infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19.12.2007, sp. zn. III. ÚS 248/07 [ usnesení / MUCHA / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2007:3.US.248.07.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2007:3.US.248.07.1
sp. zn. III. ÚS 248/07 Usnesení Ústavní soud rozhodl dne 19. prosince 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky CLASIC TRADE spol. s r. o., se sídlem v Opavě, Sadová 54/38a, zastoupené JUDr. Zdeňkem Weigem, advokátem v Praze 4, Na Záhonech 71, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2006, čj. 20 Co 336/2006-78, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 4. 2006, čj. 22 C 56/2004-56, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas a řádně podanou ústavní stížností ze dne 24. 1. 2007 se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. Dle tvrzení stěžovatelky bylo rozhodnutími porušeno její právo na soudní ochranu a dále práva zakotvená v čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 22 C 56/2004 zjistil Ústavní soud tyto skutečnosti. Stěžovatelka podala dne 12. 7. 1999, jako hlavní povinný, celní prohlášení na propuštění zboží do celního režimu národní transit. Stěžovatelka zastupovala (jako nepřímý zástupce) dopravce p. D. Celní úřad odeslání propustil zboží do navrženého režimu a stanovil, že zboží má být dodáno celnímu úřadu určení do 15. 7. 1999. Celnímu úřadu určení potvrdil do celní deklarace dodání zboží. Dne 2. 8. 2001 vydal celní úřad určení platební výměr, kterým vyměřil stěžovatelce clo a daň, což odůvodnil tím, že doklady byly dopravcem D. předloženy, zboží však dodáno nebylo. S odkazem na §240 odst. 1 a §140 odst. 2 celního zákona konstatoval nezákonné odnětí zboží celnímu dohledu. Následné stěžovatelčino odvolání bylo Celním ředitelstvím v Ostravě zamítnuto s tím, že navzdory potvrzení o dodání zboží v deklaraci a existujícímu záznamu v evidenci celního úřadu nelze režim transitu považovat za ukončený, neboť bylo následně prokázáno, že zboží nebylo řádně předloženo. Stěžovatelka nebyla úspěšná ani se svou žalobou u Krajského soudu v Ostravě, který žalobu rozsudkem ze dne 11. 11. 2002, čj. 22 Ca 40/2002-31, zamítl; proti rozsudku neexistoval (ve správním soudnictví) řádný opravný prostředek (Ústavní soud ze své evidence zjistil, že stěžovatelka podala v dané věci ústavní stížnost, která byla usnesením sp. zn. II. ÚS 105/03 odmítnuta pro opožděnost). Dne 29. 1. 2003 vydal celní úřad určení proti stěžovatelce platební výměr na úrok z prodlení a penále. Stěžovatelka podala žádost na Ministerstvo financí - Generální ředitelství cel o prominutí těchto dávek, která však byla dne 26. 3. 2003 zamítnuta. Stěžovatelka dopisem ze dne 25. 6. 2003 požádala Ministerstvo financí o náhradu škody způsobené protiprávním postupem celního úřadu určení. Ministerstvo financí - Generální ředitelství cel žádosti dopisem ze dne 24. 2. 2004 nevyhovělo, a to s odůvodněním, že stěžovatelka nesplnila svou povinnost v režimu transitu. Stěžovatelka podala dne 22. 3. 2004 žalobu proti České republice - Ministerstvu financí o náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "ZNŠ"). Stěžovatelka se domáhala částky 488 310,- Kč (představující vyměřené clo, daň, úrok z prodlení, penále, a dále náklady řízení), z důvodu nesprávného úředního postupu celního orgánu určení. Uvedla, že z celních předpisů vyplývá, že o ukončení režimu transitu rozhoduje celní úřad určení; celní úřad určení potvrdil dodání zboží, stěžovatelka byla proto v dobré víře o ukončení režimu transitu (uvedla, že v roce 1999 si u celního úřadu odeslání ověřila ukončení režimu transitu, proto dále nepodnikala žádné kroky). Odkázala také na nález IV. ÚS 337/02 a uvedla, že v jejím případě se protiprávního jednání dopustil celní úřad (jeho zaměstnanec) i dopravce p. D; v důsledku protiprávního postupu celního orgánu pak byly proti stěžovatelce vydány platební výměry, a tím jí vznikla škoda. Obvodní soud pro Prahu 1 vydal dne 28. 4. 2004 pod čj. 22 C 56/2004-10 platební rozkaz. Proti platebnímu rozkazu podalo jménem žalované dne 27. 5. 2004 odpor Generální ředitelství cel, se sídlem v Praze 4. Odpor doplnilo podáním, ve kterém (mimo jiné) poukázalo na zákon č. 185/2004 Sb., o Celní správě ČR, zřizující jako správní úřad pro oblast celnictví s celostátní působností Generální ředitelství cel. Obvodní soud pro Prahu 1 platební rozkaz zrušil, nařídil jednání a poté usnesením ze dne 7. 12. 2004, čj. 22 C 56/2004-27, vyslovil svou místní nepříslušnost. Uvedl, že dle §85 odst. 4 občanského soudního řádu, §3 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. a čl. 79 odst. 1 Ústavy je v dané věci organizační složkou příslušnou jednat za stát Generální ředitelství cel. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání. Odkázala na §6 odst. 1, 2 písm. b) ZNŠ a zákon č. 2/1969 Sb., kompetenční zákon (dále jen "KZ"), a uvedla, že od 1. 5. 2004 není Generální ředitelství cel součástí Ministerstva financí, ale je samostatným správním úřadem, nikoli však ústředním, proto nebylo oprávněno odpor podávat. Městský soud v Praze odvoláním napadené usnesení zrušil svým usnesením ze dne 31. 3. 2005, čj. 20 Co 93/2005-35. Uvedl, že odpovědným subjektem za škodu je stát, proto je třeba při určování ústředního orgánu, který bude za stát jednat, postupovat podle §6 ZNŠ; Generální ředitelství cel přitom stojí mimo soustavu ústředních orgánů vymezených v KZ; příslušným ústředním správním úřadem v daném řízení je dle §6 odst. 2 ZNŠ Ministerstvo financí. Postup prvostupňového soudu dle zákona č. 219/2000 Sb. označil za nesprávný. Současně uvedl, že žalovaným je stát, proto okolnost, že proti platebnímu rozkazu podala odpor nepříslušná organizační složka, je bez významu. Konstatoval, že k žalobnímu řízení je příslušný Obvodní soud pro Prahu 1. Poté Obvodní soud pro Prahu 1 pokračoval v řízení o náhradě škody a rozsudkem ze dne 10. 4. 2006, čj. 22 C 56/2004-56, žalobu zamítl (k žalobě zaslalo vyjádření Generální ředitelství cel a přiložilo Pověření Ministra financí udělené Mgr. V., zaměstnankyni Generálního ředitelství cel, k jednání jménem žalované ČR v daném soudním řízení). Prvostupňový soud uvedl, že bylo prokázáno, že clo, daň, úrok z prodlení i penále byly stěžovatelce vyměřeny v souladu s celním zákonem a nedošlo tedy ke vzniku škody. Prvostupňový soud odkázal na předchozí řízení u celních orgánů i předchozí žalobní řízení u Krajského soudu v Ostravě (sp. zn. 22 Co 40/2002), ve kterých se stěžovatelka domáhala zrušení rozhodnutí - platebních výměrů celního orgánu. Uvedl, že stěžovatelka podala celní prohlášení na propuštění zboží do režimu transitu, zboží mělo být dodáno do 15. 7. 1999 celnímu úřadu určení. Stěžovatelka (hlavní povinná) však svou povinnost, vyplývající z režimu transitu, nesplnila; ve správním řízení nebylo prokázáno faktické dopravení zboží celnímu úřadu určení (soud ve výčtu skutečností, zjištěných z dokazování, uvedl výsledky šetření ohledně převozu zboží, které vyplývají ze správního spisu), a proto nelze režim transitu považovat za ukončený ve smyslu §142 odst. 2 celního zákona. Dle názoru soudu byly výměry vydány důvodně, neboť stěžovatelka porušila svou povinnost v režimu transitu; případné vyšetřování pracovníka celní správy pro podezření ze spáchání trestného činu (kdy tento potvrdil na celní deklaraci dodání zboží, ačkoliv tomu tak nebylo) je bez významu. Dle prvostupňového soudu tedy v daném případě chybí vznik škody, jakožto podmínka odpovědnosti (státu) za škodu. Proti prvostupňovému rozsudku podala stěžovatelka odvolání. Poukázala jednak na to, že odpor proti platebnímu rozkazu podala nepříslušná organizační složka, tedy platební rozkaz je pravomocný a prvostupňový soud neměl již nařizovat jednání (poukazovala na větu odvolacího soudu: "Okolnost, že proti platebnímu rozkazu podala odpor nepříslušná organizační složka, je bez významu"). Dále stěžovatelka zpochybnila závěry soudu o tom, že ke vzniku škody nedošlo, pouze byl stěžovatelce vyměřen celní dluh (s příslušenstvím), a to za porušení její povinnosti v režimu transitu. Stěžovatelka uvedla, že podstata nesprávného úředního postupu (a uplatňovaný důvod pro náhradu škody) nespočívá v tom, že proti stěžovatelce byly vydány výměry, ale v tom, že celní úřady potvrdily řádné ukončení režimu transitu, a to s uvedením údajů o datu dodání zboží, kontroly celních uzávěr, provedení kontroly a zaevidování zboží do evidence přestupu dopravních prostředků na státní hranici, a že daný stav ověřil podpisem a služebním razítkem celník. Dle stěžovatelky tím, že celní orgány potvrdily to, co podle nich samotných není pravda, zabránily stěžovatelce, aby mohla v době, kdy to bylo možné, podniknout kroky k zabránění škody (tj. učinit kroky vůči dopravci, což v době vydání platebního výměru, tj. po dvou letech od potvrzení ukončení režimu transitu, již nebylo možné). V odvolání stěžovatelka namítla i to, že prvostupňový soud v řízení postupoval jako soud správní, kdy tvrzení žalovaného označil za prokázané, ač to ze spisového materiálu nevyplývá; současně pominul judikaturu - nález Ústavního soudu IV. ÚS 337/02. O odvolání rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 11. 2006, čj. 20 Co 336/2006-78, tak, že prvostupňový rozsudek potvrdil. K námitce, že odpor byl podán neoprávněnou organizační složkou státu, uvedl, že žalovaným je stát, jednající prostřednictvím svých organizačních složek (§21a občanského soudního řádu). Posouzení, která organizační složka je v dané věci příslušná jednat za stát, náleží soudu, který s takovou složkou jedná od okamžiku, kdy její příslušnost zjistí. V daném případě byla příslušnost Ministerstva financí jednat za stát jednoznačně určena až rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 20 Co 93/2005, které řešilo místní příslušnost. Konstatoval také, že nelze dovozovat, že by úkony za stát činěné dříve vystupující organizační složkou byly neúčinné, a uvedl, že totéž (odvolací soud) již konstatoval, a to v rozhodnutí řešícím místní příslušnost (v názoru: "Je-li žalovaným stát, je okolnost, že odpor proti platebnímu rozkazu podala nepříslušná organizační složka, bez významu."). K věcné námitce se odvolací soud vyjádřil tak, že mezi nesprávným úředním postupem, ke kterému (dle odvolacího soudu) došlo, a snížením majetku stěžovatelky (v důsledku zaplacení platebních výměrů), není příčinná souvislost. Uvedl, že objektivní odpovědnost stěžovatelky za faktické dodání zboží na celní úřad určení byla dána bez ohledu na stav záznamů o tomto zboží v celních dokladech, tedy stěžovatelka se v důsledku porušení povinnosti stanovené §140 odst. 2 celního zákona stala dlužníkem dle §240 odst. 2 celního zákona. Stěžovatelka má, dle odvolacího soudu, pouze za to, že by bez záznamu (neodpovídajícímu skutečnosti) mohla činit některá opatření ke splnění její povinnosti, a tím zabránit vzniku škody. Podle odvolacího soudu však chybný záznam nebyl příčinou nesplnění povinnosti stěžovatelky dodat zboží do celního úřadu určení, a nebyl tedy ani příčinou vyměření cla, daně, úroků z prodlení a penále. Ze žádného skutkového zjištění nelze ani dovodit, že by bez nesprávného záznamu bylo zboží do celního úřadu určení skutečně dodáno (a proti stěžovatelce následně nebyly vydány výměry). V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že ohledně zachování účinků odporu, podaného nepříslušnou organizační složkou státu, provedl odvolací soud extenzivní výklad (odkázala na nález Ústavního soudu I. ÚS 534/03). Uvedla, že se domnívá (na rozdíl od odvolacího soudu), že v případě, kdy je příslušná organizační složka uvedena přímo v zákoně, nemůže soud libovolně posuzovat, která organizační složka státu je v dané věci příslušná za stát jednat; výklad odvolacího soudu, že "posouzení toho, která organizační složka státu je v dané věci příslušná za stát jednat, náleží soudu, který s takovou složkou jedná od okamžiku, kdy její příslušnost zjistí", tedy považuje stěžovatelka za protizákonný a extenzivní. Stěžovatelka konstatovala, že dle §21a odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu jedná za stát organizační složka příslušná podle zvláštního právního předpisu. Tímto předpisem je v daném případě ZNŠ [jeho §6 odst. 1, odst. 2 písm. b)], ze kterého vyplývá, že příslušnou organizační složkou v daném případě bylo Ministerstvo financí. Jednala-li za stát nepříslušná organizační složka, nelze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že její jednání je bez právního významu ve vztahu k účinkům odporu, neboť Generální ředitelství cel nic neopravňovalo k tomu, aby podávalo odpor (takové tvrzení by bylo v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy). Stěžovatelka poukázala také na to, že již prvostupňový soud vydal platební rozkaz proti ČR - Ministerstvu financí, přitom dle výkladu odvolacího soudu ještě v té době prvostupňový soud nevěděl, kdo je žalovaným, neboť příslušná organizační složka byla (dle odvolacího soudu) s jistotou určena až rozhodnutím odvolacího soudu, kterým bylo zrušeno rozhodnutí o vyslovení místní nepříslušnosti. Stěžovatelce tedy není jasné, proč prvostupňový soud nezjišťoval, která organizační složka státu byla příslušná za stát jednat, a vydal platební rozkaz. K věci samé pak stěžovatelka uvedla, že dle §140 odst. 3 celního zákona byli povinni zajistit dopravení zboží do celního úřadu určení také dopravce a příjemce zboží. Celní orgány nechaly dopravce bez povšimnutí, přestože ten předložil celním orgánům příslušné doklady, a protože sám nedodal zboží celnímu úřadu, musel vědět, že to nemohla zajistit ani stěžovatelka jako hlavní povinná. Dále stěžovatelka poukázala na §240 odst. 2 celního zákona s tím, že soudy nesprávně posuzovaly osobu dlužníka. Stěžovatelka také vylíčila postup celních orgánů a uvedla, že v evidencích celních úřadů byl transitní režim veden jako vyřízený, tedy se neměla kde dozvědět, že je něco v nepořádku (opět uvedla, že v roce 1999 si u celního úřadu odeslání ověřovala ukončení režimu transitu), aby mohla učinit opatření ke zjištění, kdo a jakým způsobem zapříčinil, že zboží nebylo k celnímu úřadu určení dopraveno, a nemohla tedy splnit svou povinnost. Nebylo-li zboží dopraveno na celní úřad, pak postup celního úřadu (potvrzení dodání zboží) byl v rozporu s právními předpisy a jedná se o nesprávný úřední postup, v důsledku kterého stěžovatelce vznikla okamžikem, kdy musela uhradit výměry, škoda. Celní úřad tedy, dle stěžovatelky, vytvořil podmínky pro to, aby nemohla splnit svou povinnost předložit zboží (stěžovatelka opět poukázala na nález IV. ÚS 337/02; uvedla, že protiprávního jednání se dopustil celní úřad i dopravce). Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy přiznáním právních účinků odporu, podaného Generálním ředitelstvím cel jménem žalované České republiky (formulace v odporu: "proti platebnímu rozkazu podává žalovaná odpor"), porušily ústavně zaručená práva stěžovatelky. Ústavní soud má také za to, že obecné soudy v dané otázce dostály své povinnosti řádného odůvodnění rozhodnutí a nedopustily se libovůle; Ústavní soud odkazuje zejména na odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, přičemž k námitce uvádí následující. Ústavní soud nemá za to, že by soudy posuzovaly příslušnou organizační složku libovolně, příp. že by ji neposuzovaly vůbec. Z platebního rozkazu vyplývá (ze skutečnosti, že byl vydán), že prvostupňový soud považoval za příslušnou organizační složku státu v dané věci Ministerstvo financí (není tedy pravda, že by se příslušností organizační složky nezabýval). Poté podalo jménem státu odpor Generální ředitelství cel, tedy jiná organizační složka, a platební rozkaz byl zrušen. Ze soudního spisu vyplývá, že prvostupňový soud se znovu zabýval svou místní příslušností (tento postup je v souladu se zákonem - §105 odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu), a na základě určitých ustanovení právních předpisů (nikoliv tedy libovolně) dospěl k závěru, že je místně nepříslušným soudem, neboť příslušnou organizační složkou státu je v dané věci Generální ředitelství cel. Stěžovatelka však proti usnesení o vyslovení místní nepříslušnosti podala odvolání, na základě kterého poté odvolací soud dospěl k závěru, že je třeba aplikovat jiná ustanovení právních předpisů, a určil jako místně příslušnou organizační složku státu Ministerstvo financí (opět tak učinil nikoliv libovolně). Ze soudního spisu tedy nevyplývá, že by soudy postupovaly libovolně, konstatovat lze pouze to, že prvostupňový soud při vyslovení své místní nepříslušnosti provedl nesprávnou interpretaci a aplikaci právních předpisů, což bylo napraveno odvolacím soudem. Ústavní soud se, obdobně jako odvolací soud, neztotožňuje s názorem stěžovatelky, že úkony učiněné státem, prostřednictvím nepříslušné organizační složky, jsou neúčinné. Vedle již výše uvedeného odkazu na odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu Ústavní soud krátce dodává, že žalovanou byla v dané věci Česká republika. Ta jedná prostřednictvím svých orgánů (organizačních složek), přičemž změna organizační složky, vystupující za stát, nemá vliv na účastenství České republiky v řízení (v postavení žalované), ani na právní účinky úkonů, které jako účastník řízení prostřednictvím svých složek učinila. Ústavní soud neshledal v tom, že soudy přiznaly právní účinky odporu, který byl podán žalovaným subjektem, avšak prostřednictvím jiné organizační složky (z odporu přitom zcela srozumitelně vyplývá, že odpor podává žalovaná Česká republika), porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, resp. protiústavní extenzivní výklad zákonných ustanovení. Ústavní soud se dále zabýval věcnými námitkami stěžovatelky. Stěžovatelka poukázala na (spolu)vinu dopravce i příjemce zboží při nesplnění povinnosti dodat zboží, na nesprávné posouzení osoby dlužníka (§140 odst. 3, §240 odst. 2 celního zákona), a opět namítla, že spoléhaje na potvrzení o dodání zboží a vyřízení režimu transitu celním orgánem, nečinila kroky ke splnění její povinnosti dodat zboží (byla v dobré víře, že zboží bylo dopravcem skutečně dodáno), avšak záznamy celních orgánů neodpovídaly skutečnosti - došlo k nesprávnému úřednímu postupu, v důsledku čehož byly vydány platební výměry, jejichž zaplacením jí vznikla škoda. Tyto námitky stěžovatelka uplatňovala již v předchozích řízeních. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy se těmito otázkami řádně zabývaly a své závěry dostatečně a srozumitelně odůvodnily; v jimi provedené interpretaci a aplikaci jednoduchého práva Ústavní soud neshledal vybočení z ústavních kautel. Ústavní soud proto opět odkazuje na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, se kterým se ztotožňuje; vyplývá z něj zejména, že příp. nesprávný úřední postup nemohl mít vliv na (ne)splnění povinnosti stěžovatelky dodat zboží - objektivní odpovědnost (výklad §140, §142 a §240 celního zákona), tedy zde není příčinná souvislost, a tím ani podklad pro přiznání náhrady škody vůči státu. Uvedenou argumentací obecné soudy současně objasnily postavení stěžovatelky - deklaranta, jako hlavní povinné, která odpovídala za dopravení zboží celnímu úřadu určení. Odkaz stěžovatelky na nález IV. ÚS 337/02 je nepřípadný, neboť tento se jednak týká výměru celního dluhu (nikoliv náhrady škody za nesprávný úřední postup), a jednak v dané věci měl stěžovatel postavení řidiče - dopravce (nikoliv hlavního povinného - deklaranta). Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost obsahovala námitky, které stěžovatelka vznesla již v řízeních před obecnými soudy, přičemž Ústavní soud shledal, že obecné soudy se námitkami řádně zabývaly a své závěry dostatečně a srozumitelně odůvodnily, v jejich postupu pak neshledal vybočení z ústavních kautel, rozhodl Ústavní soud v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. prosince 2007 Vladimír Kůrka předseda senátu Ústavního soudu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2007:3.US.248.07.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 248/07
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 19. 12. 2007
Datum vyhlášení  
Datum podání 26. 1. 2007
Datum zpřístupnění 3. 1. 2008
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Mucha Jiří
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 13/1993 Sb., §140 odst.2, §140 odst.3, §240 odst.2
  • 2/1969 Sb.
  • 219/2000 Sb., §3 odst.1
  • 40/1964 Sb., §420 odst.2
  • 82/1998 Sb., §6 odst.2 písm.b, §6 odst.1, §14 odst.1
  • 99/1963 Sb., §172 odst.1, §21a odst.1 písm.b, §85 odst.4
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstřík legitimace
škoda/náhrada
orgán
opravný prostředek - řádný
interpretace
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-248-07_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 57250
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-09