ECLI:CZ:US:2007:3.US.510.06.1
sp. zn. III. ÚS 510/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. dubna 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů A) Wam software Brno, v. o. s., se sídlem Brno, Rerychova 2, IČ: 49975501, B) Ing. T. S., C) Ing. K. F. a D) Ing. J. S., všichni zastoupeni Mgr. L. V., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. ledna 2006 č. j. 20 Cdo 1091/2005-27 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. února 2004 č. j. 20 Co 816/2003-19, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a Spalovny komunálních odpadů Brno, a. s., se sídlem Brno, Jedovnická 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, kterou Ústavní soud obdržel dne 3. 7. 2006, se stěžovatelé s odvoláním na porušení článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhají zrušení v záhlaví usnesení označených rozhodnutí. Z odůvodnění jejich ústavní stížnosti vyplývá, že porušení článku 36 Listiny spatřují stěžovatelé v tom, že postupem obou soudů byli údajně zkráceni na svém právu na soudní ochranu, neboť jim bylo "objektivně znemožněno" domáhat se stanoveným postupem svých práv u nezávislého soudu. K porušení ústavního práva na přístup k soudu mělo dojít již v řízení před soudem prvního stupně, který nařídil exekuci, jejímž provedením pověřil označeného soudního exekutora.
II.
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda všechny subjekty označené jako stěžovatelé ad 1) až ad 4) návrhu, splňují podmínku aktivní legitimace uvedenou v ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), které uvádí, že ústavní stížnost jsou oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci může podat pouze ten, kdo byl účastníkem předchozího řízení a koho se tedy příslušný zásah dotýká přímo, nikoli jen zprostředkovaně.
V řízení o dovolání, stejně jako v řízení před Krajským soudem v Brně, byla účastníkem řízení společnost Wam software Brno, v. o. s. (jako povinná) a Spalovna komunálních odpadů Brno, a. s. (jako oprávněná). Ostatní stěžovatelé uvedení ad 2) až ad 4) návrhu, tj. Ing. T. S., Ing. K. F. a Ing. J. S., jsou společníci společnosti WAM software Brno, v. o. s., Ing. T. S. je zároveň statutárním orgánem společnosti. Právní úkony učiněné statutárním orgánem jsou však právními úkony právnické osoby (společnosti), nikoli osoby fyzické. Nelze proto jakkoli dovodit, že by jmenovaní byli těmi subjekty - fyzickými osobami, o jejichž subjektivních právech nebo povinnostech bylo v pravomocně skončeném řízení jednáno, jak to má na mysli výše citované ustanovení zákona o Ústavním soudu. Napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci proto nemohla přímo porušit ústavně zaručené právo nebo svobodu těchto stěžovatelů jako fyzických osob.
Z tohoto důvodu Ústavní soud návrh stěžovatelů uvedených pod č. 2) až 4) návrhu [podle záhlaví tohoto usnesení označených písm. B) až D)] odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, jako návrh podaný osobami zjevně neoprávněnými.
Dále se Ústavní soud zaměřil na posouzení důvodnosti ústavní stížnosti směřující proti odmítavému usnesení Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky není v této části opodstatněná.
Jak se zjišťuje z napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, bylo dovolání povinné Wam software Brno, v. o. s., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2004 č. j. 20 Co 816/2003-19 odmítnuto pro jeho nepřípustnost [§218 písm. c) o. s. ř.].
Jak dovolací soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, stěžovatelka sice formálně opřela přípustnost dovolání o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nicméně jednak ve svém mimořádném opravném prostředku nezformulovala žádnou otázku, kterou by v předmětné věci považovala za otázku zásadního právního významu, zejména však v převažující části dovolání namítala věcnou nesprávnost podkladových rozsudků (exekučních titulů).
Dovolací soud proto ve vztahu k přípustnosti dovolání konstatoval, že stěžovatelka zpochybnila závěr odvolacího soudu o vykonatelnosti k exekuci navržených rozsudků vlastními skutkovými tvrzeními, která jsou odlišná od skutkových zjištění, k nimž dospěl odvolací soud. Protože však neúplnost skutkových zjištění lze namítat jen podle dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) nemůže namítané ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit přípustnost dovolání.
Jak bylo již výše rekapitulováno, Nejvyšší soud - vázán dovolacími důvody - odmítl dovolání stěžovatelky pro nepřípustnost. V ústavní stížnosti není ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu, mimo obecně a velmi vágně formulovaného údajného porušení práva na soudní ochranu, tj. možnost "objektivně hájit svá práva v rámci označených nalézacích řízení", stěžovatelkou vytknuto žádné konkrétní pochybení, které by mohlo být podřazeno pod porušení ústavnosti.
Stěžovatelka brojila ústavní stížností rovněž proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2004 č. j. 20 Co 816/2003-19. V tomto případě posoudil Ústavní soud návrh v této části jako opožděný, a to z důvodů níže vyložených.
Stěžovatelka sice opřela své dovolání o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy z důvodu, že věc má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud však učinil závěr, že stěžovatelkou uplatněné námitky směřují k neúplnému skutkovému zjištění, přičemž namítat tuto skutečnost lze jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., který je však nezpůsobilý založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a to navíc za situace, v níž tvrzení věcné nesprávnosti navržených exekučních titulů nezakládá přípustnost dovolání z toho důvodu, že exekuční soud není příslušný věcně přezkoumávat podkladová rozhodnutí.
Ostatně nad rámec zkoumání přípustnosti dovolání Nejvyšší soud připomněl, že pro závěr o (formální) vykonatelnosti předložených rozhodnutí nejsou právně relevantní tvrzení stěžovatelky, zda tato rozhodnutí byla doručována v souladu se zákonem, ale pouze to, zda byla doručována na adresu sídla právnické osoby či na jinou soudu známou adresu této právnické osoby (o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2000).
Jestliže tedy stěžovatelka v dovolání uvedla nezpůsobilé dovolací důvody ve vztahu k přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolací soud se nemohl zabývat otázkou, zda odvolací rozhodnutí má zásadní právní význam či nikoli. Jeho rozhodnutí o odmítnutí dovolání tedy nezáviselo na úvaze o právním významu odvolacího rozhodnutí, ale naopak bylo přímým a předvídatelným důsledkem toho, že stěžovatelka v dovolání neotevřela žádnou zásadní právní otázku a její námitky tak nemohly být pod přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vůbec podřazeny.
Rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost (resp. jeho doručení), které záviselo nikoli na uvážení soudu, nezakládá počátek počítání lhůty pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Proto stěžovatelce počala lhůta k podání ústavní stížnosti běžet nikoli od doručení rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání, ale již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost tedy byla ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu podána opožděně (viz rovněž usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 10/06, III. ÚS 462/06, III. ÚS 566/05 a další).
Z důvodů výše uvedených Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 1. 2006 č. j. 20 Cdo 1091/2005-27 odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou, a v části směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2004 č. j. 20 Co 816/2003-19 ji odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu