ECLI:CZ:US:2007:3.US.455.07.1
sp. zn. III. ÚS 455/07
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila - ze dne 19. prosince 2007 sp. zn. III. ÚS 455/07 ve věci ústavních stížností stěžovatele R. D. proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 18. prosince 12. 2006 č. j. 5 Ca 182/2005-41 a ze dne 17. ledna 2007 č. j. 5 Ca 178/2005-42, jimiž nebyla stěžovateli přiznána náhrada nákladů právního zastoupení.
I. Ústavní stížnosti zapsané pod sp. zn. III. ÚS 455/07 a sp. zn. III. ÚS 610/07 se spojují ke společnému řízení s tím, že obě věci jsou nadále vedeny pod sp. zn. III. ÚS 455/07.
II. Rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2006 č. j. 5 Ca 182/2005-41 a ze dne 17. 1. 2007 č. j. 5 Ca 178/2005-42 se ve výrocích o nákladech řízení (sub. II) zrušují.
Odůvodnění:
Dvěma samostatnými ústavními stížnostmi se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud pro porušení čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušil výroky o nákladech řízení, obsažené v záhlaví označených rozsudcích Městského soudu v Praze (dále též "městský soud").
Žalobou proti rozhodnutí správního orgánu se stěžovatel domáhal zrušení celkem sedmnácti rozhodnutí žalovaného Celního ředitelství Praha vydaných v celním řízení. Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 5. 2005 č. j. 5 Ca 151/2005-16 vyloučil jednotlivé dílčí žaloby k samostatnému projednání [§39 odst. 2 soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.")], jelikož seznal, že "s ohledem na potřebu přehlednosti řízení" by společné řízení "nebylo vhodné". Žaloba proti rozhodnutí správního orgánu ze dne 22. 3. 2005 č. j. 10874/03-21/7 pak byla zapsána pod sp. zn. 5 Ca 182/2005 a žaloba proti rozhodnutí správního orgánu ze dne 15. 3. 2005 č. j. 10874/03-21/3 pod sp. zn. 5 Ca 178/2005.
Napadenými výroky správní soud rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci (stěžovateli) na náhradě nákladů řízení částku 2 000 Kč, odpovídající uhrazenému soudnímu poplatku; ač odkázal na ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s. a stěžovatele pokládal za účastníka, jemuž svědčí plný úspěch ve věci, nepřiznal mu náhradu nákladů advokátního zastoupení zčásti proto, že mu náhrada byla již přiznána v jiné věci (ve výši 2 558,50 Kč za dva úkony právní služby - převzetí věci a sepsání žaloby po 1 000 Kč a dva paušální poplatky po 75 Kč, plus 19 % DPH), zčásti proto, že tyto náklady neshledal důvodně vynaloženými (jmenovitě replika k vyjádření žalovaného).
S rozhodnutími městského soudu o nákladech řízení stěžovatel nesouhlasí a poukazuje na to, že kromě zaplacení odpovídajícího soudního poplatku učinil jeho zástupce k výzvám městského soudu řadu procesních úkonů, jež po vyloučení věcí k samostatnému projednání měly být i náhradově zhodnoceny. Městský soud podle stěžovatele nerespektoval fakt, že jako žalobce měl ve věci plný úspěch, a příslušelo mu tudíž právo na náhradu nákladů, které v tomto řízení důvodně vynaložil. Ustanovení §60 odst. 7 s. ř. s. sice umožňuje z důvodu zvláštního zřetele hodných výjimečně rozhodnout, že se náhrada nákladů nepřiznává, avšak k tomuto argumentu se městský soud neuchýlil a takové důvody zde ani neexistovaly; nepřiznat náhradu nákladů právního zastoupení s odůvodněním, že tak bylo učiněno již v jiném řízení, zákonná úprava neumožňuje, a to i když "jeho účastníky jsou zcela shodné osoby". Napadená rozhodnutí trpí též nedostatkem řádného, srozumitelného a obsahově koherentního odůvodnění náhradových výroků, a v této souvislosti stěžovatel odkazuje na konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu.
Předsedkyně senátu Městského soudu v Praze JUDr. Eva Pechová ve vyjádřeních k ústavním stížnostem napadené výroky obhajovala a doplnila je zdůrazněním okolností, jež soud pokládal v dané souvislosti za významné.
V replice na zaslaná vyjádření městského soudu setrval stěžovatel na svých tvrzeních, předestřených již v ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že obě ústavní stížnosti jsou co do svého obsahu totožné a směřují proti rozhodnutím vydaným ve věcech, jejichž skutkový základ i právní aspekty jsou shodné, byly z důvodu hospodárnosti řízení v souladu s §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ustanovením §112 odst. 1 občanského soudního řádu spojeny ke společnému řízení a rozhodnutí.
Jelikož od ústního jednání nebylo možné očekávat další objasnění věci, Ústavní soud se souhlasem účastníků od jednání upustil (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Klíčové je, že posuzované ústavní stížnosti se jak z hlediska vymezení subjektového, tak rozhodné materie, jakož i otevřeného výkladového sporu zcela identifikují se stěžovatelovými stížnostmi, o nichž Ústavní soud již dříve rozhodl, a to jmenovitě nálezy sp. zn. II. ÚS 456/07 ze dne 20. 9. 2007 (N 146/46 SbNU 435), sp. zn. I. ÚS 460/07 ze dne 10. 7. 2007 (N 109/46 SbNU 3), sp. zn. I. ÚS 462/07 ze dne 7. 6. 2007 (N 94/45 SbNU 343), sp. zn. II. ÚS 459/07 ze dne 7. 8. 2007 (N 123/46 SbNU 163), sp. zn. III. ÚS 458/07 ze dne 2. 8. 2007 (N 120/46 SbNU 133), sp. zn. II. ÚS 605/07 ze dne 26. 7. 2007 (N 118/46 SbNU 117), sp. zn. IV. ÚS 607/07 ze dne 16. 10. 2007 (N 163/47 SbNU 161) a sp. zn. IV. ÚS 461/07 ze dne 14. 11. 2007 (N 194/47 SbNU 549).
Ve všech těchto věcech Ústavní soud ústavním stížnostem stěžovatele vyhověl a napadené nákladové výroky správního soudu zrušil.
Jelikož jsou tato rozhodnutí účastníkům daného řízení (jakož i účastníku vedlejšímu) známy, je nadbytečné reprodukovat jak rozhodné skutkové a právní okolnosti, tak i konkrétní právní závěry, na jejichž základě Ústavní soud již rozhodl. To je významné potud, že se tyto závěry uplatní i v dané věci; není totiž důvodu se od nich zde jakkoliv odchýlit, neboť závaznost vykonatelných nálezů ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy zásadně dopadá i do rozhodovacích poměrů Ústavního soudu samého.
Ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí městského soudu tedy trpí stejným ústavněprávním deficitem, který byl identifikován v jiných věcech týchž účastníků, pročež na příslušná (výše označená) rozhodnutí Ústavního soudu, resp. jejich odůvodnění zde postačí již jen odkázat.
Stojí za připomenutí jen vůdčí názor, že nepřiznal-li správní soud v samostatně vedeném řízení úspěšnému stěžovateli (§60 odst. 1 s. ř. s.) náhradu nákladů advokátního zastoupení s odůvodněním, že "tyto náklady již byly uhrazeny v jiném řízení, vykročil z mezí, v nichž lze vykonávat státní moc (čl. 2 odst. 2 Listiny), neboť použil argument v zákoně neobsažený a neočekávatelný z hlediska předchozího postupu". Pak "nerespektováním čl. 2 odst. 2 Listiny zasáhl do stěžovatelova práva na spravedlivý proces, garantovaného v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny".
Stejně jako tam, i zde tudíž Ústavní soud ústavním stížnostem vyhověl a napadená rozhodnutí podle ustanovení §82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ve výroku II zrušil.