ECLI:CZ:US:2007:2.US.713.07.1
sp. zn. II. ÚS 713/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. S., zastoupeného JUDr. Karlem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 4, Při trati 1233/10, proti usnesení Vrchního soudu v Praze, č. j. 14 Cmo 88/2004-142, ze dne 29. září 2004 a usnesení Nejvyššího soudu ČR, č. j. 29 Odo 1246/2005-157, ze dne 12. prosince 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 15. března 2007, napadl stěžovatel v záhlaví označená rozhodnutí vydaná v řízení o jeho žalobě o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí této žaloby a odmítnuto jeho dovolání podané proti usnesení odvolacího soudu. Stěžovatel polemizuje s právním závěrem odvolacího soudu o tom, že pozvánka na valnou hromadu byla v konkretizovaném bodě neurčitá a poukazuje na to, že uvedená problematika je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Domnívá se, že závěr dovolacího soudu o tom, že dovolání není ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř přípustné, je v rozporu s platným právem, a tedy v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Právní závěr Nejvyššího soudu ČR o tom, že protože žalovaný nepředložil na valné hromadě smlouvu o prodeji části podniku, se ustanovení §67a obch. zák na toto usnesení nevztahuje, je dle něj zároveň případem svévolné aplikace normy jednoduchého práva.
Odvolacímu soudu pak stěžovatel vytýká, že se dopustil procesní vady spočívající v tom, že došlo k nezákonné změně složení senátu v rozporu s ust. §42 odst. 1 písm. d) zákona o soudech a soudcích, kdy namísto senátu příslušného ve věci zasedal při ústním jednání senát jiný. Takový postup považuje stěžovatel za porušení svých práv na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny. Z uvedených důvodů požaduje zrušení obou napadených rozhodnutí.
Z kopie obou napadených rozhodnutí a kopie rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. října 2003, č. j. 32 Cm 215/2001-113, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou u Krajského soudu v Ústí nad Labem domáhal vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti BENAR, a. s., konané dne 21. června 2001, znějící: K zajištění dostatečného objemu vlastních zdrojů pro rozvoj společnosti řešit změnu vlastnictví (prodej) majetku v lokalitě Velké Březno v ceně minimálně 1,8 mil. DM za podmínky, že společnost neponese další náklady spojené se změnou vlastnictví, mimo zákonných povinností prodávajícího ve vztahu ke změně vlastnictví. Svůj návrh stěžovatel odůvodnil mimo jiné tím, že pro přijetí takového usnesení nebyly splněny zákonné podmínky - prodej části podniku nebyl uveden na programu v pozvánce na valnou hromadu, navíc sám zamýšlený prodej neměl zákonem obligatorní náležitosti dané zákonem, především nebyl předložen návrh smlouvy o prodeji podniku. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 9. října 2003, č. j. 32 Cm 215/2001-113, žalobu v celém rozsahu zamítl. Soud prvního stupně konstatoval, že žaloba je podána osobou k jejímu podání oprávněnou v zákonné lhůtě, avšak důvod pro vyslovení neplatnosti napadeného usnesení neshledal, neboť nebylo prokázáno, že by schválením napadeného usnesení došlo ke schválení prodeje podniku Velké Březno ani že by usnesení vycházelo ze záležitostí, které nebyly uvedeny na programu pozvánky na valnou hromadu. Opravným usnesením ze dne 4. února 2004, č. j. 32 Cm 215/2001-126, pak rozhodl soud o výši přisouzených nákladů řízení.
K odvolání stěžovatele věc projednal Vrchní soud v Praze, který svým stížností napadeným usnesením ze dne 29. září 2004, č. j. 14 Cmo 88/2004-142, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se přitom plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, včetně závěru, že na předmětné valné hromadě nebyla schválena žádná smlouva o prodeji podniku či jeho části, a proto nelze vytýkat nesplnění podmínek ustanovení §67a obch. zák., vyžadující ke smlouvě o převodu nebo nájmu podniku či jeho části souhlas valné hromady za dodržení pravidel v tomto ustanovení uvedených, jakož i postup podle §220d odst. 1 věty první obch. zák. V daném případě šlo pouze o schválení podnikatelského záměru, jak bude naloženo s majetkem v určité lokalitě. Toto usnesení by dle odvolacího soudu rozhodně nemohlo být podkladem pro zápis prodeje části podniku do obchodního rejstříku podle §488 odst. 1 obch. zák. Navíc dosud žádná taková smlouva ani podle tvrzení žalobce uzavřena nebyla.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dovolání,v němž stěžovatel namítal jednak vadu v procesním postupu odvolacího soudu (nesprávné složení odvolacího senátu), jednak nesprávní právní posouzení věci. Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. prosince 2006, č. j. 29 Odo 1246/2005-157, dovolání odmítl, neboť dospěl k závěru, že není přípustné. Dovolací důvod dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. neshledal - posouzení, zda majetek, ohledně kterého bylo přijato napadené usnesení, tvořil část podniku společnosti a zda se napadeným usnesením valné hromady "fakticky" schvalovala smlouva o prodeji části podniku, postrádá dle dovolacího soudu potřebný judikatorní přesah, neboť je právně významné právě a jen pro projednávanou věc. Dovolací soud však neshledal ani rozpor s hmotným právem. Předepisuje-li ustanovení §67a odst. 1 obch. zák., ve znění rozhodném ke dni přijetí napadeného usnesení, pro uzavření smlouvy o převodu podniku nebo jeho části souhlas valné hromady, týká se podmínka souhlasu, jak správně uzavřel odvolací soud, konkrétní smlouvy o prodeji části podniku. V projednávané věci však valné hromadě žádná konkrétní smlouva předložena nebyla, a proto se na napadené usnesení valné hromady ustanovení §67a obch. zák. vztahovat nemohlo. Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132, na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto. Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Z uvedeného důvodu nemůže dle dovolacího soudu založit přípustnost dovolání ani dovolatelem tvrzené odnětí zákonnému soudci, neboť taková vada řízení může od 1. ledna 2001 být důvodem k podání žaloby pro zmatečnost, nikoli však přípustnosti dovolání.
Předtím, než může Ústavní soud přistoupit k věcnému přezkumu stížností napadeného rozhodnutí obecného soudu, je jeho povinností přezkoumat, zda jsou naplněny všechny procesní podmínky takovýto přezkum připouštějící. Přitom je Ústavní soud vázán (čl. 88 odst. 2 Ústavy) nejen předpisy ústavními, ale i zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze Ústavní soud konstatuje, že otázkou uplatňování těch ustanovení občanského soudního řádu, jimiž se naplňuje ústavní právo na zákonného soudce, se Ústavní soud zabýval opakovaně. Ve všech případech, v nichž svými rozhodnutími shledal Ústavní soud porušení uvedeného ústavního práva, šlo však o kauzy zrcadlově odlišné od případu stěžovatele. V těchto případech Ústavní soud zastával stanovisko, že je přípustná (a může být i opodstatněná) ústavní stížnost proti rozhodnutí o vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci (viz např. nález II. ÚS 105/01), a to proto, že takovýmto rozhodnutím učiněným v průběhu řízení jsou jeho účastníci bez možnosti efektivní nápravy zbaveni právě práva na to, aby jejich věc projednal zákonný soudce.
Naopak v případech, kdy byl dle tvrzení stěžovatele soud rozhodující o řádném opravném prostředku nesprávně obsazen, jako v dané věci, nelze k přezkumu postupu obecného soudu z pohledu ústavně právního přistoupit dříve, než budou vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně stěžovatelova práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§72 odst. 1 písm. a), §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Je tomu tak proto, že jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, jež je procesním prostředkem ochrany ústavně zaručených práv a svobod, je mimo jiné i její subsidiarita, z níž vyplývá též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, včetně obecných soudů. Ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, který nastupuje teprve tehdy, pokud náprava nebyla zjednána standardním postupem. Stabilní judikatuře Ústavního soudu tedy odpovídá, že ústavní soudnictví především je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případná protiústavnost již není napravitelná jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, jež vyplývají z právních norem upravujících to které řízení, v případě posuzovaném tedy norem občanského práva procesního. Ústavnímu soudu nepřísluší obcházet pořad práva již proto, že stojí vně systému ostatních orgánů veřejné moci, přičemž není ani součástí obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy).
V daném případě stěžovatel podal ústavní stížnost za situace, kdy sice již bylo obecnými soudy rozhodnuto meritorně o žalobě, jakož i o podaném dovolání, nebyly však vyčerpány všechny procesní prostředky, které občanský soudní řád stěžovateli na ochranu jeho práv poskytuje. Tvrzenou protiústavnost lze totiž napravit žalobou pro zmatečnost (srov. usnesení ze dne 17. 5. 2006, sp. zn. III. ÚS 15/06).
Podle ustanovení §229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. je důvodem žaloby pro zmatečnost skutečnost, že v řízení, které bylo pravomocně skončeno, rozhodoval soud, který byl nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát. Tento důvod není nikterak závislý na tom, zda v řízení bylo (a jak) rozhodováno o účastníkem vznesené námitce podjatosti (§14 a násl. o. s. ř.). Teprve po vyčerpání žaloby pro zmatečnost by se stěžovatel mohl dovolávat zásahu Ústavního soudu.
Na tomto závěru nemění nic ani skutečnost, že stěžovatel podal dovolání, v jehož rámci lze případné zmatečnosti řízení rovněž odstranit. Je sice pravdou, že dovolací soud je oprávněn zrušit rozhodnutí odvolacího soudu, které bylo před ním napadeno, rovněž z důvodů uvedených v ust. §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) nebo b) nebo v §229 odst. 3 o. s. ř., skutečnost, že dovolací soud uvedeným způsobem zmatečnosti nezohlední, neznamená, že nemohou být předmětem žaloby pro zmatečnost. Zejména za situace, kdy dovolací soud smí ke zmatečnostním vadám přihlédnout pouze za situace, kdy sám provádí meritorní přezkum rozhodnutí odvolacího soudu (tedy pouze tehdy, je-li podané dovolání přípustné). Pokud v daném případě dovolací soud k přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu pro nepřípustnost podaného dovolání nepřistoupil, nelze mu ani klást za vinu, že ke stěžovatelem tvrzeným vadám nepřihlédl.
Ačkoli tedy stěžovatel považuje napadené usnesení odvolacího soudu za nezvratné, není možno tuto jeho argumentaci přijmout, neboť ve skutečnosti je ústavní stížnost podána předčasně a proti rozhodnutí, které přípustným předmětem ústavního přezkumu není. Na základě výše uvedených skutečností Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. O situaci podle §75 odst. 2 písm. a) téhož předpisu zjevně nejde.
Ústavní soud se tak mohl zabývat pouze stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR, neboť shledal, že pouze v této části stížnost splňuje podmínky předepsané zákonem o Ústavním soudu [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 2, 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Shledal ji však zjevně neopodstatněnou.
Především je třeba konstatovat, že podaná stížnost zcela postrádá ústavněprávní rovinu. Z obsahu stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání stížností napadených rozhodnutí, a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Ústavní stížnost, spočívající v polemice s právními závěry rozhodnutí obecných soudů, a to ve shodném smyslu a rozsahu jako v dovolání, staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na článek 83 Ústavy ČR zjevně nepřísluší.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Přestože je součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi vedené řízení, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod.
Stěžovatel v podané ústavní stížnosti pouze opakuje námitku, s níž se, jak je z výtahu jeho odůvodnění zřejmé, dovolací soud zcela, řádně a beze zbytku vyrovnal, stejně jako to před ním učinily i soud prvního stupně a soud odvolací. Přitom pouhé tvrzení o zásahu do základních práv ústavní stížnost do roviny ústavněprávní není s to posunout, není-li doloženo relevantními skutečnostmi o tom, že k takovému zásahu v řízení došlo. Nejvyšší soud se v odůvodnění svého rozhodnutí velmi podrobně námitkami stěžovatele zabýval, jeho závěr je pak výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež je v mezích ústavnosti, a evidentně není v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Námitka stran nesprávného obsazení odvolacího soudu by byla považována za relevantní tehdy, pokud by Nejvyšší soud přistoupil k meritornímu přezkumu dovoláním napadeného rozhodnutí, poté, co by shledal dovolání přípustným. Vzhledem k tomu, že dovolání bylo posouzeno jako nepřípustné a k meritornímu přezkumu v rámci dovolání nedošlo, lze shodně se závěrem dovolacího soudu uzavřít, že tuto námitku nebylo možné v rámci dovolacího řízení zohlednit. Nelze přitom považovat za porušení základních práv stěžovatele, jestliže rozhodnutí soudu neodpovídalo jeho názorům, spočívá-li podstata ústavní stížnosti toliko v polemice se skutkovými a právními závěry soudů všech tří instancí.
Dle názoru Ústavního soudu tak Nejvyšší soud postupoval ústavně konformním způsobem a svým postupem nikterak nezasáhl do základních práv stěžovatele.
Na základě uvedených skutečností nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zčásti jako návrh nepřípustný, zčásti pak jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2007
Jiří Nykodým v. r.
předseda senátu