ECLI:CZ:US:2007:3.US.1073.07.1
sp. zn. III. ÚS 1073/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. prosince 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. F. L. a 2. Ž. L., obou zastoupených JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem v Praze 5, Štefánikova 48, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2007, čj. 28 Cdo 2077/2005-328, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 26. 4. 2005, čj. 35 Co 598/2004-309, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 27. 4. 2007 se stěžovatelé domáhali zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2007, čj. 28 Cdo 2077/2005-328, jakož i jemu předcházejícího rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 26. 4. 2005, čj. 35 Co 598/2004-309, přičemž tvrdili, že v daném soudním řízení bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu, deklarované čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), dále práva deklarovaná v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a zásada rovnosti stran v soudním řízení, garantovaná čl. 37 odst. 3 Listiny, resp. čl. 96 odst. 1 Ústavy.
Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") sp. zn. 21 C 94/97, rozsudkem tohoto soudu ze dne 15. 11. 1999, čj. 21 C 94/97-39 byla zamítnuta žaloba stěžovatelů, podaná proti městu Liberec, L. N. a H. N., na určení, že kupní smlouva, uzavřená mezi prvním žalovaným na straně jedné a druhými žalovanými na straně druhé, o koupi domu a parcel v k. ú. Dolní Hanychov je neplatná. Důvodem byla absence naléhavého právního zájmu stěžovatelů. Tento rozsudek byl usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále též jen "krajský soud") ze dne 11. 4. 2000, čj. 35 Co 172/2000-55, zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Rozsudkem okresního soudu ze dne 27. 9. 2000, čj. 21 C 94/97-135, pak bylo rozhodnuto, že předmětná kupní smlouva je neplatná. K odvolání žalovaných bylo toto rozhodnutí zrušeno usnesením krajského soudu ze dne 16. 1. 2001, čj. 35 Co 744/2000-162, a věc vrácena k dalšímu řízení. Poté znovu soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 3. 2002, čj.
21 C 94/97-227, rozhodl, že předmětná smlouva je neplatná. Na základě odvolání žalovaných bylo toto rozhodnutí změněno rozsudkem krajského soudu ze dne 11. 3. 2003, čj. 35 Co 474/2002-253, tak, že se zmíněná žaloba zamítá (z důvodu neexistence naléhavého právního zájmu). Toto rozhodnutí napadli stěžovatelé dovoláním, načež Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 22. 7. 2004, čj.
28 Cdo 2453/2003-276, uvedený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení o odvolání stěžovatelů. Poté ústavní stížností napadeným rozsudkem krajský soud opět žalobu stěžovatelů zamítl. Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé dovolání, které však bylo, jde-li o věc samu, zamítnuto rozsudkem Nejvyššího soudu, jenž je rovněž napaden touto ústavní stížností.
V ústavní stížnosti stěžovatelé podrobně popisují průběh celého soudního řízení a dále poukazují na konkrétní důkazy, z nichž má vyplývat, že nebyli řádně informováni o záměru prodeje předmětných nemovitostí ze strany prvního žalovaného, neboť tento záměr nebyl vhodně zveřejněn, čímž jim bylo zabráněno účastnit se nabídkového řízení, jiné osoby oproti tomu informovány byly. Jejich neúspěch byl především ovlivněn jednáním druhého žalovaného, který zfalšoval dopis, aby vzbudil dojem, že oni nemají o koupi zájem a že takto jednal po dohodě s Ing. V. Ž., tehdejší vedoucí majetkoprávního odboru Magistrátu města Liberce. V podkladech pro zasedání rady se uvádí, že žádost druhého žalovaného byla podána 6. 8. 1991, a nikoliv správně 11. 9. 1991, což umožnilo stanovit cenu o cca polovinu nižší, než by odpovídalo ceně stanovené podle přijatých zásad pro žádosti podané po 31. 8. 1991. Třetí žalovaná vykazovala za účelem dosažení koupě a nižší ceny jinou adresu než tu, na které skutečně bydlela. Dále stěžovatelé poukazují na to, že svou žádost o koupi podali, resp. podal první stěžovatel u "Úřadu města Liberce" ještě předtím, než se předmětná kupní smlouva stala účinnou registrací státním notářstvím. Vzhledem k tomu pokládají předmětnou smlouvu za neplatnou ve smyslu §39 občanského zákoníku s tím, že byla uzavřena v rozporu s dobrými mravy. K tomu se připojuje, že je v rozporu s dobrými mravy, aby město Liberec vyhlašovalo pravidla postupu a pak jednalo v rozporu s nimi, bez ohledu na to, zda tato byla vydána ve formě veřejné vyhlášky, či nikoliv. Město není soukromoprávní subjekt, ale organizační jednotkou územního systému, resp. jednotkou místní správy. Dle čl. 99 a čl. 100 odst. 1 Ústavy jde o samosprávné společenství občanů s postavením právnické osoby a s vlastním majetkem, a proto nelze o jakémkoliv jeho aktu uvažovat jako o interním aktu vydaném pro jeho úředníky, ale o pravidlech vydaných jak pro město, resp. jeho zaměstnance, tak pro ty, kdo město tvoří (tj. společenství občanů). Stěžovatelé nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že sice došlo k porušení zákona, avšak jeho intenzita byla malá, nesouhlasí také s tím, že ze způsobu a okolností, za nichž je právní úkon uzavřen, nelze dovozovat neplatnost právního úkonu podle §39 občanského zákoníku, a rovněž s tím, že město nevykonávalo právo vlastníka v rozporu s dobrými mravy, jestliže při uzavírání kupní smlouvy nevědělo o zfalšování smlouvy. Ve vztahu k poslednímu bodu poukazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu R 35/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dle kterého nemá být rozhodné, zda účastníci smlouvy o důvodu její neplatnosti věděli. Dle stěžovatelů výklad zákona musí být proveden v souladu se zákonem vyšší právní síly a elementární logikou, což se v daném případě nestalo. Skutečnosti, jimiž je doložen rozpor s dobrými mravy, jsou takové intenzity, že je zcela zřejmé, že obecné soudy, jež se postavily na stranu původce takového jednání a neposkytly stěžovatelům soudní ochranu, porušily jejich práva zaručená Ústavou, Listinou a Úmluvou.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení k ústavní stížnosti. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci uvedl, že pokládá ústavní stížnost za nedůvodnou, a odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Nejvyšší soud, dle svého vyjádření, vycházel při posuzování dovolání, v němž byl uplatněn dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, ze svého předchozího zrušovacího rozsudku. Odvolací soud se měl řídit jeho pokyny, přičemž věc neposoudil po právní stránce odlišně. Výtky stěžovatelů, proti hodnocení důkazů ze strany odvolacího soudu, nejsou samy o sobě dovolacím důvodem. Vzhledem k tomu nepovažuje ústavní stížnost za opodstatněnou. Vedlejší účastníci se k ústavní stížnosti nevyjádřili a svého práva být účastníkem řízení se omisivně vzdali.
Ústavní soud zaslal uvedená vyjádření stěžovatelům k replice. V ní se uvádí, že stěžejní otázkou je posouzení platnosti dané kupní smlouvy, což je předmětem právního posouzení, nikoliv hodnocení důkazů. Znovu opakují, že důvodem neplatnosti smlouvy nemá být její rozpor s vyhláškou města, ale s dobrými mravy. Stěžovatelé dále poukazují na rozsudek Nejvyššího soudu čj. 25 Cdo 2905/99-89, ve kterém se uvedený soud vyslovuje k námitce promlčení uplatněné v rozporu s dobrými mravy, k čemuž dodávají, že i když se v dané věci nejedná o námitku promlčení, je i v ní posuzován výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Jednáním žalovaných mělo dojít k tomu, že stěžovatelům bylo zabráněno v uplatnění jejich zákonných práv.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není, vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů.
Podstatou ústavní stížnosti je vyjádření nesouhlasu s tím, jak obecné soudy posoudily otázku, zda předmětná smlouva je pro rozpor s dobrými mravy neplatná (§39 občanského zákoníku). Ústavní soud opakovaně konstatuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti netvrdí, že by došlo k porušení nějakého jejich hmotného ústavně zaručeného základního práva či svobody, a to buď tím, že by na věc bylo aplikováno "jednoduché" právo stojící v rozporu s ústavním pořádkem, nebo tím, že "jednoduché" právo bylo interpretováno či aplikováno obecnými soudy ústavně nesouladně. Ani ze strany Ústavního soudu nebylo zjištěno, že by na věc nějaké takové právo dopadalo; nutno je např. vyloučit v úvahu připadající aplikaci čl. 11 Listiny, neboť k nemovitostem, jichž se předmětná smlouva týká, stěžovatelé vlastnické právo nenabyli a ani nemohli legitimně očekávat, že se tak stane (ustanovení §9 odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, zakládalo pouze právo stěžovatelů jako občanů vyjádřit se k prodeji obecního majetku a předložit nabídku).
Stěžovatelé výslovně namítli porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny, příp. čl. 6 Úmluvy, tedy procesních ústavně zaručených základních práv. Z ničeho však neplyne, že by bylo stěžovatelům bráněno domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu v tom smyslu, že by se např.obecné soudy odmítly zabývat návrhem stěžovatelů nebo by zůstaly po delší dobu nečinné. Taktéž z ústavní stížnosti nelze vyvodit, že by obecné soudy v procesní rovině upřely stěžovatelům jejich oprávnění či nějakým způsobem zvýhodnily či naopak znevýhodnily některého z účastníků daného soudního řízení. Samotná skutečnost, že obecné soudy rozhodly ve prospěch jiného účastníka řízení, samozřejmě porušení principu (procesní) rovnosti založit nemůže.
Stěžovatelé, kromě toho, že Ústavnímu soudu předkládají polemiku se závěry obecných soudů, napadají i vadné odůvodnění napadených rozhodnutí. Z hlediska řízení o ústavní stížnosti se zde může jednat o relevantní námitku, neboť z ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny lze vyvodit povinnost obecných soudů důsledně dodržovat při nalézání práva "stanovený postup", tj. předpisy upravující příslušné soudní řízení, přičemž náležitosti odůvodnění soudního rozhodnutí jsou pro daný případ upraveny v §157 odst. 2 občanského soudního řádu. Ostatně i kdyby tomu tak nebylo, povinnost řádného odůvodnění rozhodnutí náleží mezi zásady, které jsou chráněny přímo citovaným ustanovením Listiny.
Ústavní soud proto - ve vztahu ke konkrétním námitkám stěžovatelů - zkoumal, zda napadená soudní rozhodnutí nejsou stižena takovými vadami odůvodnění, jež představují porušení ústavnosti. Stěžovatelé v ústavní stížnosti vytýkají obecným soudům nesprávné posouzení platnosti předmětné smlouvy, již oni sami považují za neplatnou dle §39 občanského zákoníku, a to výslovně jen pro rozpor s dobrými mravy. Jak plyne z odůvodnění napadených rozhodnutí, obecné soudy se otázkou platnosti smlouvy zabývaly, a to nejen z hlediska dobrých mravů, ale i z hlediska možného rozporu se zákonem či jeho obcházení, přičemž se s argumentací stěžovatelů vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí.
Stěžovatelé v prvé řadě namítají, že nebyli písemně informováni o záměru prodeje předmětných nemovitostí, jak tehdy ukládal §9 odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb. K tomu je třeba poznamenat, že pokud by tomu tak skutečně bylo, jednalo by se dle judikatury obecných soudů o obcházení zákona, mající za následek neplatnost předmětné smlouvy (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 29. 4. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1659/97, uveřejněno in: Soudní judikatura č. 12/1999). Touto otázkou se však zabýval, byť v souvislosti s otázkou "naléhavého právního zájmu", odvolací soud ve svém usnesení ze dne 16. 1. 2001, čj. 35 Co 744/2000-162, a rozsudku ze dne 11. 3. 2003, čj. 35 Co 474/2002-253, přičemž dospěl k závěru, že obec (město) v zákonné lhůtě svůj záměr prodat (rovněž) předmětné nemovitosti zveřejnila na úřední desce; proti tomuto závěru stěžovatelé ostatně nic nenamítají, mají výhrady pouze k obsahu zveřejnění, avšak vzhledem k tomu, že "na vývěsku se nechodili dívat", ačkoliv "cítili, že se něco děje", resp. "čekali, až (je) město vyzve" (viz č. l. 30, 31, 128, 129 soudního spisu), je patrno, že případné vady, jimiž měl být daný úkon obce stižen, na stěžovatele žádný konkrétní dopad nemohly mít.
Stěžovatelé v této souvislosti namítají, že obec nedodržela vlastní interní předpisy, které upravovaly prodej nemovitostí, včetně způsobu informování nájemníků, jako případných zájemců o jejich koupi. Z těchto skutečností vyvozují, že smlouva byla uzavřena v rozporu s dobrými mravy, poukazujíce na zvláštní postavení vlastníka prodávaných nemovitostí. Ústavní soud v řadě případů dospěl k závěru, že postup obecných soudů, spočívající v nerespektování jednoznačné kogentní normy jednoduchého práva, zakládá porušení ústavnosti (především pak čl. 36 odst. 1 Listiny), neboť v takovém případě jde o svévoli v rozhodování. V dané věci jde však o právní normu s relativně neurčitou hypotézou, což značně limituje možnosti ingerence Ústavního soudu do dané rozhodovací činnosti obecných soudů. Také již v usnesení sp. zn. II. ÚS 249/97 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 10, usn. č. 14, str. 383) Ústavní soud dospěl k závěru, že posouzení, zda je právní úkon v souladu s dobrými mravy, přísluší výhradně obecným soudům, přičemž není ani v možnostech Ústavního soudu vnikat do oněch subtilních vztahů jednotlivců, pokud jejich jednání nesignalizuje porušení základních práv a svobod. V dané věci odvolací soud dospěl k závěru, že obec jako vlastník předmětných nemovitostí neměla právní povinnost řídit se svými interními akty, z čehož vyvodil, že nemohlo dojít k výkonu vlastnictví v rozporu s dobrými mravy. S tímto názorem stěžovatelé nesouhlasí a tvrdí, že tuto povinnost obec měla, vzhledem k tomu, že jde o samosprávnou územní jednotku. Ovšem otázku, nakolik má daný vlastník "zvláštní" postavení, resp. zda vzhledem k němu nedodržení interních předpisů věc posouvá do roviny nesouladu s dobrými mravy, náleží řešit výlučně obecným soudům. Jinak řečeno, podrobit příslušný hodnotový úsudek přezkumu lze pouze z hlediska věcné správnosti, což Ústavnímu soudu, jak již bylo uvedeno, nenáleží.
Jde-li o námitku stěžovatelů, že obec vycházela z nepravdivého stanoviska, že stěžovatelé o koupi předmětných nemovitostí nemají zájem, obecné soudy se s ní plně vypořádaly, když uvedly, že tuto skutečnost (námitku) je třeba posuzovat z hlediska §49a občanského zákoníku. Vzhledem k tomu, že danou situaci upravuje výše citované (speciální) ustanovení, není možno současně postupovat podle §39 občanského zákoníku. V opačném případě by došlo k obcházení ustanovení §49a a §101 občanského zákoníku. Dle názoru Ústavního soudu není ani případný odkaz stěžovatelů na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, čj. 25 Cdo 2905/99-89, neboť v této věci nebyl předmětem posouzení výkon práva z hlediska §3 odst. 1 občanského zákoníku, ale platnost právního úkonu.
Pokud stěžovatelé vytýkají obecným soudům jejich závěr, že sice došlo k porušení zákona, ovšem v malé intenzitě, jež nemá za následek neplatnost daného právního úkonu, nutno upozornit, že toto konstatování se týká skutečnosti, že zastupitelstvo obce rozhodlo o prodeji pouze L. N., poté však uzavřelo kupní smlouvu i s jeho manželkou, tedy nikoliv toho, jak byli jednotliví zájemci o koupi informováni, jak stěžovatelé argumentují.
S ohledem na tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu