ECLI:CZ:US:2007:2.US.720.06.1
sp. zn. II. ÚS 720/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatele I. H., zastoupeného Mgr. D. P., směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 8. 2006, sp. zn. 6 Tdo 678/2006, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 61 To 10/2006, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 13. 9. 2005, sp. zn. 24 T 113/2005, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se v zákonné lhůtě obrátil na Ústavní soud s formálně bezvadným návrhem na zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí obecných soudů vydaných v jeho trestní věci. Domnívá se, že výše a stanovení trestu, k němuž byl odsouzen, jsou nespravedlivá a nezákonná a ve svém důsledku znamenají nepřípustný zásah do jeho základních práv; konkrétně uvádí právo na osobní svobodu zaručené v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces, jak je garantováno čl. 36 odst. 1 Listiny, a záruky plynoucí z čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky.
Obvodní soud pro Prahu 7 napadeným rozsudkem rozhodl, že stěžovatel se jednáním postiženým skutkovou větou dopustil trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona, a to ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 trestního zákona, a jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 trestního zákona. Za to byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Městský soud v Praze rozsudkem napadeným touto ústavní stížností rozhodnutí prvé instance ve výroku o trestu zrušil a při nezměněném výroku o vině stěžovateli vyměřil trest odnětí svobody v trvání deseti let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Proti rozhodnutí odvolacího soudu se stěžovatel bránil ještě podáním dovolání, které Nejvyšší soud usnesením, specifikovaným výše v záhlaví, odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel spatřuje neústavnost napadených rozhodnutí v tom, že jej označily jako zvlášť nebezpečného recidivistu a také to následně zohlednily při stanovení trestu a jeho výměry. Stěžovatel se přitom domnívá, že v jeho případě nebyl naplněn materiální znak zvlášť nebezpečné recidivy, a trest měl být proto vyměřen v rámci základní, nikoliv zvýšené trestní sazby. Poukazuje na to, že obecné soudy nevzaly v úvahu všechna kritéria pro posuzování materiální podmínky institutu, ale přihlížely pouze k době, která uplynula od posledního odsouzení. Přitom trestněprávní literatura i judikatura zdůrazňuje, že při posuzování materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy je třeba přihlédnout také k dalším okolnostem určujícím stupeň nebezpečnosti recidivy pro společnost, např. ke způsobu provádění trestné činnosti, ke škodám způsobeným nynější i dřívější trestnou činností, k počtu, druhu a výši dřívějších trestů, k pohnutkám a důvodům, které vedly k recidivě. V této souvislosti poukazuje stěžovatel taktéž na nálezy Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 701/01 a sp. zn. IV. ÚS 356/03 (mínil zřejmě sp. zn. IV. ÚS 396/03).
Ústavní soud přezkoumal podaný návrh a dospěl k závěru, že není důvodný. S ohledem na charakter stížnostní argumentace již nebylo potřeba, aby řízení dále doplňoval, a mohl tedy o návrhu rozhodnout.
Jak již mnohokrát Ústavní soud ve své judikatuře uvedl, není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, str. 41]. To samozřejmě platí potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR). Opětovně tedy Ústavní soud uvádí, že hodnotit obecnými soudy již zhodnocené důkazy může jen za předpokladu existence extrémního nesouladu mezi závěry obecného soudu a skutečnostmi, z nichž soud při hodnocení vycházel; toho si je ostatně vědom i sám stěžovatel, jak vyplývá z jeho odkazu na několik rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž se takto vyjádřil. Taková diskrepance v daném případě shledána nebyla.
Ustanovení čl. 36 odst. 1 zakotvuje právo na spravedlivý proces, čímž garantuje právo na to, aby příslušný soud rozhodl o právu či povinnosti stanoveným způsobem, tj. ve spravedlivém řízení, v souladu s procesními předpisy za současného respektování práv na soudní a jinou právní ochranu dle dalších ustanovení páté hlavy Listiny. V předestřené věci Ústavní soud neshledal nic, co by poukazovalo na to, že obecné soudy rozhodly postupem, jež není v souladu s procesním předpisem, nebo nerespektovaly další stěžovatelem zmiňovaná základní lidská práva a svobody. Stěžovatel v podstatě opakuje argumentaci, kterou již uplatnil v řízení před odvolacím a dovolacím soudem, a po Ústavním soudu tak požaduje, aby přehodnotil skutková a z nich vyplývající právní zjištění, k nimž tyto soudy dospěly. Se všemi námitkami stěžovatele se přitom obecné soudy přesvědčivě vypořádaly, a to včetně jejich řádného odůvodnění. Na jejich závěrech nehodlá Ústavní soud nic měnit, jelikož není jeho úkolem přehodnocovat skutková a právní zjištění obecných soudů, pokud jsou racionálně a přesvědčivě zdůvodněna.
Stěžovatel se nemůže dovolávat analogie uvedených nálezů Ústavního soudu, neboť trestná činnost dřívějších stěžovatelů není s jeho trestnou činností souměřitelná. Ústavní soud připomíná, že v případě stěžovatele ve věci sp. zn. III. ÚS 701/01, od doby výkonu trestu za spáchání trestného činu, kde byl kvalifikován jako zvlášť nebezpečný recidivista, do doby spáchání inkriminovaného trestného činu, uběhly čtyři roky. Dalšími důvody, které hovořily proti kvalifikaci za zvlášť nebezpečného recidivistu, je možno uvést motiv (žárlivost), skutečnost, že trestný čin byl spáchán toliko ve stádiu pokusu a konečně i hodnocení pachatele jakožto simplexní osobnosti. Ve věci sp. zn. IV. ÚS 396/03 potom proti kvalifikaci pachatele jako zvlášť nebezpečného recidivisty hovořila nízká intenzita násilí, jakož i minimální způsobená škoda vzniklá při obou spáchaných zvlášť závažných trestných činech, mezi nimiž uběhla doba čtyř a půl roku.
V případě stěžovatele však žádné podobné okolnosti, jež by snižovaly společenskou nebezpečnost jeho činů, a tím fakticky vylučovaly splnění materiální podmínky kvalifikace jako zvlášť nebezpečného recidivisty, dány nejsou. Před spácháním trestného činu, za nějž byl napadenými rozsudky odsouzen, byl odsouzen za trestný čin loupeže dle §234 odst. 1 trestního zákona v souběhu s trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 trestního zákona ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona. Při jeho spáchání (přepadení penzionu) bylo použito fyzického násilí se způsobením zranění, pohrůžky střelnou zbraní, šlo o promyšlený déletrvající útok s řadou poškozených. Oproti tomu, co stěžovatel tvrdil v ústavní stížnosti, obvodní soud při hodnocení materiální stránky vycházel vedle délky doby uplynuvší od posledního odsouzení z celé řady dalších faktorů: z obdobného způsobu provedení násilného útoku, z plánovanosti, připravenosti a organizovanosti jednání, s použitím funkční střelné zbraně. Na druhou stranu soud neopomněl přičíst stěžovateli k dobru, že v posuzovaném případě nebyly způsobeny žádné následky na zdraví poškozeného. Obdobně pečlivě se zabýval znaky zvlášť nebezpečné recidivy i soud odvolací. Zhodnotil předchozí i posuzované trestné jednání stěžovatele a do svých úvah zahrnul i fakt, že se stěžovatel, vzhledem k uloženému trestu vyhoštění na dobu neurčitou, zdržoval na území České republiky neoprávněně. Závěr proto učinil shodný se soudem prvé instance. Způsob, jakým se oba soudy vypořádaly s materiální stránkou zvlášť nebezpečné recidivy, pak ve svém usnesení podrobně rozebral i dovolací soud. Uvedl, že soudy v tomto ohledu přihlížely především k délce doby, jež od posledního odsouzení stěžovatele uplynula, ovšem evidentně se zabývaly i dalšími hledisky podstatně zvyšujícími stupeň nebezpečnosti jednání obviněného pro společnost. Nejvyšší soud ČR shledal jejich argumenty správnými a dovolací námitku (shodnou s námitkou stížnostní) neakceptoval.
Ústavní soud konstatuje, že právní názor obecných soudů nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Napadená rozhodnutí nezasáhla stěžovatelem označená ani žádná jiná stěžovatelova základní práva a Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu