ECLI:CZ:US:2007:3.US.826.06.1
sp. zn. III. ÚS 826/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele TRANSCONSULT INTERNATIONAL s.r.o., se sídlem v Praze 10, Chodovská 228/3, zastoupeného Mgr. J. Š., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 8. 2006, č.j. 30 Co 288/2006-19, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") bylo zrušeno v záhlaví označené usnesení, kterým odvolací soud "změnil" rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a shodně rozhodl i o nákladech odvolacího řízení.
Z ústavní stížnosti a odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se podává následující.
Stěžovatel uplatnil žalobou nárok na zaplacení 14.280,- Kč s příslušenstvím; žalobu vzal poté zpět s tím, že po zahájení řízení uzavřeli účastníci dohodu o započtení vzájemných pohledávek.
Soud prvního stupně řízení zastavil a o nákladech řízení rozhodl tak, že se "žalobci (stěžovateli) nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení". Dovodil, že uložit povinnost hradit náklady řízení žalovanému, který zavinil, že řízení muselo být zastaveno, by odpovídalo ustanovení §146 odst. 2 o.s.ř., avšak (na straně žalovaného) jsou dány "důvody zvláštního zřetele", které odůvodňují aplikaci ustanovení §150 o.s.ř.; ty podle jeho názoru spočívají v tom, že k zániku žalované pohledávky započtením došlo "pouhé" dva dny po podání žaloby a žalovaný tak mohl (nebýt dohody o započtení) uplatnit v tomto řízení vzájemnou pohledávku "minimálně jako obranu, což by v konečném důsledku vedlo k zamítnutí žaloby".
Odvolací soud rozhodl o odvolání stěžovatele obsahově shodně, však na jiném právním základě; měl za to, že to byl naopak stěžovatel, který z procesního hlediska zavinil zastavení řízení, neboť vzal svůj návrh zpět nikoliv pro splnění povinnosti žalovaného ve vztahu k požadovanému plnění, ale "na podkladě jiných právních skutečností" (dohody o započtení). Pak byl podle odvolacího soudu namístě postup dle §146 odst. 2, věty první, o.s.ř., jež svědčí žalovanému, kterému však v řízení před soudem prvního stupně náklady řízení nevznikly.
V ústavní stížnosti stěžovatel setrvává v názoru, že svůj důvodně podaný návrh vzal zpět pro chování žalovaného, neboť k zániku jeho nároku došlo až po podání žaloby, a je lhostejné, jakým způsobem k tomu došlo. Za nepřípadnou proto považuje argumentaci odvolacího soudu, že žalovaný zastavení řízení nezavinil; naopak právě chování žalovaného bylo důvodem toho, že žalobu vzal zpět.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Nic z uvedených podmínek pro zásah Ústavního soudu stěžovatelově ústavní stížnosti nesvědčí; stěžovatel toliko pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi užitého podústavního práva a sám nikterak nedává najevo, proč by spor o výklad (a aplikaci v jeho věci) ustanovení §146 odst. 1, 2 (§150) o.s.ř. měl nabýt ústavněprávního rozměru. Proti závěrům obecných soudů toliko klade konstrukci vlastní, založenou na přesvědčení, že je "správnější", nicméně neuvádí, proč by ty, jimž oponuje, měly být "protiústavní", resp. proč by měl do tohoto sporu zasáhnout Ústavní soud. Jinak řečeno, stěžovatel zjevně podléhá představě, že Ústavní soud je nadán speciální pravomocí pro přezkum nákladových rozhodnutí obecných soudů, a to patrně proto, že jiné (třetí) instance (když dovolání není přípustné) již není.
Ústavní soud se tedy omezuje na sdělení, že v rozhodnutí obecných soudů nespatřuje ani exces ani libovůli (viz výše), čímž své možnosti pokládá za vyčerpané.
Jen na vysvětlenou stěžovateli je namístě zaznamenat, že ani jedna z hodnotících verzí obecných soudů není zhodnotitelná jako prima facie nesprávná.
Řečené pak vede logicky k závěru, že se stěžovateli existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu