ECLI:CZ:US:2007:2.US.726.07.1
sp. zn. II. ÚS 726/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. S., zastoupené Mgr. R. P., směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 12. 2006, čj. 4 Cmo 383/2006-44, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, a Ing. M. G., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se včas podaným, a též co do ostatních formálních náležitostí zákonu č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") vyhovujícím návrhem domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci. S odkazem na čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1, 2, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 95 Ústavy ČR (dále jen "Ústava") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") tvrdí, že v řízení u vrchního soudu, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo, bylo porušeno její právo na soudní a jinou právní ochranu a právo na spravedlivý proces.
Ústavní stížností napadeným usnesením vrchní soud uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku částku 11 077 Kč. Částka představuje separované náklady řízení vedeného o žalobě vedlejšího účastníka, jíž se po stěžovatelce domáhal zaplacení 950 000 Kč s příslušenstvím. Jejich výše odpovídá výdajům, jež vznikly vedlejšímu účastníku v souvislosti s ústním jednáním konaným dne 30. 11. 2006. Toto ústní jednání bylo nařízeno za účelem výslechu svědka navrženého stěžovatelkou (jejího strýce), přičemž až při vlastním ústním jednání stěžovatelka soudu sdělila, že se tento svědek pro vážnou, zhruba rok trvající chorobu k jednání nemůže dostavit.
Stěžovatelka s rozhodnutím nesouhlasí. Je toho názoru, že není povinností účastníka řízení zajišťovat přítomnost svědků u jednání, pokud se k tomu sám nezaváže či jej k tomu nevyzve soud. To se v posuzovaném případě nestalo. Předmětné ústní jednání nebylo zmařeno, neboť během něho byly prováděny i jiné důkazy. Navíc byla stěžovatelce odňata možnost podat proti rozhodnutí opravný prostředek.
Ústavní soud předně konstatuje, že k posuzování ústavních stížností, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se nákladů civilního řízení, se zásadním způsobem vyslovil v nálezu sp. zn. IV. ÚS 199/05 (ze dne 20. 3. 2006, publikován na www.judikatura.cz). Uvedl, že spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje sám o sobě intenzity, jež znamená porušení základních práv a svobod účastníka řízení, byť se ho může citelně dotknout. Tento trend byl potvrzen nálezem sp. zn. I. ÚS 351/05 (ze dne 3. 5. 2006, též publikován na www.judikatura.cz); Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například zjistí-li porušení procesních práv na spravedlivý proces extrémním způsobem (zmiňován případ, kdy odvolací soud, měnící prvostupňové rozhodnutí o nákladech řízení, vůbec nepostoupil odvolání postiženému účastníku k vyjádření) nebo porušení taktéž nějakého dalšího základního práva. Pro oblast rozhodování o náhradě nákladů občanského soudního řízení tak byl zvýrazněn názor, že úkolem Ústavního soudu není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických a právnických osob, chráněných podústavními předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení práv či svobod základních (viz nález sp. zn. I. ÚS 68/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, str. 123 a násl.). Ve své rozhodovací činnosti Ústavní soud i do rozhodování o nákladech řízení zásadně aktivně vstupoval jen v případech konkurence podústavního práva, konkurence interpretačních alternativ (sp. zn. II. ÚS 557/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 36, str. 725 a násl.), a konečně v případě svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. II. ÚS 393/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 36, str. 63 a násl.). Skutečnost, že soudy rozhodly způsobem, s nímž stěžovatel nesouhlasí, nemůže být sama o sobě důvodem ústavní stížnosti, a tedy ani ingerence Ústavního soudu do rozhodovací pravomoci obecných soudů (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 294/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 5, str. 481 a násl.).
Pokud jde o posuzovanou věc, nelze postupu vrchního soudu z ústavněprávních hledisek cokoliv vytknout. Právní úprava náhrady nákladů občanského soudního řízení je postavena na zásadě úspěchu ve věci doplněné zásadou zavinění. Je proto zcela v souladu s procesním řádem, zaváže-li soud k náhradě nákladů účastníka řízení, který zapříčinil jejich vznik. Vadný by naopak byl postup opačný, totiž kdyby vrchní soud ponechal jednání účastníka řízení, které vedlo ke vzniku zbytečných nákladů účastníků ostatních, bez adekvátní procesní reakce. K jednotlivým námitkám stěžovatelky budiž doplněno následující. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že vrchní soud k separaci nákladů nevedla úvaha, že stěžovatelka nezajistila přítomnost příslušného svědka na jednání, jak je v ústavní stížnosti mylně prezentováno, ale to, že o jeho dlouhodobé nemoci, a tedy neschopnosti se k ústnímu jednání dostavit, věděla již v době, kdy důkazní návrh činila. Vrchní soud k tomu výslovně uvedl, že by dostačovala i informace podaná těsně před jednáním tak, aby bylo možno zabránit jeho konání. Vrchní soud totiž neměl možnost zvolit patřičný procesní postup, zřejmě odročit jednání na jiný termín tak, aby mohly být provedeny všechny důkazy při jednom ústním jednání, eventuálně důkaz provést prostřednictvím dožádaného soudu. Zejména za situace, kdy předmětný rok byl rokem odvolacím, je takový postoj zcela namístě. Stejně tak je nutno odmítnout námitku neústavnosti rozhodnutí spatřovanou v nemožnosti napadnout jej odvoláním. Podle ustanovení §201 občanského soudního řádu může účastník napadnout rozhodnutí okresního soudu nebo rozhodnutí krajského soudu vydané v prvním stupni odvoláním, pokud to zákon nevylučuje. Zde rozhodoval v prvé instanci soud vrchní, kdy občanský soudní řád možnost odvolat se do jeho rozhodnutí nedává. Tato okolnost žádný zásah do stěžovatelčiných základní práv nepředstavuje, neboť v případě civilního řízení je jeho jednoinstančnost plně ústavně konformní. V rovině ústavněprávní je nárok na odvolání zakotven pouze v trestních věcech, když podle čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě má ten, koho soud uznal vinným z trestného činu, právo dát výrok o vině nebo trestu přezkoumat soudem vyššího stupně, a to s výjimkami tam stanovenými.
Závěrem Ústavní soud podotýká, že posuzovaná věc může jen těžko dosahovat ústavní roviny již vzhledem k výši částky, kterou byly separované náklady řízení vyčísleny; vnímáno zejména v relaci k meritu sporu se totiž částka 11 077 Kč jeví jako bagatelní (obdobně srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 34, č. 43).
Ústavní soud tedy podanou ústavní stížnost, jak uvedeno ve výroku, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu