infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26.04.2007, sp. zn. III. ÚS 289/07 [ usnesení / MUCHA / výz-3 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2007:3.US.289.07.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2007:3.US.289.07.1
sp. zn. III. ÚS 289/07 Usnesení Ústavní soud rozhodl dne 26. dubna 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. J. K., proti sdělení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 15. února 2006, čj. 1 NZC 292/2005-24, spojené s návrhem na zrušení části ustanovení §59 odst. 2 věty první zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, znějící "do šesti měsíců od narození dítěte", takto: Ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení části ustanovení §59 odst. 2 věty první zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, znějící "do šesti měsíců od narození dítěte", se odmítají. Odůvodnění: Ústavní stížností ze dne 29. 1. 2007 se stěžovatel domáhal toho, aby Ústavní soud vydal nález, ve kterém by jednak vyslovil, že shora uvedeným sdělením byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, konkrétně právo "na ochranu základních práv mocí soudní", zakotvené v čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 90 Ústavy, právo "na zákonnost", zakotvené v čl. 2 odst. 2 a 4 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, právo rovnosti před zákonem podle čl. 1 Listiny a právo rovného postavení účastníka řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, a jímž by dále toto sdělení zrušil. Stěžovatel také podle §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu, navrhl, aby Ústavní soud zrušil část §59 odst. 2 věty první zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, znějící "do šesti měsíců od narození dítěte", a aby rozhodl, že náklady jeho zastoupení v řízení před Ústavním soudem zcela uhradí stát (§83 zákona o Ústavním soudu). Jak Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným sdělením bylo stěžovateli oznámeno, že Nejvyšší státní zastupitelství neshledalo naplnění podmínek pro podání žaloby podle §62 zákona o rodině na popření jeho otcovství k nezletilé L. K., narozené za trvání stěžovatelova manželství s B. K., nyní M. V tomto sdělení Nejvyšší státní zastupitelství poukázalo na výjimečnost daného institutu s tím, že pro jeho použití je rozhodující zájem dítěte. Tato podmínka v dané věci však naplněna není. Možný zploditel nezletilé, pan T. Ž., uvedl, že se za jejího otce nepovažuje, takže pokud by otcovství stěžovatele bylo popřeno, bylo by patrně nutno vést soudní řízení o určení otcovství, přičemž výsledek tohoto řízení je nejistý a nezletilá by mohla zůstat formálně bez otce. To by destabilizovalo ustálené statusové poměry. Nedošlo by ani k upevnění přirozených rodinných vztahů nezletilé, protože ta žije v dětském domově bez zájmu ze strany matky i T. Ž. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na to, že B. Ma. opakovaně písemně potvrdila, že on není otcem nezletilé, že v roce 1992 Okresní prokuratura v Jičíně, a to v souvislosti s podnětem stěžovatele k podání návrhu na popření otcovství, zaslaným generálnímu prokurátorovi, nechala vypracovat - dle stěžovatele z dnešního pohledu dosti nepřesné - krevní zkoušky, které stěžovatele jako otce nevyloučily. O výsledku šetření však stěžovatel informován nebyl, on sám rovněž podal žalobu na popření otcovství, tato však vyřízena nebyla, pouze Ministerstvo spravedlnosti mu zaslalo informaci, že s ohledem na pokročilejší stav medicíny má podat podnět na Nejvyšší státní zastupitelství s návrhem na vypracování znaleckého posudku založeného na metodách DNA diagnostiky. Dle stěžovatele by bylo podání návrhu na popření jeho otcovství v zájmu nezletilé, neboť možný biologický otec, T. Ž., má patrně vyšší životní úroveň než on a na tom by nezletilá mohla participovat. Kromě toho nezletilá má právo znát svého biologického otce, jak to plyne z čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Stěžovatel poukazuje na to, že nezletilá žila s matkou a T. Ž. ve společné domácnosti, že byla informována, kdo je její biologický otec, a že sama vyjádřila přání zjistit, kdo je jejím biologickým otcem. Stěžovatel rovněž upozorňuje na to, že jej matka nezletilé úmyslně uvedla v omyl, že se opakovaně nezaviněně dostal do ekonomických problémů a že (zřejmě kvůli neplacení výživného) strávil půl roku ve vězení, takže je nezletilá spojována se stěžovatelem jako pachatelem trestné činnosti. Závěrem stěžovatel uvádí, že ústavní stížnost, která byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy, neboť v podobné situaci je řada dalších rodičů, jejichž základní práva jsou tak stejným způsobem porušována. K zásahům do jeho práv prý dochází i v současnosti, neboť Nejvyšší státní zastupitelství sdělilo, že jeho obsahově shodné podněty již nebudou přezkoumávány. Postupem Nejvyššího státního zastupitelství, ve spojení s absencí právního prostředku, který by umožňoval stěžovateli popřít otcovství, resp. s existencí lhůty omezující stěžovatele v uplatnění tohoto prostředku, byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, jak jsou uvedena shora. Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu), přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Uvedené ustanovení jednak řeší, kdo je oprávněn ústavní stížnost podat, jednak - spolu s ustanovením §82 zákona o Ústavním soudu - vymezuje pravomoci Ústavního soudu, a to tak, že Ústavní soud je oprávněn (věcně) rozhodovat pouze o ústavních stížnostech směřujících proti pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahům orgánu veřejné moci (souhrnně jen "zásah orgánu veřejné moci"). V posuzované věci Ústavní soud pokládá za klíčové vyřešení otázky, zda sdělení Nejvyššího státního zastupitelství o tom, že neshledalo podmínky pro podání žaloby podle §62 zákona o rodině, resp. oznámení tohoto státního orgánu, že takovou žalobu nepodá, lze vůbec považovat za již zmíněný zásah orgánu veřejné moci. Touto otázkou se již Ústavní soud zabýval v řadě svých rozhodnutí. Například v usnesení ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. IV. ÚS 158/06 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nezveřejněno), Ústavní soud nejprve stanovil kritéria, podle nichž lze rozlišit, zda posuzovaný akt představuje zásah orgánu veřejné moci. Přitom s odkazem na svou judikaturu (konkrétně na usnesení ze dne 28. 8. 2002. sp. zn. IV. ÚS 233/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 27, usn. č. 30, nebo usnesení ze dne 6. 1. 1997. sp. zn. III. ÚS 16/96, uveřejněno tamtéž, svazek 7, usn. č. 1) konstatoval, že za rozhodující se považuje skutečnost, zda orgán veřejné moci svým aktem autoritativně zasáhl do právní sféry navrhovatele. Přitom dospěl k závěru, že tento předpoklad zjevně naplněn nebyl. Dle slov Ústavního soudu "je totiž třeba striktně odlišovat právo podat návrh na zahájení řízení a právo o tomto návrhu autoritativně rozhodnout. Zatímco prvně uvedené právo náleží do uplynutí lhůty stanovené v §61 odst. 1 a 2 zákona o rodině otci a matce dítěte a po uplynutí této lhůty nejvyššímu státnímu zástupci, právo autoritativně rozhodnout o právech a povinnostech osob, tedy o tom, zda matrikový otec je biologickým otcem dítěte, náleží ve všech případech výlučně soudu. Nejvyšší státní zastupitelství tak při aplikaci §62 zákona o rodině nerozhoduje autoritativně o právech a povinnostech stěžovatele, nýbrž pouze o tom, zda zrealizuje své oprávnění, obsažené v citovaném ustanovení zákona o rodině. Odložení podnětu k podání návrhu na popření otcovství Nejvyšším státním zastupitelstvím proto nelze považovat za rozhodnutí či opatření ve smyslu §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jedná se o pouhé vyrozumění stěžovatele o tom, jak bylo s jeho podnětem naloženo. Nelze přistoupit na argumentaci stěžovatele, že Nejvyšší státní zastupitelství v rámci posouzení předmětných podnětů fakticky rozhoduje o právu stěžovatele popřít otcovství. Právo popřít otcovství náleželo stěžovateli ze zákona, nebylo jím ovšem ve stanovené lhůtě realizováno a v důsledku toho zaniklo; z ústavního pořádku České republiky přitom nikterak nevyplývá, že by popěrné právo rodičů muselo být časově neomezené. Ustanovení §62 zákona o rodině, jehož užití se stěžovatel domáhal, je mimořádným institutem, sloužícím výlučně k ochraně zájmů dítěte, a nikoliv prostředkem k ochraně práv rodičů, kteří včas nevyužili svého zákonného popěrného práva. S ohledem na výše uvedené nezbývá než konstatovat, že podmínky, za nichž lze ústavní stížnost podat, v projednávaném případě nebyly splněny, neboť odložení podnětu k podání návrhu na popření otcovství Nejvyšším státním zastupitelstvím nespadá pod pojem rozhodnutí či opatření ve smyslu §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost stěžovatele odmítnout podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný." Nicméně se v tomto případě Ústavní soud po věcné stránce stručně zabýval i samotným postupem Nejvyššího státního zastupitelství, načež jej shledal důvodným. Obdobně postupoval Ústavní soud ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 339/05, když ve svém usnesení ze dne 23. 9. 2005 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nezveřejněno) konstatoval, že odložení podnětu na popření otcovství nejvyšším státním zástupcem je jen pouhým vyrozuměním o tom, jak bylo naloženo s podnětem, a nikoliv rozhodnutím, přičemž s odkazem na usnesení sp. zn. III. ÚS 16/96 (uveřejněno, jak uvedeno shora) a odbornou literaturu (Filip, J.; Holländer, P.; Šimíček, V.: Zákon o Ústavním soudu, komentář, C. H. Beck, Praha, 2001, str. 294) uvedl, že v daném případě uvedený orgán veřejné moci svým aktem autoritativně a pravomocně nezasáhl do právní sféry navrhovatele, tedy že jím nedošlo ke vzniku, změně nebo zániku oprávnění a povinnosti dotčené osoby. I v tomto případě se Ústavní soud zabýval správností postupu Nejvyššího státního zastupitelství, avšak jen formou obiter dictum. Procesně odlišně postupoval Ústavní soud např. ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 214/06, když v usnesení ze dne 2. 6. 2006 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nezveřejněno) dospěl sice k závěru, že "domáhat se soudní či jiné právní ochrany lze pouze tehdy, pokud stěžovateli vznikl na určité jednání či plnění ze strany orgánu veřejné moci právní nárok", a že stěžovatel "na postup Nejvyššího státního zastupitelství podle §62 zákona o rodině právní nárok nemá. Z ustanovení čl. 87 Ústavy ani z ustanovení §72 a násl. zákona o Ústavním soudu nelze dovodit pravomoc Ústavního soudu přikázat jinému státnímu orgánu něco konat, neboť není oprávněn na sebe atrahovat pravomoci jiných státních orgánů". V této věci se Ústavní soud ale rovněž zabýval správností postupu Nejvyššího státního zastupitelství z věcného hlediska, a protože jej, resp. napadené "rozhodnutí", shledal ústavně souladným, ústavní stížnost - na rozdíl od obou předchozích případů - odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) o Ústavním soudu. Možno taktéž zmínit i usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. III. ÚS 628/05 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nezveřejněno), kterým byla ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost. V něm Ústavní soud vyslovil své názory na povahu předmětného aktu, které se zcela shodovaly s názory výše prezentovanými, přesto se však - pro případ, že by "hypoteticky" šlo o rozhodnutí - zabýval i samotným meritem věci. Na doplnění možno uvést, že tato situace je velmi obdobná té, která nastává v případě, kdy je podán podnět k ministru spravedlnosti, aby podal stížnost pro porušení zákona podle §266 a násl. trestního řádu. Ústavní soud již např. v usnesení ze dne 14. 12. 1993, sp. zn. III. ÚS 124/93 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, usn. č. 4), v souvislosti s interpretací tehdy platného ustanovení §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu konstatoval, že podnět pro podání stížnosti pro porušení zákona není opravným prostředkem a že z hlediska trestního práva procesního je možno ho považovat toliko za informaci subjektům oprávněným k podání stížnosti pro porušení zákona, která nezakládá zákonem stanovené právní důsledky. Logickým vyústěním tohoto právního názoru je pak závěr obsažený v usnesení ze dne 12. 2. 1998, sp. zn. III. ÚS 365/97 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 10, usn. č. 11), kde se uvádí, že stížností pro porušení zákona (ať již je či není podána) ústavně zaručená práva jedince dotčena být nemohou, neboť jde nikoliv o rozhodnutí, ale toliko o procesní prostředek umožňující podle uvážení ministra spravedlnosti v mimořádných případech soudní přezkum (pravomocného rozhodnutí) mimo obvyklé instanční pořadí, a pokud zmíněná práva mohou být porušena, může se tak stát jen buď v původním rozhodnutí, nebo v rozhodnutí, jímž obecný soud podané stížnosti pro porušení zákona v neprospěch odsouzeného vyhoví [shodně např. novější usnesení ze dne 28. 11. 2003, sp. zn. IV. ÚS 442/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, usn. č. 25), ze dne 13. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS 524/03, ze dne 19. 12. 2003, sp. zn. I. ÚS 354/03, ze dne 15. 5. 2003, sp. zn. III. ÚS 70/03 (ve Sbírce nálezů a usnesení nezveřejněna)]. Po opětovném posouzení celé právní problematiky dospěl Ústavní soud k závěru, a to s odkazem na názory výše obsažené, že předmětný akt vůbec nelze považovat za zásah orgánu veřejné moci ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a tudíž Ústavnímu soudu chybí pravomoc rozhodovat o ústavních stížnostech směřujících proti postupu Nejvyššího státního zastupitelství, které nepodalo žalobu podle §62 zákona o rodině, či proti přípisům, kterými Nejvyšší státní zastupitelství tuto skutečnost oznamuje zasilateli podnětu. Tato okolnost pak zcela brání tomu, aby se Ústavní soud mohl jakkoliv po věcné stránce zabývat tím, jak Nejvyšší státní zastupitelství podnět k podání žaloby posoudilo. Předchozí přístup Ústavního soudu, kdy byly ústavní stížnosti - po přezkoumání postupu Nejvyššího státního zastupitelství - odmítány jako zjevně neopodstatněné návrhy, lze chápat jako projev určité procesní opatrnosti, vyvolané tím, že povaha daného aktu nebyla zcela zřetelná a k jejímu vymezení došlo teprve v souvislosti s rozhodovací činností Ústavního soudu. Ústavní soud si však je vědom toho, že stávající právní stav, kdy manžel má právo popřít otcovství jen ve lhůtě šesti měsíců od narození dítěte (§57 odst. 1 zákona o rodině) a kdy Nejvyšší státní zastupitelství odmítne zmíněnou žalobu podat, může za určitých okolností kolidovat zejména s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a samozřejmě také se základními právy a svobodami zaručenými ústavním pořádkem České republiky [v této souvislosti možno zmínit zejména rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Shofman proti Rusku (uveřejněno mj. v Přehledu rozsudků Evropského soudu pro lidská práva č. 6/2005), případně Paulík proti Slovensku (uveřejněno tamtéž č. 6/2006), pozornost -zejména zákonodárce - si zasluhuje i rozsudek německého Spolkového ústavního soudu ze dne 12. 2. 2007, sp. zn. 1 BvR 421/05 (dostupný na internetových stránkách tohoto soudu)]. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům, dle nichž Ústavní soud není oprávněn k přezkumu postupu Nejvyššího státního zastupitelství, je vyloučena možnost nápravy cestou, kterou nyní stěžovatel zvolil. Ústavní soud nicméně apeluje na Nejvyšší státní zastupitelství, aby při rozhodování o tom, zda žalobu podle §62 zákona o rodině podá či nikoliv, vzalo v úvahu rozhodovací činnost Evropského soudu pro lidská práva; pokud tak neučiní, případný vznik právní odpovědnosti České republiky, plynoucí z porušení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, by šel na vrub právě tomuto státnímu orgánu. Jde-li o stěžovatele, pak jediná možnost, která mu zbývá, je obrátit se s žalobou na popření otcovství na obecné soudy, a v případě, že mu nebude vyhověno, což je vzhledem k prekluzivní lhůtě zakotvené v §57 odst. 1 zákoně o rodině pravděpodobné, může podat ústavní stížnost, jež bude (případně) spojena s návrhem na zrušení citovaného ustanovení. Z těchto důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítl. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i s ní spojený návrh na zrušení právního předpisu. Řízení o návrhu na zrušení právního předpisu ve smyslu §74 zákona o Ústavním soudu je totiž řízením akcesorickým; jestliže tedy samotná ústavní stížnost není způsobilá věcného projednání, odpadá tím současně i základní podmínka pro projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu, případně jejich jednotlivých ustanovení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 10. 1995, sp. zn. III. ÚS 101/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, usn. č. 22). Za těchto okolností Ústavnímu soudu nezbylo, než s ústavní stížností spojený návrh na zrušení části ustanovení §59 odst. 2 věty první zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, znějící "do šesti měsíců od narození dítěte", podle §43 odst. 1 písm. d) a §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout. Protože byla ústavní stížnost odmítnuta, nelze k návrhu stěžovatele podle §83 zákona o Ústavním soudu rozhodnout, že náklady na jeho zastoupení zaplatí stát. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. dubna 2007 Vladimír Kůrka předseda senátu Ústavního soudu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2007:3.US.289.07.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 289/07
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 26. 4. 2007
Datum vyhlášení  
Datum podání 31. 1. 2007
Datum zpřístupnění 21. 5. 2007
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Mucha Jiří
Napadený akt rozhodnutí jiné
zákon; 94/1963 Sb.; o rodině; §59/2 věta první ve znění "do šesti měsíců od narození dítěte"
Typ výroku odmítnuto pro nepříslušnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2, čl. 38 odst.2, čl. 37 odst.3
  • 209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 8
Ostatní dotčené předpisy
  • 182/1993 Sb., §72 odst.1
  • 94/1963 Sb., §57 odst.1, §62, §59 odst.2
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
Věcný rejstřík dítě
akt
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-289-07_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 54788
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-11