ECLI:CZ:US:2007:2.US.802.06.1
sp. zn. II. ÚS 802/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatele T. S., zastoupeného JUDr. J. Š., o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu v Brně ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1191/2005, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (toto usnesení ovšem chybně označuje datem 12. 8. 2006 v petitu a 23. 9. 2006 v obsahu ústavní stížnosti; z přiloženého rozhodnutí i z obsahu spisu ovšem Ústavní soud usoudil, že jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu tak, jak bylo v záhlaví označeno), a to s odkazem na údajné porušení jeho práv, garantovaných čl. 96 Ústavy a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 18 C 197/99, z něhož zjistil následující:
Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 4. 10. 2001, č. j. 18 C 197/99-135, zamítl návrh žalobce (nyní stěžovatel) na povolení obnovy řízení vedeného u tohoto soudu pod sp .zn. 18 C 224/98 a rozhodl o náhradě nákladů účastníků řízení.
Městský soud v Praze usnesení soudu prvého stupně usnesením ze dne 30. 4. 2002, čj. 18 C 139/2002-165, k odvolání stěžovatele potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 23. 10. 2003, čj. 20 Cdo 2313/2002-187, dovolání stěžovatele proti shora uvedenému usnesení odvolacího soudu odmítl jako nepřípustné. Postupoval při tom podle zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále též "občanský soudní řád" či "o.s.ř."), ve znění před jeho novelizací zák. č. 30/2000 Sb. , kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zák. č. 30/2000 Sb.").
Toto usnesení zrušil Ústavní soud nálezem ze dne 16. 11. 2004, sp. zn. I. ÚS 31/04. V odůvodnění svého rozhodnutí především uvedl, že dle stávající judikatury Nejvyššího soudu ČR je z hlediska ustanovení části dvanácté, hlavy I. bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb. významné, jak odvolací soud skutečně postupoval, a nikoli to, jak v souladu se zákonem měl správně postupovat (s odkazem na usnesení NS ČR ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 574/2003). Pokud dovolací soud v daném případě postupoval dle o.s.ř., ve znění do 31. 12. 2000, aniž by v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, proč tak činil, přestože rozhodnutí soudu odvolacího evidentně obsahovalo odkazy na ustanovení novelizovaného o.s.ř., ačkoli v dané době byla již známa shora uvedená judikatura, měl postupovat dle ní, nebo předložit tuto procesní otázku velkému senátu.
V projednávané věci pak následně rozhodoval Nejvyšší soud a usnesením ze dne 23. 8. 2006, čj. 20 Cdo 1191/2005-190, dovolání stěžovatele opět odmítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvádí, že jelikož odvolací soud věc projednal - byť nesprávně v rozporu s ustanovením bodu 16. (ale také 15., poněvadž obvodní soud v rozhodnutí ze 4. 10. 2001 výslovně uvedl, že věc projednává podle občanského soudního řádu, ve znění "účinném ke dni podání žaloby", tedy účinném do 31. 12. 2000) hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. - podle občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2001, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání projednat a rozhodnout o něm také podle nynějších právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu, ve znění účinném po novelizaci provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (s odkazem na bod 17. a contr. jeho přechodných ustanovení). Dovolání pak opět posoudil jako nepřípustné.
Stěžovatel napadá posledně uvedené rozhodnutí dovolacího soudu projednávanou ústavní stížností. V ústavní stížnosti popsal podrobněji průběh proběhnuvšího řízení, přičemž tvrdí, že skutečnosti, které soudu sdělil, splňují po stránce věcné i procesní podmínky pro povolení obnovy řízení a brojí proti dokazování prováděném obecnými soudy a odůvodnění jejich rozhodnutí. K rozhodnutí dovolacího soudu uvádí, že nemůže souhlasit s jeho argumentací. Odkazuje na bod 17 hlava I přechodných ustanovení k novele občanského soudního řádu zák. č. 30/2000 Sb. Dovolací soud dle něj přehlédl, že dovolání směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, které již bylo vydáno právě dle citované novely. Dle jeho názoru tak byly naplněny podmínky pro rozhodnutí a nikoli pro odmítnutí jeho dovolání. Připouští, že poté dovolací soud vydal nové rozhodnutí, reagující na nález Ústavního soudu v této věci. Novou argumentaci považuje za "brilantní", nicméně samotné závěry dle něj nepůsobí přesvědčivě a ani nevycházejí z podaného dovolání. Postoj dovolacího soudu dle stěžovatele vyvolává dojem nechuti k jakémukoli rozhodnutí ve věci samé.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2006, čj. 20 Cdo 1191/2005-190. Toto rozhodnutí akceptuje předchozí závěry Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2004, sp. zn. I. ÚS 31/04, a v souladu se svou předchozí judikaturou, na niž v odůvodnění rozhodnutí odkazuje, posoudilo přípustnost dovolání stěžovatele podle občanského soudního řádu po novele zák. č. 30/2000 Sb. Tento postup je odůvodněn tím, že odvolací soud v dané věci, byť nesprávně, postupoval také dle o.s.ř., ve znění po uvedené novele (hlava I bod 17. přechodných ustanovení k zák. č. 30/2000 Sb. a contr.). Potud stěžovatel argumentaci Nejvyššího soudu nyní nenapadá.
Nutno dále konstatovat, že dovolací soud své rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání stěžovatele řádně odůvodnil. Skutečnost, že postupoval dle příslušných ustanovení o.s.ř., ve znění po novele zák. č. 30/2000 Sb., pochopitelně nemohla automaticky znamenat přípustnost dovolání. I po novele o.s.ř. zákonem č. 30/2000 Sb. obsahuje občanský soudní řád kritéria přípustnosti, které dovolání musí splňovat, aby jej dovolací soud mohl posoudit meritorně. V projednávané věci tato kritéria naplněna nebyla, neboť připadalo v úvahu pouze aplikovat §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., pro případ, že by rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam. Stěžovatel nicméně neuplatnil způsobilý dovolací důvod - namísto toho, že by rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení stěžovatel [ač namítl "nesprávnou" aplikaci ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí a napadal hodnocení provedených důkazů. To dovolací soud nepovažoval za způsobilé důvody.
Stěžovatel má za to, že "brilantní" odůvodnění dovolacího soudu nepůsobí přesvědčivě a vyvolává dojem nechuti se věcí zabývat. Ústavní soud neshledal, že by dané námitky stěžovatele dosáhly ústavně právní dimenze. Skutečnost, že se stěžovatel se závěry napadeného rozhodnutí neztotožňuje, nemůže založit odůvodněnost jeho stížnosti. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud ČR dovolání odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda uvedený soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Dovolání je ze své povahy výjimečný opravný prostředek, který je na místě jen ve specifikovaných případech. Pokud o takový případ nešlo, což dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, nelze dospět k závěru, že by dovolací soud při aplikaci a interpretaci §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3) o.s. ř. jakkoli vybočil z mezí ústavnosti.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu