infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26.04.2007, sp. zn. III. ÚS 820/06 [ usnesení / KŮRKA / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2007:3.US.820.06.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2007:3.US.820.06.1
sp. zn. III. ÚS 820/06 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila o ústavní stížnosti L. S., zastoupeného JUDr. M. P., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 8. 2006, č.j. 12 To 50/2006-55 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 4. 2006, sp. zn. 9 Nt 52/2006, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, jež byla vydána v trestní věci o obnovu řízení a jimiž byl jeho návrh, aby byla obnova povolena, zamítnut. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), jakož i zásada "v pochybnostech ve prospěch (obviněného) garantovaná čl. 40 odst. 2 Listiny". Obecným soudům vytýká, že převzaly skutková zjištění z původního řízení způsobem "neúplným" a "téměř výhradně v (jeho) neprospěch", přičemž některé okolnosti svědčící v jeho prospěch nezhodnotily vůbec; důvody podání ústavní stížnosti lze proto podle jeho názoru též "zařadit do kategorie tzv. opomenutých důkazů". Soudy dále pochybily při hodnocení "relevantních důkazů", jestliže dospěly k závěru, že "výpověď svědka K. K. není natolik podstatným důkazem, který by mohl zvrátit rozhodnutí ve ... věci". Stěžovatel především nesouhlasí s hodnocením tohoto svědka jako nevěrohodného, jelikož výrok o jeho vině byl učiněn "téměř výhradně s odkazem na svědeckou výpověď K. K., který je, tak jako svědek K., osobou v minulosti trestanou". Za nelogický a nepodložený důkaz považuje také závěr obecných soudů, že výpověď svědka K. je důkazem "jediným a izolovaným", pročež nemá "dostatečnou váhu"; domnívá se naopak, že "žádné důkazy nemají takovou váhu, aby v jejich kontextu byl nový důkaz - výpověď svědka K. - nepodstatný", zejména když tento svědek je jedinou osobou, která může "učinit přímé svědectví o jeho vině či nevině". V původním řízení byl stěžovatel uznán vinným pomocí k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c/ tr. zákona k §250 odst. 1, 4 tr. zákona a pomocí k dalšímu trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c/ tr. zákona §250 odst. 1, 3 písm. b/ tr. zákona dílem ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona. Stěžovateli byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v délce trvání 5 roků. Odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně bylo zamítnuto; dne 31. 8. 2004 se tedy rozsudek (o vině stěžovatele) stal pravomocným. Soud prvního stupně návrh na povolení obnovy zamítl poté, co v rámci veřejného zasedání na návrh stěžovatele vyslechl svědky M. K., R. H. a K. K. Pouze výpověď svědka K. posoudil jako nový důkaz; další dva svědci totiž pouze odkázali na své dřívější výpovědi. Tuto výpověď pak hodnotil v obsahových souvislostech se skutkovými zjištěními z původního trestního řízení (s výpověďmi svědků K., P. a F.), zdůraznil nesrovnalosti ve výpovědích stěžovatele a svědka K., poukázal na konkrétní osobní aspekty, snižující věrohodnost výpovědi tohoto svědka, a uzavřel, že nová svědecká výpověď není natolik podstatným důkazem, který by původní rozhodnutí ve věci mohl zvrátit. Soud druhého stupně stěžovatelovu stížnost podle §148 odst. 1 písm. c/ tr. řádu (jako neodůvodněnou) zamítl; přijal závěry soudu prvního stupně, a v jednotlivostech je dále rozvedl a posílil. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a/ zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. V rozporu s požadavky spravedlivého procesu je též rozhodnutí, jemuž chybí smysluplné zdůvodnění. Obdobné zásady je nutné vztáhnout i k posouzení otázky, zda "důkazy soudu dříve neznámé, ... by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině" (viz §278 odst. 1 tr. řádu). Podle §278 odst. 1 tr. řádu platí, že obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem nebo trestním příkazem, se povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Obnova řízení skončeného pravomocným rozsudkem tedy řeší výhradně vady ve skutkových zjištěních, které vznikly tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci a teprve na tomto skutkovém základě ovlivnit jeho právní posouzení a následně i výrok o vině, náhradě škody či trestu. Nelze tedy v jakékoli "nové" skutečnosti nebo důkazu spatřovat bez dalšího důvod k obnově řízení, ale vždy musí být uvažováno i splnění podmínky, že tyto skutečnosti nebo důkazy mohou samy o sobě nebo ve spojení s jinými skutečnostmi a důkazy již dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci. Rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svou činnost, a obecné podmínky ingerence Ústavního soudu do jejich rozhodování Ústavní soud formuloval již v nálezu sp. zn. III.ÚS 84/94 (publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34), ve kterém vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před obecným soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodněného soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají. Ohledně hodnocení provedených důkazů tedy platí, že Ústavní soud vzhledem k tomu, že není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít zato, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny); teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Taková situace v dané věci nenastala. Hodnocení věrohodnosti výpovědí svědků K. a K., či významu rozporů mezi výpověďmi svědka a stěžovatele, stejně jako kritizované uvedení výpovědi svědka F. (soudem prvního stupně) mezi relevantními důkazy pro ustálení skutkových zjištění ve vztahu ke stěžovateli, za extrémní (ve výše vyloženém smyslu), posunující věc do ústavněprávní roviny, považovat nelze; v rozhodných hodnotících úvahách obecných soudů, jakož i jejich závěrech nelze spatřovat ani ústavně relevantní exces či libovůli. Dosažené závěry obecné soudy adekvátně, logicky a srozumitelně též odůvodnily, a rozhodný právní rámec vymezený institutem obnovy řízení podle §277 a násl. tr. řádu. vystihly zjevně v úplnosti. Opory pro úsudek o porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, ve smyslu nerespektování zásad spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny, tedy zde není. Sluší se na vysvětlenou stěžovateli poznamenat, že ani argument "opomenutými důkazy" není udržitelný; stěžovatelem "nově" navržené důkazy (výpověďmi třech svědků) byly v řízení před soudem jak provedeny, tak i přiměřeně hodnoceny. Je také nepřípadné, namítá-li stěžovatel porušení čl. 40 odst. 2 Listiny, tedy zásady presumpce neviny podle které každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena. Stěžovatelova vina byla totiž vyslovena pravomocně. Je namístě uzavřít, že se stěžovateli zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z uvedeného, lze mít za zřejmý. Ústavní stížnost je tak návrhem zjevně neopodstatněným, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl. Na uvedeném závěru samozřejmě ničeho nemění ani usnesení vrchního soudu ze dne 4. 1. 2007, č.j. 12 To 95/2006-76, kterým ke stížnosti stěžovatele bylo zrušeno usnesení krajského soudu ze dne 9. 11. 2006, č.j. 9 Nt 52-2006-70, a znovu rozhodnuto tak, že náklady obhajoby stěžovatele nese stát. Z nového rozhodnutí totiž nelze dovozovat, jak se domníval stěžovatel, že "právo spravedlivého procesu (v řízení o povolení obnovy) nebylo na jeho straně". Rozhodnutí vydaná v původním řízení (rozsudek soudu prvního stupně a usnesení soudu odvolacího) byla přezkoumána Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 330/04 a tehdejší ústavní stížnost stěžovatele byla posouzena jako zjevně neopodstatněná (§43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu) rovněž. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. dubna 2007 Vladimír Kůrka předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2007:3.US.820.06.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 820/06
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 26. 4. 2007
Datum vyhlášení  
Datum podání 6. 11. 2006
Datum zpřístupnění 21. 5. 2007
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Kůrka Vladimír
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 40 odst.2, čl. 36 odst.2
Ostatní dotčené předpisy
  • 141/1961 Sb., §278 odst.1, §2 odst.6
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
Věcný rejstřík obnova řízení
důkaz/volné hodnocení
in dubio pro reo
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-820-06_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 54782
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-11