ECLI:CZ:US:2007:3.US.136.07.1
sp. zn. III. ÚS 136/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. dubna 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného JUDr. Ing. J. Kl., proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2006, čj. 1 Afs 1/2006-92, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností ze dne 9. 1. 2007 se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Dle stěžovatele tímto rozhodnutím došlo k porušení čl. 1 odst. 1 a čl. 89 odst. 2 Ústavy a také k porušení práv zakotvených v čl. 11 odst. 1 a 5, čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z ústavní stížnosti a předložených kopií předchozích rozhodnutí v dané věci zjistil Ústavní soud tyto skutečnosti.
Finanční úřad v Pardubicích vydal dne 12. 9. 1996 pod čj. FÚ/911/96/DPH/MJ/PV-55 dodatečný platební výměr, kterým stěžovateli dodatečně vyměřil daň z přidané hodnoty ve výši 14 986 320,- Kč.
Finanční ředitelství v Hradci Králové k odvolání změnilo svým rozhodnutím ze dne 2. 7. 2003, čj. 65/130/2003-Bk, dodatečný platební výměr tak, že daňovou povinnost snížilo na částku 3 044 011,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí, resp. pouze do rozsahu částky 2 578 187,- Kč dodatečně vyměřené daně, podal stěžovatel žalobu, o které rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19. 12. 2003, čj. 31 Ca 109/2003-16, tak, že toto rozhodnutí zrušil pro nezákonnost a současně vyslovil nicotnost platebního výměru (nepřezkoumával vlastní námitky stěžovatele). V souvislosti ze závěrem o nicotnosti aktu odkázal soud na nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. IV. ÚS 624/02, a ze dne 3. 11. 2003, sp. zn. IV. ÚS 772/02.
Soudní rozhodnutí napadlo Finanční ředitelství v Hradci Králové kasační stížností, o které rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 16. 2. 2005, čj. 1 Afs 23/2004-42, tak, že předchozí rozhodnutí soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení s tím, aby přezkoumal napadená správní rozhodnutí věcně. Nejvyšší správní soud nespatřoval v dodatečném platebním výměru nicotný akt. Provedl rozbor §32 odst. 1 až 7 daňového řádu a neshledal nedostatek základních náležitostí rozhodnutí. Ani z hlediska formálních požadavků neshledal vady způsobující nicotnost aktu. Uvedl, že výměr nevyvolává pochybnost o svém obsahu a že vady nejsou intenzivní natolik, aby nebylo možno žádat respektování tohoto aktu. Konstatoval, že výměr daně je na prvním listu, první list obsahuje také údaj o tom, že výměr má dva listy a odkazuje také na zprávu o kontrole a na rozpis základu daně ve druhém listu. Podle Nejvyššího správního soudu tedy správce daně dostál své povinnosti vyrozumět daňový subjekt (stěžovatele) ve smyslu §46 odst. 4 daňového řádu. Dále Nejvyšší správní soud poukázal na to, že stěžovatel byl seznámen se zprávou o kontrole, a uvedl, že nicotnost není (by neměla být) nástrojem k prosazování formalistických požadavků.
Krajský soud v Hradci Králové vydal dne 11. 10. 2005 pod čj. 31 Ca 49/2005-66 nový rozsudek, kterým po přezkumu věcných námitek žalobu zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel kasační stížnost, ve které namítal totéž co v žalobě. Kasační stížnost byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2006, čj. 1 Afs 1/2006-92, zamítnuta.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl nicotnost dodatečného platebního výměru. Uvedl, že údaj o zdaňovacím období není součástí výroku. Dle jeho názoru tento nedostatek nemůže být řešen specifikací na jiném listu, který není datován, označen úředním razítkem ani podepsán příslušnou osobou. Dále namítl, že i rozpis základu daně je uveden pouze na dalším listu. Dle stěžovatele se Nejvyšší správní soud dostal svými závěry o tom, že daný dodatečný platební výměr není nulitní, do rozporu s judikaturou (právním názorem) Ústavního soudu.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se zabýval námitkou nicotnosti (nulity) právního aktu - dodatečného platebního výměru. Každý jednotlivý případ tohoto typu je zcela specifický a podle toho je třeba k němu přistupovat. V daném případě se Ústavní soud přiklonil k závěrům Nejvyššího správního soudu, vyplývajících z jeho konstantní judikatury, o tom, že v případě uvedení zdaňovacího období a rozpisu základu daně na listu č. 2 dodatečného platebního výměru, na který bylo ve výroku dodatečného platebního výměru odkázáno, a kdy z dodatečného platebního výměru jasně vyplývá, kolik listů jej tvoří, není pochyb o tom, že správce daně dostál své vyrozumívací povinnosti dle §46 odst. 4 daňového řádu, resp. že stěžovatel nebyl zkrácen na svých právech, neboť mu bylo řádně sděleno zdaňovací období i rozpis základu daně. Je třeba také uvést, že list č. 2 dodatečného platebního výměru je označen totožným číslem jednacím jako jeho list č. 1, přičemž oba listy dodatečného platebního výměru jsou řádně očíslovány (viz také např. usnesení I. ÚS 129/05, II. ÚS 128/05 a III. ÚS 93/05 - uveřejněné na stránkách www.judikatura.cz). Pokud tedy Nejvyšší správní soud neshledal ohledně předmětného dodatečného platebního výměru nedostatek základních náležitostí (§32 odst. 2 a 7 daňového řádu) ani takový nedostatek (formální) úpravy, který by vedl k nicotnosti rozhodnutí, nevybočil těmito závěry z mezí ústavnosti. Ústavní soud nesdílí ani názor stěžovatele, že by se Nejvyšší správní soud svými závěry (o základních náležitostech rozhodnutí dle daňového řádu) odchýlil od judikatury Ústavního soudu - viz např. nález Pl. ÚS 8/98 in: Sb.n.u.ÚS, sv. 12, č. 141.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud v daném případě nezjistil porušení stěžovatelem uváděných ústavně zaručených práv ani porušení čl. 1 odst. 1 a čl. 89 odst. 2 Ústavy, postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu