ECLI:CZ:US:2007:2.US.863.07.1
sp. zn. II. ÚS 863/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti V. Z., právně zastoupeného Mgr. A. V., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 1. 2007 sp. zn. 3 Tdo 1242/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatel napadl shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu pro porušení jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, k němuž došlo dle jeho přesvědčení odůvodněním rozhodnutí dovolacího soudu, že dovolání je zjevně neopodstatněné, ačkoliv je zřejmé, že připustil námitku týkající se nesprávné právní kvalifikace skutku a ztotožnil se s názorem státního zastupitelství o chaotičnosti napadeného výroku soudu. Podle názoru stěžovatele byl dovolací důvod podle §265b ods. 1 písm. g) trestního řádu naplněn a dovolací soud byl povinen se dovoláním zabývat a rozhodnout o něm. Stěžovatel je přesvědčen, že nebyly dány zákonné podmínky pro odmítnutí dovolání, dovolací soud odmítnutím dovolání učinil své rozhodnutí zmatečným, neopodstatněnost podaného dovolání neodůvodnil a neprokázal.
Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu a z předchozích rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město uznán vinným trestnými činy vydírání dle §235 odst. 1 trestního zákona, ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 trestního zákona ve stádiu pokusu, násilí proti skupině obyvatel a jednotlivci podle §197a odst. 1 trestního zákona a loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků ve věznici s ostrahou. Dalších skutků dle obžaloby byl stěžovatel zproštěn.
Odvolací soud zrušil částečně rozsudek soudu I. stupně a znovu rozhodl tak, že jej uznal vinným trestnými činy vydírání dle §235 odst. 1 trestního zákona, ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 trestního zákona ve stádiu pokusu a loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona a uložil mu trest odnětí svobody v trvání 33 měsíců ve věznici s ostrahou.
V dovolání podle ust. §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu stěžovatel namítal, že skutek, který byl soudem kvalifikován jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona, měl být posouzen jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 trestního zákona a není možné hovořit ani o jednočinném souběhu trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 trestního zákona a trestného činu ublížení na zdraví v stádiu pokusu. V další námitce pak stěžovatel nesouhlasil s výměrou uloženého trestu.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že převážná část dovolání je s uplatněným dovolacím důvodem v souladu a na základě věcného přezkumu postupu soudů I. a II. stupně posoudil dovolání jako zjevně neopodstatněné a podle §265i odst. 1 písm. e) je odmítl. V odůvodnění napadeného usnesení Nejvyšší soud podrobně vyložil, proč se s argumentací stěžovatele neztotožňuje.
Po přezkoumání ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení ústavně zaručeného základního práva či svobody (§82 odst. 2 zák. o Ústavním soudu). Ve svých rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva, sledujících určitý ústavně chráněný účel, či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy, nebo o případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30/6/2004, sp. zn. III. ÚS 321/03). Tak tomu však v daném případě není.
Podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu dovolací soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné a podle odst. 2 téhož ustanovení v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání jen stručně uvede důvod odmítnutí s poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí. Jak Ústavní soud ověřil, Nejvyšší soud postupoval v souladu se shora citovaným ustanovením trestního řádu a své rozhodnutí řádným způsobem odůvodnil. Stěžovatel v ústavní stížnosti mylně dovozuje, že ačkoli dovolací soud připustil jeho námitku, dovoláním se nezabýval a řádně o něm nerozhodl. Je však nutno rozlišovat případy, kdy dovolací soud odmítne dovolání podle ust. §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, tedy bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu, od odmítnutí dovolání pro zjevnou neopodstatněnost. V prvém případě se jedná o formální důvod, kdy dovolací soud, je-li tento důvod naplněn, musí dovolání odmítnout. V druhém případě však dovolací soud podané dovolání podrobuje věcnému přezkumu, a pokud dospěje k závěru, že již z jeho obsahu a z obsahu příslušného spisu je zjevné, že se jedná o neopodstatněné dovolání, může je odmítnout, aniž by prováděl další úkony k objasnění věci. Tak tomu bylo ve věci stěžovatele. Nejvyšší soud připustil, že námitky stěžovatele spadají pod uplatněný dovolací důvod, na základě těchto námitek podrobil napadené rozhodnutí věcnému přezkumu a shledal, že nejsou opodstatněné a dovolání odmítl. Postupoval tedy plně v souladu se zákonnými ustanoveními a žádným způsobem neporušil právo stěžovatele na spravedlivý proces.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu