ECLI:CZ:US:2007:3.US.50.07.1
sp. zn. III. ÚS 50/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila o ústavní stížnosti R. B., zastoupeného Mgr. Petrem Vlachem, advokátem se sídlem v Plzni, náměstí Republiky 2, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 10. 2006, sp. zn. 4 To 56/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí ve výroku, jímž "odvolací soud při nezměněném výroku soudu prvního stupně o vině trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona a podle §250 odst. 1, 4 tr. zákona" jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro výkon trestu zařadil do věznice s dozorem a uložil mu povinnost "zaplatit poškozenému na náhradě škody 12.679.573,- Kč". Stěžovatel je názoru, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod.
Ústavní stížností napadenému rozhodnutí stěžovatel vytkl, že jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně přesto, že 1) je z důvodu nedostatečného odůvodnění "nepřezkoumatelný", 2) nalézací soud se nevypořádal s konkrétními argumenty, jež uváděl na svoji obhajobu, a 3) porušil zásadu rovnosti účastníků řízení, jelikož jsou zde důvodné pochybnosti o "objektivnosti" jednoho z důkazů svědčících proti němu, který nalézací soud považoval za "hlavní" (ten mohl být "ovlivněn" poškozeným, jehož zájem na "vyznění" důkazu v jeho "neprospěch" lze předpokládat). Stěžovatel dále rozsudek odvolacího soudu kritizuje 4) pro uvedení "nových zásadních skutečností", o které své rozhodnutí opřel, aniž se k nim mohl vyjádřit, případně je vyvrátit svými skutkovými tvrzeními, důkazy a důkazními návrhy a konečně 5) i proto, že je podle jeho mínění nedostatečně odůvodněn.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2006, sp. zn. 45 T 13/2004, (spolu s obviněným M. S.) uznán vinným ad I./1, 2 a ad II. trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona a ad III. trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zákona ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona a byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o povinnosti obviněných uhradit škodu poškozené obchodní společnosti ve výši 16.628.476,- Kč a podle §226 písm. a) tr. řádu byli zproštěni obžaloby pro jiné skutky.
Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání oba obvinění proti všem výrokům rozsudku. Vrchní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem podle §258 odst. 1, 2 tr. řádu, z důvodů uvedených v §258 odst. 1 písm. e), f) tr. řádu, ohledně stěžovatele napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o trestu a náhradě škody; podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že ho při nezměněném výroku o vině odsoudil k trestu odnětí svobody na pět let a pro jeho výkon jej nově zařadil do věznice s dozorem. Oběma obviněným byla opětovně uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozené společnosti způsobenou škodu, a to do výše 3.948.903,- Kč; stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit poškozené dalších 12.679.573,- Kč.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. 7 Tdo 967/2007, podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (jako podané z jiných než zákonných důvodů) odmítl.
Stěžovatel podal též podnět ke stížnosti pro porušení zákona, který byl dne 5. 12. 2007, sp. zn. 1032/2007-ODS-SPZ, odložen.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
Co do stížností otevřené skutkové roviny (trestního) řízení, platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (v podrobnostech k podmínkám, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod, viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05). Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
Předně je namístě uvést, že stěžovatel opětovně uplatnil námitky, jež adresoval již soudům obecným, které se k nim též adekvátně vyjádřily, což platí zejména o soudu odvolacím. V ústavní stížnosti stěžovatel jen pokračuje v polemice s obecnými soudy, na úrovni jimi aplikovaného práva.
V rovině ústavněprávního přezkumu je především významné, že není důvod pochybovat, že odvolací soud opřel své rozhodnutí o adekvátní důkazy, které mu umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. řádu); přitom úvahy, jimiž se řídil při jejich hodnocení, vyložil dostatečně zevrubně, pročež i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. I kdyby soudem učiněné závěry byly kritizovatelné z hlediska správnosti, ústavněprávní reflex (jak bylo vyloženo) má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, což stěžovatel nedokládá. Napadenému rozhodnutí nelze ani vytýkat nedostatek přiléhavého odůvodnění.
Ústavní soud opakovaně uvádí, že "základní práva a svobody působí v oblasti jednoduchého práva jako regulativní ideje, na něž obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva; porušení až jich, resp. porušení zjevné a intenzivní, jmenovitě v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s konsensuálně akceptovanými zásadami výkladu obecného práva, je pak způsobilé založit i porušení práv nebo svobod základních, chráněných ústavním pořádkem".
Lze tedy uzavřít, že není důvod k závěru, že ústavním pořádkem chráněná práva stěžovatele byla konkrétně poručena.
Pak stojí za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Stěžovatelovým návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) se za těchto okolností již nebylo nutné zabývat; zvláštního (zamítavého) výroku zde netřeba.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu