ECLI:CZ:US:2007:3.US.598.07.1
sp. zn. III. ÚS 598/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. prosince 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. S., zastoupené JUDr. Lenkou Vančatovou, advokátkou v Praze 2, Slezská 19, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 2006, čj. 6 Cmo 110/2006-72, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností (doplněnou podáním ze dne 20. 6. 2007) se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedeného rozhodnutí. Dle tvrzení stěžovatelky byla rozhodnutím porušena její práva na soudní a jinou právní ochranu a na spravedlivý proces, která jsou zakotvena v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z vyžádaného spisu Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích sp. zn. 44 Cm 149/2005 zjistil Ústavní soud tyto skutečnosti.
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích vydal dne 27. 6. 2005 pod čj. 54 Sm 112/2005-4 směnečný platební rozkaz, ve kterém na základě žaloby společnosti Profireal, a. s., a směnky (vystavené stěžovatelkou dne 22. 7. 2002 na částku 39 351,- Kč se splatností dne 4. 10. 2004) uložil stěžovatelce zaplatit směnečný peníz ve výši 29 951,- Kč s příslušenstvím. Směnečný peníz byl 39 351,- Kč, dle žalobce však stěžovatelka nezaplatila pouze 29 951,- Kč.
Stěžovatelka podala proti směnečnému platebnímu rozkazu námitky, ve kterých uvedla, že žalobci půjčku vrátila, tedy svůj závazek splnila. Dále uvedla, že od září 2003 do srpna 2004 byla v pracovní neschopnosti; postupně splácela pokutu, kterou kromě částky 1 951,60 Kč celou zaplatila, tedy směnku považuje za splacenou a neplatnou.
Žalobce v námitkovém řízení uvedl, že stěžovatelka nesporuje platnost směnky, směnečný peníz představuje nedoplatek půjčky ve výši 4,- Kč a smluvní pokutu ve výši 29 947,- Kč, přičemž žalobce vyčíslil smluvní pokutu v souladu se smluvními podmínkami (ve spojení se směnečným vyplňovacím prohlášením) a učinil ji součástí směnečné sumy vyplněné do blankosměnky.
O námitkách stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 12. 12. 2005, čj. 44 Cm 149/2005-48, tak, že směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti ohledně částky 1 951,60 Kč s příslušenstvím (představující dluh ze smluvních pokut) a ve zbytku jej zrušil. Soud vzal za prokázané, že společnost poskytla stěžovatelce půjčku; stěžovatelka vystavila dne 22. 7. 2002 blankosměnku a podepsala směnečné vyplňovací prohlášení. Soud dále uvedl, že směnka je vystavena stěžovatelkou dne 22. 7. 2002 na částku 39 351,- Kč se splatností dne 4. 10. 2004. Dále soud vzal za prokázané, že po splatnosti směnky zbývalo k úhradě na jistině půjčky 8 331,- Kč; stěžovatelka zaplatila po splatnosti směnky 9 400,- Kč. Dále měl za prokázané, že dle dopisu žalobce ze dne 5. 11. 2004 zbývalo k zaplacení na jistině 4,- Kč a na smluvní pokutě 2 947,60 Kč (celkem 2 951,60 Kč), a dále že dne 30. 11. 2004 stěžovatelka zaplatila 1 000,- Kč. Soud dospěl k závěru, že nezaplacený rozdíl činí 1 951,60 Kč a představuje dluh ze smluvních pokut; jistinu půjčky považoval za zcela splacenou (dle soudu prokázáno kartou klienta). Soud proto ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti pouze v částce 1 951,60 Kč a uvedl, že stěžovatelka se přes špatný zdravotní stav snažila své závazky řádně a včas plnit, bylo nad její síly zaplatit celý zbývající dluh 2 951,60 Kč, přesto zaplatila alespoň 1 000,- Kč. Dle soudu by tedy bylo "v rozporu s dobrými mravy, kdyby soud přiznal žalobci právo i na další platby nad rámec částky, kterou je stěžovatelka ochotna zaplatit" (tj. nad 1 951,60 Kč).
Proti prvostupňovému rozsudku podal žalobce odvolání, v němž uvedl, že směnka (blankosměnka) byla vyplněna v souladu se smluvními ujednáními a směnečným vyplňovacím prohlášením; námitky stěžovatelky navíc ani nesměřovaly proti směnce a její pravosti a platnosti. Uvedl, že námitky neobsahovaly žádné skutečnosti, které by byly důvodem pro zrušení směnečného platebního rozkazu; ohled na mimořádné (zdravotní) poměry stěžovatelky pak mají místo pouze při dohodě účastníků, nikoliv ve směnečném řízení (tj. formou odkazu soudu na dobré mravy).
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 11. 2006, 6 Cmo 110/2006-72, změnil prvostupňový rozsudek tak, že směnečný platební rozkaz ponechal v celém rozsahu v platnosti. Uvedl, že předmětem sporu je směnečná suma ve výši 29 951,- Kč a že se ztotožnil se zjištěními učiněnými prvostupňovým soudem z provedených důkazů. Jinak však zhodnotil námitky stěžovatelky proti směnečnému platebnímu rozkazu. Konstatoval, že v námitkách je nutno uvést vše, co je proti platebnímu rozkazu namítáno a poukázal na koncentrační zásadu (§175 odst. 1 a 4 občanského soudního řádu). Dále zopakoval námitky uplatněné stěžovatelkou (viz výše) a dospěl k závěru, že tvrzení uvedená stěžovatelkou v námitkách si odporují; z provedených důkazů naopak vyplynulo, že stěžovatelka po splatnosti směnky dne 4. 10. 2004 postupně zaplatila na úhradu dluhu (v říjnu a listopadu 2004) částku 9 400,- Kč, nikoliv částky další, tedy ke dni podání žaloby dlužila žalobci ze směnečné sumy částku 29 951,- Kč; proti pravosti směnky přitom stěžovatelka ničeho nenamítala. Dle odvolacího soudu tedy nebyly pro zrušení platebního rozkazu dány zákonné důvody.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že odvolací soud řádně neodůvodnil své rozhodnutí, nevypořádal se se všemi důkazy a tvrzeními (zmínila nález I. ÚS 113/02). V souvislosti s tím namítla, že odvolací soud nepřihlédl ke všem provedeným důkazům a některé skutečnosti vyhodnotil jako důkazy, i když jimi nebyly, tedy jeho právní závěry jsou v hrubém nesouladu s provedenými důkazy; současně ignoroval skutečnost, že výše úroků vysoce překračuje běžné sankční úroky a je tak na hranici lichvy. Dále uvedla, že vypůjčenou částku žalobci vrátila včetně úroků; žaloba byla prvostupňovým soudem zamítnuta proto, že žalobce požadoval úroky v rozporu s dobrými mravy.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nedůvodná.
Ústavní soud již opakovaně judikoval (viz např. nález III. ÚS 224/98, in: Sb.n.u.ÚS, sv. 15, č. 98), že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a přehodnocovat dokazování provedené soudy, pokud nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může zasáhnout pouze, pokud právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), zakládá porušení základního práva a svobody.
V daném případě oba soudy dospěly ke stejným zjištěním z provedeného dokazování. Druhostupňový soud však dospěl k jinému závěru, pokud jde o obsah námitek stěžovatelky, a tím i splnění zákonných podmínek pro zrušení směnečného platebního rozkazu. Byť je jeho závěr odlišný od názoru prvostupňového soudu (který ve svém rozhodnutí argumentoval dobrými mravy), Ústavní soud zde nespatřuje nesoulad se skutkovými zjištěními, ani neshledává svévoli při interpretaci a aplikaci právních předpisů (zejména občanského soudního řádu). Ústavní soud má také za to, že odvolací soud své rozhodnutí srozumitelně a dostatečně odůvodnil a dostál tak ústavnímu požadavku na řádné odůvodnění rozhodnutí; v jeho postupu nelze spatřovat libovůli. K věci je třeba také uvést, že stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla totéž, co v předchozím řízení, navíc svá tvrzení (zejména námitku, že odvolací soud "některé skutečnosti vyhodnotil jako důkazy, i když jimi nebyly") nijak nekonkretizovala.
Ústavní soud nemá za to, že by byla porušena stěžovatelčina ústavně zaručená práva; proto postupoval tak, že mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu