZ:US:2007:2.US.626.06.1
sp. zn. II. ÚS 626/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ČEROZFRUCHT, s.r.o., Na Výsluní 765/23, Praha 10, zastoupené JUDr. J. N., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2006 sp. zn. 55 Cml 2/2006-69, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 6. 2006, sp. zn. 4 Cmo 111/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností napadla stěžovatelka rozhodnutí obecných soudů citovaná v záhlaví a tvrdí, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ústavně zaručené právo dle čl. 11 odst. 1 Listiny, přičemž navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zjistil, že v dané věci se žalobce domáhal určení pravosti popření nevykonatelné pohledávky v konkurzu, kterou v žalobě označil jako peněžitou pohledávku ve výši 143.877, 50,- Kč uznanou správcem konkurzní podstaty.
Usnesením krajského soudu byl žalobce vyzván k odstranění vady žaloby, spočívající v její neurčitosti. Žalobce však rozhodující skutečnosti nezbytné pro posouzení jeho nároku nedoplnil, proto krajský soud rozhodl o odmítnutí žaloby dle ust. §43 odst. 2 o.s.ř. usnesením ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 55 Cml 2/2006-56.
Žalobce proti rozhodnutí o odmítnutí žaloby podal v zákonné lhůtě odvolání, v němž žalobu opravil a doplnil. Krajský soud uplatnil autoremeduru dle ust. §210a o.s.ř. a své rozhodnutí změnil, neboť žaloba byla v odvolací lhůtě doplněna a opravena, a v řízení tak bylo možné pokračovat.
Odvolání stěžovatelky vrchní soud neshledal důvodným, proto napadené usnesení podle ust. §219 o.s.ř. potvrdil jako věcně správné. V odůvodnění uvedl, že ust. §210a o.s.ř. vychází z principu, dle kterého je jeho aplikovatelnost možná, jestliže jiná strana řízení v tomto řízení doposud nenabyla jakéhokoli práva z něj plynoucího. Jde tedy o normu čistě procesního charakteru, umožňující precizovat uplatněná práva i po uplynutí hmotněprávních lhůt.
K ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud v Praze, který uvedl, že.princip rovnosti dle čl. 1 Listiny a zákazu diskriminace dle čl. 3 Listiny nebyl porušen. Postup soudu se opírá o zákonná ustanovení občanského soudního řádu, která nerozlišují osoby v postavení účastníků řízení tak, aby potom v rozhodnutí soudu mohlo být spatřováno znevýhodnění účastníka. Smyslem tohoto postupu je vyjasnění merita věci, aby o právech účastníka mohlo být rozhodováno soudem bez průtahů, a tak zajištěno právo na spravedlivý proces v přiměřené lhůtě. Krajský soud právo na spravedlivý proces (dle čl. 36 odst. 1, 2 Listiny) neporušil, naopak postup, kterého se stěžovatelka domáhá (neprojednání žaloby, ačkoli k doplnění návrhu v odvolací lhůtě došlo), by k takovému porušení práv vedl. Lhůta v ust. §23 odst. 4 zákona o konkurzu a vyrovnání je stanovena pro podání žaloby. Neobsahuje-li žaloba všechny zákonné náležitosti, postupuje soud dle ust. §43 odst. 1 o.s.ř. Pro žaloby související s konkurzním řízením není stanoven postup odlišný, proto je nutno výklad stěžovatele považovat za nepřípustně extenzivní. Nedošlo ani k porušení ochrany vlastnického práva stěžovatelky, neboť do sféry jejího vlastnického práva uvedené soudní rozhodnutí nijak nezasahuje. Z uvedených důvodů proto krajský soud navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
K ústavní stížnosti se vyjádřil Vrchní soud v Praze, který odkázal na skutková zjištění a právní závěry, jež jsou uvedeny v odůvodnění rozhodnutí, přičemž ani po prostudování obsahu podání stěžovatelky neshledává důvody pro změnu stanoviska, které k vydání napadeného rozhodnutí vedlo. Vrchní soud má za to, že bylo důsledně postupováno v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti především namítá, že lhůta k podání žaloby na určení pravosti popřené nevykonatelné pohledávky je lhůtou zákonnou, nikoliv lhůtou soudcovskou a nelze ji prodlužovat tak, jak učinil soud prvního stupně a následně schválil vrchní soud. Pokud podaná žaloba nemá náležitosti dle ust. §23 zákona o konkurzu a vyrovnání, je nutné ji pokládat za žalobu, která nebyla podána v propadné lhůtě ve smyslu ust. §23 odst. 4 zákona o konkurzu a vyrovnání a je nutné ji odmítnout. Jinak by 30-ti denní lhůta stanovená v ust. §23 odst. 4 zákona o konkurzu a vyrovnání mohla být libovolně prodlužována, tj. soud by mohl dávat výzvy k doplnění této žaloby a takovýto žalobce by měl výhodu oproti jiným žalobcům, kteří na výzvu správce konkurzní podstaty podali ve stanovené lhůtě svoji žalobu řádně a včas. Mělo tak dojít k porušení principu rovnosti práv vyplývajících z vlastnického práva dle čl. 11 odst. 1 věty druhé Listiny. Rovněž došlo k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1, 2 Listiny. Stěžovatelka dále namítá, že došlo k porušení práva na zákonného soudce, neboť toto právo je nutné chápat v širším aspektu, tedy jako právo na zachování určitého předem daného a nestranného soudního postupu, řádného pořadu práva.
Ústavní soud konstatuje, že podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s výkladem a následnou aplikací ust. §210a o.s.ř., provedenou obecnými soudy.
Dle ust. §210a o.s.ř. (dále též jako "dané ustanovení") platí, že "Usnesení o povinnosti zaplatit soudní poplatek nebo usnesení, z něhož nenabyla dosud práva osoba jiná než odvolatel, nebo usnesení, kterým bylo uloženo pořádkové opatření (§53), nebo usnesení o odmítnutí žaloby, popřípadě jiného návrhu na zahájení řízení (§43 odst. 2, §75a odst. 1, §75b odst. 2), nebo usnesení o odmítnutí odvolání (§208), anebo usnesení o předběžném opatření podle §76a, může k odvolání změnit přímo soud prvního stupně, pokud odvolání v celém rozsahu vyhoví."
Z ust. §210a o.s.ř. vyplývá, že je to přímo soud prvního stupně, pokud odvolání v celém rozsahu vyhoví, který může změnit k odvolání usnesení o odmítnutí žaloby, popřípadě jiného návrhu na zahájení řízení (§43 odst. 2 o.s.ř.). Ve vztahu k vymezené otázce - tj. zda tak může učinit i toliko na základě odstranění vad takového podání, pro jejichž neodstranění ve lhůtě bylo dané podání právě odmítnuto - z pohledu ústavněprávního přezkumu poukazuje Ústavní soud na své rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 365/03, které se týkalo věcně obdobného případu a na jehož závěry v nyní projednávané věci odkazuje.
V citovaném rozhodnutí Ústavní soud konstatoval, že "Stěžovatel se mýlí, má-li za to, že okresní soud nesměl zrušit své rozhodnutí o odmítnutí žaloby a stejně tak se mýlí v úvaze, že okresní soud nebyl oprávněn prodloužit lhůtu pro odstranění vad žaloby, a to dokonce i když tato lhůta marně uplynula. Naprosto jasným ustanovením občanského soudního řádu, která na tuto věc dopadají, odpovídá i zcela jasná a konstantní judikatura obecných soudů. Ústavní soud nemá důvodu jakkoli ji nerespektovat a neshledává na dosavadním postupu odvolacího soudu i soudu prvého stupně nic protiústavního."
Od závěru Ústavního soudu v tehdejší věci, kterým byl aprobován (z ústavněprávních hledisek) výklad a aplikace práva obecných soudů použitá rovněž v dané věci, není důvodu se v nyní projednávané věci odchylovat, a nelze tak než dojít k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky zjevně nedošlo. Je namístě dodat, že postup obecných soudů v dané věci byl v souladu s ustálenou judikaturu obecných soudů.
Za tohoto stavu Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný dle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. dubna 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu